Novým vhodným zaměstnáním, do něhož zaměstnanec mohl nastoupit ve smyslu § 47 odst.2,3 zákoníku práce je třeba rozumět i takové zaměstnání, které nezprostředkoval bývalý zaměstnavatel,ale úřad práce nebo jiný subjekt, nebo které si zaměstnanec vyhledal sám. Nastoupí-li zaměstnanec,jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst.1 d zákoníku práce na práci,kterou získal rekvalifikací zprostředkovanou úřadem práce,zaniká tím povinnost bývalého zaměstnavatele zajistit mu nové vhodné zaměstnání podle § 47 odst. 2 zákoníku práce.

Žalobce ing.J.K., který byl u žalovaného působícího v oboru těžby a zpracování uranových rud zaměstnán v podzemí uranových dolů a dovršil maximální expozici podle vyhl.č. 102/1987 Sb., stal se zdravotně nezpůsobilým pro výkon této práce. Žalovaný podnik D.s.r.o.se sídlem v S.p.R.mu proto nabídl postupně tři místa a to skladového dělníka, chemika v přípravně vody a přípraváře výroby. Ta žalobce odmítl s tím, že neodpovídají jeho kvalifikaci absolventa vysoké školy a době jeho praxe. Na to mu žalovaný dal výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 d ZákP a to koncem května 1991, takže výpovědní doba měla skončit 31.7.1991. Žalobce však tvrdí, že výpovědní doba dosud neskončila protože žalovaný vůči němu nesplnil povinnost podle § 47 odst.2 ZákP a nezajistil mu nové vhodné zaměstnání. Žaloval proto o určení, že výpovědní doba dosud trvá. Žalovaný namítal, že svou povinnost splnil a žalobce nabízená vhodná místa odmítl. Navíc poté, co dostal výpověď, obrátil se na pracovní úřad, který mu zajistil rekvalifikaci a žalobce pak nastoupil do zaměstnání v místě svého bydliště,které po jisté době skončil dohodou pro nespokojenost zaměstnavatele s jeho prací. Okresní soud v Č.L. svým rozsudkem sp.zn. 16 C 1987/1997 ze dne 14.12.2001 žalobu zamítl. Žalobce v odvolání uplatnil odvolací důvod zmatečnosti, který odůvodnil údajným vyloučením rozhodující předsedkyně senátu pro podjatost.Věcně uplatnil odvolací důvod nesprávného právního posouzení a nesprávných skutkových zjištění,protože prý nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Odvolací soud svým usnesením sp.zn. 30 Co 37/2002 napadený rozsudek zrušil a vrátil věc s pokynem k podstatnému doplnění výslechy svědků, jimiž se mělo objasnit, zda žalovaný měl pro žalobce k dispozici vhodná místa, která však obsadil jinými lidmi. Okresní soud veden tak k obsáhlému dokazování, učinil tak a rozhodl opět zamítavým rozsudkem. K tomu je třeba podotknout, že otázkou platnosti výpovědi se soudy zabývaly k žalobě podle § 64 ZákP a pod 7 C 1151/97 Okresní soud v České Lípě žalobu zamítl a jeho rozsudek byl rozsudkem odvolacího soudu sp.zn. 30 Co 435/93 potvrzen.Tak byla otázka platnosti výpovědi z pracovního poměru definitivně vyřešena. V průběhu řízení o určení trvání výpovědní doby navrhl žalobce, jsa v hmotné nouzi,vydání předběžného opatření,jímž by žalovanému bylo podle § 76 odst.1 c o.s.ř. uloženo platit mu 10.000,- Kč měsíčně do doby rozhodnutí ve věci samé. I tento návrh byl usnesením Okresního soudu v České Lípě čj. 7 C 1987/97- 188 zamítnut a k odvolání žalobce bylo toto usnesení krajským soudem pod sp.zn. 29 Co 418/2003 ze dne 9.12.2003 potvrzeno. Stalo se tak s právním názorem,podle něhož § 47 odst.3 ZákP je nutno vykládat tak, že „novým vhodným zaměstnáním, do něhož mohl nastoupit“ se rozumí i takové, které mu nezprostředkoval zaměstnavatel, ale úřad práce nebo jiný subjekt ,nebo které si zaměstnanec obstaral sám. Týž právní názor převzal i odvolací soud v rozhodnutí o odvolání do zamítavého rozsudku. Poté, co shledal, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem ve sm.§ 80c o.s.ř., a co se vypořádal s námitkou vyloučení rozhodující předsedkyně senátu,již shledal bezdůvodnou vzhledem k namítanému způsobu vedení řízení, potvrdil rozsudek jako věcně správný. Změnil pouze výrok o nákladech řízení,kde žalobci uložil nahradit žalovanému vyšší částku u jeho zmocněnkyně a žádnému nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení, když úspěšný žalovaný se práva na náhradu výslovně zřekl. Z o d ů v o d n ě n í : Odvolací soud usnesením ze dne 8.2.2002 čj.30 Co 37/2002-113 předchozí rozsudek zrušil a vyslovil ve věci právní názor, který podrobně cituje žalobce ve svém odvolání. Odvolací soud pří předchozím hodnocení nebral v úvahu skutečnost, že žalobce nastoupil do jiného pracovního poměru. V dalším průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodováno o návrhu na nařízení předběžného opatření, kterým by byla žalovanému uložena povinnost vyplácet žalobci náhradu mzdy ve výši 10.000,- Kč měsíčně do doby, kdy by byl znovu zaměstnán.Tento návrh byl usnesením okresního soudu v České Lípě ze dne 23.9.2003 čj. 16 C 1987/97-188 zamítnut a toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem,pobočky v Liberci čj. 29 Co 418/2003 – 193. Odvolací soud mimo jiné v odůvodnění uvedl, že při rozhodnutí o vydání předběžného opatření nelze odhlédnout ani od osvědčení vlastního nároku uplatňovaného v nalézacím řízení. Zjištěná skutečnost, že žalobce nastoupil v roce 1993 zaměstnání u společnosti J, v.o.s.,může mít vliv i na posouzení předmětu řízení, tedy trvání výpovědní doby u žalovaného. Pokud by totiž bylo toto zaměstnání „ vhodné“,zanikla by tím povinnost žalovaného zajišťovat žalobci jiné vhodné místo. Ustanovení § 47 odst.2 ZákP je totiž nutno vykládat tak, že „novým vhodným zaměstnáním“, do něhož mohl nastoupit, se míní i zaměstnání, jež nezprostředkoval bývalý zaměstnavatel, ale i úřad práce nebo jiný subjekt, nebo, které si zaměstnanec obstaral sám. Odvolací soud z tohoto pohledu v předchozím rozhodnutí na věc nenahlížel,ale nyní se ztotožňuje s názorem jiného senátu,který byl vysloven při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a souhlasí s vysloveným právním názorem okresního soudu v napadeném rozhodnutí,že nejpozději zaměstnáním žalobce u společnosti J,v.o.s. došlo ke skončení výpovědní doby ve smyslu ustanovení § 47 odst.2 ZákP, a proto žaloba nemůže být důvodná. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku I, jímž byla žaloba zamítnuta, podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Za správnost vyhotovení: Zpracoval: Marcela Bulířová JUDr. Karel L u k á š v.r.