I. Jelikož občanský soudní řád ani exekuční řád nestanoví, který soud je funkčně příslušný rozhodnout o odvolání proti exekučnímu příkazu, jež je dle § 47 odst. 3 EŘ nepřípustné, soud, jemuž je takové odvolání adresováno, řízení o něm z důvodu neodstranitelného nedostatku jedné z podmínek řízení zastaví.

16 Co 295/2003-15 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z jeho předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Březinové a JUDr. Jana Eliáše ve věci oprávněné společnosti (dále jen oprávněná): HS I., s.r.o., se sídlem P-6, V. 538/4,  zastoupená  advokátem se sídlem P-5, N. 82/42, proti povinnému: V. B.,  bytem P-7, V h. 1069/30, o nařízení exekuce pro částku 107.625,- Kč s příslušenstvím , k odvolání povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21.2.2002 č.j. Nc 757/2002-6 a proti exekučnímu příkazu vydanému soudním exekutorem Mgr. M. T., se sídlem Exekutorského úřadu v P., L-6, dne 25.6.2002 sp. zn 2 EX 673/02, t a k t o : I. Usnesení soudu I. stupně   s e    m ě n í   jen tak, že se zrušuje ve výroku I. nařízená exekuce k uspokojení nákladů právní pomoci při podání návrhu na exekuci v částce 10.330,- Kč; jinak se odvolání proti usnesení soudu I. stupně   o d m í t á. II. Řízení o odvolání povinného proti exekučnímu příkazu se zastavuje. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně nařídil exekuci podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí (platebního rozkazu) Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11.8.1999 č.j. 8 C 130/99-11 k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 107.625,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % od 9.2.1995 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 4.305,- Kč, nákladů právní pomoci při podání návrhu na exekuci v částce 10.330,- Kč jakož i nákladů exekučního řízení, jejichž výše bude určena v příkazu k úhradě nákladů exekuce (výrok I.), a současně pověřil provedením exekuce soudního exekutora Mgr. M. T., kterému svěřil rozhodnutí o způsobu provedení exekuce ve smyslu ustanovení § 58 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb. (výroky II. a III.). Vzal přitom za prokázané, že smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 11.12.2001 (správně 12.12.2001) došlo k přechodu práv a povinností ve smyslu ustanovení § 256 o.s.ř. z původního oprávněného subjektu Š., s.r.o., se sídlem P-1, K. 7, na oprávněnou. Proti takovému usnesení podal povinný v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém namítá, že s předchozím oprávněným subjektem byl dohodnut na úhradě částky 57.000,- Kč, což však bylo později tímto subjektem jednostranně změněno na částku 107.625,- Kč bez bližšího upřesnění. Na další dotazy povinného již Š., s.r.o. nereagoval, ale ozvala se pracovnice exekutorského úřadu, která mu předložila napadené usnesení, exekuční příkaz a příkaz k úhradě nákladů exekuce, které činí dalších 52.000,- Kč. Povinný tak zdůrazňuje, že se odvolává proti všem výše zmíněným rozhodnutím, s kterým zásadně nesouhlasí. V této souvislosti rovněž poukazuje na svou tíživou finanční situaci i na to, že se stará o svého invalidního bratra a jednaosmdesátiletou babičku. Oprávněná se k odvolání povinného nevyjádřila. Odvolací  soud  tak  přezkoumal  napadené  usnesení   i   řízení mu předcházející ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání povinného je důvodné pouze v části, ve které směřovalo proti nařízení exekuce k uspokojení nákladů právní moci při podání návrhu na exekuci v částce 10.330,- Kč. V této souvislosti je zapotřebí připomenout znění ustanovení § 88 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. (dále jen „exekuční řád“), dle kterého náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému. Je tedy zřejmé, že o náhradě těchto nákladů rozhoduje exekutor a nikoliv soud, který tak v daném případě učinil nesprávně. Sám soud I. stupně přitom ve výroku I. napadeného usnesení nařídil exekuci i pro náklady exekuce, jejichž „výše bude určena v Příkazu k úhradě nákladů exekuce“, z čehož vyplývá, že správně předpokládal určení sporných nákladů exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 exekučního řádu. Lze tedy uzavřít, že soud I. stupně postupoval nesprávně, když nařídil exekuci též k uspokojení nákladů právní pomoci při podání návrhu na exekuci v částce 10.330,- Kč, a proto odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že v této části výrok I. bez dalšího zrušil (§ 220 odst. 1 o.s.ř.). Dále je pak nutné připomenout, že s ohledem na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu (upravující podpůrnou použitelnost o.s.ř. pro exekuční řízení) soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno. V odvolacím řízení  lze přitom přezkoumat rozhodnutí soudu I. stupně jen z těch hledisek, kterými se musí zabývat soud I. stupně; pro rozhodnutí odvolacího soudu je tedy rozhodující stejný stav, jaký byl rozhodný pro vydání usnesení soudu I. stupně. Podle ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu je proti usnesení o nařízení exekuce odvolání přípustné, avšak nelze v něm namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne. S ohledem na vše, co bylo výše uvedeno, tak odvolacímu soudu nezbylo nic jiného, než odvolání povinného ve zbylé části odmítnout ve smyslu ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu, neboť zmíněné odvolání neobsahuje žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce s tím, že námitky týkající se tíživé situace  povinného mohou mít vliv pouze na odklad exekuce ve smyslu ustanovení § 54 exekučního řádu a § 266 odst. 1 o.s.ř., dle kterého může soud odložit provedení výkonu rozhodnutí (exekuce), přičemž je zapotřebí uvést, že provedení exekuce může být odloženo teprve tehdy, jestliže již exekuce byla nařízena, tedy jestliže usnesení o nařízení exekuce je vykonatelné. Podle § 47 odst. 3 exekučního řádu proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek, citovaný zákon ani o.s.ř. tudíž rovněž nestanoví, který soud je funkčně příslušný k rozhodnutí o nepřípustném odvolání proti exekučnímu příkazu. Chybí tedy jedna z procesních podmínek řízení, v důsledku čehož je třeba, aby kterýkoli soud (v daném případě Městský soud v Praze, jemuž bylo uvedené odvolání adresováno) podle § 104 odst. 1 o.s.ř. (přiměřeně použitého pro exekuční řízení ve smyslu § 52 odst. 1 exekučního řádu) řízení o takovém odvolání zastavil (viz mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 124/2001). Odvolací soud nerozhodoval o nákladech odvolacího řízení, neboť i na ně (pokud exekuce rozhodnutím odvolacího soudu nekončí) dopadá úprava nákladů exekuce vyplývající z ustanovení § 44 odst. 6  písm. e), § 87 a § 88 exekučního řádu. Pro úplnost odvolací soud ještě uvádí, že o námitkách povinného směřujících proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaným v této věci přísluší rozhodnout soudu I. stupně (§ 88 odst. 3 ve spojení s § 45 exekučního řádu). P o u č e n í :  Proti tomuto usnesení    n e n í    dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení u soudu I. stupně dospěje Nejvyšší soud ČR k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 21. května 2003 JUDr. Robert   W a l t r  ,  v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Světničková