Soudní exekutor není povinen doložit své pověření k provedení exekuce originálem či úředně ověřenou kopií soudního rozhodnutí za dostačující je třeba v zásadě považovat předložení exekutorem potvrzené kopie (opisu) soudního rozhodnutí.

16 Co 403/2003 - 25 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Ivy Březinové a JUDr. Hany Douskové ve věci exekuce oprávněné o. Š., IČ 240869, se sídlem M. n. 122, 250 83 Š., zastoupené advokátkou se sídlem náměstí  b. J.  28, P-10,  proti  povinnému V. R., bytem Č.  236/17, P-7,, pro 61.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání H. s. s., a.s., , se sídlem S. n.  4/1588, P-1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5.3.2003 č.j. Nc 3300/2002-13a ve znění opravného usnesení ze dne 23.4.2003 č.j. Nc 330/2002-16 (v písemném vyhotovení chybně označeného 6 Nc 3300/2002), t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se    m ě n í    jen tak, že výše pořádkové pokuty činí 3.000,- (tři tisíce) Kč, jinak se potvrzuje. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně uložil H. s. s., a.s., pořádkovou pokutu ve výši 30.000,- Kč splatnou do tří dnů od právní moci usnesení na účet soudu. Usnesení odůvodnil tím, že jmenovaná společnost neposkytla požadovanou součinnost soudnímu exekutorovi, když jím požadované sdělení údajů o majetku povinného podmiňovala předložením usnesení o nařízení exekuce s vyznačenou doložkou právní moci. Takovýto požadavek označil soud I. stupně za neoprávněný a s poukazem na ustanovení § 34 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu - dále též jen EŘ) uložil jmenované společnosti pořádkovou pokutu, neboť její postup vede k nepřípustnému zdržení exekuce a umožňuje povinnému se v získaném čase zbavit hodnotného majetku, z kterého by se oprávněný mohl uspokojit. Proti tomuto rozhodnutí podala postižená společnost (dále jen odvolatelka) v zákonné lhůtě odvolání. Uvedla, že soudní exekutor k žádosti o součinnost přiložil kopii svého pověření k provedení exekuce, kterou opatřil razítkem exekutora, dále razítkem „Opis“, razítkem „Tento opis doslovně souhlasí s originálem“ a svým podpisem. Odvolatelka reagovala dopisem ze dne 16.1.2003 tak, že požádala o doložení originálu, popř. úředně ověřené kopie tohoto usnesení. Uvedený požadavek odvolatelka odůvodňuje tím, že exekuční řád ukládá bankám povinnost součinnosti za předpokladu, že exekutor podle § 34 odst. 1 EŘ doloží své pověření k provedení exekuce, aniž by explicitně stanovil, jakým způsobem má exekutor své pověření doložit. Vzhledem k tomu, že se jedná o průlom do bankovního tajemství, není dle názoru odvolatelky dostatečným dokladem běžná kopie a pro praxi, kdy exekutor opatří kopii svým razítkem eventuelně doložkou o souladu s originálem, není v platných obecně závazných předpisech opora. Svůj požadavek odvolatelka opírá též o vyjádření orgánu bankovního dohledu (Č. n. b.), které předkládá, a poukazuje na to, že tomuto požadavku exekutor též vyhověl. Odvolatelka nepopírá, že následně v dopise ze dne 31.1.2003 požádala soudního exekutora o doložení originálu usnesení s vyznačenou doložkou právní moci. Bezprostředně po předání dopisu k poštovní přepravě si však uvědomila nesprávnost tohoto postupu a již dne 4.2.2003 sdělila soudnímu exekutorovi všechny jím požadované informace spolu s omluvou, což dokládá zmíněným dopisem. Podle názoru odvolatelky tedy nemohlo dojít k nepřípustnému zdržení exekuce ani k žádné škodě. Z uvedených důvodů odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Soudní exekutor Mgr. M.  R. ve svém vyjádření uvedl, že k žádosti o součinnost zaslané odvolatelce 6.1.2003 přiložil opis usnesení o nařízení exekuce vyhotovený dle ustanovení § 25 kancelářského řádu vydaného Exekutorskou komorou ČR dne 23.5.2002. Dne 21. 1. 2003 obdržel žádost odvolatelky o doložení originálu či notářsky ověřené kopie usnesení o nařízení exekuce. Této žádosti v zájmu urychlení věci vyhověl dne 23.1.2003 zasláním originálu. Dne 4.2.2003 obdržel žádost odvolatelky o předložení uvedeného usnesení s doložkou právní moci. Téhož dne zaslal exekučnímu soudu návrh na uložení pořádkové pokuty. Dne 7.2.2003 mu bylo doručeno sdělení odvolatelky, že povinný není jejím klientem. Návrh na uložení pořádkové pokuty podal zejména proto, že odvolatel odmítal výše uvedeným způsobem poskytovat součinnost jeho úřadu v celé řadě exekučních věcí, a to přesto, že se několikrát snažil jeho pracovníkům vysvětlit, že ve stádiu zjišťování majetkových poměrů nemůže být usnesení o nařízení exekuce pravomocné, neboť je povinnému z povahy věci doručováno až později. Na rozdíl od počátků činnosti exekutorských úřadů také v uvedené době již byla komunikace mezi exekutory a ostatními finančními ústavy zcela bezproblémová a všechny jím oslovené banky poskytovaly součinnost po předložení žádosti doložené opisem usnesení o nařízení exekuce. Jmenovaný exekutor má tudíž za to, že postup odvolatelky zbytečně ztěžoval postup při provádění exekucí, zejména tehdy, když výsledkem popsané korespondence bylo sdělení, že povinný není klientem odvolatele, které samo o sobě stěží může znamenat ohrožení bankovního tajemství. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 občanského soudního řádu (o.s.ř.) napadené rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné. Není pochyb o tom, že soud je podle § 34 odst. 3 EŘ za neposkytnutí součinnosti uložené v § 33 EŘ na návrh exekutora oprávněn uložit třetím osobám pořádkovou pokutu, přičemž ve smyslu § 52 odst. 1 EŘ se pro rozhodování o uložení pořádkové pokuty (vzhledem k tomu, že exekuční řád bližší úpravu neobsahuje) použije ustanovení § 53 o.s.ř., podle něhož tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení mimo jiné tím, že neuposlechne příkazu soudu, může uložit předseda senátu usnesením pořádkovou pokutu do výše 50.000,- Kč. Rovněž není pochyb o tom, že odvolatelka neoprávněně podmiňovala poskytnutí údajů, které od ní v souladu s ustanovením § 33 odst. 4 EŘ požadoval soudní exekutor, předložením usnesení opatřené doložkou právní moci. Je totiž zcela správný názor exekutora, že ve fázi zjišťování a zajišťování majetku povinného, kdy exekutor vyžaduje součinnost, zásadně ještě není usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením doručeno povinnému (aby nemohl exekuci zmařit), a tudíž nemůže být v právní moci. Ostatně sama odvolatelka toto své pochybení uznává. Právě tento postup odvolatelky vedl exekutora k podání návrhu a soud pak k uložení pořádkové pokuty. Samo uložení pokuty tedy za nesprávné označit nelze. Jako u každé sankce je však třeba i v případě pořádkové pokuty, kterou lze ukládat v rozpětí do 50.000,- Kč, zvažovat okolnosti významné pro stanovení výše pokuty. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu závažnost a četnost porušení povinnosti, jeho následky, míru zavinění, okolnosti, za nichž k porušení povinnosti došlo, majetkové poměry osoby, které je pokuta ukládána, apod. V daném případě pak nelze přehlédnout, že odvolatelka si svůj nesprávný postup uvědomila, a v krátké době, ještě před tím, než proti ní byly použity sankce, svou povinnost splnila. S ohledem na to, že povinný není jejím klientem, nemohlo k ohrožení účelu exekuce dojít. Uvedené okolnosti snižují závažnost provinění odvolatelky a musejí se odrazit ve výměře pokuty. K tíži odvolatelky nelze přičítat tvrzení exekutora, že odmítala i součinnost v jiných věcech, když tato okolnost není nijak doložena, není ani zřejmé, zda již bylo proti odvolatelce v jiných řízeních použito pořádkových opatření, nehledě k tomu, že určitou osobu lze postihovat pořádkovou pokutou za jednání, kterého se dopustila v daném řízení, a nikoli v řízeních jiných, neboť jen tak lze zabránit tomu, aby za totéž provinění nebyla postižena dvakrát. Pokuta nebyla odvolatelce uložena za to, že nejprve podmiňovala poskytnutí informací předložením originálu či úředně ověřené kopie usnesení o pověření exekutora. Tato okolnost tedy nemůže být významná pro posouzení toho, zda byly splněny podmínky pro uložení pokuty. Přesto je třeba se i touto okolností zabývat, a to proto, že i ona má význam pro úvahu o výši pokuty. Odvolací soud nesouhlasí s názorem odvolatelky, že exekutor je povinen doložit své pověření k provedení exekuce originálem či úředně ověřenou kopií soudního rozhodnutí. Tento požadavek nemá oporu v žádném právním předpisu, a nelze jej dovozovat ani poukazem na závažnost průlomu do bankovního tajemství. Požadavek předložení originálu soudního rozhodnutí je nesplnitelný, protože takový originál existuje pouze jeden a nalézá se v soudním spise. Exekutor má k dispozici pouze jediný stejnopis (kopii) zaslanou mu soudem. Vzhledem k širokému okruhu osob, od nichž je exekutor dle § 33 EŘ oprávněn požadovat součinnost, a jimž by měl podle § 34 odst. 1 EŘ dokládat své pověření, je požadavek na předkládání tohoto jediného stejnopisu nereálný, přičemž platí, že výklad zákona vedoucí k nemožným či absurdním důsledkům nelze přijmout. Předkládání úředně ověřených kopií pak nemá valný praktický smysl, když takové ověření by dokládalo jen obsahový soulad předlohy (stejnopisu rozhodnutí) a jeho kopie, aniž by cokoli vypovídalo o pravosti (autenticitě) předlohy či pravdivosti údajů v ní uváděných (viz § 73 zák. č. 358/1992 Sb.), nehledě k tomu, že by vedlo k neúměrným nákladům a k průtahům při exekuci, což by bylo ve zřejmém rozporu s účelem zákona (exekučního řádu). Kromě toho nelze přehlédnout, že soudní exekutor je osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem (§ 1 odst. 1 EŘ), která má při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele (§ 4 EŘ), splňuje náročné kvalifikační předpoklady včetně vysokoškolského právnického vzdělání a složení odborné zkoušky (§ 9 EŘ), je jmenována do funkce ministrem spravedlnosti na základě výběrového řízení (§ 10 EŘ), je ze zákona vybavena celou řadou oprávnění při výkonu exekuční činnosti a nestanoví-li exekuční řád jinak, je oprávněna vykonávat všechny úkony, které občanský soudní řád a další předpisy jinak svěřují při provádění výkonu rozhodnutí soudu (§ 52 EŘ), vykonává též některé činnosti, které jsou jinak svěřeny notářům (§ 74 a násl. EŘ) a jí sepsané zápisy mají povahu veřejných listin (§ 79 odst. 7 EŘ). S ohledem na tyto skutečnosti a s přihlédnutím k tomu, že si osoba, od níž je vyžadována součinnost, může v případě potřeby ověřit (například na internetové stránce Exekutorské komory), že exekutor, který o součinnost žádá, je skutečně soudním exekutorem, je tedy dle názoru odvolacího soudu nutno považovat předložení exekutorem potvrzené kopie (opisu) soudního rozhodnutí za dostačující. Ani požadavek odvolatelky na předložení originálu či úředně ověřené kopie usnesení nebyl tedy důvodný. Na druhé straně nutno přihlédnout k tomu, že názor odvolatelky byl ovlivněn stanoviskem orgánu bankovního dohledu, že otázka způsobu dokládání pověření exekutora není zákonem výslovně upravena a dosud ji nelze považovat ani za vyřešenou v ustálené rozhodovací praxi soudů a konečně i pokud jde o následky uvedeného pochybení, uplatní se totéž, co bylo řečeno v souvislosti s neoprávněným požadavkem předložení usnesení s doložkou právní moci. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil napadené usnesení, pokud jde o výši pořádkové pokuty, jíž stanovil (s ohledem na charakter a z něj plynoucí majetkové poměry odvolatelky) víceméně symbolickou částkou 3.000,- Kč, jinak napadené usnesení jako správné potvrdil (§ 219, § 220 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í :   Proti tomuto usnesení   n e n í   odvolání ani dovolání přípustné. V Praze dne 12. srpna 2003 JUDr. Robert Waltr  předseda senátu