Po dni 1.5.2004, kdy Česká republika a Slovenská republika vstoupily do Evropského společenství, nelze pro účely zkoumání pravomoci tuzemských soudů ve věcech předběžných opatření při rozhodování o výchově a výživě nezletilých dětí použít dodatkového protokolu ke smlouvě o právní pomoci mezi ČR a SR č. 209/1993 Sb. Pro jednání a rozhodování v těchto věcech platí Nařízení Rady Evropského společenství č. 1347/2000. Podle čl. 12 tohoto nařízení má možnost jednat a rozhodnout v naléhavých případech o předběžném opatření i jiný, než věcně příslušný soud, jde-li o osoby, které se zdržují na území státu, jehož soud o předběžném opatření rozhoduje. Úprava v citovaném nařízení má přednost před úpravou podle mezinárodní smlouvy.

Oba rodiče nezletilého M.W., matka L.W. i otec, G.W. jsou občany Slovenské republiky s trvalým bydlištěm na jejím území. Tamní soud ( N.M.n.V.) rozhodl za probíhajícího řízení o rozvod manželství o výchově a výživě nezletilého tak, že dítě svěřil matce a otci určil vyživovací povinnost. Tento rozsudek však v době rozhodování zdejších soudů v této věci nenabyl dosud právní moci. Podle dohody rodičů zůstal nezletilý fakticky u otce. Za tohoto stavu se matka odstěhovala do České republiky, kde má své přechodné bydliště. Po jisté době nezletilý sám ( věk 15 roků ) odešel za matkou s tím, že otec jej nepřiměřeně trestá a nerozumí si s ním. V této situaci matka navrhla vydání předběžného opatření podle § 74 a § 76 odst. 1 písm. b) o.s.ř. toho znění, že nezletilý se svěřuje do její výchovy. Okresní soud v D. vycházeje z čl. I Dodatkového protokolu ke smlouvě o právní pomoci mezi Českou republikou a Slovenskou republikou uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 209/1993 zkoumal, zda je v jeho pravomoci jednat a rozhodovat v této věci, když v tomto případě je jednoznačně dána pravomoc soudů Slovenské republiky, jelikož všichni účastníci jsou tamními příslušníky a mají tam též trvalé bydliště. Poté svým usnesením sp. zn. 11 Nc 480/2004 ze dne 17.9.2004 řízení zastavil s odůvodním, že věc nepatří do pravomoci českých soudů. Jen neinformovaností ve věcech procesního práva si lze vysvětlit odvolání otce, který brojil proti tomu, že ve věci, byť nikoli meritorně, rozhodoval zdejší soud, když podle něho bylo s konečnou platností rozhodnuto soudem v N.M.n.V. na Slovensku. Navrhl, aby napadené usnesení, které podle jeho názoru nemělo být vůbec vydáno, bylo zrušeno. Odvolací soud z podnětu tohoto odvolání přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že po vstupu obou států do Evropského společenství platí na místo mezinárodní smlouvy upravující vztahy mezi nimi v rozsahu dotčeném Nařízením Rady Evropy toto nařízení, které umožňuje, aby v takové věci rozhodl i jinak nepravomocný soud. Napadené usnesení proto zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Krajský soud přezkoumal napadené usnesení a řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že zde nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu napadeného usnesení. Otci je v této souvislosti nutné připomenout, že Okresní soud v D. žádné předběžné opatření ve věci nezl. M. nenařídil, naopak ale řízení zastavil pro nedostatek své příslušnosti. Podle názoru odvolacího soudu však usnesení okresního soudu nemůže obstát, neboť okresní soud přehlédl, že počínaje dnem 1.5.2004, kdy jak Česká tak Slovenská republika se staly členy Evropské unie, je třeba bezprostředně aplikovat Nařízení Rady ES č. 1347/2000 ze dne 25.9.2000 o příslušnosti a uznávání i výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů, které nahrazuje mezi členskými státy úmluvy účinné v okamžiku vstupu tohoto nařízení v platnost, které byly uzavřeny mezi dvěma nebo více členskými státy ve věcech upravených tímto nařízením ( článek 36, bod 1 ). Toto nařízení se podle článku vztahuje na občanská soudní řízení týkající se rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem v případě řízení ve věcech manželských uvedených v písm. a. Podle názoru odvolacího soudu v daném případě jde o řízení týkající se rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem v souvislosti s rozvodem manželství, takže je zapotřebí, jak bylo výše uvedeno, citované Nařízení Rady aplikovat, neboť má přednost před dvoustrannou smlouvou, která byla uzavřena mezi ČR a SR o právní pomoci ( 209/1993 Sb. ). Podle čl. 12 Nařízení Rady ES č. 1347/2000 v naléhavých případech nebrání toto nařízení soudům členského státu, pokud jde o osoby a majetek v tomto státě, přijmout předběžná a zajišťovací opatření přípustná podle právních předpisů tohoto členského státu a to, i když je podle tohoto nařízení pro rozhodnutí ve věci samé příslušný soud jiného členského státu. Citované ustanovení podle názoru odvolacího soudu umožňuje věcně o návrhu na nařízení předběžného opatření v dané věci rozhodnout, neboť pravomoc soudu ČR je zde pro případ předběžného opatření právě zmíněným článkem 12 založena, i když je jinak pro rozhodnutí ve věci samé příslušný soud jiného státu, v daném případě Slovenské republiky ( čl. 3 Nařízení ). Za této situace tedy nezbylo odvolacímu soudu, než napadené usnesení okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, aby se jí po, věcné stránce znovu zabýval, tedy otázkou, zda jsou či nejsou splněny předpoklady pro vydání matkou navrženého předběžného opatření. V dalším řízení tedy bude okresní soud jednat v souladu s ust. § 74 a násl. o.s.ř. a poté ve věci znovu rozhodne. V Liberci dne 20.1.2005 Za správnost vyhotovení: Zpracoval: Marcela Bulířová JUDr. Karel L u k á š v.r. Poznámka: S účinností od 1.4.2006 platí úprava provedená zákonem č. 113/2006. Rodičovský příspěvek lze postihnout jen výkonem rozhodnutí podle § 299 odst. 1 o.s.ř. 24.10.2006 JUDr. Karel Lukáš