Podmínkou vzniku účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zák.č. 13/1997 Sb. není ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. vydání správního rozhodnutí o tomto určení pozemku. Soud si v rámci probíhajícího řízení tuto otázku posoudí z hlediska naplnění podmínek § 7 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. sám (str. 5 rozsudku).

20 Co 277/2003 - 75 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Ivany Klimešové a JUDr. Ireny Noskové v právní věci žalobkyň: a/ RNDr. A. S., , bytem v P-1, C. 10, b/ M. F. , bytem tamtéž, obě zast. advokátkou se sídlem v P-7, K. 22, proti žalovanému: H. m. P. se sídlem v P-1, M. n. č. 2, zast. advokátkou se sídlem v P-1, K. n. 18, o uložení povinnosti, k odvolání žalobkyň proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.3.2003 č.j. 30 C 57/2001-52 t a k t o : I . Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o soudním poplatku p o t v r z u j e . II . Ve výroku o nákladech řízení se rozsudek m ě n í jen tak, že jejich výše činí 9.375,- Kč, jinak se potvrzuje. III . Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 9.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost odstranit zazděním vchod do provozovny vinárny a restaurace U Č. s., situované v přízemí a v prvním a ve druhém podzemním podlaží domu č.p. 556, vedoucí na pozemek žalobkyň p.č. 533 vše v k.ú. S. M. Dále zamítl žalobu s návrhem, aby byl žalovanému uložen zákaz rušit žalobkyně ve výkonu jejich vlastnictví k pozemku p.č. 533, a to procházením přes pozemek p.č. 533 a dále hlukem a znečišťováním pozemku p.č. 533 vše v k.ú. S. m. Současně zavázal žalobkyně společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 4.875,- Kč k rukám její právní zástupkyně a žalobkyním uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit státu soudní poplatek 1.000,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jsou podílové spoluvlastnice domu č.p. 557 v C. 10 na parc. č. 533 v k.ú. S. M., přičemž tento pozemek je částečně zastavěn domem č.p. 577 v C. 8 a hraničí svou podélnou obvodovou zdí přibližně do dvou třetin s domem č.p. 556, který je ve vlastnictví žalovaného. V přízemí a v prvním a ve druhém nadzemním podlaží domu žalovaného je provozována vinárna U Č. s, jejíž hlavní vchod ústí na pozemek žalobkyň č.p. 533. Domy žalobkyň a žalovaného spolu sousedí a spojuje je pasáž, která je součástí domu žalobkyň, s vchodem z C. u., která spojuje tuto ulici s ulicí K. Ve směru pohledu z C. u. do K. u. je v pasáži po levé straně v domě žalobkyň P. P. H. s postranním zásobovacím vchodem z K. u. a naproti je obchod S. s vchodem z pasáže. Po tuto část je pasáž zastřešena a dále směrem do K. u. až po cihelnou branku s mříží je nezastřešený vydlážděný pozemek (sporný pozemek), k jehož levé straně přiléhá obvodová zeď domu žalobkyň a k pravé straně obvodová zeď domu žalovaného. Na pozemek žalobkyň č.p. 533 ústí hlavní vchod do vinárny a další její vchody vedou na pozemek žalovaného. Jde o provozní vchod za branou a vchod za rohem domu žalovaného, vedoucí do místnosti tohoto domu, která slouží jako strojovna vzduchotechniky. Hlavním vchodem vinárny se vstupuje do haly, k šatnám a WC a dále ke schodišti do podzemních prostor, kde jsou konzumentské prostory pro zákazníky. Zásobovací vchod ústí do úzkého koridoru, který přetínají chodby vedoucí do zásobovacích a kancelářských prostor vinárny a do hygienického zázemí. Z domu žalovaného vedou vrata do dvora, který je částečně tímto domem obestavěn do trojúhelníkovitého tvaru a podle ohledání není zřejmé, že by zde bylo možno vybudovat vchod do vinárny. Podle závazného stanoviska odboru památkové péče M. h. m. Prahy je dům č.p. 566 kulturní památkou. Z hlediska památkového je nepřípustná změna dispozice vchodu do vinárny tak, že se hlavní vchod zazdí nebo přemění v okenní otvor a stávající okenní otvor umístěný o 15 m dále se přemění v dveřní otvor, t.j. hlavní vchod do vinárny. Rovněž je nepřípustná varianta B, podle které by byl vstup do vinárny průjezdem domu přes prostory kočárkárny, neboť by nebylo možné oddělit provoz restaurace od bytových prostor. Podle údajů v katastru je pozemek p.č. 533 veden jako zastavěná plocha v památkovém území a žalobkyně nabyly každá ideální polovinu předmětných nemovitostí dohodou o vydání věci ze dne 4.9.1991. Podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 10.10.1991 bylo provozovateli povoleno užívání vinárny v přízemí a prvním a druhém suterénu domu č.p. 566. V roce 1992 se provozovatel dohodou uzavřenou s žalobkyněmi zavázal platit měsíčně paušální částku za náklady spojené s provozem a užíváním pasáže a rovněž se zavázal zajistit uzavírání pasáže v době od 0.30 hod. do 6.00 hod. V rozporu s tím žalobkyně uzavírají mříže mezi C. a K. ulicí ve 22.00 hod. Podle výpovědi svědka Ing. J. I., správce domu žalovaného, je provoz vinárny, který končí ve 22.00 hod., založen na turistických skupinách, pasáží procházejí turisté i místní obyvatelé a provoz je zde méně frekventovaný než v ulici C. Rovněž podle svědka Výška, zástupce provozovny pizzerie, jejíž provoz končí ve 22.00 hod., je v pasáži častý shluk lidí, takže jejich hosté nemohou odcházet vchodem do K. ulice, pizzerie má proto menší tržby a s žalobkyněmi byl z tohoto důvodu dohodnut nižší pronájem. Ředitel S. (J. A.) vypověděl, že v turistickém období brání shluky turistů vstupu klientům do jejich prodejny. Podle správce domu žalobkyň (L. K. ) jsou do vinárny denně naváženy turistické skupiny a pasáž je neprůchodná, hosté vinárny poškozují mříže a pasáž znečišťují. Na tomto skutkovém základě soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že od účinnosti zákona č. 13/1997 S., o pozemních komunikacích (dále jen zákon), t.j. od 1.4. 1997 jsou účelovými komunikacemi všechny pozemní komunikace, které splňují hlediska uvedená v tomto zákoně a to i v případě, že o charakteru této komunikace nebylo vydáno správní rozhodnutí. Sporný pozemek, spojující ulice C. a K., slouží jako veřejná komunikace a soud I. stupně jej proto ve smyslu § 135 o.s.ř. posoudil jako účelovou komunikaci dle § 7 zákona, kterou smí každý užívat bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým je určena (§ 19 odst. 1 zákona). Se zřetelem k tomu dovodil splnění podmínek pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva žalobkyň dle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť uplatnění vlastnických práv žalobkyň žalobním požadavkem na uložení zákazu žalovanému rušit je procházením přes pozemek parc. č. 533 by vážně poškodilo jiný subjekt práva (žalovaného) i neomezený okruh uživatelů, kteří užívají pozemek jako komunikaci, a bylo by v rozporu s dobrými mravy. Rovněž nárok žalobkyň na uložení povinnosti žalovanému zazdít vchod vinárny domu č.p. 556 neshledal soud I. stupně důvodným. Konstatoval, že jestliže je dům č.p. 566 chráněnou kulturní památkou, je zamítavé stanovisko památkového odboru Hl. m. Prahy k dispozičním změnám vchodu do vinárny závazné pro stavební úřad a soudním rozhodnutím nelze žalovaného nutit ke splnění povinnosti, která je v rozporu se zákonem. Poukázal na to, že kolaudace vinárny proběhla v době, kdy nebyl problém s průchodem přes později vydaný pozemek žalobkyním. Rovněž nelze přehlédnout, že okolí C. u. je jedním z nejnavštěvovanějších regionů Prahy a vyhledávaným místem turistů i Pražanů, což se odráží i v mnohonásobně vyšším nájemném za pronájem nebytových prostor, jakož i v nabízeném sortimentu zboží a služeb, určených především turistům. Z toho důvodu soud I. stupně neuvěřil výpovědi ředitele S., že návštěvníci vinárny odrazují jejich zákazníky, ani výpovědi jednatele firmy, provozující pizzerii, o důvodech nižšího zisku. S ohledem na polohu předmětných nemovitostí žalobkyně neprokázaly, že výlučně hosté vinárny znečišťují pasáž, chovají se hlučně a ruší žalobkyně přecházením přes pozemek. Z těchto důvodů soud I. stupně žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly ochrany svého vlastnického práva dle § 127 obč. zák., zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil úspěchem žalované dle § 142 o.s.ř. a výrok o soudním poplatku jeho nedoplatkem s ohledem na to, že žalobou byly uplatněny dva nároky. Proti rozsudku podaly žalobkyně včasné odvolání, ve kterém vytýkaly soudu I. stupně nesprávné právní posouzení věci. Namítaly, že předmětný pozemek není účelovou komunikací, neboť je veden v katastru nemovitostí jako zastavěná plocha. V řízení nebyl proveden žádný důkaz správním rozhodnutím, že se jedná o účelovou komunikaci a pozemek se nemohl takovou komunikací stát ani za účinnosti zák. č. 135/1961 Sb., neboť neexistuje žádné rozhodnutí o přípustnosti stavby účelové komunikace a žalobkyně ani konkludentně nevyslovily s užíváním pozemku jako účelové komunikace souhlas, pouze na přechodnou dobu umožnily návštěvníků restaurace a vinárny vstup na svůj pozemek. Soud I. stupně svým závěrem, že pozemek je účelovou komunikací, vážně zasáhl do jejich vlastnického práva ve smyslu § 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně odmítly názor soudu I. stupně, že výkon jejich vlastnického práva je v rozporu s dobrými mravy a v této souvislosti odkazovaly na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Poukazovaly na to, že stavba byla kolaudována 10.10.1991, t.j. poté, co jim byla nemovitost vydána dohodou ze dne 4.9.1991, nikdo je na zatížení jejich nemovitosti neupozornil a do kolaudačního řízení nebyly přizvány. Stanovisko P. ú. je nezávazné, neboť nebylo vyžádáno stanovisko nezávislého odborníka k jiným možnostem úprav. Odvolatelky poukazovaly dále na to, že na domu žalovaného vázla v minulosti služebnost průchodu, jak vyplývá z LV č. 122. Navrhly, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě zcela vyhověl. Žalovaný ve svém písemném vyjádření vyvracel důvody odvolání. Ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně, že sporný pozemek je účelovou komunikací ve smyslu § 7 zák. č. 13 /1997 Sb. a v této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.11.2000 sp. zn. 22 Cdo 1868/2000. Poukazoval na to, že rekonstrukce domu č.p. 556 byla provedena v souladu se stavebním povolením, proto bylo dne 10.10.1991 vydáno kolaudační rozhodnutí. Žalobkyně nebyly přizvány k místnímu šetření a ústnímu jednání dne 3.9.1991, kterého se za správce nemovitostí č.p. 557 a č.p. 556 účastnil B. p. v P-1, neboť dohoda o vydání nemovitostí žalobkyním byla podepsána 4.9.1991. Ohledně přemístění vchodu do vinárny poukazoval na závazné stanovisko P. ú. a na místní šetření, z něhož vyplynulo, že vstup není možné řešit jiným způsobem. Poukazoval na to, že přes sporný pozemek prochází denně značné množství lidí, nejen návštěvníci vinárny, ale i zákazníci ostatních zdejších podnikatelů, provoz vinárny končí ve 22.00 hod., kdy je zamykána mříž v ústí do K. u., není proto možné, aby návštěvníci vinárny obtěžovali hlukem v nočních hodinách nájemce domu č.p. 557 a znečišťovali předmětný pozemek, když takové skutečnosti ani nebyly v řízení prokázány. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Odvolací soud po zjištění, že odvolatelky uplatnily odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm.g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v rozsahu daném dle § 212a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud I. stupně zjistil správně a v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí skutkový stav. Věc též správně právně posoudil, s jeho shora vyjádřeným názorem se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost lze na skutkové a právní závěry, obsažené v napadené rozsudku, převážně odkázat. Soud I. stupně správně z hlediska § 135 odst. 2 o.s.ř. posoudil charakter sporného pozemku p.č. 553 z hlediska jeho užívání jako komunikaci, která splňuje znaky účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. l zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen zákon), účinného v době rozhodování soudu. Je obecně známou skutečností, že tento pozemek, spojující ulici C., kde jsou situovány domy účastníků, s ulicí K. je dlouhodobě užíván chodci a slouží ke spojení těchto nemovitostí s ostatními komunikacemi. Za této situace je ze zákona účelovou komunikací a okolnost, že je veden v katastru nemovitostí jako zastavěná plocha a že o jeho charakteru jako účelové komunikaci nebylo výslovně příslušným správním orgánem rozhodnuto, je nerozhodná. Ve smyslu § 3 odst. l zák. č. 37/97 Sb. není podmínkou vzniku účelové komunikace vydání správního rozhodnutí o tomto určení pozemku. Námitka odvolatelek, že se pozemek nemohl stát účelovou komunikací za účinnosti zákona č. 135/1961 Sb. pro neexistenci rozhodnutí o přípustnosti stavby, není důvodná, neboť při posouzení otázky charakteru pozemku jako účelové komunikace soud I. stupně správně vycházel z právních předpisů platných ke dni rozhodování, t.j. ze zákona č. 13/1997 Sb. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.11.2000 sp. zn. 22 Cdo 1868/2000). Rovněž nelze přisvědčit námitce, že žalobkyně ani konkludentně nevyslovily souhlas s užíváním svého pozemku jako účelové komunikace. Je notoricky známou skutečností, že průchod přes tento pozemek je dlouhodobě užíván chodci a žalobkyně byly s touto skutečností od doby převzetí vydaných nemovitostí srozuměny, o čemž svědčí i jejich aktivity ohledně pronájmu nebytových prostor ve svém domě č.p. 557. Jestliže již za doby právního předchůdce žalobkyň byl sporný pozemek zatížen průchodem veřejností a žalobkyně nabytím nemovitostí v roce 1991 vstoupily ohledně vydaných nemovitostí do práv a povinností původního vlastníka, aniž by proti tomuto stavu brojily, nutno dovodit, že i k účinnosti zákona č. 13/1997, t.j. k 1.4.1997 konkludentně s tímto stavem - užíváním pozemku jako účelové komunikace - vyslovily souhlas. Za této situace je pozemek žalobkyň veřejně přístupným, jejich vlastnické právo je omezeno veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace (§ 19 odst. 1 zákona) a toto omezení je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně tak nejsou oprávněny omezit, případně zcela vyloučit průchod přes pozemek ve vztahu k žalovanému a tím vyloučit jeho obecné užívání. S ohledem na to, že sporný pozemek je situován v samém centru Prahy, které navštěvuje značné množství turistů a nejen hosté zmíněné restaurace, jakož i ke skutečnosti, že vinárna a restaurace v domě žalovaného je provozována do 22.00 hod., nutno pak považovat případné omezení vlastnického práva žalobkyň hlukem a znečišťováním pozemku p.č. 553 ze strany žalovaného za odpovídající míře, přiměřené poměrům, ve smyslu § 127 odst. l o.z. Ve věci požadavku žalobkyň na zazdění vchodu do provozovny vinárny v domě žalované odvolací soud neshledal rovněž námitky důvodnými, a to se zřetelem k zamítavému závaznému stanovisku příslušného orgánu státní památkové péče. Toto stanovisko bylo vydáno příslušným orgánem ve smyslu § 14 odst. 3 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a je nepochybné, že by bylo podkladem pro stavební řízení. Je proto bez významu stanovisko jiného nezávislého odborníka k možným stavebním změnám domu žalovaného, který je chráněnou kulturní památkou, když zároveň žalobkyně provedení takového důkazu v řízení před soudem I. stupně ani v odvolacím řízení nenavrhly. Námitky proti povoleným stavebním změnám domu žalovaného nejsou v tomto řízení rozhodné, neboť jejich místo bylo v proběhlém řízení stavebním. V tomto sporu je též nevýznamné, zda se měly žalobkyně účastnit kolaudačního řízení nebo být upozorněny na zatížení vydávané nemovitosti. Okolnost, že v minulosti vázla na domě žalovaného služebnost průchodu, je vzhledem ke zcela jednoznačně prokázané nemožnosti změny dispozice vchodu do vinárny pro rozhodnutí věci rovněž bez významu. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé a ve výroku o soudním poplatku jako věcně správný potvrdil dle § 219 o.s.ř. Změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení (§ 220 odst. 1 o.s.ř.), neboť soud I. stupně při správném vymezení toho nároku nesprávně stanovil jejich výši. Náklady řízení za žalobou uplatněné dva nároky představují odměnu advokáta ve výši 9.000,- Kč spolu s pěti paušálními náhradami po 75,- Kč (§ 8 písm.a) vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), t.j. celkem 9.375,- Kč. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný byl zcela úspěšný i v tomto stadiu řízení. Náklady řízení představuje odměna advokáta ve výši 9.000,- Kč spolu se dvěma paušálními náhradami po 75,- Kč (§ 8 písm. a) vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), t.j. celkem 9.150,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě podaného dovolání do dvou měsíců od dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně dospěje dovolací soud k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam. V Praze dne 6. října 2003 JUDr. Irena S a r a l i e v o v á předsedkyně senátu