Kanalizační přípojka není samostatnou věcí, ale součástí pozemku, ve kterém je zabudovaná. Není proto stavbou dle § 135c odst. 3 obč. zák., ke které by bylo možno rozhodnutím soudu zřídit věcné břemeno.

18 Co 322/2002 - 153 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Keményové a soudkyň JUDr. Marcely Kučerové a JUDr. Markéty Čermínové v právní věci žalobců: a) E. B., bytem N. 14, P/9, b) G. R. B., bytem H.-M. F. N., oba zastoupeni advokátem proti žalovaným: 1. Ing. A. M., bytem K. 752/2, P-4, 2. JUDr. G. K., bytem K. 3067/12, P-4, 3. Ing. R. K., bytem M. 1531/34, P-4, všechny zastoupeny advokátem o zřízení věcného břemene, o odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 4. 2002, č. j. 19 C 12/98 - 121 t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se m ě n í tak, že žaloba se z a m í t á . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradu nákladů řízení zálohovaných státem 1.875,- Kč, ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku, na účet Obvodního soudu pro Prahu 9. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.450 Kč, ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že na pozemku parcelní číslo 302/1 – ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaném na LV číslo 77 v k. ú. P., M. č. P9, obec P., u Katastrálního úřadu P.-m., zřídil věcné břemeno práva vedení kanalizační přípojky do veřejné kanalizace dle situačního plánku čj. 10025 ze dne 31. 10. 1994, který je součástí rozsudku, a právo vstupu na pozemek za účelem údržby a oprav kanalizační přípojky, a to ve prospěch pozemku parcelní číslo 317 a staveb na tomto pozemku zřízených. Žalobcům soud uložil, aby za zřízení věcného břemene zaplatili žalovaným společně a nerozdílně částku 21 390,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo. Žalovaným soud dále uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů státu společně a nerozdílně 1 875,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, na účet soudu I. stupně. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí soudem I. stupně vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě na zřízení věcného břemene ke stavbě kanalizační přípojky odůvodněné tím, že dle ustanovení § 135c odstavec 3 OZ je nezbytné uspořádat poměry mezi žalovanými jako vlastníky pozemku a žalobci jako vlastníky kanalizační přípojky umístěné na pozemku žalovaných. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že návrh byl podán důvodně. Vycházel ze zjištění, že žalobci na základě vydaného stavebního povolení postavili na pozemku žalovaných kanalizační přípojku svého domu na veřejnou kanalizaci. Tato stavba byla i zkolaudována. Později však vyšlo najevo, že pozemek není tzv. veřejný, ale že jeho majitelkami jsou žalované a v důsledku toho došlo k obnovení stavebního řízení a zrušení vydaného stavebního povolení. Soud však dovodil, že s ohledem na skutečnost, že kanalizační přípojka byla vybudována na základě původně řádně vydaného stavebního povolení, byli žalobci v dobré víře. Soud zároveň vyslovil, že není pochyb o tom, že tato stavba je vlastnictvím žalobců, kteří jí vybudovali. Shrnul proto, že ve smyslu ustanovení § 135c odstavec 3 občanského zákoníku je třeba právní vztahy mezi účastníky upravit a zřídit věcné břemeno za náhradu. Výše náhrady za zřízení věcného břemene byla soudem stanovena na základě znaleckého ocenění provedeného znalcem Tento znalec ocenil věcné břemeno práva vedení přípojky částkou 11 388,26 Kč a věcné břemeno práva vstupu na pozemek za účelem údržby a oprav částkou 10 000,- Kč. Po zaokrouhlení tedy dospěl soud k závěru, že žalobci jsou povinni žalovaným za zřízení věcného břemene zaplatit částku 21. 390,- Kč. Soud I. stupně dále k námitkám žalovaných v rozsudku zdůvodnil, že v této věci je dána pravomoc soudů a nikoliv stavebního úřadu. Vyslovil též, že žalovaným se nepodařilo prokázat, že by kanalizační šachta, do níž přípojka směřuje, byla jejich vlastnictvím. Za nadbytečné považoval zabývat se otázkou, zda k domu žalobců vede komun ikace, či nikoliv, a zda žalovaným vznikly na jejich pozemku škody. Neuznal též za důvodnou námitku žalovaných, že jejich vlastnické právo k pozemku je věcným břemenem omezeno, když poukázal na zákonnou možnost takové omezení soudním rozhodnutím stanovit. S ohledem na své právní závěry považoval dálen za nadbytečné doplnit dokazování dalšími důkazy. O nákladech řízení rozhodl dle ustanovení § 142 odstavec 1 o.s.ř., s tím, že žalobci, kteří měli ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení nežádali. Výrok o nákladech řízení zálohovaných státem odůvodnil soud odkazem na ustanovení § 148 odstavec 1 o.s.ř. Proti tomuto rozhodnutí se včas odvolaly žalované. Ve svém obšírném odvolání zejména namítaly nedostatečně zjištěný skutkový stav v řízení před soudem I. stupně a dále i nesprávné právní závěry tohoto soudu. Poukazovaly na skutečnost, že věcné břemeno bylo zřízeno na stavbu, která však v místech, kde je v situačním plánku zakreslena, vůbec neexistuje. Není pravda, že by předmětná kanalizační přípojka směřovala do staré kanalizační šachty, která byla původně na pozemku žalovaných vybudována. Nesouhlasily s tím, že by předmětná kanalizační přípojka byla vybudována přesně podle stavební projektové dokumentace a že by se jednalo o jediné možné technické řešení. Namítaly dále, že rozsudek neobsahuje platný geometrický plán, dle kterého by bylo možno zapsat věcné břemeno do katastru nemovitostí. Opětovně poukazovaly na porušení stavebních předpisů při zřízení této kanalizační přípojk y. Navíc v době provádění této stavby již byl předmětný pozemek v soukromém vlastnictví, neboť jejich právnímu předchůdci byla nemovitost v restituci vydána s právními účinky vkladu dne 4. 11. 1993. Žalobci tedy nepostavili stavbu kanalizační přípojku na cizím pozemku v dobré víře, neboť soukromé vlastnictví tohoto pozemku jim bylo dobře známo. Odvolatelky dále namítaly, že soud neprovedl řadu důkazů, které navrhovaly, a nepřihlédl k jejich námitkám proti znaleckému posudku. Navrhly, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl. Žalobci navrhli potvrzení napadeného rozsudku. Odvolací soud se nejprve zabýval svojí pravomocí ve věci jednat a otázkou aplikace hmotného práva, a to s ohledem na německou státní příslušnost prvého žalobce. Podle ustanovení § 37 odstavec 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/63 Sb., ve znění novel, /dále jen ZMPS/, je pravomoc českých soudů v majetkových sporech dána, je-li podle českých předpisů dána jejich příslušnost. Příslušnost soudu I. stupně byla v daném sporu založena ustanovením § 87 písmeno g/ o.s.ř. jako soudu polohy nemovitosti. Soud I. stupně proto nepochybil, jestliže ve věci jednal a rozhodl, přestože se svojí pravomocí v rozhodnutí výslovně nezabýval. Aplikace českého Občanského zákoníku ve vztahu k prvému žalobci pak vyplývá z ustanovení § 5 ZMPS, podle něhož se věcná práva k nemovitostem řídí právem místa, kde věc je. Odvolací soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle ustanovení § 212 a § 212a odstavec 1, 2, 3 a 5 o.s.ř. Přihlédl přitom k omezení odvolacích důvodů uvedeném v ustanovení § 205a odstavec 1 o.s.ř. a posoudil námitky protistrany dle § 211a o.s.ř. Poté dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 151o odstavec 1 OZ věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu ze zákona a vydržením. Podle ustanovení § 135c odstavec 3 OZ soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Podle ustanovení § 118 odstavec 1 OZ jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Podle ustanovení § 119 OZ věci jsou movité a nemovité. Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Podle ustanovení § 120 OZ součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Stavba není součástí pozemku. Ve smyslu výše citovaných ustanovení byl v řízení před soudem I. stupně zjištěn skutkový stav věci, odvolací soud však nesouhlasí s tím, jak tento soud posoudil věc po stránce právní. Soud I. stupně své rozhodnutí založil na právním závěru, dle kterého je předmětná kanalizační přípojka stavbou, která je ve vlastnictví žalobců. Tento názor však správný není. Občanskoprávní teorie i judikatura soudů totiž vymezují stavbu jako předmět občanskoprávních vztahů odlišně od toho, jak tento pojem vykládají jiné právní obory. Ne každá stavba, na kterou je nutno vydat stavební povolení dle předpisů správního práva, je zároveň stavbou ve smyslu práva občanského. Soudní praxe a teorie občanského práva přitom vykládají ustanovení § 120 OZ tak, že součástí věci je vše, co k věci podle její povahy náleží a nemůže být od ní odděleno, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila. Za znehodnocení je přitom třeba považovat nejen funkční újmu, kdy věc nemůže zcela nebo částečně sloužit ke svému účelu, ale i hospodářské či estetické znehodnocení věci hlavní. Z hlediska výše citovaných zásad je proto zřejmé, že kanalizační přípojka zabudovaná pod povrchem pozemku žalovaných není samostatnou věcí, ale pouze součástí věci – pozemku, který je ve vlastnictví žalovaných. Jako součást věci přitom nemůže být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů a jejím vybudováním se stala vlastnictvím žalovaných. Z hlediska vlastnických vztahů je přitom nerozhodné, byla-li vybudována z investice žalobců /shodně viz Rc 4/92/. Lze tedy shrnout, že do pozemku zabudovanou kanalizační přípojku nelze považovat za stavbu ve smyslu občanskoprávních předpisů. Proto k ní též nemůže být dle ustanovení § 135c odstavec 3 OZ zřízeno rozhodnutím soudu věcné břemeno. Uvedené ustanovení totiž taxativně umožňuje zřídit soudem věcné břemeno, či jinak uspořádat právní vztahy, pouze v případě „stavby“ na cizím pozemku. Nad rámec výše uvedeného je třeba dodat, že přestože nelze právní vztahy mezi účastníky řešit zřízením věcného břemene tak, jak požadovali žalobci, nejsou právní vztahy mezi účastníky řízení ponechány bez jakékoliv právní úpravy. Kromě institutů práva občanského /úprava sousedských vztahů v ustanovení § 127 OZ či náhrady škody v ustanovení § 420 a násl. OZ/ je třeba poukázat zejména na zákon č. 274/20001 Sb. o vodovodech a kanalizacích a prováděcí vyhlášku k tomuto zákonu č. 428/2001 Sb., které jako správní předpisy dopadají na vztahy mezi stavebníkem a vlastníkem kanalizační přípojky. Zda a jaké nároky z uvedených právních předpisů pro účastníky sporu vyplývají, však nemůže odvolací soud řešit, neboť by tím vybočil z mezí daného řízení vytčených žalobou. Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud dle ustanovení § 220 odstavec 1 o.s.ř. a napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. S ohledem na změnu rozhodnutí ve věci samé bylo nutno dle ustanovení § 224 odstavec 1 o.s.ř. změnit i akcesorický výrok o nákladech řízení před soudem I. stupně. Vzhledem k tomu, že žalovaným ve fázi řízení před soudem I. stupně žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odstavec 1 a § 224 odstavec 1 o. s. ř. když žalované měly v odvolacím řízení plný úspěch a náklady jim vznikly za právní zastoupení advokátem a zaplacený soudní poplatek. Advokát v řízení učinil 2 úkony /převzetí zastoupení a účast při odvolacím jednání/. Výše odměny advokáta proto dle ustavení § 7 písmeno f/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 5.000,- Kč, zvýšení dle ustanovení § 17 odstavec 2 této vyhlášky pak dalších 1.000,- Kč. K odměně náleží i paušální náhrada ve výši 75,- Kč na každý úkon advokáta při zastupování 3 osob, a to dle vyhlášky č. 177/96 Sb. Žalované mají dále nárok na zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 1.000,- Kč. K otázce soudního poplatku odvolací soud dodává, že byl žalovaným vyměřen v nesprávné výši, neboť ustanovení položky 2 písmeno a/ Sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/91 Sb. v platném znění na daný spor nedopadá. Poplatek měl být tedy vyměřen podle položky 2 písmeno c/ Sazebníku pouze ve výši 1.000.- Kč. Přeplatek soudního poplatku z odvolání v částce 2.000,- Kč bude proto ještě soudem I. stupně odvolatelkám vrácen. Celková výše odvolacích nákladů, které jsou povinni žalobci žalovaným zaplatit, tedy činí 7.450,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V Praze dne 10. ledna 2003 JUDr. Eva K e m é n y o v á předsedkyně senátu