Zaměstnavatel se ve smyslu druhé věty § 60a odst. 1 zák. práce může zavázat k poskytnutí vyššího odstupného buďto smlouvou s odborovým orgánem (§ 20 zák. práce) nebo svým jednostranným prohlášením ve vnitřním pracovním předpise (§ 21 odst. 1 zák. práce), vždy však musí jít o vymezení podmínek nároku na vyšší odstupné obecně ve vztahu ke všem zaměstnancům, případně k určité jejich skupině. Jestliže některým z uvedených způsobů zaměstnavatel vyšší odstupné pro své zaměstnance nesjednal ani neurčil, pak je dohoda o poskytnutí takového odstupného, uzavřená samostatně s jedním z nich, pro rozpor se zákonem neplatná podle § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce.

20 Co 132/2003 - 40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudců JUDr. Ivany Klimešové a JUDr. Elišky Mrázkové v právní věci žalobkyně: J. P., nar. 21.2.1965, bytem B. 32, P-2, zast. advokátem se sídlem Z. 5, P-l, proti žalovanému: S.C., spol. s r. o., se sídlem Ú. 450/40, P-1, zast. advokátem se sídlem L. 60, B., o zaplacení 2.163,- Kč s přísl., k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15.10.2002 č.j. 23 C 41/2002-25 t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé p o t v r z u j e . II. Ve výroku o nákladech řízení se rozsudek m ě n í tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobkyně po připuštěné změně žaloby domáhala zaplacení 2.163,- Kč s přísl. a uložil jí povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 7.225,- Kč. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení odstupného při skončení pracovního poměru podle § 60a odst. l zák. práce, původně ve výši 57.157,-Kč, z nichž žalovaný 51.725,-Kč po podání žaloby uhradil. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dohodou ze dne 28.2.2002 se účastníci dohodli na ukončení pracovního poměru žalobkyně, vzniklého na základě pracovní smlouvy ze dne 17.9.2001, z důvodu organizačních změn podle § 46 odst. l písm. c) ZP ke dni 28.2.2002 a žalovaný se zavázal vyplatit žalobkyni odstupné ve výši pětinásobku průměrného výdělku ve smyslu § 60a odst. l ZP. Dospěl poté k závěru, že žaloba důvodná není, neboť závazek k vyplacení odstupného ve výši pětinásobku průměrného výdělku žalobkyně žalovaný převzal bez právního důvodu. Kogentní ustanovení zákoníku práce zaměstnavateli neumožňují zavázat se k proplacení vyššího odstupného mimo případy, uvedené v § 60a odst. l ZP. Proto je třeba dohodu ze dne 28.2.2002 považovat zčásti za neplatnou pro rozpor se zákonem podle § 242 odst. l písm. a) a odst. 3 ZP. Na podkladě tohoto závěru soud I. stupně žalobu zamítl a úspěšnému žalovanému přiznal podle § 142 odst. l o.s.ř. náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu I. stupně vytkla nesprávný výklad § 60a odst. l ZP, podle názoru žalobkyně je tímto ustanovení kogentně určena jen spodní hranice odstupného, zatímco horní hranice je neomezená a závisí na vůli zaměstnavatele. Toto stanovisko je zastáváno i v odborné literatuře, např. v komentáři k zákoníku práce z nakladatelství Anag, druhé doplnění vydání z roku 2002, se uvádí, že nová úprava stanovení zvýšeného odstupného se ponechává na úplné smluvní volnosti zaměstnavatele a příslušného odborového orgánu, popřípadě tam, kde odborový orgán nepůsobí, na zaměstnavateli. Soud I. stupně nevzal v úvahu, že uzavření dohody o skončení pracovního poměru bylo v zájmu zaměstnavatele, který výší odstupného kompenzoval výpovědní lhůtu. Odvolatelka navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolatelka uplatňuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, daném § 212 a § 212a o.s.ř, a odvolání opodstatněným neshledal. Soudu I. stupně lze vytknout nesprávný procesní postup, když o částečném zpětvzetí žaloby žalobkyní rozhodl jako o změně žaloby podle § 95 odst. l o.s.ř., ačkoliv měl postupovat podle § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavit. Protože však toto procesní pochybení nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, odvolací soud k němu při svém rozhodování v souladu s § 212a odst. 5 o.s.ř. nepřihlédl. S právním posouzením věci soudem I. stupně, založeném na výkladu § 60a odst. l ZP, se odvolací soud ztotožňuje. Podle tohoto ustanovení náleží zaměstnanci při ukončení pracovního poměru z důvodů podle § 46 odst. l písm. a) až c) ZP ze zákona odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Poskytnutí dalšího odstupného v neomezené výši lze sjednat v kolektivní smlouvě (uzavřené s příslušným odborovým orgánem), případně může zaměstnavatel nárok na ně stanovit ve svém vlastním vnitřním předpisu. Zaměstnavatel se tedy ve smyslu druhé věty § 60a odst. l ZP může zavázat k poskytnutí vyššího odstupného buďto smlouvou s odborovým orgánem (§ 20 ZP) anebo svým jednostranným prohlášením ve vnitřním pracovním předpise (§ 21 odst. l ZP), vždy však musí jít o vymezení podmínek nároku na vyšší odstupné obecně ve vztahu ke všem zaměstnancům, případně k určité jejich skupině (určené např. počtem odpracovaných let). Jestliže některým z uvedených způsobu zaměstnavatel vyšší odstupné pro své zaměstnance v obecné rovině nesjednal ani neurčil, pak je dohoda o poskytnutí takového odstupného, uzavřená samostatně s jedním z nich, pro rozpor se zákonem neplatná podle § 242 odst. l písm. a) ZP. Soud I. stupně proto správně dovodil, že dohoda ze dne 28.2.2002 je v části, týkající se vyššího než zákonného odstupného, neplatná podle § 242 odst. 3 ZP. Odstupné, odpovídající dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku, již bylo žalobkyni žalovaným zaplaceno, a na další odstupné nemá v důsledku neplatnosti ujednání o něm právní nárok. Částka, přijatá žalobkyní nad rámec zákonného odstupného, je pak z pracovněprávního hlediska bezdůvodným obohacením, které však není povinna žalovanému vracet, neboť neplatnost dohody o odstupném nezpůsobila výlučně sama, proto jí nemůže být na újmu (§ 243 odst. 4 ZP). Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věcí samé podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Žalovaný měl ve věci úspěch, odvolací soud však shledal v tomto sporu důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření náhrady nákladů úspěšnému účastníku na podkladě § 150 o.s.ř. Tyto důvody spočívají v prvé řadě v povaze věci, neboť žalobou byl uplatněn nárok z pracovněprávního vztahu, ohledně něhož žalobkyně byla s ohledem na zaměstnavatelem podepsanou dohodu v dobré víře, že jí přísluší a neplatnost této dohody, kterou výlučně sama nezpůsobila, jí nemůže být na újmu (§ 243 odst. 4 ZP). Současně nutno přihlédnout i k majetkové situaci žalobkyně, u níž byly shledány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud proto výrok rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení podle § 220 odst. l o.s.ř. změnil a úspěšnému žalovanému jejich náhradu nepřiznal. Obdobně rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. l o.s.ř. i o nákladech řízení odvolacího. Proti tomuto rozsudku n e n í přípustné dovolání. V Praze dne 10. dubna 2003 JUDr. Irena S a r a l i e v o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Balcarová