I. Samotná okolnost, že se žalobce domáhá proti více žalovaným solidárního plnění, kde tato solidarita není z hmotněprávního hlediska opodstatněná, nemůže vést bez dalšího k zamítnutí žaloby proti všem žalovaným. II. Soud nepřekračuje meze žalobního návrhu ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., přizná-li rozsudkem nárok, uplatněný vůči více žalovaným s požadavkem solidárního plnění, podle výsledků dokazování jen ve vztahu k některým z těchto žalovaných či pouze vůči jednomu z nich a vůči ostatním žalobu zamítne.

20 Co 117/2003 - 111 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Hübnera a soudců JUDr. Ireny Saralievové a JUDr. Ivany Klimešové v právní věci žalobkyně: L. S., nar. 24.6.1927, bytem B. 446/28, P-5, zast. advokátkou , proti žalovaným: l/ P. v., s. p. v l., se sídlem N. t. 13, P-l, zast. advokátem ., 2/ P. v. s., a.s., se sídlem C. 548/4, P-l, zast. advokátem se sídlem R. 29, P-2, 3/ F. n. m. Č. r. se sídlem R. n. 42, P-2, , 4/ H. m. P. se sídlem M. M. n. 2, P-l, zast. advokátkou se sídlem H. 4/1102, P-10, , 5/ P. v. a k., a.s., se sídlem N. t. 13, P-l,, o zaplacení 958.350,- Kč s přísl., k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 28.6.2002 č.j. 23 C 78/99-65 t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se z r u š u j e a věc se mu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných zaplacení 958.350,- Kč s příslušenstvím. Prvnímu, druhému a čtvrtému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení a rozhodl, že žalobkyně a třetí a pátý žalovaní navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se po připuštěném rozšíření žaloby domáhala zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení za užívání jejích pozemků (původně části pozemků č. 1374 v k.ú. J. o specifikovaných výměrách, nyní pozemky p.č. 1374/4, 1374/5 a 1374/6) za dobu od února 1997 do prosince 2001, a to proti všem společně a nerozdílně. Žalobu odůvodnila tím, že na těchto pozemcích jsou umístěny stavby, především areál vodojemu V., užívané původně prvním žalovaným, s nímž měla žalobkyně rovněž po určitou dobu sjednán nájemní vztah. První žalovaný vstoupil do likvidace, jeho majetek byl privatizován prostřednictvím třetího žalovaného a přešel různým dílem na ostatní žalované. Z vyjádření žalovaných pak vyplynulo, že nemovitý majetek na předmětných pozemcích přešel prostřednictvím třetího žalovaného do vlastnictví čtvrtého žalovaného, ten jeho část (vodojem V.) pronajal druhému žalovanému a ten jej poté podnajal pátému žalovanému, který jej fakticky provozuje. Soud I. stupně konstatoval, že žalobkyně se domáhá na žalovaných solidárního plnění, avšak z jejího tvrzení a z vyjádření žalovaných nevyplývá, že by všichni žalovaní nesli odpovědnost za případné bezdůvodné obohacení na její úkor společně a nerozdílně. Žalobkyně si ani není jista tím, kdo ze žalovaných se takto obohatil, a teprve v průběhu řízení zjišťovala v tomto směru faktické okolnosti. Soud I. stupně vyslovil názor, že nemůže za této situace sám šetřit, kdo je ve věci pasivně legitimován, neboť by to bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Protože ani ze žalobních tvrzení neplyne, že by měla být dána solidární odpovědnost všech žalovaných, a soud je podle § 153 o.s.ř. vázán žalobním návrhem, žalobu z tohoto důvodu zamítl, aniž prováděl důkazní řízení. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Poukázala na důkazy, které v řízení ohledně svého nároku předložila, a má tedy za prokázané, že její pozemek p.č. 1374/6 je zastavěn objektem vodojemu V. a další pozemky p.č. 1374/4 a 1374/5 jsou zastavěny objektem bytového domu, přičemž v současné době čtvrtý žalovaný bez právního vztahu k jejím pozemkům tyto stavby vlastní, druhý žalovaný je spravuje a pátý žalovaný je provozuje. Poukázala na to, že žalovaní těží ze zmatku, který sami způsobili, neboť jejich skutečné vztahy ke zmíněným stavbám po privatizaci prvního žalovaného bylo pro žalobkyni obtížné zjistit a prokázat. Z tohoto důvodu byla nucena postupně žalobu rozšiřovat na další subjekty za situace, kdy je nepochybné, že po celou dobu od února 1997 do prosince 2001 je vodojem V. podnikatelsky provozován a že tím vzniká žalovaným bezdůvodné obohacení v rozsahu, vyplývajícím ze znaleckého posudku, který žalobkyně předložila. Žalobkyně má za to, že z tohoto důvodu je dána solidarita žalovaných k plnění ve smyslu § 511 o.z. a že soud I. stupně si toto ustanovení vyložil nesprávně, neboť bylo na něm, aby na podkladě předložených důkazů rozhodl, zda tato solidarita existuje. Dále namítá, že soud I. stupně neprovedl důkazy, které byly k dispozici, a nijak se s nimi nevypořádal, neuvedl ani právní důvody svého rozhodnutí a napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Odvolatelka proto navrhla, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku. První žalovaný poukázal na to, že přestal být ve věci pasivně legitimován nejpozději k datu 31.12.1997, kdy vodojem V. přešel prostřednictvím FNM ČR do majetku H. m. P. Obytný dům na pozemku p.č. 1374/5 a 1374/4, podléhající režimu § 3 zák. č. 172/91 Sb., pak přešel do tohoto majetku již k 24.5.1991. Pokud by soud dovodil, že nájemní vztah, navázaný mezi ním a žalobkyní, trval i po 31.12.1994, namítá nesprávně stanovenou výši bezdůvodného obohacení, vycházející z částky 30,- Kč za 1 m2, s poukazem na to, že maximální částka podle uzavřené nájemní smlouvy z roku 1994 byla 20,- Kč za 1 m2. Druhý žalovaný namítl především, že do jeho základního jmění byly z majetku prvního žalovaného vloženy pouze movité věci, proto na něj nemohly přejít žádné závazky v souvislosti se stavbami, stojícími na pozemcích žalobkyně, nemá tak v tomto sporu pasivní legitimaci. Čtvrtý žalovaný zdůraznil, že žalobkyně neprokáza la pasivní solidaritu žalovaných, a ztotožnil se se závěry soudu I. stupně. Pátý žalovaný rovněž odmítl svou pasivní legitimaci ve sporu s poukazem na to, že objekt vodojemu (nikoliv však objekt bytového domu) má pouze v podnájmu, nepřísluší mu proto řešit majetkoprávní nároky vlastníka pozemku. Odvolací soud po zjištění, že odvolatelka uplatňuje odvolací důvod podle § 205 písm. d/ o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející, a to v rozsahu, daném dle § 212 a 212a o.s.ř., a odvolání shledal důvodným. Soud I. stupně rozhodl ve věci bez provedení důkazů, přičemž důvody, pro které bez dalšího žalobu zamítl, nemohou obstát. Samotná okolnost, že se žalobce domáhá proti více žalovaným solidárního plnění, kde tato solidarita není z hmotněprávního hlediska opodstatněna, nemůže vést bez dalšího k zamítnutí žaloby proti všem žalovaným. Žalobce se totiž domáhá celého žalobou vymezeného nároku vůči každému ze společně žalovaných a požadavek společného a nerozdílného plnění vyjadřuje jen způsob, jakým má být plnění poskytnuto (§ 511 o.z.). Soud tedy v žádném případě nepřekračuje meze žalobního návrhu ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř., přizná-li rozsudkem nárok, uplatněný vůči více žalovaným s požadavkem solidárního plnění, podle výsledků dokazování jen ve vztahu k některým z těchto žalovaných či pouze vůči jednomu z nich a vůči ostatním žalobu zamítne. (Tento postup je z povahy věci vyloučen, rozhoduje-li soud platebním rozkazem dle § 172 o.s.ř.) V předmětné věci soud I. stupně ostatně neučinil žádná zjištění, jež by jej opravňovala ke kategorickému závěru, že solidarita plnění žalovaných ohledně nároku žalobkyně není dána. Nemůže se přitom jako důvodu zamítnutí žaloby dovolávat pouze toho, co uvedla žalobkyně, případně žalovaní ve svých vyjádřeních, když právě nejistota v tom, kdo se na její úkor v rozhodném období obohatil, vedla žalobkyni k uplatnění žaloby vůči všem v úvahu přicházejícím subjektům. Žalobkyni lze vytknout, že se ani nepokusila rozlišit právní vztahy žalovaných k objektům na jejích pozemcích a vcelku nekoncentrovaně v řízení postupně navrhovala přistoupení dalších účastníků na straně žalované, které ovšem soud I. stupně vždy připustil. Připustil i rozšíření žaloby na konečně uplatněnou částku (§ 95 o.s.ř.) a v tomto směru se i jeho postup jeví jako nekoncentrovaný a nelogický, byla-li posléze (při témže ústním jednání) žaloba zamítnuta s odůvodněním, že žalobkyně netvrdí pro věc rozhodné skutečnosti. Nutno však zároveň zdůraznit, že žalobkyně měla před podáním žaloby velmi omezené možnosti ve zjišťovaní spletitých majetkových vztahů, které nastaly po privatizaci prvního žalovaného a rozdělení jeho majetku mezi několik subjektů. Tato situace je nestandardní a nemůže být v tomto případě přičítána žalobkyni k tíži. Napadené rozhodnutí, založené na nedostatcích v žalobních tvrzeních, je pak zcela formalistické a v rozporu s ústavně zaručeným právem žalobkyně na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Žalobkyně ostatně nebyla ani konkrétně poučena ve smyslu § 118a odst. l o.s.ř. o tom, v jakém směru má svá žalobní tvrzení doplnit, neboť poučení podle tohoto procesního ustanovení, zaznamenané v protokole z ústního jednání dne 28.6.2002, bylo v rozporu s jeho účelem dáno v rovině zcela obecné. Žalovaní přitom k náležitému objasnění věci přispívají minimálně, když převážně soustředí svá vyjádření pouze na dovozování nedostatku vlastní pasivní legitimace z toho či onoho důvodu, aniž by jasně a přehledně vyložili své právní vztahy k objektům na pozemcích žalobkyně (s výjimkou pátého žalovaného, který se v tomto směru vyjádřil nejkonkrétněji). Ve spise je nicméně založena řada listin, týkajících se privatizace prvního žalovaného a dalšího nakládání s původně jeho majetkem, které mohou sloužit jako důkazní prostředky k uvedené otázce, soud I. stupně však jimi důkaz neprovedl a zcela je pominul, stejně jako důkazy další (výpisy z katastru nemovitostí, nájemní smlouvu mezi žalobkyní a prvním žalovaným). Protože napadené rozhodnutí nevychází ze zjištění skutkového stavu, jsou jeho právní závěry nepřezkoumatelné a odvolacímu soudu nezbylo, než je podle § 221 odst. l písm. a/ a c/ o.s.ř. a podle § 221 odst. 2 o.s.ř. věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení a provedení řádného dokazování k otázkám, významným pro rozhodnutí ve věci (zejména k otázce vlastnického práva k označeným pozemkům a ke stavbám, na nich stojícím). Žalobkyně může k řádnému průběhu řízení významně přispět tím, že odstraní nejasnosti ohledně specifikace předmětných pozemků, které jsou v jejích po dáních různě číselně označovány, jasně uvede, co se na tom kterém pozemku nachází, kdo kterou stavbu podle jejího názoru v rozhodném období vlastnil či užíval, jak přesně dospěla k výši bezdůvodného obohacení, požadovaného k vydání, a označí ke svým jednotlivých tvrzením jednotlivé důkazy. Bude-li mít soud I. stupně nadále za to, že žalobkyně netvrdí všechny rozhodné skutečnosti, je na něm, aby ji zcela jasně poučil o její konkrétní povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní k těmto tvrzením ve smyslu § 118a o.s.ř. Rovněž tak žalované - a to především čtvrtého žalovaného, který ve svých vyjádřeních právní vztahy k objektům na pozemcích žalobkyně zcela pomíjí - je třeba vyzvat, aby se k této otázce jasně a přesně vyjádřili a předložili veškeré listiny o nakládání s těmito objekty, jež mají k dispozici. Teprve na základě skutkových zjištění, učiněných po řádně provedeném dokazování, pak bude soud I. stupně moci věc právně posoudit a rozhodnout, zda a který ze žalovaných je povinen vydat bezdůvodné obohacení vzniklé bezesmluvním užíváním pozemků žalobkyně v rozhodném období. V novém rozhodnutí rozhodne soud I. stupně ve smyslu § 224 odst. 3 o.s.ř. též o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 22. května 2003 JUDr. Petr H ü b n e r , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Balcarová