Ustanovení § 140 odst. 1 o. s. ř. se použije analogicky i při rozhodování o náhradě nákladů řízení. V případě samostatných nároků uplatňovaných samostatnými společníky není důvod, aby tito společníci byli zavázaní k náhradě nákladů řízení solidárně.

16 Co 357/2002 - 61 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Březinové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyň: a/ A. N., nar. 5.7.1941,  a  b/ T. N., nar. 21.8.1978, obě bytem P-10, P. 13, obě zastoupeny advokátem se sídlem v P-1, N. 25, proti žalované: E. K., bytem P-4, Ž. 7, zastoupená advokátem se sídlem v P-1, V. 41, o zaplacení 13.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyň proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18.9.2002 č.j. 19C 31/2000 - 48, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně  s e   v zamítavém výroku ve věci samé   p o t v r z u j e. II. Rozsudek soudu I. stupně  s e   ve výroku o náhradě nákladů řízení   m ě n í    tak, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení každá 4.264,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení každá 1.537,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem ze dne 18.9.2002 soud I. stupně uložil žalované zaplatit každé ze žalobkyň částku 2.500,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1.3.1999 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, ohledně částky 8.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a uložil žalobkyním společně a nerozdílně zaplatit žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 8.528,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako manželka a dcera J. N., zemřelého dne 20.2.1999, (dále jen „zůstavitel“) jsou dědičkami zůstavitele. Žalovaná žila se zůstavitelem ve společné domácnosti a měla dispoziční právo k jeho bankovnímu účtu, z něhož 16 dní před jeho smrtí vybrala částku 8.000,- Kč, kterou mu dle své výpovědi předala. Žalobkyně neprokázaly své tvrzení, že tato částka existovala v den smrti zůstavitele, což by bylo nezbytné pro zjištění, že náležela do dědictví, a tudíž že na ni mají právo. Navíc žalobkyně tvrdily, že částka byla vybrána až po smrti zůstavitele, což však z výpisu z účtu nevyplývá. Proto soud ohledně této částky žalobu zamítl. Zbytek žalované částky ve výši 5.000,- Kč soud žalobkyním (každé v rozsahu jedné poloviny) přiznal s odůvodněním, že ohledně této částky představující část pohřebného bylo zjištěno, že byla žalované vrácena žalobkyněmi, a žalovaná tak neměla právo ji vybrat z účtu zůstavitele, resp. ponechat si ji. Vzniklo jí proto bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyň, které je povinna vydat. Při rozhodování o nákladech řízení přihlédl soud I. stupně, že žalobkyně se původně domáhaly částky 58.000,- Kč a v průběhu řízení vzaly žalobu ohledně 45.000,- Kč zpět, takže žalobkyně měly ve věci úspěch pouze v rozsahu 5.000,- Kč, zatímco v rozsahu 8.000,- Kč měly neúspěch a v rozsahu 45.000,- Kč procesně zavinily zastavení řízení, úspěch žalované tedy převýšil o 83% úspěch žalobkyň, žalobkyni (správně žalované) bylo proto přiznáno 83% jejích nákladů řízení tvořených náklady právní služby advokáta. Proti tomuto rozsudku podaly v zákonné lhůtě odvolání žalobkyně. Vyjádřily přesvědčení, že jejich omyl ohledně přesného data výběru částky 8.000,- Kč nebyl tak podstatný, aby v tomto rozsahu byla jejich žaloba zamítnuta. Argumentovaly tím, že důkazní břemeno unesly již zjištěním, že uvedená částka byla vybrána žalovanou z účtu zůstavitele, a bylo na žalované, aby prokázala, že tuto částku předala zůstaviteli, což se nestalo. Ohledně výroku o náhradě nákladů řízení namítaly, že sice původně vskutku uplatňovaly částku 58.000,- Kč, ale stalo se tak pouze proto, že žalovaná jim odmítala vysvětlit dostatečně prokazatelným způsobem, kam se finanční prostředky zůstavitele poděly. Když tak v průběhu řízení učinila, reagovaly na tutu skutečnost bez prodlení, ve zbývající části pak měly větší úspěch, než soudem I. stupně vypočtený, jsou proto přesvědčeny, že žalované náhrada nákladů neměla být přiznána. Navrhly, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku tak, že jim bude částka 8.000,- Kč s požadovaným úrokem z prodlení přiznána, a tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů nepřiznává. Žalovaná vyvracela opodstatněnost odvolacích námitek a navrhla potvrzení napadené části prvostupňového rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud podle § 212 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Pokud jde o zamítnutí žaloby ohledně 8.000,- Kč, odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a pro stručnost na ně odkazuje, zatímco odvolací argumenty žalobkyň nepovažuje za způsobilé správnost uvedených závěrů zvrátit. Jestliže žalobkyně tvrdily, že žalovaná čerpala částku 8.000,- Kč z účtu po smrti zůstavitele a že tímto způsobem byly zkráceny o dědictví po zůstaviteli, a jestliže v řízení toto jejich tvrzení nebylo prokázáno (taková částka po smrti zůstavitele nebyla z účtu vybrána), pak nelze vytknout pochybení úvaze, že nárok žalobkyň opřený o uvedené tvrzení důvodný není. Pokud pak žalobkyně přizpůsobují v odvolání své tvrzení výsledkům řízení před soudem I. stupně a bagatelizují význam zjištění, zda částka byla čerpána po smrti či před smrtí zůstavitele, nelze takové argumentaci přisvědčit. Uvedená změna v rozhodných tvrzeních totiž není vůbec nevýznamná a zakládá zcela jinou skutkovou situaci. Taková změna v tvrzení je však ve své podstatě novým tvrzením, které je v systému tzv. neúplné apelace zásadně nepřípustné. Jelikož o zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení byly účastnice dle obsahu protokolu o závěrečném jednání před soudem I. stupně poučeny, a jelikož se nejedná ani o žádnou z dalších výjimek uvedených v § 205a odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále jen o.s.ř.), nemohl odvolací soud k nově uplatněným tvrzením přihlížet. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, postupoval soud I. stupně zcela v souladu s ustanoveními § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. a správně považoval zastavení řízení v rozsahu 45.000,- Kč z důvodu zpětvzetí žaloby, jež nebylo vyvoláno chováním žalované (tj. zaplacením vymáhané částky v průběhu řízení), za okolnost, kterou je třeba při poměrném rozdělení náhrady nákladů řízení mezi účastníky posuzovat shodně jako neúspěch žalobkyň. Okolnosti, na které žalobkyně poukazují (bez ohledu na to, zda je lze považovat za doložené), nemohou odůvodňovat výjimečné použití § 150 o.s.ř., neboť v nich nelze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo možno náhradu nákladů řízení žalované nepřiznat. Okolnost, že se žalobce v průběhu řízení dostane do důkazní tísně či na základě skutečností vyšlých v řízení najevo dospěje k závěru, že jím původně uplatňovaný nárok není zcela či zčásti důvodný, a z tohoto důvodu vezme žalobu zcela či zčásti zpět, je třeba přičítat k tíži žalobce a není důvodu k tomu, aby druhé straně sporu bylo právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku odepřeno. Odvolací soud, vzhledem k tomu že není vázán odvolacími námitkami, dospěl při přezkoumání nákladového výroku k závěru, že tento výrok není zcela správný, pokud k náhradě nákladů řízení zavázal obě žalobkyně společně a nerozdílně. Pokud na jedné straně sporu vystupuje více účastníků, platí náklady řízení ve smyslu § 140 odst. 1 o.s.ř. tito účastníci zásadně podle poměru účastenství na věci a na řízení; nelze-li tento poměr určit, platí je rovným dílem; a pouze účastníci uvedení v § 91 odst. 2 o.s.ř. platí tyto náklady společně a nerozdílně. Vzhledem k nedostatku výslovné úpravy se uvedené ustanovení použije analogicky i při rozhodování o náhradě nákladů řízení. V § 91 odst. 2 o.s.ř. je upraveno tzv. nerozlučné společenství účastníků, které nastává v řízení, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně. O takovou situaci však v daném řízení nejde, neboť žalobkyně uplatňují zcela samostatné a na sobě nezávislé nároky a rozsudek ve věci samé se nemusí nutně vztahovat na obě, výsledek řízení mohl dopadnout pro každou jinak a rovněž odvolání  mohla  podat  jen  některá  z  nich,  aniž  by  pak takovým odvoláním byl dotčen rozsudek soudu I. stupně ve vztahu ke druhé z nich. Není tedy žádný důvod pro to, aby žalobkyně byly zavázány k náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně, nýbrž každé z nich je třeba uložit zaplacení poměrné části náhrady nákladů podle poměru jejich účastenství na řízení. Jelikož každá z žalobkyň uplatňovala polovinu z celkové částky, jež byla předmětem řízení, má být každé z nich uložena povinnost k náhradě nákladů řízení rovněž v rozsahu jedné poloviny. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku ve věci samé jako správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil a změnil jej podle § 220 odst. 1 o.s.ř. jen tak, že uložil každé z žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení polovinu částky, jež představuje poměrnou část nákladů řízení odpovídající rozdílu mezi úspěchem žalované a úspěchem žalobkyň (přičemž částečné zastavení řízení v důsledku procesního zavinění žalobkyň je pro tyto účely považováno za úspěch žalované). O náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., tedy úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů tvořená paušální částkou odměny advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dle § 3 odst. 1 bod 4 sazba 6.000,- Kč odpovídající předmětu odvolacího řízení, krácená na polovinu podle § 18 odst. 1) a paušální náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Náhradu zaplatí každá žalobkyně v rozsahu jedné poloviny z týchž důvodů,  jež  byly  shora  vyloženy  v  souvislosti  s  rozhodnutím  o  náhradě  nákladů  řízení před soudem I. stupně, a to k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í :   Proti tomuto rozsudku    n e n í    odvolání ani dovolání přípustné. V Praze dne 15. dubna 2003 JUDr. Robert Waltr předseda senátu