Výkon práva hospodaření s národním majetkem podle § 66 hospodářského zákoníku znamenal,že vlastníkem věcí z tohoto majetku byl stát a ten jím zůstával i při převodech práva hospodaření mezi různými subjekty.Tyto subjekty nebyly proto držiteli těchto věcí ve sm.§ 130 odst.1 obč.zák.od okamžiku, kdy takové věci byly převedeny na jiný subjekt podle § 347 hosp.zák. nelze tedy uplatnit zákonnou vyvratitelnou domněnku o oprávněnosti držby podle § 130 obč.zák. pro účely započtení vydržecí doby ve prospěch tohoto subjektu.

Žalobce P. a.s. se proti žalovanému L. ČR s.p. domáhal určení, že je vlastníkem několika pozemkových parcel v katastrálním území J.N. a tvrdil, že tyto pozemky získal od s.p. Ž.B.S. hospodářskou smlouvou o převodu práva hospodaření s národním majetkem podle § 347 v r. 1981. Sporné pozemky jsou zapsány v tamním katastru se vkladem vlastnictví pro žalovaného. Žalobce tvrdil, že na základě zmíněné hospodářské smlouvy nepřetržitě nakládal s těmito pozemky jako jejich vlastník, byl tedy držitelem v dobré víře a vydržel k nim vlastnické právo. Okresní soud svým rozsudkem žalobě vyhověl a uložil žalovanému, aby žalobci nahradil náklady řízení. Žalovaný v odvolání uplatnil odvolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 205 odst.2 g o.s.ř.) s tím, že právnímu předchůdci žalobce stejně tak jako jemu samému nesvědčí držba, protože subjektivně nemohli být přesvědčeni o tom, že jsou vlastníky sporných pozemků. Jejich vlastníkem zůstával stát a hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s tímto majetkem znamenala jen změnu subjektů, které vykonávaly práva státu jako vlastníka. Byly proto v postavení detentorů. Bylo proto nadbytečné zabývat se během vydržecí doby u právního předchůdce žalobce. Navrhl proto, aby napadený rozsudek byl změněn a žaloba zamítnuta. Odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozsudku. Protože rozsudek byl vydán soudem prvního stupně dne 27.9.2004, odvolání projednal a rozhodl o něm krajský soud podle zák. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 31.3.2005 v souladu s přechodnými ustanoveními článku II.bodu 2 zák.č. 59/2005 Sb., kterým byl občanský soudní řád novelizován. Okresní soud se v daném případě zabýval věcí jen z pohledu vydržení vlastnického práva,k otázce vydržení však zaujal nesprávný právní názor. Institut vydržení představuje zákonný způsob nabytí vlastnického práva, kdy někdo vlastnického práva pozbude a druhý je v důsledku vydržení získá. Ve smyslu § 132a odst.1 obč.zák. ve znění platném do 31.12.1991 byl oprávněným držitelem ten, kdo s věcí nakládal jako s vlastní a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří .Výklad pojmu oprávněné držby jako jednoho z předpokladů pro nabytí věci vydržením,je shodný i se současnou úpravou. Přesvědčení držitele, že mu věc patří a že s ní nakládá jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po zákonem stanovenou dobu důvodné. Socialistická organizace nemohla za účinnosti hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů vydržet vlastnické právo k movitým či nemovitým věcem proti jiné organizaci, protože takový důvod nabývání vlastnictví tento zákoník vůbec neznal. Nabývat věci do tzv. společenského vlastnictví (státního, družstevního) bylo možné jen na základě smlouvy (§ 11 odst.1 cit.zákona) popř. rozhodnutím státního orgánu (odst.2 cit ustanovení). Na vydržení se nemohl ani podpůrně občanský zákoník vztahovat již jen protože sám až do novely, tedy zákona č. 131/1982 Sb. účinné od 1.4.1983 možnost vydržení neupravoval. Teprve zákon č. 131/1982 Sb. vrátil opět do občanského zákoníku institut vydržení, ale právo držby a vydržení zúžil z možných subjektů jen na občana (fyzickou osobu). Možnost vydržení nepřiznával organizacím a také výrazně omezoval věci,které se daly vydržet. Teprve s novou právní úpravou účinnou po datu 1.1.1992 (novelizaci obč.zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) bylo možné do vydržecí doby podle § 134 obč.zákoníku započíst i dobu držby uskutečňované před 1.1.1992, a to i tehdy, šlo-li o vydržení věci nezpůsobilé být předmětem vydržení před tímto dnem, a rovněž šlo-li o vydržení subjektem nezpůsobilým do té doby vydržet vlastnické právo (tj. právnickou osobou). Judikatura se ustálila na názoru, že si právnické osoby mohly započíst do doby oprávněné držby tu, která předcházela tomuto datu. Způsobilým předmětem pro zápočet držby mohla být věc jiného vlastníka, u státního podniku jen věc ve vlastnictví subjektu odlišného od státu. V případě, že státní podnik (dříve i národní podnik) vykonával právo hospodaření s majetkem státu (dříve národním majetkem) i vůči majetku, který nebyl ve vlastnictví státu, byl stát držitelem tohoto majetku a státní (národní) podnik byl jen jeho detentorem. Oprávněnou držbu státu si pak mohl započíst i jeho právní nástupce. Oprávněnou držbu je pak nutné stavět na roveň právu hospodaření. Za zásadní tudíž považuje odvolací soud posouzení otázky, zda si žalobce mohl započíst oprávněnou držbu svého právního předchůdce. V daném případě mělo být na základě hospodářské smlouvy mezi dvěma socialistickými organizacemi, a to právním předchůdcem žalobce a koncernovým podnikem ŽBS, převedeno k předmětným pozemkům právo hospodaření s národním majetkem, tedy předmětem této smlouvy byl přechod správy národního majetku mezi dvěma subjekty, kdy tento majetek nadále tvořil vlastnictví státu. Do roku 1992 stát vykonával vlastnické právo tak, že založil pro organizaci k určitému svému majetku právo hospodaření. Vlastnické právo státu bylo tedy realizováno prostřednictvím státního podniku, kdy se jednalo pouze o výkon vlastnického práva, nikoli o oprávněnou držbu cizí věci. Držení sporných pozemků státem se neměnilo, v průběhu doby se měnily jen organizační složky státu, které s jeho majetkem nakládaly. Charakter vlastnictví zůstal zachován, proto od okamžiku, kdy sporné pozemky přešly do správy jiného státního orgánu nebo státní organizace, nelze uvažovat o započtení vydržecí doby ve smyslu § 134 odst.3 obč.zák. Všechny byly jen v postavení subjektů hospodařících s majetkem státu. Proto také nelze o zásadě, že se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst.1 věta druhá obč.zák.) uvažovat. Pokud byl žalobcem obhospodařován majetek nad rámec vymezeného rozsahu státem na úkor druhého subjektu, šlo pouze o hospodaření různých subjektů v rámci jednoho, a to státního vlastnictví, o oprávněné držbě nelze hovořit. Rozhodnutím ministra průmyslu České republiky č. 122/1991 ze dne 20.3.1991 byl pak majetek právního předchůdce žalobce, k němuž měl zřízeno právo hospodaření převeden na společnost žalobce. Jestliže stát s předmětným majetkem disponoval, nadále se k němu choval jako vlastník. Z výše uvedeného vyplývá, že v daném případě k vydržení práva žalobcem do března 1991 nemohlo dojít, neboť do března 1991 zde nešlo o vznik oprávněné držby některého z účastníků k majetku, jehož vlastníkem byl subjekt odlišný od státu, ale o spor, zda na státních pozemcích vykonává právo hospodaření správný subjekt. Podmínky vydržení od roku 1991, kdy byl majetek bývalého státního podniku vložen do společnosti žalobce, do prvních pochybností v roce 1996 projevených druhou stranou nebyly splněny, neboť neuběhla zákonem stanovená doba deseti let pro vydržení nemovitosti (§ 135a odst.1 ObčZ). Je tak zcela vyloučeno, aby žalobce vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržel. V důsledku nesprávného právního názoru dospěl okresní soud k opačným závěrům. Nelze pominout, že řízení bylo zahájeno žalobou na určení vlastnického práva. I když byla převážně koncipována k otázkám vydržení vlastnického práva, obsahuje také tvrzení, že rozhodnutím ministra č. 122/1991 byl zrušen státní podnik P. a současně rozhodnuto o vkladu veškerých pozemků, k nimž měl právo hospodaření zrušený státní podnik do vlastnictví P. a.s. Je tedy tvrzen další skutek, podle něhož se stal žalobce vlastníkem pozemků.Nabývacím aktem mělo být rozhodnutí ministra. Pro odlišný právní názor se okresní soud dosud tímto tvrzením nezabýval z hlediska toho, zda k přechodu vlastnictví na žalobce v souladu s právními předpisy tímto rozhodnutím došlo ,zda rozhodnutí navazovalo na přeložený expertní posudek co konkrétně stát ze svého vlastnictví převedl na žalobce, což nelze poprvé řešit ve druhém stupni řízení. Za této situace nezbylo odvolacímu soudu,než napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle § 221 odst.1,2 a) o.s.ř. Okresní soud se v dalším řízení bude zabývat jen shora uvedenou skutečností. Dále je třeba, aby odstranil přetrvávající nejasnost ohledně totožnosti parcel, když pouze dvě z nich odpovídají původnímu zápisu v katastru nemovitostí a současně aktuálnímu stavu. V novém rozhodnutí znovu rozhodne o nákladech řízení (§ 224 odst.3 o.s.ř.). Za správnost vyhotovení: Zpracoval: Marcela Bulířová JUDr. Karel Lukáš v.r.