Žádná právní norma neukládala oprávněné osobě oznamovat při uplatňování restitučního nároku podle zák. 229/1991 Sb. další domnělé oprávněné osoby.

Žalobci R.M.P. V.M.P. a D.D.B., vesměs státní příslušníci Spolkové republiky Německo s trvalým bydlištěm na tamním území, se domáhali proti žalovaným E.P., bytem L.,D.K., bytem tamtéž a P.P. bytem v T., vesměs zdejším státním příslušníkům, náhrady škody ve výši jednoho milionu Kč a to jako právní nástupci po svém otci, který by podle jejich mínění byl oprávněným restituentem podle zák. č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a zemřel v č. 1997, aniž nárok uplatnil, protože žalovaní, první jako manželka, další jako děti bratra otce žalobců uplatnili restituční nároky podle citovaného zákona jen za sebe a záměrně prý zatajili, že tu jsou další oprávněné osoby, žalobci tvrdí, že tak prý přišli o možnost domáhat se vydání restituci podléhajícího majetku. Okresní soud svým rozsudkem zamítl žalobu s odůvodněním, že se žalobcům nezdařilo prokázat, že by žalovaní porušili právní povinnost a v této souvislosti, že žalobcům vznikla jimi uváděná škoda. Podle § 4 a následujících citovaného zákona nelze dovodit povinnost oprávněných osob uplatňujících nároky na vydání majetku podle zák. 229/1991 Sb. uvést další domněle oprávněné osoby. Zčásti, pokud se týče pozemků v k.ú. S.P., nebyl ani žádný restituční nárok dán, protože právní předchůdci žalobců k nim neměli žádný právní vztah, který by restituční nárok zakládal. Žalobcům bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení. Proti rozsudku se odvolali žalobci a v odvolání v podstatě zopakovali tvrzení přednesená u soudu I. stupně s návrhem, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Uplatnili výhradně odvolací důvod nesprávného právního posouzení, které spatřují v tom, že věc měla být posouzena jako zkrácení jejich dědického práva. Odvolací soud za podmínek § 214 odst. 3 o.s.ř. rozhodl bez odvolacího jednání. Napadený rozsudek potvrdil ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení. Odsoudil žalobce k náhradě nákladů žalovaných za řízení odvolací. Z o d ů v o d n ě n í : Po přezkoumání napadeného rozsudku a řízení jemu předcházejícího dospěl krajský soud k závěru, že odvolání není důvodné.K posouzení nároku žalobců na náhradu škody učinil okresní soud správná skutková zjištění, která správně posoudil po právní stránce. Nárok na náhradu škody se vztahuje k zemědělským nemovitostem v kat. území S.P.a v k.ú.R., jejímiž původními vlastníky byli již zemřelí A. a B.P. Jejich synové byli R.P., zemřelý 24.8..1997 a G.P., zemřelý 12.5.1992. Žalobci jsou dědici R.P. a žalovaní dědici G.P. Vzhledem k vymezení předmětu řízení ( skutku ) není nezbytné přesně specifikovat výše zmíněné nemovitosti. Pokud se totiž žalobci domáhají náhrady škody z titulu obecné odpovědnosti za ni, musí nejen tvrdit, ale i prokázat naplnění všech předpokladů této odpovědnosti, musí nejen tvrdit, ale i prokázat naplnění všech předpokladů této odpovědnosti, přičemž pro zamítnutí žaloby postačí, že neprokážou jeden n nich. Tak je tomu v posuzovaném případě. Podle § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu podle tohoto ustanovení ( kromě zavinění, příčinné souvislosti a existence škody ) je i porušení povinnosti ( protiprávní úkon ) . Protiprávní úkon žalovaných spatřují žalobci v tom, že při uplatňování restitučních nároků po původních vlastnících úmyslně neuvedli další oprávněnou osobu - jejich otce R.P., čímž jim způsobili škodu. Jak však správně konstatoval okresní soud, žádná taková oznamovací povinnost není nikomu při uplatňování nároků žádnou právní normou ukládána. Restituce zemědělského majetku je upravena zákonem č. 229/1991 Sb. ( zákon o půdě ) ve znění novel o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.Výpočet oprávněných osob je uveden v § 4 výše citovaného zákona. V § 12 zákona je upraven souběh nároků oprávněných osob. Podle § 21 cit. zák. je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatnili jen někteří z nich, vydá se jim věc celá. Podle první věty § 6 odst. 1 zákona oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku.... Dále následuje výpočet těchto přechodů. Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že restituční nároky uplatňuje každá z oprávněných osob samostatně. K naplnění pojmu oprávněné osoby musí splnit znaky uvedené v cit. § 4. Žalobcům proto nebránilo nic v tom, aby restituční nárok na zmíněné nemovitosti uplatnili samostatně. Z ustanovení výše citovaného zákona o půdě ani z jiné právní normy nevyplývá povinnost oprávněné osoby uvádět v souvislosti s uplatněnými restitučními nároky případné další oprávněné osoby. V posuzované věci žalobci neuplatňují dědický nárok, ale nárok na náhradu škody, který vyvozují z porušení restitučního zákona. Nemůže jít proto o porušení práva na dědění ( jak tvrdí žalobci v odvolání ) , ale o posouzení, zda neoznámením další oprávněné osoby nedošlo k porušení restitučního zákona. Vzhledem k tomu, že žádný právní předpis neukládá osobám oprávněným podle zákona o půdě při uplatňování restitučních nároků oznamovat případné další oprávněné osoby, je závěr okresního soudu o tom, že žalovaní neporušili žádnou právní povinnost, správný. Pokud není dán jeden z předpokladů obecné odpovědnosti na náhradu škody, je správný rovněž výrok, jímž byla žaloba na náhradu škody zamítnuta. Krajský soud proto rozsudek ve věci samé jako věcně správný potvrdil ( § 219 o.s.ř. ) . To platí i pro výrok o náhradě nákladů řízení, na jejichž náhradu mají podle úspěchu ve věci právo žalovaní ( § 142 odst. 1, o.s.ř. ). Za správnost vyhotovení: Zpracoval: Marcela Bulířová JUDr. Karel L u k á š v.r.