Soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení o vyloučení movitých věcí z výkonu rozhodnutí činí 1.000,- Kč, bez ohledu na počet movitých věcí, jejichž vyloučení z výkonu rozhodnutí je v návrhu požadováno.

16 Co 369/2002-28      U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců  JUDr.  Ivy  Březinové  a  JUDr.  Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce P. D. , bytem U zám. p. 925/6, P 4, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hůlou, bytem 278 01 Chvatěruby 153, proti  žalované  K. M, a.s. , se  sídlem  P., 695 14 Hodonín, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí , k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.7.2001 č.j. 19 C 212/2001-18, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně   s e   z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně uložil žalobci, aby zaplatil České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení doplatek soudního poplatku za žalobu dle položky 1 Sazebníku soudních poplatků 11.000,- Kč s odůvodněním, že podle současného výkladu zákona o soudních poplatcích je třeba zaplatit 1.000,- Kč za každou věc, které se vyloučení týká, dosud bylo zaplaceno 1.000,- Kč, zbývá tedy doplatit 11.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal v zákonné lhůtě odvolání žalobce. Namítal, že výzvou Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.11.2001 mu bylo uloženo zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 1.000,- Kč a tuto částku ve stanovené lhůtě uhradil. Pokud by soud sdělil žalobci, že bude účtován doplatek ve výši 11.00,- Kč (správně patrně 11.000,- Kč), žalobce by žalobu vzal zpět, nebo by upravil petit žaloby. Tato částka je totiž příliš vysoká k předmětu žalobního návrhu. Odvolatel se tedy domnívá, že byl krácen na svých právech, neboť ho soud upozornil až po splnění zákonné povinnosti. Pokud soud odůvodňuje usnesení tím, že „podle současného výkladu zákona o soudních poplatcích je třeba zaplatit 1.000,- Kč za každou věc, které se vyloučení týká“, odvolatel se domnívá, že soud musí zákony dodržovat a nikoliv vykládat po svém, co není přesně definováno. Dle názoru odvolatele zákon o soudních poplatcích takovýto výklad neuvádí. Z uvedených důvodů odvolatel navrhl, aby odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně a v plném rozsahu je zrušil. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 o.s.ř. napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Nejprve je třeba upozornit, že nelze konstruovat apriori rozpor mezi dodržením zákona a jeho výkladem a stejně tak nelze soudu upírat právo zákon vykládat tam, kde je nejasný. To je naopak podstatou činnosti soudu. Nepřiléhavá je výtka, že zákon o soudních poplatcích soudem I. stupně zaujatý výklad „neuvádí“, neboť zákon pochopitelně neuvádí žádný výklad. Zákon obsahuje normativní text a je úkolem soudu tento text vyložit, a to za pomoci metod, které právní teorie i soudní praxe vypracovaly. Podle položky 2 sazebníku soudních poplatků obsaženého v příloze k zákonu č. 549/1991 Sb. (ve znění účinném v době zahájení řízení, jež je rozhodné pro posouzení výše poplatku) za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité plnění, činí poplatek za řízení a/ za každou nemovitost 3.000,- Kč, b/ za každý podnik nebo za každou jeho organizační složku 10.000,- Kč, c/ v ostatních případech, není-li dále stanoveno jinak, 1.000,- Kč. Podle poznámky 3 k položkám 1 a 2 sazebníku za návrh na zahájení řízení o vyloučení nemovitosti se vybere poplatek podle položky 2 písmene a/; z návrhu o vyloučení podniku nebo jeho organizační složky podle položky 2 písmene b/ a z návrhu o vyloučení jiných věcí podle položky 2 písmene c/. V citovaných ani v jiných ustanoveních zákona o soudních poplatcích a jeho přílohy není výslovně uvedeno, zda se z návrhu na zahájení řízení o vyloučení movitých věcí z výkonu rozhodnutí vybírá poplatek ve výši 1.000,- Kč bez ohledu na počet movitých věcí, jejichž vyloučení je navrhováno, anebo za každou takovou movitou věc. Uvedenou otázku je tedy třeba vyřešit výkladem. Znění uvedených ustanovení připouští obě shora naznačené varianty, byť porovnání písmen a/ a b/ položky 2 sazebníku, užívajících výslovně výrazů „za každou nemovitost“, respektive „za každý podnik …“, s písmenem c/ téže položky, které takový výraz neužívá, svědčí (za použití argumentu a contrario ) pro závěr, že poplatek pod položkou c/ není placen za každou movitou věc. Avšak s ohledem na zcela odlišnou jazykovou konstrukci písmene c/, v níž předmět poplatku není výslovně popsán (viz výraz „v ostatních případech“) nelze uvedenou metodu výkladu považovat za dostatečně spolehlivou, a je proto třeba užít metod dalších. Jednou z nich je výklad teleologický, tj. výklad podle účelu zákona (ratio legis). Účel zákona o soudních poplatcích je jednak fiskální (poplatky mají sloužit k částečné úhradě nákladů spojených se soudním řízením těmi, kdo „služeb“ soudu využívají), jednak motivační (soudní poplatky mají odrazovat od podávání svévolných nebo zřejmě bezúspěšných návrhů – viz též § 138 odst. 1 o.s.ř.). Oba uvedené cíle však musejí respektovat poslání soudů v demokratické společnosti, jímž je zajištění ochrany práv (viz čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tzn. že povinnost platit soudní poplatky nesmí být natolik tíživá, že by jen pro neschopnost poplatek zaplatit byla subjektům práva odepřena soudní ochrana. Nelze sice dovozovat, že by výše poplatku musela být vždy přímo úměrná hodnotě předmětu řízení (význam zde mají i kritéria jiná, jako je typová složitost věci, společenský zájem na jejím soudním řešení, minimalizace administrativní náročnosti vybírání poplatků apod.), na druhé straně však nelze akceptovat takový výklad, na jehož základě by vyměřené poplatky byly v extrémním nepoměru k hodnotám, které jsou předmětem řízení, neboť uznávané metody logického výkladu nepřipouštějí interpretaci, jež by vedla k důsledkům absurdním (argumentum ad absurdum). V daném případě je předmětem řízení vyloučení movitých věcí z výkonu rozhodnutí. Vzhledem k zákonné úpravě a funkci výkonu rozhodnutí a vylučovací (excindační) žaloby je třeba vzít v úvahu, že při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí pravidelně dojde k sepsání většího množství věcí a to tím většího, čím menší je hodnota (cena) jednotlivých věcí. Osoby, které mají k těmto věcem právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, musí mít reálnou možnost domoci se žalobou dle § 267 o.s.ř. vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí. Pokud by však byl akceptován názor, že poplatku ve výši 1.000,- Kč podléhá každá věc, jejíž vyloučení je navrhováno, vedlo by to k absurdnímu důsledku, že čím menší by byla hodnota jednotlivých věcí, tím vyšší by byl soudní poplatek, který by v případě návrhu na vyloučení několika desítek věcí dosáhl výše několika desítek tisíc Kč, a mnohonásobně by tak převýšil i poplatek z návrhu na vyloučení nemovitosti, případně podniku. Vznikl by tak stav ohrožující reálné uplatnění nároku na vyloučení věcí v soudním řízení, jakož i zakládající extrémní nepoměr mezi hodnotou předmětu řízení a výší soudního poplatku. Ve prospěch názoru, že výše soudního poplatku nezávisí na počtu věcí, jejichž vyloučení z výkonu rozhodnutí je navrhováno, svědčí i výklad systematický, neboť např. dle položky 4 se z návrhu na zahájení řízení o vypořádání společného jmění manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) nebo o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vybírá rovněž poplatek ve výši 1.000,- Kč, který se podle poznámky k této položce zvyšuje o 3.000,- Kč za každou nemovitost a o 10.000,- Kč za každý podnik nebo jeho organizační složku. V tomto případě znění zákona ani povaha věci (předmětem vypořádání SJM je zpravidla značné množství movitých věcí) nepřipouštějí možnost, že by se poplatek ve výši 1.000,- Kč vybíral za každou movitou věc či jinou majetkovou hodnotu, která není nemovitostí ani podnikem. Naproti tomu položka 11 písm. c/, upravující soudní úschovu, výslovně stanoví, že se poplatek ve výši 500,- Kč vybírá za každou movitou věc. Konečně nelze přehlédnout, že novela zákona o soudních poplatcích č. 255/2000 Sb. (nepochybně s cílem eliminovat spory o výši poplatku a umožnit soudům, aby namísto složitého počítání soudních poplatků se mohly věnovat rozhodnutí ve věci samé) výrazně zjednodušila konstrukci soudních poplatků tím, že důsledně zavedla procentní sazby pro peněžitá plnění a pevné sazby pro nepeněžitá plnění. V rozporu s tímto zjevným záměrem zákonodárce by byla interpretace, která by zakládala další výkladové obtíže, jež mohou plynout z toho, že je mnohdy v praxi obtížné rozlišit, co je samostatnou věcí, co je oddělitelnou součástí věci jediné či příslušenstvím, anebo co je věcí hromadnou (například, zda u hudební věže mají být zvlášť zpoplatněny reproduktory, nebo zda v případě knihovny nebo sbírky zvukových či obrazových nosičů, mají být zpoplatňovány jednotlivé knihy či nosiče). Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení o vyloučení movitých věcí z výkonu rozhodnutí činí 1.000,- Kč, bez ohledu na počet movitých věcí, jejichž vyloučení z výkonu rozhodnutí je v návrhu požadováno. S ohledem na uvedené závěry nemělo být napadené usnesení, jímž soud I. stupně vycházeje z jiného právního názoru doměřil žalobci soudní poplatek v částce 11.000,- Kč, vůbec vydáno, proto odvolací soud takové usnesení podle § 221 odst. 1 o.s.ř. zrušil, aniž by byly dány předpoklady pro některý z výroků předvídaných ustanovením § 221 odst. 2 o.s.ř. P o u č e n í :    Proti tomuto usnesení    n e n í    odvolání ani dovolání přípustné. V Praze dne 7. března 2003 JUDr. Robert  W a l t r,  v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Světničková