Při opakovaném prodeji podniku ručí za převzatý závazek všichni předcházející vlastníci podniku, kteří byli nositeli dlužnického závazku.

35 Co 384/2002-49 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zatočilové a soudců JUDr. Aleše Šťastného a Miroslava Hrušky ve věci žalobce: M. D., podnikatel, místo podnikání O., M. 1239, zast. advokátkou proti žalovanému: Z. T. podnikatel, místo podnikání P-8, M. 525/9, zast. advokátem, o zaplacení částky 42.000,- Kč s přísl., k odvolání proti rozsudku Obvodního sodu pro Prahu 8 ze dne 10.5.2002, č.j. 26C 27/2001-25, t a k t o: Rozsudek soudu I. stupně s e v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 41.500,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 12.705,- Kč a ohledně částky 500,- Kč řízení zastavil. Vyšel ze zjištění, že žalobce na základě dvou objednávek žalovaného (č. 2023 ze dne 11.9.2000 a č. 2024 ze dne 18.9.2000) provedl pro žalovaného ve dnech 12.9.-13.9.2000 a 19.9.2000 mezinárodní kamionovou přepravu. Žalobce vyúčtoval žalovanému fakturou č. 20000980 s termínem splatnosti do 20.10.2000 a fakturou č. 200001028 s termínem splatnosti do 10.11.2000 za každou z uskutečněných přeprav částku 21.000,- Kč, ačkoli první objednávka žalobce na přepravu zboží zněla pouze na částku 28.500,- Kč. V průběhu řízení (žaloba podána 4.5.2001) prodal žalobce smlouvu o prodeji podniku ze dne 13.8.2001 svůj podnik společnosti H.P. a.s., a tato společnost další smlouvou ze dne 24.10.2001 prodala podnik společnosti A., a.s. V souvislosti s prodejem podniku se soud I. stupně zabýval nejprve tím, zda žalovaný je ve věci nadále věcně pasivně legitimován. Shledal, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován z titulu ručení. Podle § 477 odst. 1, 3 obch. zák. přecházejí smlouvou o prodeji podniku na kupujícího všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Prodávající však ručí za splnění převedených závazků. Ručitelský závazek žalovaného existuje nadále i přes opakovaný prodej podniku. Dospěl k závěru, že žalobce uzavřel se žalovaným platné smlouvy o přepravě, přeprava se uskutečnila, došlo k předání nákladu příjemci, a proto je nárok žalobce na zaplacení ceny za přepravu oprávněný (§ 275 odst. 4, § 610, § 625 obch. zák.). Soud I. stupně zastavil řízení ohledně částky 500,- Kč, neboť žalobce vzal po podání žaloby v tomto rozsahu žalobu zpět se souhlasem žalovaného (§ 96 o.s.ř.). Povinnost k náhradě nákladů řízení uložil žalovanému podle výsledku řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku podal žalovaný do vyhovujícího výroku o věci samé a závislého výroku o náhradě nákladů řízení včas odvolání. Poukazoval na to, že žaloba byla podána proti němu jako dlužníku a v průběhu řízení nebyla změněna. Vytýkal soudu I. stupně, že sice vzal na vědomí skutečnost, že po podání žaloby prodal celý svůj podnik, ale soud I. stupně, ale soud I. stupně se s posloupností na straně žalovaného nevypořádal a nevyvodil z toho žádné procesní závěry ve smyslu § 107 o.s.ř. Za nesprávný považoval závěr soudu I. stupně o kaskádě ručitelů. Měl za to, že jeho ručitelský závazek zanikl ze zákona spolu s hlavním závazkem dalším prodejem podniku ze společnosti H. P. a.s. na společnost A., a.s. Po tomto prodeji podniku je přímým dlužníkem společnost A., a.s. a ručitelem společnost H. P., a.s. Nebyla splněna ani základní podmínka pro vymáhání ručitelského závazku, neboť v napadeném rozsudku vůbec není zmínka o tom, že by žalobce vyzval dlužníka k plnění a stanovil mu marně přiměřenou lhůtu k plnění. Soud I. stupně se také nevypořádal s rozporem v písemných důkazech týkajících se objednávky č. 2024, kdy se liší listiny předložené oběma účastníky o této objednávce. Soudu I. stupně dále vytýkal, že ve výroku rozsudku není uveden právní důvod uložené platební povinnosti ani právní povaha závazku a výrok neobsahuje klauzuli o tom, že případným splněním dluhu dlužníkem nebo jeho ručitelem zanikne platební povinnost žalovaného. Navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude zamítnuta. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Poukazoval na to, že ze strany žalovaného šlo o účelový prodej podniku, čemuž nasvědčují i data prodeje podniku a skutečnost, že v dozorčích radách a představenstvech akciových společností, které figurují v předmětné věci, jsou titíž lidé. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 věta první, § 212a odst. 5 o.s.ř.), a shledal, že nemá podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozsudku. Soud I. stupně správně zjistil, že žalobce provedl pro žalovaného na základě jeho objednávek mezinárodní kamionovou přepravu ve dnech 12.9.-13.9.2000 a 19.9.2000. Účastníci tak uzavřeli smlouvu o přepravě podle § 610 obch. zák. za použití § 275 odst. 4 obch. zák. Provedením přepravy vzniklo žalobci právo na smluvenou úplatu, která v prvním případě činila 20.500,- Kč a ve druhém 21.000,- Kč. Námitka žalovaného, že si neobjednal přepravu, která byla provedena dne 19.9.2000, neobstojí. Ze žalobcem předložené faxové objednávky č. 2024 a předloženého mezinárodního přepravního listu vyplývá, že žalovaný objednal u žalobce přepravu na 19.9.2000 a přeprava byla tohoto dne pro žalovaného jako odesílatele provedena. Okolnost, že žalovaný má listinu s jinak vyplněnou objednávkou označenou také č. 2024, nemá na existenci vzniku jeho povinnosti zaplatit cenu za přepravu provedenou žalobcem dne 19.9.2000 podle uvedeného mezinárodního přepravního listu žádný význam. Podstatné je, jaká objednávka je v držení žalobce, nikoli to, jaké údaje má k dispozici žalovaný. V průběhu řízení žalovaný prodal podnik jménem subjektu a tento subjekt následně prodal tento podnik dalšímu subjektu. Soud I. stupně dovodil, že prodejem podniku došlo dnem uzavření smlouvy ze zákona k přechodu všech práv a závazků na kupujícího (§ 477 odst. 1 obch. zák.), tedy i ze závazku žalovaného zaplatit cenu za přepravu žalobci. Prodávajícímu (žalovanému) vznikl také přímo ze zákona závazek ručení za splnění převedených závazků (§ 477 odst. 3 obch. zák.). I na tento ze zákona vzniklý ručitelský závazek se vztahuje úprava ručení v ust. § 305 - § 311 obch. zák. (§ 312 obch. zák.). Ručitelský závazek se váže k dlužnickému závazku (věřitelově pohledávce), který zajišťuje a zaniká zánikem zajištěného závazku (resp. pohledávky). Zákon sám předpokládá, že za týž závazek může ručit více ručitelů (§ 307 odst. 1 obch. zák.). V případě, že došlo k opakovanému prodeji podniku, stal se dlužníkem další kupující, na kterého přešel dlužnický závazek ze zákona. Okamžikem dalšího prodeje podniku vznikl dalšímu prodávajícímu k tomuto závazku ze zákona rovněž závazek ručení, který tak stojí vedle závazku ručení původního prodávajícího (původního dlužníka). Zákon totiž nikde nestanoví, že by případným dalším prodejem podniku měl zaniknout ze zákona vzniklý ručitelský závazek předchohího prodávajícího. Nejde tedy o "ručení ručitele", jak mylně tvrdí žalovaný, ale o vznik více ručitelských závazků, které zajišťují původní pohledávku. Lze proto uzavřít, že při opakovaném prodeji podniku ručí za převzatý závazek všichni předcházející vlastníci podniku, kteří byli nositeli dlužnického závazku. Podle § 306 odst. 1 obch. zák. je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkurzu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že ručitel je povinen splnit dluh teprve poté, co jej nesplní dlužník, ač byl k tomu věřitelem vyzván (jen vyjímečně není třeba výzvy). Splatnost ručitelského závazku tedy závisí na jiných skutečnostech, než samotný dlužnický závazek. Přechodem závazku v souvislosti s prodejem podniku došlo ze zákona k hmotněprávní sukcesi (nástupnictví), aniž by žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o.s.ř.). Soud I. stupně poučil žalobce podle § 118a odst. 4 o.s.ř. o možnosti podat návrh, aby nabyvatel povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního žalovaného (usnesení soudu I. stupně z 8.2.2002, č.j. 26C 27/2001-20), ale žalobce návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o.s.ř. nevznesl. Postup podle ust. § 107 o.s.ř., na který poukazoval v odvolání žalovaný, nepřipadá v úvahu, neboť citované ustanovení upravuje postup soudu v případě, kdy dosavadní účastník ztratí v průběhu řízení způsobilost být účastníkem řízení, což se v daném případě nestalo. Soud I. stupně jednal dál s dosavadním žalovaným a shledal, že uplatněnému nároku lze vyhovět z jiného právního důvodu (z důvodu ručení), než jaký byl právní názor zastávaný žalobcem (žalovaný je dlužníkem). V takovém případě měl ale soud I. stupně postupovat podle § 118a odst. 2 o.s.ř. a v rámci předvídatelnosti rozhodnutí žalobce o svém odlišném právním názoru na věc poučit a vyzvat jej, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě lze o jeho nároku rozhodnout z jiného důvodu, než který sám zamýšlel, a označit důkazy k jejich prokázání, což se však nestalo. Patrně i z tohoto důvodu se v odůvodnění rozhodnutí vůbec neobjevuje, na jakém podkladě soud I. stupně shledal, že ručitelský závazek žalovaného je splatný. V tomto směru je rozsudek soudu I. stupně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a odvolání žalovaného opodstatněné. Další výtky žalovaného o vadách výroku rozhodnutí ale již opodstatněné nejsou. Ve výroku rozhodnutí se vymezují práva a povinnosti účastníků. Důvody rozhodnutí mají své místo v odůvodnění rozhodnutí. Není třeba, aby povinnost k plnění obsahovala klauzuli o vztahu dlužníka a ručitele, neboť v projednávané věci nevystupují dlužník a ručitel společně. Pokud by věřitel získal plnění jak od dlužníka tak i od ručitele, vzniklo by mu bezdůvodné obohacení, které by byl povinen vydat. Odvolací soud proto z těchto důvodů rozsudek soudu I. stupně k odvolání žalovaného zrušil podle § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a podle § 221 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení bude soud I. stupně postupovat podle § 118a odst. 2 o.s.ř. a poučí žalobce o možnosti posoudit jím uplatněný nárok z titulu ručení a současně ho vyzve, aby doplnil svá skutková tvrzení o splatnosti ručitelského závazku a nabídl k těmto tvrzením důkazy (§ 118a odst. 2 o.s.ř.), pokud žalobce v mezidobí neučiní návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o.s.ř. na základě skutečnosti, že v průběhu řízení došlo opakovaně k prodeji podniku žalovaného. Podle reakce žalobce pak bude v řízení dále postupovat a o věci znovu rozhodne. Proti tomuto usnesení n e n í odvolání ani dovolání přípustné. V Praze dne 6. prosince 2002 JUDr. Eva Zatočilová, v.r. předsedkyně senátu