Cílem určovací žaloby s pozitivním petitem na určení vlastnického práva je postavit najisto, že tu takové právo je, nikoli výkon tohoto práva. Jestliže tedy soud dospěje k závěru, že taková žaloba je důvodná, je povinen jí vyhovět a nelze ji zamítnout s odkazem na rozpor s dobrými mravy.Pojmově může rozpor s dobrými mravy nastat jen při výkonu práva. Žalobce se však žalobou o určení práva podle § 80c, o.s.ř. teprve určení práva domáhá, ale právo nevykonává.

Žalobce, obec J. se domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že je vlastníkem nemovitosti a to domu na stavební parcele a dalších souvisejících pozemkových parcel vesměs v k.ú. J. s tím, že nabytím účinnosti zákona o přechodu vlastnictví některých věcí státu na obce (§ 172/1991 Sb.), tedy dnem 24.5.1991, nabyl vlastnictví k uvedeným nemovitostem, jež před tím užíval jako tzv. historický majetek obce. Žalovaný P.C.S. spol s.r.o. v P. tyto nemovitosti vydražil podle zákona č. 427/1991 Sb. o tzv. malé privatizaci dne 3.4.1992, ale nemohl k nim nabýt vlastnictví od státu, který v té době již jejich vlastníkem nebyl. Okresní soud v Děčíně rozsudkem sp. zn. 8 C 5/2004 za nečinnosti žalovaného, jenž se k jednání nedostavil, ač řádně obeslán, rozhodl tak, že žalobě vyhověl a odsoudil žalovaného k náhradě nákladů řízení. Zčásti, a to ohledně jediného pozemku, kde žaloba byla zčásti vzata zpět, řízení zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nabyl vlastnictví k těm nemovitostem ze zákona dnem 24.5.1991 a žalovaný k nim vlastnictví nenabyl ani dražbou od nevlastníka, ani vydržením, protože nabytí od nevlastníka u něho nezakládalo držbu způsobilou k vydržení. Uložil žalovanému, aby žalobci nahradil náklady řízení u jeho zmocněnce s procesní plnou mocí a to částkou 13.851,20 Kč. Žalovaný v odvolání uplatnil především odvolací důvod vad řízení (§ 205 odst. 2 c o.s.ř.) s tím, že nebyl k jednání řádně obeslán a ani žaloba prý mu nebyla řádně doručena. Věcně pak uplatnil důvod nesprávného právního posouzení (§ 205 odst. 2 g o.s.ř.), protože převzal ty nemovitosti v dobré víře v řádném dražebním řízení, zaplatil za to nejvyšší podání, které několikrát překročilo skutečnou cenu nemovitostí, musil si na to půjčit od peněžního ústavu a měla být proto uznána za držitele v dobré víře a zjištěno, že nemovitosti takto držel po dobu 10 roků a tudíž nabyl vlastnictví k nim vydržením. Navrhl proto, aby napadený rozsudek v části dotčené odvoláním byl změněn a žaloba zamítnuta. Jmenovitě napadl výrok o nákladech řízení, protože jsou tu takové okolnosti, pro něž by mělo být rozhodnuto za použití § 150 o.s.ř. tak, že i v případě úspěchu žalobce mu neměla být přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobce vyvracel důvody odvolání s poukazem na svůj dopis ze dne 17.11.2000 adresovaný žalovanému, kde mu sdělil, že žalobce je vlastníkem těch nemovitostí. Námitka vydržení není proto důvodná. Navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl v napadené části a ve výroku o nákladech řízení potvrzen. Odvolací soud především neshledal namítané vady řízení, když si ověřil, že žalovanému bylo, byť náhradně ( § 47 odst. 3 o.s.ř. ) doručeno a to jak žaloba, tak obsílka k jednání soudu. Zabýval se proto napadeným rozhodnutím věcně a neshledal odvolání důvodným. Rozhodl tak, že I. Rozsudek okresního soudu ve výroku II. ve správném znění, že se určuje, že žalobce, obec J. je vlastníkem domu čp. 839 objekt bydlení na st. p. 1357/1, st.p. 1357/1, zastavěná plocha a nádvoří, zemědělské hospodářské budovy bez čp. na st.p. 1357/2a , st.p.č. 1357/2 zast. plocha a nádvoří, to vše v části obce J. zapsaných na listu vlastnictví č 917 pro obec a kat. území J. u kat. úřadu pro Ústecký kraj, pracoviště v R., se potvrzuje. II. Rozsudek okresního soudu ve výroku III. o nákladech řízení se potvrzuje. III. Rozsudek okresního soudu ve výroku I. zůstává nedotčen. IV. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci k rukám JUDr. J.K., advokáta se sídlem ve V. náklady odvolacího řízení 11.195,-Kč. Z o d ů v o d n ě n í : Podle § 80 písm. c, o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o tom, zda tu právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Při určovací žalobě naléhavost právního zájmu na požadovaném určení je předpokladem aktivní věcné legitimace. Odvolací soud se ztotožňuje s okresním soudem v tom, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože pokud soud žalobě vyhoví, je takový rozsudek za situace, kdy v katastru nemovitostí je jako výlučný vlastník zapsán žalovaný, podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí ( § 7 zák. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků ): Podle žalobního tvrzení nabyl žalobce předmětné nemovitosti ze zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, který nabyl účinnosti 24.5.1991. V řízení před okresním soudem vyplynulo z listu vlastnictví 917 pro obec k.ú. J., že k nemovitostem, k nimž se žalobce domáhá určení svého vlastnického práva, je zapsáno vlastnické právo žalovaného na základě nabývacího titulu, a to potvrzení o prodeji dražbou ze dne 4.5.1992 vydaného Okresní komisí pro privatizaci v D. Podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí ve znění k datu 4.5.1992 dnem účinnosti zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a do vlastnictví obcí dnem účinnosti zákona přecházejí dále věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona ( odstavec 2 ), přičemž ustanovení odstavců 1 a 2 se nevztahují na věci, které sloužily k plnění úkolů drobných provozoven národních výborů, ( odst. 3 ). Podle § 2 odst. 1 citovaného zákona ve znění k datu 4.5.1992 do vlastnictví obcí dnem účinnosti zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c ) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1. Žalobce prokázal rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 23.11.1949 čj. U III-20/40 o odevzdání konfiskovaného majetku obci a seznamem připojeným k němu, že OÚ v Praze vyňal podle § 1 vyhl. 1587/1946 Ú.1. ve prospěch obce J. mimo jiné dům čp. 839, st.p. 1357 a pozemkové parcely 1890/6 1890/8 louky, zapsané ve vložce pozemkové knihy k.ú. J. a FNO a v Praze tyto nemovitosti do vlastnictví této obce odevzdal podle § 5 odst. 1 dekretu 108/1945 Sb. Žalobce tak prokázal, že ke dni 31. prosince 1949 obec J. tyto nemovitosti vlastnila. Již řízení před okresním soudem bylo zjištěno z této knihovní vložky, že vlastnictví pro Čsl. Stát-MNV J., sem bylo podle shora citovaného rozhodnutí zapsáno pod č.d. 1729 11.12.1949. Protože z této knihovní vložky vyplývá, že stavební parcela 1357 s domem čp. 839 a pozemková parcela 1890/6 byly později pod č.d. 586/63 odepsány do vložky 2364 téže pozemkové knihy, odvolací soud provedl v odvolacím řízení i důkaz přečtením této knihovní vložky, z níž zjistil, že tyto nemovitosti sem byly zapsány pod č.d. 586 dne 20.3.1963, a to na základě administrativní dohody ze dne 1.7. a 8.2.1960. Právo vlastnické bylo zapsáno pro Čs. stát-O.-podnik ONV L. Z toho, že vlastnictví žalovaného je zapsáno na základě nabývacího titulu, a to potvrzení o prodeji dražbou ze dne 4.5.1992 vydaného Okresní privatizační komisí v D., plyne, že žalovaný nemovitosti měl nabýt na základě zákona č. 427/1990 Sb.a to, že k datu 4.5.1992 předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví státu, tedy České republiky. Podle § 4 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. ve znění k datu 4.5.1992 do vlastnictví obcí nepřecházejí tyto věci z vlastnictví České republiky: a) pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání a pozemky, které byly k tomuto účelu přiděleny, b) nemovité věci s příslušenstvím, které byly v trvalém užívání Komunistické strany Československa a ke dni 1.6.1990 jí byly odňaty, c) nemovité věci s příslušenstvím, které jsou ke dni účinnosti tohoto zákona v trvalém užívání jiné než státní organizace, nejde-li o věci uvedené v § 2 a d) pozemky lesního půdního fondu v národních parcích. Podle § 4 odst. 2 citovaného zákona ve znění k datu 4.5.1992 do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu .Z citovaného vyplývá, že nemovitosti, k nimž se žalobce domáhá určení svého vlastnického práva, nejsou obsaženy v negativním vymezení věcí, které z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí nepřecházejí. To současně znamená, že k předmětným nemovitostem nabyl okamžikem platnosti zákona č. 172/1991 Sb. tedy k datu 24.5.1991 vlastnické právo žalobce, a že současně stát vlastnické právo k nim pozbyl. Jestliže tedy stát dne 4.3.1992 převedl majetek, k němuž neměl vlastnické právo, takže žalovaný vlastnictví k němu nabýt nemohl. To vyplývá i z obecné zásady občanského práva, podle níž nikdo nemůže převést více práv, než sám má. Ani dobrá víra žalovaného nemůže způsobit, že na nabyvatele přejde vlastnické právo k věci, kterou mu převedl někdo, kdo ji sám nevlastnil. Názor odvolatele, že důsledky tzv. malé privatizace jsou nezvratné, tak nemůže obstát. Podle § 132 odst. 1 obč. zák. lze nabýt vlastnictví kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu, na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Jednou z takových skutečností je vydržení upravené § 134 obč. zák. Protože další odvolací námitka se týká nabytí vlastnictví k nemovitostem vydržením, odvolací soud se jí zabýval. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o nemovitost po dobu deseti let. Oprávněného držitele definuje § 130 odst. 1 obč. zák. jako držitele, který se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, přičemž v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Jak plyne z § 134 odst. 1 obč. zák., k vydržení nemovitosti může dojít jen tehdy, má-li ji držitel v nepřetržité držbě po dobu deseti let a jen v takovém případě je držitelem oprávněným. Žalovaný měl nemovitosti nabýt k datu 4.5.1992, takže nepřetržitá oprávněná držba by skončila 4.5.2002. Z dopisu žalovaného žalobci ze dne 17.11.2000 vyplývá, že žalobce dopisem ze dne 7.9.2000 žalovaného vyzval vydání historického majetku města J., na což reaguje tímto dopisem, v němž odkazem na příklep udělený mu v rámci tzv. malé privatizace ohledně těch nemovitostí uvádí, že tyto nemovitosti nabyl, právní důsledky malé privatizace označuje za nezvratné a vyslovuje pochybnost o tom, zda se vůbec o historický majetek obce J. jedná. Z dopisu žalobce žalovanému ze dne 23.5.2001 plyne, že žalobce s odkazem na zákon č. 172/1991 Sb. opakovaně žalovaného informuje o tom, že je vlastníkem předmětných nemovitostí s tím, že návrh na řešení situace očekává nejpozději do 31.5.2001, následuje dopis žalovaného žalobci, že trvá na tom, že nemovitosti získal oprávněně. Tyto dopisy jsou dokladem toho, že žalovaný se zřetelem ke všem okolnostem nebyl po dobu deseti let v nepřetržité dobré víře o tom, že mu nemovitosti patří, protože v průběhu této desetileté lhůty dostal informaci, že k předmětným nemovitostem uplatňuje své vlastnické právo někdo jiný. Znamená to, že žalovaný vlastnické právo k předmětným nemovitostem nemohl vydržením nabýt, takže i tato jeho odvolací námitka je nedůvodná. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Poslední odvolací námitka míří právě na toto zákonné ustanovení s tím, že odebrání nemovitosti žalovanému, který je nabyl v dobré víře, zaplatil za ně téměř trojnásobnou cenu, než byla cena odhadní a zaměstnává v nich obyvatele okresu s vysokou nezaměstnaností, by bylo nepochybně v rozporu s dobrými mravy. Cílem určovací žaloby s pozitivním petitem na určení vlastnického práva je zjistit, zda tu takové právo je či není. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každý má právo vlastnit majetek a podle § 100 odst. 2 věta první obč. zák. se vlastnické právo nepromlčuje. Jestliže tedy soud dospěje k závěru, že žaloba na určení vlastnictví je důvodná, je povinen jí vyhovět a nelze ji zamítnout s odkazem na rozpor s dobrými mravy. Nemůže se tak stát též z toho důvodu, že takové rozhodnutí nemůže být pro subjekt, proti kterému žaloba směřuje, nabývacím titulem a soud by takovým rozhodnutím založil vědomě protiprávní stav, kdy v katastru nemovitostí by byl jako vlastník zapsán někdo, kdo nemá platný vlastnický titul. Pro uvedený závěr svědčí i to, že pojmově může rozpor s dobrými mravy nastat jen při výkonu práva. Žalobce však v dané věci práva plynoucí z vlastnictví ( § 123 obč. zák. ) nevykonává, nýbrž se teprve určení vlastnického práva domáhá. Protože rozsudek okresního soudu ve věci samé je věcně správný, odvolací soud ho podle § 219 o.s.ř. potvrdil. To platí i o nákladech řízení. Zde okresní soud nepochybil, jestliže neaplikoval § 150 o.s.ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Žalobce doložil, že před podáním žaloby se pokusil o mimosoudní vyřízení věci, k čemuž pro negativní postoj žalovaného nedošlo, takže z této situace neměl jinou možnost, než soudní uplatnění nároku, žalovaný v řízení před okresním soudem byl nečinný, takže zde nejsou důvody hodné zvláštního zřetele, které by nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalobci odůvodňovaly. Za správnost vyhotovení: Zpracoval: Marcela Bulířová JUDr. Karel L u k á š v.r.