Lhůta uvedená v ust. § 114b odst. 1 o. s. ř. je lhůtou speciální, vykazující znaky lhůty soudcovské i lhůty zákonné, jejíž zmeškání nelze prominout podle ust. § 58 odst. 1 o. s. ř., a to s ohledem na důsledky s tím spojené (§ 114b odst. 5), neboť při splnění předpokladů zde uvedených může soud určit pouze lhůtu novou.

35 Co 397/2002-49 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zatočilové a soudců JUDr. Aleše Šťastného a Miroslava Hrušky ve věci žalobkyně: D. B. bytem P-7, U. A. 3/329, zast. advokátem, se sídlem P-3, n. W. Ch. 2, proti žalovaným: 1/ J. K. , bytem Č. V. 44, okr. Ú. n. O., přech. K., L. 2572, zast. advokátkou, se sídlem P- 2, B. 1, a 2/ A. Č. M., a.s. , se sídlem P- 8, V. 680/15, IČ 26158761, zast. advokátkou, se sídlem P- 7, J. Z. 16, o zaplacení částky 79.460,- Kč s přísl. , k odvolání 2. žalovaného proti I. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27.6.2002, č.j.24 C 82/2002 – 33, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o zamítnutí návrhu 2. žalovaného na prominutí zmeškání lhůty p o t v r z u j e , ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení se z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně ve výroku I. návrh 2. žalovaného na prominutí zmeškání lhůty s odůvodněním, že vyzval oba žalované podle ust. § 114b o.s.ř., aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřili k žalobě, když je zároveň poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě bez vážného důvodu nevyjádří ani nesdělí, jaký vážný důvod jim v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznávají, a v takovém případě bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání dle § 153a o.s.ř. Výzva byla 2. žalovanému doručena do vlastních rukou dne 16.4.2002. Třicetidenní lhůta k vyjádření skončila dne 16.5.2002, přičemž 2. žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním předloženým soudu I. stupně až 17.5.2002, tedy opožděně, a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty. Soud I. stupně se nejprve zabýval návrhem 2. žalovaného na prominutí zmeškání lhůty. Uzavřel, že ust. § 58 odst. 1 o.s.ř. se vztahuje pouze na lhůty zákonné. Nevztahuje se však na lhůty soudcovské, upravené v ust. § 55 o.s.ř., které lze prodloužit, uplynutí lhůty je zde tedy řešeno jiným způsobem. Lhůta k vyjádření podle § 114b o.s.ř. je lhůtou soudcovskou, neboť je na zvážení soudce, jak dlouhou lhůtu k vyjádření stanoví, zákon upravuje pouze minimální délku této lhůty. Návrh 2. žalovaného byl proto zamítnut. Soud I. stupně rozhodl zároveň o žalobě ve vztahu ke 2. žalovanému rozsudkem pro uznání. Proti rozsudku podal 2. žalovaný odvolání, ve kterém k zamítavému výroku o návrhu na prominutí zmeškání lhůty namítl, že nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy dle ust. § 114b o.s.ř., které v odvolání ocitoval. Podle 2. žalovaného soud I. stupně určil nejkratší možnou lhůtu, ačkoliv „věděl, že žalobce je zastoupen advokátem, přičemž 2. Žalovaný ne, a bylo tedy nejvíce pravděpodobné, že si zastoupení zjedná.“ Navíc povaha věci ani okolnosti případu takový postup nijak neodůvodňovaly. V řízení se jedná o složitý právní problém, kterým jistě náhrada škody je, nehrozí ohrožení práv žalobce a nejsou dány žádné další skutečnosti opravňující postup podle § 114b o.s.ř. Soud I. stupně navíc přistoupil k vydání výzvy nikoliv po neplnění výzvy dle ust. § 114a odst. 2 písm. a/, jak je zvykem u většiny obecných soudů, nýbrž místo této výzvy. Druhý žalovaný poukázal dále na nesrozumitelné, nejasné a právně nesprávné poučení v napadeném rozsudku a navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně zrušen nebo aby změnou napadeného rozsudku odvolací soud žalobu vůči němu zamítl. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., který se týká rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty, jež má charakter usnesení, byť bylo uvedeno ve výroku rozsudku, § 214 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze zčásti. Soud I. stupně se nejprve zabýval návrhem 2. žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě, stanovené mu podle ust. § 114b odst. 1 o.s.ř., a dovodil, že ust. § 58 odst. 1 o.s.ř. se vztahuje pouze na lhůty zákonné. Lhůta stanovená žalovanému podle ust. § 114b odst. 1 o.s.ř. je však lhůtou soudcovskou ve smyslu ust. § 55 o.s.ř., neboť je na zvážení soudce, jak dlouhou lhůtu k vyjádření stanoví, zákon upravuje pouze minimální délku této lhůty. Na soudcovskou lhůtu se ust. § 58 odst. 1 o.s.ř. nevztahuje. Soud I. stupně postupoval v řízení podle ust. § 114b odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že se 2. žalovaný k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřil, rozhodl zároveň o žalobě rozsudkem pro uznání podle ust. § 153a o.s.ř. Soud I. stupně dovodil, že lhůta uvedená v ust. § 114b odst. 1 o.s.ř. je lhůtou soudcovskou. Odvolací soud však dospěl k závěru, že jde o lhůtu speciální, vykazující jak znaky lhůty soudcovské, neboť její délku stanoví soud, tak lhůty zákonné, neboť její minimální délku (30 dnů) stanoví zákon a nepřichází v úvahu její prodloužení s ohledem na zákonnou fikci uvedenou v ust. § 114b odst. 5 o.s.ř., podle kterého jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. Z citovaného ust. § 114b odst. 5 o.s.ř. vyplývá, že zákonnou fikci uznání nároku uplatněného žalobou, která je ve své podstatě sankcí za nečinnost žalovaného, žalovaný odvrátí tím, že před uplynutím lhůty podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit, nebo opět před uplynutím lhůty soudu sdělí, že své povinnosti nemůže dostát, a uvede důvody, které mu v tom brání. Jestliže žalovaný sdělí soudu, že mu ve včasném podání písemného vyjádření ve věci bránil vážný důvod, až po uplynutí stanovené lhůty, je takový vážný důvod relevantní, jen jestliže bránil nejen v podání písemného vyjádření, ale i v tom, aby soudu sdělil ve stanovené lhůtě, že má vážný důvod, který neumožnil podat včas písemné vyjádření ve věci. Soud I. stupně pak zváží, zda i za této situace jsou splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání nebo zda stanoví žalovanému jinou lhůtu (nejde tedy o prodloužení původní lhůty) k vyjádření, popř. zvolí k přípravě jednání jiný postup. Z uvedeného je zřejmé, že zmeškání lhůty k podání vyjádření podle § 114b odst. 1 o.s.ř. nelze prominout podle ust. § 58 odst. 1 o.s.ř. a že rozsudek soudu I. stupně je ve výroku, kterým byl zamítnut návrh na prominutí zmeškání lhůty 2. žalovaného k vyjádření podle § 114b odst. 1 o.s.ř., správný. Odvolací soud ho proto v tomto výroku potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř . Druhý žalovaný v odvolání namítá, že byl v žalobě nesprávně označen, že soud I. stupně neměl podmínky k tomu, aby postupoval podle ust. §114b o.s.ř. a poukazuje na nesprávné poučení účastníků soudem I. stupně o opravných prostředcích. V žalobě musí být všichni účastníci označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (jinou osobou) a aby s ním soud mohl jednat. Jestliže žaloba obsahuje takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci, jde o nesprávné podání; tuto vadu je třeba odstranit postupem podle § 43 o.s.ř. V daném případě je v žalobě uvedena nesprávná adresa sídla 2. žalovaného. S ohledem na to, že žalovaný je nezaměnitelně identifikován dalšími údaji (např. právní formou, identifikačním číslem), není tato vada vadou, kterou by bylo třeba odstraňovat postupem podle § 43 o.s.ř. a postupovat podle § 43 odst. 2 nebo podle § 104 odst. 1 o.s.ř. a ke které by měl přihlížet odvolací soud, neboť jde o nedostatky, které nebrání dalšímu pokračování v řízení. Totéž platí, označil-li žalobce v žalobě účastníka řízení tak, že v názvu, pod kterým je zapsán v obchodním rejstříku, uvedl místo velkých písmen malá písmena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.3.1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 75, sešit 10/1998). Tato odvolací námitka 2. žalovaného je tudíž neopodstatněná. Druhému žalovanému lze přisvědčit v tom, že usnesení podle § 114b o.s.ř. představuje opatření, které nemá a nesmí být používáno mechanicky ve všech sporech, ale jen v odůvodněných případech, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o.s.ř., je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné a kdy bez stanoviska žalovaného nelze jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §114b o.s.ř., jsou-li tu takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o.s.ř. vyloučeno. V daném případě je předmětem řízení náhrada škody na zdraví a žalobkyně se domáhá úhrady bolestného, ztížení společenského uplatnění zvýšeného na trojnásobek základního ohodnocení a ztráty na výdělku. Z uvedeného nepochybně vyplývá, že povaha věci vyžaduje postup podle § 114b o.s.ř., neboť lze předpokládat mnoho odlišných tvrzení 2. žalovaného a důkazů (např. i znaleckými posudky), a tudíž i obtížné zjišťování skutkového stavu. Námitka 2. žalovaného, že soud I. stupně neměl postupovat podle ust. § 114b o.s.ř., je tak bezpředmětná. Správné poučení účastníka řízení o opravných prostředcích soudem I. stupně proti jeho rozhodnutí není předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a o.s.ř., nehledě na to, že následky spojené s nesprávným poučením řeší ust. § 204 odst. 2 o.s.ř., takže i tato námitka je pro posouzení správnosti napadeného rozsudku bezvýznamná. Soud I. stupně však pochybil, když nevyčkal právní moci rozhodnutí o návrhu 2. žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k vyjádření, neboť za této situace nebylo najisto postaveno, zda lhůta k podání vyjádření byla 2. žalovaným dodržena či nikoli. Z tohoto důvodu nebyly tudíž splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně z tohoto důvodu ve vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í odvolání ani dovolání přípustné. V Praze dne 19. prosince 2002 JUDr. Eva Z a t o č i l o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Klára Sklenářová