I pracovněprávní závazek setrvat v pracovním poměru po určitou dobu lze za subsidiárního užítí občanského zákoníku zajistit některým ze způsobů uvedených v oddílu V. části VIII. občanského zákoníku.

Žalobce Ú.J.V. a.s. v Ř uzavřel se žalovaným Ing. J.S.bytem Č.L. smlouvu o půjčce 1,5 milionu Kč na koupi stavebního pozemku k přípravě výstavby obytného domu. Zároveň s ním uzavřel dohodu o závazku setrvat v pracovním poměru u žalobce po dobu 6 roků od 1.1.2001 pod sankcí smluvní pokuty. Žalovaná E.S. bytem v Č.L. přistoupila k této smlouvě jako ručitelka. Žalovaný na základě výpovědi skončil pracovní poměr u žalobce v roce 2002. Půjčku zaplatil žalobci 31.10.2002. Půjčka byla sjednána bezúročně. Za tohoto stavu se žalobce domáhal žalobou proti oběma žalovaným zaplacení částky 840.000,-Kč jako smluvní pokuty odpovídající podle dohody pětinásobku 12 % z nominální hodnoty půjčky. Okresní soud zamítl žalobu a uložil žalobci nahradit náklady řízení obou žalovaných. Dohodu o smluvní pokutě shledal neplatnou pro rozpor se zákonem. Závazek setrvat v pracovním poměru je závazkem pracovního práva a lze ho platně zajistit jen prostředky, které upravuje zákoník práce. Ten sice zná institut smluvní pokuty, ale vyhrazuje jeho případné použití jen k zajištění závazků k náhradě škody na prostředcích svěřených k vyúčtování. Smluvní pokutu jak je upravena v § 546 obč. zák., zákoník práce nezná. Pro obor práva pracovního, které je právem kogentním, neplatí zásada, že je dovoleno vše, co není zakázáno. Argumentuje se § 242 odst. 1 zák. práce a § 39 obč. zák. Totéž platí podle právního názoru okresního soudu i pro ručitelský závazek jako akcesorický. Žalobce v odvolání uplatnil odvolací důvod nesprávného právního posouzení ( § 205 odst.2g o.s.ř. ), který spatřuje v tom, že byl zaujat nesprávný postoj k otázce možnosti podpůrného použití institutů občanského zákoníku obecně připouštějícího zajištění závazku smluvní pokutou. Závazek setrvat v pracovním poměru je z hlediska § 143 zák. práce zcela legitimní, smluvní pokuta nebyla sjednána jako nepřiměřená a zajišťovaný závazek sám o sobě se zákonu nepříčí, ani jej neobchází, Totéž platí i pro ručební závazek. Občanský zákoník uplatnění podmínky v občanskoprávních úkonech nikterak neomezuje a nelze z něho dovodit, že by vylučoval uzavření smlouvy pod podmínkou, která směřuje do jiné právní oblasti. Ručební závazek byl uzavřen k zajištění smlouvy o půjčce, nikoli prý k zajištění pracovněprávního závazku setrvat v pracovním poměru. Dále uplatnil i odvolací důvod nesprávného procesního postupu soudu ( § 205 odst. 2c, o.s.ř. ), který podle něho spočíval v tom, že věc byla projednána jako pracovní v senátě, ač měl rozhodovat samosoudce. V tom spatřuje odvolatel projev nepřiměřeného uplatnění ochranářských tendencí ve prospěch zaměstnanců a k tíži zaměstnavatele, jemuž tak prý byl odepřen spravedlivý proces. Navrhl proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, nebo změněn a žalobě vyhověno. Žalovaní v odpovědi na odvolání zdůraznili především to, že půjčka byla splacena dokonce před lhůtou k plnění a z toho dovozují zánik samotného závazku a v závislosti na tom i zánik závazku k úhradě smluvní pokuty a zánik akcesorického závazku ručebního. Krom toho argumentovali rozhodnutím Nejvyššího soudu 6 Cdo 105//1994, kde bylo konstatováno, že zajištění práv a povinností podle §§ 246 - 248 zák. práce je kogentní a jiné, než tam uvedené instituty nelze pro tento účel použít. Navrhli proto, aby napadený rozsudek byl jako správný potvrzen. Odvolací soud, když shledal, že odvolání je podáno včas a jsou uplatněny řádně odvolací důvody, přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení a shledal odvolání důvodným. Napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Odvolací soud především souhlasí se závěrem okresního soudu, že listina nazvaná smlouva o půjčce obsahuje dvě samostatná ujednání a to smlouvu o půjčce podle § 657 občanského zákoníku a pracovně právní závazek setrvat u zaměstnavatele pod sankcí smluvní pokuty v pracovním poměru po dobu 6 let počínaje dnem 1.1.2001. Ohledně prvního závazku odkazuje odvolací soud na názor vyjádřený v nálezu ústavního soudu ze dne 3.12.1997 II.ÚS 209/96, podle něhož ačkoliv se jedná o vztah ( půjčku ) mezi zaměstnavatelem ( žalobcem ) a zaměstnancem ( žalovaným ), nejedná se o vztah pracovní, ale občanskoprávní, protože žádné kogentní ustanovení zákoníku práce neupravuje mimo jiné otázku půjček. S ohledem na odvolací důvod uvedený žalobcem v odvolání se krajský soud především zabýval úvahou, zda pracovně právní závazek setrvat po určitou dobu v pracovním poměru, lze zajistit občanskoprávním závazkem, tedy v obecné rovině, zda lze při nedostatku pozitivní úpravy v zákoníku práce za subsidiárního užití občanského zákoníku sjednat závazek občanskoprávní. Dosavadní soudní praxe i teorie je převážně názoru, že odpověď na shora vymezenou otázku je negativní ( srv. Zejména I. ÚS 27/96, Bělina M. a kol., Pracovní právo, Praha C.H.Beck 2001, Galvas a kol., Pracovní právo, Brno, Masarykova universita 2001, Součková M. a kol., Zákoník práce, Komentář 3. vyd., Praha C - H. Beck, 2001 Jakubka J., Jindrák M. Komentář k ZPO, ASPI 20.6.2003 ). Tento negativní názor stručně řečeno vychází z koncepce zákoníku práce jako samostatného zákona. Tato koncepce se objevila v českém ( tehdy československém ) právním řádu poprvé důvodové zprávě občanského zákoníku z roku 1950. Důvodová zpráva k § 568 citovaného zákona uvedla, že pracovní právo má " specifickou povahu, protože upravuje pracovní poměry, do nichž vstupují občané, aby uskutečnili svou povinnost zúčastnit se společné práce a své právo na práci " a proto bude upraveno samostatným kodexem. Ideově vycházela koncepce z marxistické doktríny odmítající dualizmus veřejného a soukromého práva jako buržoazní přežitek. Jak uvádí prof. Karel Eliáš v článku " rekodifikace soukromého práva a nový zákoník práce " otištěném v časopise Právní rozhledy 9/2003 str. 435 byla základem tohoto pojetí často citovaná věta V.I. Lenina v jednom z dopisů Kurskému: " My nic soukromého neuznáváme, pro nás je v oblasti hospodářství vše veřejnoprávní a ne soukromé, " ( Spisy, sv. 36, Praha SNPL str. 543 ). Občanský zákoník jako soukromoprávní předpis, který měl napříště mít povahu v podstatě spotřebitelskou, se tak měl omezit na nejužší sféru života s redukcí na uspokojování hmotných a kulturních potřeb občana ( § 1 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31.12.1991). Tím byla subsidiární aplikace občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy vyloučena a zákoník práce ( podobně jako kodex rodinný a hospodářský ) byl pojat jako předpis od občanského zákoníku kategoricky oddělený. Jakkoli jsou pohnutky a koncepční ideje pochopitelné v době vzniku zákoníku práce ( vstoupil v účinnost 1.1.1966 ) není již nadále udržitelné chápání zákoníku práce jako " samostatného " právního předpisu po společenských změnách po roce 1989, kdy došlo k obnovení koncepce dualismu práva soukromého a veřejného a úpravě společenských vztahů na zásadách vyslovených v Listině základních práv a svobod. Pracovní právo je odvětvím hybridním ( srov. opět. prof. K. Eliáš, opus cit. ) zahrnujícím jak právo individuální, kolektivní tak i úpravu zaměstnanosti, v čemž se prolíná zájem zákonodárce na posílení postavení zaměstnance jakožto slabší smluvní strany. Z tohoto důvodu obsahuje zákoník práce kogentní stanovené limity, což vyvolává nároky na rozsah příslušné úpravy vzhledem k její podrobnosti. Ani tento legitimní důvod však podle názoru odvolacího soudu nemůže být východiskem pro odmítnutí subsidiarity občanského zákoníku ( srov. Zejména Pelikánová I.: Konkurenční doložky a český právní řád, PPP 7 - 8, 97:16 ). I zákoník práce až na výjimky ustanovení §§ 23, 26, 52, 133c, 136, 136a a 251 upravující administrativní vztahy na principu nadřízenosti nositele veřejné moci a podřízenosti zaměstnavatele, je předpisem soukromoprávním, kdy ve vztahu mezi dvěma soukromoprávními předpisy platí, že neupravuje-li zvláštní zákon záměrně určitou otázku, postupuje se podle zákona obecného. Vnímání přípustnosti subsidiárního užití občanského zákoníku k zákoníku práce jakožto předpisu speciálního není jen otázkou právně teoretickou ani úvahou de lege ferenda, ale soud se jí zabývá de lege lata, tedy při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav. Odvolací soud je však názoru z důvodů, jež budou dále vyloženy, že zajištění závazku z pracovněprávního vztahu je právně možné i prostřednictvím zajišťovacích institutů občanského zákoníku. Zákoník práce neobsahuje ustanovení přímo vylučující podpůrné užití občanského zákoníku. Na druhou stranu však je třeba uvést, že pokud na občanský zákoník odkazuje v § 248 odst. 4, jedná se zřejmě o legislativní chybu ( srov. Součková M., opust. cit. str. 591 ). U Mutatis mutandis i pri respektování zásady zákoníku práce jako samostatného předpisu, by tedy bylo možné sjednání smluvní pokuty před 1.1.2001. posuzovat podle občanského zákoníku. V přezkoumávané věci došlo k uzavření smlouvy o půjčce podle § 657 obč. zákoníku dne 23.6.2000. V té době již platilo ust. § 29 odst. 2 věta prvá zákoníku práce, podle něhož si účastníci pracovněprávního vztahu mohou kromě náležitostí uvedených v § 29 odst. 1 zák. práce dohodnout i další podmínky, na nichž mají zájem. Takovouto podmínkou ve smyslu § 29 odst. 2 věta prvá, § 241 zák. práce byl závazek dle bodu 3 citované smlouvy setrvat v pracovním poměru nejméně po dobu 5 let, počínaje dnem 1.1.2001. V případě porušení tohoto závazku se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 12% z celkové půjčky za každý i započatý kalendářní rok nesplněného závazku setrvat v pracovním poměru. Odkaz na smlouvu o půjčce má však význam pouze pro určení výše smluvní pokuty, samotný závazek je povahy pracovněprávní. Setrvání v pracovním poměru po určitou dobu zahrnuje bezesporu synallagmatický závazek zaměstnance poskytovat zaměstnavateli svou pracovní sílu, čemuž odpovídá povinnost zaměstnavatele poskytnout za toto plnění protihodnotu v podobě mzdy. Majetkový prvek je tak v pracovněprávním vztahu, jímž je výkon sjednané práce, neodmyslitelný. Z tohoto důvodu při absenci vlastní úpravy zákoníku práce lze subsidiárně podle § 1 odst. 2 občanského zákoníku použít úpravu občanského zákoníku jako předpisu obecného ve vztahu k zákoníku práce jako předpisu zvláštnímu ( srov. Jehlička O., Švestka J., Škárová M. a kol., Občanský zákoník - komentář 5, vyd. Praha C.H.Beck, 1999, str. 13 ). Hlavní oporu pro subsidiární užití občanského zákoníku však odvolací soud spatřuje v ust. čl. 2 odst. 3 LZPS ( ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ) a čl. 2 odst. 4 Ústavy ( ústavní zákon č. 1/1993 ), podle něhož slovy nálezu Ústavního soudu ČR II.ÚS 192/95 zásada, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, musí platit i pro oblast pracovněprávních vztahů a to i při vědomí jejich specifik, neboť jde o ustanovení mající v každé demokratické společnosti zásadní význam a to, že je pojistkou svobody a současně i pojistkou proti totalizaci společnosti, jíž je vlastní snaha znormování pokud možno všech oblastí života. Uvedený závěr ústavního soudu, který ostatně není dotčen pozdějším nálezem I.ÚS 27/96 ( jak se v nálezu explicitně uvádí ) vede k tomu, že historický výklad zákoníku práce jakožto samostatného právního předpisu vedoucí při důsledné aplikaci k vyloučení subsidiárního užítí občanského zákoníku je překonaný společenským vývojem po roce 1989, kdy byly opuštěny zásady, na nichž je z.č. 65/1965 Sb. vystavěn. Na tom nic nemění ani skutečnost, že zákoník práce nemá ustanovení podobné ust. § 104 zákona o rodině ( upravující subsidiární užití občanského zákoníku ) , kdy posledně jmenovaný zákon rovněž vychází ze stejné koncepce Odvětvového předpisu, dané dobou jeho vzniku. Uvedené však neznamená, že obsoletními se stávají ustanovení části V. hlavy druhé zákoníku práce, nepoužitelná je však tradiční koncepce výkladu zákoníku práce jakožto samostatného předpisu taxativně upravujícího pracovněprávní vztahy a vylučující užití občanského zákoníku subsidiárně, či alespoň analogicky. Vzhledem k tomu, že právní normy je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, nezbylo napadený rozsudek okresního soudu zrušit podle § 221 odst. 1a)c) o.s.ř. a věc vrátit k dalšímu řízení podle § 221 odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť okresní soud byl veden nesprávným právním názorem, v jehož důsledku neučinil odpovídající skutková zjištění. V daném případě však okresní soud veden nesprávným právním názorem o nepřípustnosti subsidiárního užití občanského zákoníku nezkoumal, zda skutkově nastaly podmínky, za nichž žalobce mohl požadovat na žalovaném č. 1 zaplacení smluvní pokuty. Okresní soud vázán názorem odvolacího soudu o přípustnosti subsidiárního užití občanského zákoníku tak závazek sjednaný v bodě 4 smlouvy ze dne 23.6.2000 posuzoval podle § 544 a 545 občanského zákoníku. Ohledně ručitelského závazku je třeba právní vztah mezi žalobcem a žalovanou č. 2 posuzovat podle § 544 a 545 občanského zákoníku. Úprava ručení v § 247 a zákoníku práce se podle hypotézy § 247 odst. 1 vztahuje jen na ručení za splnění povinnosti nahradit škodu na svěřených hodnotách, které je povinen zaměstnanec vyúčtovat. Je však třeba souhlasit s názorem žalobce v odvolání, že ručitelský závazek žalované může být sjednán ( a je tvrzeno, že sjednán byl ) k zajištění včasného a řádného vrácení půjčky. Ve smlouvě ze dne 23.6.2000 se hovoří o závazku žalovaného jako dlužníka, nikoliv tedy jako zaměstnance. Nelze jej vztáhnout na závazek žalovaného setrvat v pracovním poměru. Ručitelský závazek podle § 546 až 550 obč. zákoníku totiž slouží k zajištění pohledávky tak, jak je definována v § 488 obč. zákoníku, tedy jako právo na plnění ze závazkového vztahu. Závazek zaplatit smluvní pokutu, v němž žalovaný vystupuje jako dlužník, tak lze zajistit ručením podle §§ 546-550 občanského zákoníku. Mylný je však názor odvolatele, že okresní soud pochybil, když jednal v senátním složení podle § 36a odst. 1 písm. a, o.s.ř. Závazek, o jehož porušení a následný vznik sekundární povinnosti zaplatit smluvní pokutu jde, je závazkem pracovněprávním ( setrvat v pracovním poměru ), byť je zajištěn občanskoprávně. V dalším řízení okresní soud zaměří dokazování na zjištění z jakých důvodů došlo k ukončení pracovního poměru žalovaného u žalobce, zda tomu bylo z důvodů předvídaných v době 4 smlouvy ze dne 23.6.2000, a poté, co takto doplní dokazování, znovu ve věci rozhodně podle zásad uvedených v § 132 o.s.ř. Dopřeje-li k závěru, že byly splněny podmínky pro přiznání smluvní pokuty žalobci, bude se zabývat i otázkou její výše s ohledem na dobré mravy podle § 3 odst. 1 obč. zákona. Toto hledisko ostatně okresní soud již uvažoval, nicméně kvůli odlišnému právnímu názoru jej dosud neaplikoval. V novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech odvolacího řízení podle § 224 odst. 3 o.s.ř. Zpracoval: Za správnost vyhotovení: JUDr. Karel L u k á š v.r. Marcela Bulířová