Nárok na náhradu škody spočívající v újmě na výdělku při nemoci z povolání je možno přiznat jen za předpokladu, že žalobce postižený touto nemocí by, nebýt této nemoci mohl nadále u žalovaného pracovat v původním pracovním zařazení. Není-li dána taková možnost vzhledem k realizaci útlumového programu, není dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a újmou na výdělku a nárok na náhradu této škody nelze přiznat.

Žalobce F.F. pracoval u žalovaného D.s.p. v S.p.R. v době od 2.6.1989 do 28.9.1990 jako lamač. V té době onemocněl nemocí z povolání ( vázoneurosa ), která byla zjištěna poté, co s ním žalovaný rozvázal pracovní poměr v důsledku realizace útlumového programu. S uvedenou nemocí byl pak žalobce v pracovní neschopnosti až do doby, kdy mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Potom odešel na Slovensko, kde nastoupil do zaměstnání v S.N.V. jako dispečer kotelny. Domáhal se proti žalovanému náhrady škody újmou na výdělku v podobě rozdílu mezi tím, co si vydělával u žalovaného a jeho výdělkem v posléze uvedeném zaměstnání celkovou částkou 192.714,-Kč. Žalovaný popřel příčinnou souvislost mezi újmou na výdělku a nemocí z povolání a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Okresní soud v České Lípě v podstatě z téhož důvodu svým rozsudkem čj. 9 C 1287/99-33 žalobu zamítl. Poté, co usnesení odvolacího soudu čj. 35 Co 5/2000, jímž bylo odvolání žalobce odmítnuto, bylo zrušeno Nejvyšším soudem pod sp. 21 Cdo 1085/2000, zrušil krajský soud svým usnesením sp. zn. 36 Co 287/2001 napadený rozsudek z důvodu procesní vady spočívající v tom, že byla opomenuta poučovací povinnost soudu podle § 43/1 o.s.ř. při neúplnosti žaloby, která obsahovala neúplná tvrzení o dohodě o odškodnění, takže nebylo jasné, zda mezi účastníky byla taková dohoda vůbec uzavřena. Vyjádřil při tom názor, že pokud by taková dohoda po stránce obsahové i formální odpovídala narovnání podle § 259 zák. práce, pak bylo žalováno z této dohody a zamítavý výrok by bylo možno odůvodnit jen změnou poměrů. Okresní soud řídě se tímto právním názorem vedl žalobce k tomu, aby svá tvrzení v naznačeném směru doplnil. Když se tak nestalo takže žalobce ani netvrdil, že v době po skončení pracovního poměru u žalovaného nemohl sehnat práci, kterou zastával u žalovaného, a byl proto nucen přijmout jiné, hůře placené zaměstnání, soud I. stupně žalobu svým rozsudkem sp. zn. 9 C 1287/99 zamítl, protože nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a poklesem výdělku žalobce. K odvolání žalobce odvolací soud tento rozsudek ve výroku ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Rozsudek napadl včas podaným odvoláním žalobce. Namítá, že důvod skončení pracovního poměru není rozhodující. Za podstatné považuje, že z hlášení nemoci z povolání vypracovaného klinikou pracovního lékařství v Košicích 16.10.1990 vyplývá, že datum zjištění nemoci z povolání je 19.9.1990, tedy v době, kdy žalobce byl zaměstnán u právního předchůdce žalovaného. Dále žalobce poukazuje na to, že bez ohledu na důvod skončení pracovního poměru nelze vyloučit, že výdělky, kterých pracovník dosahuje po skončení pracovního poměru, mohou být nižší právě v důsledku nemoci z povolání. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu změněn a jeho žalobě bylo vyhověno. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Zdůraznil, že s ohledem na skutečnost, že důvodem skončení pracovního poměru byla realizace útlumového programu, nemůže žalobce požadovat náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti takovým způsobem, jak to činí, tedy tak, že od svého výdělku před ukončením pracovního poměru se žalovaným, valorizovaného podle platné úpravy odečítá skutečný žalobcem dosahovaný výdělek, V tom příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku nespočívá a žalobce neprokázal, že by nebýt nemoci z povolání mohl zastávat pracovní místo, kde by dosahoval vyššího výdělku, než kterého dosahuje při současném pracovním zařazení. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci ze dne 12.10.2001, jímž byl zrušen původní rozsudek okresního soudu rovněž žalobu zamítající, vyslovil názor, že pokud by žalobce nehodlal tvrdit ani prokazovat existenci písemné dohody o narovnání ve smyslu § 259 zák. práce je třeba, aby doplnil žalobní tvrzení o to, jaké zaměstnání mohl žalobce přijmout nebýt poškození zdraví způsobeného nemocí z povolání, jakého vyššího výdělku v něm mohl dosahovat oproti stávajícímu zaměstnání, které musel přijmout. To musí žalobce tvrdit i prokázat. Důvod skončení pracovního poměru u žalovaného totiž skutečně není právně významný, neboť žalobci v důsledku nemoci z povolání mohla v době po rozvázání pracovního poměru u žalovaného vzniknout škoda spočívající ve ztrátě na výdělku, ovšem právě za předpokladu, že by žalobce v době po rozvázání pracovního poměru nemohl přijmout zaměstnání, které by jinak, nebýt nemoci z povolání, mohl vykonávat a musel proto nastoupit jiné, méně placené zaměstnání. Žalobci se tedy již v odůvodnění citovaného usnesení odvolacího soudu dostalo poučení o tom, jak je třeba doplnit žalobní tvrzení. Okresní soud však beze zbytku splnil svoji povinnost tím, že usnesením ze dne 19.11.2001 čj. 9 C 12887/99-81 byl žalobce vyzván k doplnění žaloby a ve výroku usnesení mu bylo podrobně vysvětleno jak má doplnění žaloby učinit. Žalobce na výzvu soudu reagoval, ovšem nikoli na obsah této výzvy, když setrval na svých tvrzeních uvedených již v žalobě a v předchozím řízení. Žalobce setrval na mylném názoru, že škoda spočívá v rozdílu mezi výdělkem, jehož dosahoval u žalovaného před skončením pracovního poměru ( valorizovaném podle platné právní úpravy ) a výdělkem, jehož v následném období skutečně dosahoval. Tak by tomu bylo pouze za předpokladu, že nebýt nemoci z povolání, mohl by žalobce po celé další období nadále pracovat u žalované. V daném případě tomu tak nebylo, neboť z důvodu útlumového programu žalobce nadále u žalované pracovat nemohl. Je nepochybné a mezi stranami v podstatě nesporné, že žalobce trpí nemocí z povolání, která vzniká za podmínek, za kterých naposledy před zjištěním této nemoci pracoval u žalovaného a pokud by tedy žalobce tvrdil a prokázal to, co je shora opakovaně uvedeno, byl by to žalovaný, kdo by za škodu takto vzniklou odpovídal. To se však nestalo, a proto pokud okresní soud z tohoto důvodu žalobu zamítl, je jeho rozhodnutí věcně správné a jako takové bylo odvolacím soudem potvrzeno ( § 219 o.s.ř. ). V Liberci dne 7.12.2004 Za správnost vyhotovení: Zpracoval: Marcela Bulířová JUDr. Karel L u k á š v.r.