Pro posouzení dědické nezpůsobilosti podle § 469 obč.zák. není rozhodné, zda dotyčná osoba byla za trestný čin proti zůstaviteli nebo osobám uvedeným v tomto zákonném ustanovení pravomocně odsouzena. Bylo-li trestní řízení ukončeno odložením věci podle § 172 odst. 2 a) tr.ř.posoudí důvod dědické nezpůsobilosti podle § 469 obč.zák. sám soud činný v řízení o dědictví a rozhodne o tom podle § 175k odst. 1 o.s.ř..

Zůstavitel J.P. zemřel aniž zanechal závěť nebo listinu o vydědění. Dědictví napadalo ze zákona dvěma pozůstalým synům zůstavitele, z nichž J.P. popíral dědické právo R.P. s odůvodněním, že ten se proti němu dopustil úmyslného trestného činu. Za tohoto stavu rozhodl okresní soud v České Lípě usnesením sp.zn. 12 D 934/2004 ze dne 3.10.2005, že pozůstalý syn R.P. nedědí. Své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že podle výsledků vyšetřování v trestní věci byl zmíněný syn přistižen krátce poté, co spáchal trestný čin a při tom se vydával za svého bratra J.P. Byl proto stihán pro podezření z trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 a) tr. zák., ale věc byla podle § 172 odst. 2 a tr. řádu odložena z toho důvodu, že trest, který by mu byl za tento trestný čin uložen, by byl bezvýznamný vedle trestu 6 roků odnětí svobody, který mu již pravoplatně uložen za jiný trestný čin. Nebylo zjištěno, že mu zůstavitel trestný čin spáchaný proti dědici J.P. odpustil. Usnesením dotčený R.P. se proti tomuto usnesení odvolal a své odvolání založil na tvrzení, že mu odpustil dědic J.P. a dodatečně nemůže své stanovisko změnit. Z toho dovozuje, že by s ním mělo být dále jednáno jako s dědicem. Odvolací soud potvrdil napadené usnesení.Tvrzení odvolatele posoudil jako právně irelevantní, protože zákon spojuje zánik dědické nezpůsobilosti s odpuštěním se strany zůstavitele, nikoli poškozeného spoludědice. Po stránce procení se ztotožnil s postupem okresního soudu, který v tomto případě, kdy skutečnost zakládající dědickou nezpůsobilost je nesporná, šlo o právní posouzení věci a tudíž je správný postup podle § 175k odst.1 o.s.ř. Z hlediska hmotného práva je rozhodující to, že skutek zakládající znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 209 odst. 1 tr. zák. se stal, a že práva druhého dědice byla skutečně poškozena, nejméně ve vztahu mezi ním a probační úřednicí, která byla jednáním R.P. uvedena v omyl. Není rozhodné, že za tento trestný čin nebyl R.P. odsouzen. Rozhodující je, že trestný čin byl spáchán a že trestní řízení skončilo bez odsuzujícího rozsudku z důvodu uplatnění zásady minima non curat praetor podle § 172 odst. 2 a tr. řádu. Z o d ů v o d n ě n í : Krajský soud přezkoumal napadené usnesení a jemu předcházející řízení a zjistil, že odvolání R.P. není důvodné.Podle § 175k odst. 1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. To je výše uvedená situace .Pozůstalý syn J.P. tvrdí, že je dědicem po otci J.P. a namítá (při předběžném šetření notářky JUDr L.H. dne 5.11.2004) dědickou nezpůsobilost svého bratra R.P. spočívající v tom,že dne 22.9.2003 v trestním řízení se vydával za něho. Jde tedy o vyšetření podmínek dědického práva, tedy zda je R.P. dědicky nezpůsobilý, a zda s ním tedy má jednat soud dále jako s účastníkem řízení o dědictví. Podle § 469 obč.zák. nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům nebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy.Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil. Z usnesení Policie ČR – obvodního ředitelství Praha 1 čj. ČTS:ORI-155/200K-6-LS-2005 ze dne 13.4.2005 vyplývá, že jím byla odložena podle § 159a odst. 3 tr.řádu věc podezřelého R.P. pro podezření z trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm.a) tr. zák., kterého se měl dopustit, neboť je zřejmé, že dne 22.9.2003, kdy byl přistižen bezprostředně po spáchání trestného činu, se před orgány činnými v trestním řízení vydával za svého bratra J.P., kterému mohla být způsobena vážná újma na právech tím, že jej za obviněnou osobu považovala nejméně probační úřednice Obvodního soudu pro Prahu 6, avšak trestní stihání je neúčelné vzhledem k ustanovení § 172 odst. 2 písm.a) tr. řádu, neboť trest, ke kterému může trestní stihání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin byl obviněnému již uložen (šlo o trest odnětí svobody v trvání šesti roků za trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §§ 140,142 tr. zák.). V posuzované věci je nerozhodné, že za zmíněný trestný čin nebyl R.P. odsouzen. Podstatné je, že ani nepopírá, že se daného skutk, který naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, dopustil. K odsouzení pak nedošlo pouze v důsledku neúčelnosti trestního stihání pro trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm.,a) tr. zák., za který zákona stanoví nižší trestní sazbu, než je trest odnětí svobody uložený již pachateli za jiný trestný čin. Jak z výše uvedeného vyplývá,dědická nezpůsobilost pomine, je-li trestný čin odpuštěn. Zákon však výslovně stanoví, že musí jít o odpuštění zůstavitele.V daném případě by tedy musel RP. prokázat, že mu odpustil jeho otec, J.P. starší ( nikoli jeho bratr J.P. mladší), což ani netvrdí. Protože je napadené usnesení věcně správné, krajský soud je potvrdil ( § 219 o.s.ř.). Za správnost vyhotovení: Zpracoval: Marcela Bulířová JUDr. Karel L u k á š v.r.