Dohoda o vydání majetku státu k uspokojení restitučního nároku uplatněného podle zákona č. 87/1991 Sb., který neexistuje, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem v ustanovení § 3 odst. 1 citovaného zákona ( § 39 obč. zák.).Na to nemá vliv okolnost zda jejím účastníkům v době, kdy byla uzavřena, bylo nebo mohlo být známo, že se týká majetku, který přešel na stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

Žalobce, P.F. ČR, se proti žalované I.P. a nadaci D.a P.domáhal jednak určení, že je vlastníkem hotelu na stavební parcele v k.ú.L., jednak vydání tohoto nemovitého majetku, dále vydání věcí podrobně popsaných v petitu žaloby, které tvoří inventář hotelu, a posléze toho, aby oběma žalovaným společně a nedílně bylo uloženo zaplatit mu 14 ¼ milionu Kč jako náhrady bezdůvodného obohacení, které podle tvrzení žaloby získali tím, že hotel bez právního důvodu provozovali. Uvedené nemovitosti byly konfiskovány v r. 1945 podle dekretu č. 108/1945 Sb. a teprve později včleněny do majetkové podstaty n.p. Československé hotely. První žalovaná jako dcera a právní nástupkyně původních vlastníků ,manželů F., uplatnila nárok na vydání tohoto majetku podle § 5 restitučního zákona č. 87/1991 Sb. a bylo jí vyhověno postupem podle zákona č. 92/1991 Sb. o přechodu majetku státu na soukromé subjekty, tak, že byl zpracován privatizační projekt v její prospěch a ten schválen vládou. K realizaci privatizačního projektu uzavřena s ní dohoda o vydání nemovitostí a ty pak převzala. Následně je darovací smlouvou převedla na druhého žalovaného, nadaci D.a P. V průběhu řízení vyšlo najevo, že tato darovací smlouva byla podle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 14 C 21/99 shledána neplatnou a opět do katastru vloženo vlastnické právo první žalované. Okresní soud nejprve zamítl žalobu o určení vlastnického práva z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na tomto určení a to rozsudkem č.j. 21 C 526/91-402. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci sp.zn. 29 Co 51/2003 a věc vrácena k dalšímu řízení s právním názorem, podle něhož bez tohoto určení by právní situace žalobce za stavu, kdy je v katastru vloženo vlastnické právo první žalované,byla nejistou a dále, že rozhodnutí o privatizaci sporného majetku, tedy schválení privatizačního projektu, má povahu dispozice vlastníka se svým majetkem a nelze z něho dovozovat uznání nároku první žalované podle restitučního zákona. Okresní soud pak rozsudkem čj. 21 C 526/95-462 zamítl žalobu ve všech požadavcích a uložil žalobci, aby nahradil první žalované náklady řízení.Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nebyla žádnému přiznána náhrada nákladů řízení. Proti druhé žalované byla žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace. Podstatným důvodem zamítnutí žaloby v požadavku na určení vlastnického práva a na vydání nemovitostí byly formální vady rozhodnutí v řízení o podmínkách konfiskace, pro něž okresní soud shledal rozhodnutí z. roku 1945 nicotným. Žalobce v odvolání uplatnil odvolací důvod nesprávných skutkových zjištění pro nesprávné hodnocení důkazů,zejména konfiskačního výměru a dále odvolací důvod nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že byly nesprávně posouzeny podmínky pro konfiskaci podle citovaného dekretu prezidenta republiky ve vztahu k původním vlastníkům nemovitostí. Navrhl proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. První žalovaná se odvolala do výroku o nákladech řízení a domáhala se jeho změny tak,aby jí byla přiznána náhrada vyšší částkou. Druhý žalovaný zůstal po celé řízení nečinný. Odvolací soud potvrdil rozsudek ve výrocích zamítajících žalobu proti druhému žalovanému, dále zamítajících žalobu proti první žalované v požadavku na vydání inventáře a zaplacení výše uvedené částky .Změnil napadený rozsudek v ostatních výrocích ve věci samé a rozhodl tedy, že žalobce je vlastníkem těch nemovitostí a první žalované uložil je vyklizené odevzdat žalobci do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Znovu rozhodl o nákladech řízení a jejich náhradu za řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků nepřiznal. Z o d ů v o d n ě n í : Krajský soud vyslovil závazný právní názor, že pokud by bylo v proběhlém důkazním řízení zjištěno, že prvá žalovaná předpoklady oprávněné osoby v daném případě nesplňovala, dohoda o vydání předmětných nemovitostí by byla neplatná podle § 39 obč. zák. a že v takovém případě by se jednalo o absolutní neplatnost, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Z takto vymezené problematiky projednávané věci vystupují pak do popředí okolnosti, za kterých předmětné nemovitosti přešly na stát. Okresní soud po poměrně obsáhlém dokazování dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo ke konfiskaci tohoto majetku. Svá zjištění okresní soud podrobně zdůvodnil, rovněž tak své právní závěry, které z těchto zjištění učinil. Krajský soud z důvodu stručnosti na tuto část odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Se závěry okresního soudu, pokud jde o konfiskační proces, se však krajský soud neztotožňuje. Konfiskaci nemovitého majetku, o nějž v tomto sporu jde, lze doložit především výměrem Okresního národního výboru v Liberci ze 4.10.1946, čj. 40899/46,č.seznamu osob 731,732. V tomto konfiskačním výměru jsou konfiskací dotčené osoby uvedeny jako F.F. ½ a A.F. ½ a jsou vymezeny i nemovitosti, které konfiskaci podléhají. Jde o nemovitost č. 3284,st.p. s domem čp 757/III,taneční místnost čp. 757 zapsané vesměs ve vl.č. 3372 pozemkové knihy pro k.ú.L.III.Z tohoto konfiskačního výměru tak vyplývá, že v okamžiku konfiskace bylo objektivně i ve vztahu mezi státem a konfiskací dotčenými subjekty nepochybné, že konfiskace se týkala F.F. a A.F., jež byli zapsáni v seznamu osob pod výše uvedenými pořadovými čísly. Údaj obsažený za jmény obou osob, tedy označení „1/2“ nepochybně vyjadřoval spoluvlastnický podíl té které osoby k předmětným nemovitostem. Nelze totiž si jinak toto vyznačení vykládat a okresním soudem v tomto směru vyslovený závěr nemůže obstát. Předmětný výměr je opatřen doložkou, že výměr nabyl právní moci 9.11.1946. Je nutno poukázat na to, že soud musí důkazy hodnotit jak z hlediska důkazní povinnosti účastníků, tak s přihlédnutím k tomu, že v řízení jsou prokazovány skutečnosti z dávné minulosti, takže opatřování důkazů je objektivně obtížné ( § 120 odst.1,§ 132 o.s.ř.). Proto soud může vycházet pouze z důkazů, které jsou v době rozhodování dostupné.Tyto dostupné důkazy v dané věci, tak jak důkazy, zejména listinné, jsou k dispozici, podle názoru krajského soudu vedou k závěru, že shora zmíněný konfiskační výměr byl řádným způsobem doručen. Jde tudíž o rozhodnutí,které je pravomocné.Tehdy platný správní řád ( vládní nařízení č. 8/1928 Sb. )v ustanovení § 33 odst. 1 umožňoval doručit správní rozhodnutí veřejnou vyhláškou na úřední tabuli. Tak bylo zřejmě učiněno i v případě doručování shora uvedeného konfiskačního výměru, jež se týká předmětných nemovitostí, v té době patřících manželům F. a A.F..Oba jmenovaní byli v konfiskačním výměru uvedeni jako osoby v ustanovení § 1 dekretu č. 108/1945 Sb. vyjmenované, tedy jako osoby, které splňovaly předpoklady pro konfiskaci majetku ( viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 Cdo 512/98 ze dne 20.8.1998 publikované pod Rc 58/99 Sbírky soudních rozhodnutí ). I v případě, že by uvedený výměr trpěl formálními nedostatky, o nichž ve svém rozhodnutí hovoří okresní soud,tyto nedostatky by nemohly mít vliv na jeho právní účinek sledovaný konfiskačním dekretem, tj. přechod majetku na stát. Rozhodující je to, že uvedené správní rozhodnutí nebylo vydáno nad rámec příslušného správního orgánu, takže se nemůže jednat o nicotné rozhodnutí, které by nebylo způsobilé vyvolat právní účinky.Není tak rozhodující, že posléze byl vydán další výměr postihující spoluvlastnický podíl A.F., popř.výměr, na jehož základě byla konfiskována živnost F.F.. Právní účinky konfiskace ohledně těchto nemovitostí nastaly v důsledku výměru ze 4.10.1946. Nebylo též prokázáno, že by uvedené rozhodnutí v důsledku řádného opravného prostředku bylo zrušeno nebo změněno. Jak vyplynulo z důkazního řízení,oba manželé F. a A.F. splňovali též předpoklady pro aplikaci dekretu č. 5/1945 Sb. o národní správě,který v ustanovení § 4 vymezoval skupiny osob, jejichž majetek nacházející se na území Československa byl tomuto opatření podroben. O tom, že v případě předmětných nemovitostí se jednalo o konfiskát, svědčí i obsah výměru Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 17.3.1951 zn.12733-116/6-1951 o rozsahu začlenění hotelu I. v L.III.čp. 757, kde je výslovně uvedeno (cit.)“Majetková hodnota podniku a předmětné nemovitosti byly pravoplatně konfiskovány.“ Dále pak tato skutečnost vyplývá z obsahu vyhl.č. 1838 Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 20.7.1948, v níž pod bodem b/č. 32 figuruje týž hotel jako podnik,u něhož majetková hodnota byla nabyta státem na základě konfiskace podle dekretu prezidenta ze dne 25.10.1945 č. 108. S ohledem na shora uvedené je na místě učinit závěr o tom, že uvedené nemovitosti vlastnicky náležející F.a A.F. ku dni 30.10.1945 ( účinnost dekretu č. 108/45 Sb.) přešly na stát. Sama tato skutečnost znamená, že nemovitosti nemohly na stát přejít v důsledku znárodnění, na základě výměru ministerstva vnitřního obchodu ze dne 17.3.1951 zn. 12732-116/6-1951 dnem 28.3.1951, jak je deklarováno v dohodě ze dne 1.10.1992 o vydání tohoto majetku prvé žalované. Ve svém důsledku je tak třeba uvedenou skutečnost hodnotit tak, že zmíněná dohoda o vydání majetku uzavřená mezi žalobcem a prvou žalovanou je proto podle § 39 obč.zák. neplatná, neboť prvé žalované nesvědčí titul oprávněné osoby ve sm.§ 3 zák.č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Jak již je shora zmíněno, jde v daném případě o absolutní neplatnost, k níž soud musí přihlížet z úřední povinnosti. Není tak rozhodující to, zda si účastníci této dohody byli vědomi toho, že jde o konfiskované nemovitosti, či nikoli. V tomto směru vyjádřená obrana prvé žalované, že žalobce si musel být vědom toho, že jde o konfiskované nemovitosti, nemá žádný dopad na projednávanou věc. Jak bylo již ve zrušovacím usnesení krajského soudu dovozeno, s ohledem na to, že dohoda o vydání předmětných nemovitostí je ze zákona neplatná, tyto nemovitosti jsou vlastnictvím žalobce, jemuž pak nelze za dané situace upřít vyhovění žalobě na určení,tak jak je tento požadavek uplatněn. Byly splněny podmínky pro vyhovění žalobě na určení vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem.( § 80c o.s.ř.), když bez tohoto určení by bylo právo žalobce ohroženo, popřípadě by se jeho právní postavení stalo nejistým. Z výše uvedených důvodů byl proto rozsudek okresního soudu ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou ve výroku I.změněn, tak, jak je ve výrokové části tohoto rozsudku uvedeno. Za správnost vyhotovení: Zpracoval : Marcela Bulířová JUDr. Karel L u k á š v.r.