Právo trvalého užívání části národního majetku, vázané na zrušenou právnickou osobu, zaniklo nejpozději se zánikem této osoby. Likvidátor nemohl o majetku, k němuž se právo trvalého užívání vázalo, v rámci likvidace samostatně rozhodnout bez dohody s jeho vlastníkem.

20 Co 63/2003 - 59 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Hübnera a soudců JUDr. Ireny Saralievové a JUDr. Ivany Klimešové v právní věci žalobce: N. Č. f. u. se sídlem M. n. 250, P l, zast. advokátkou proti žalovanému: Ing. J. K . , , bytem P 1, zast. advokátem , o vydání nemovitostí, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 23.4.2002 č.j. 22 C 99/2001-37 t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně s e ve výroku o věci samé p o t v r z u j e . II. Ve výroku o náhradě nákladů řízení se rozsudek m ě n í jen tak, že její výše činí 4.100,- Kč, jinak se p o t v r z u j e . III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Milana Kostohryze. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaný „vydal a vyklizený předal“ dům č.p. 232, objekt bydlení, spolu se stavební parcelou č. 385/1, vše v k.ú. Staré Město, obec Praha. Rozhodl současně, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 20.150,- Kč. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že sporné nemovitosti byly přenechány Finančním odborem ONV v Praze l hospodářskou smlouvu ze dne 10.7.1974 do trvalého užívání podniku Dílo, podnik Č. f. v. u. Dne 30.9.1991 uplatnil Obvodní úřad Prahy l vůči tomuto podniku výpověď - odstoupení od uvedené hospodářské smlouvy. Dohodou o vydání věci ze dne 17.12.1991 Obvodní úřad Prahy l vydal nemovitosti žalovanému podle zák. č. 87/91 Sb. Žalobce tvrdil, že výpověď trvalého užívání a následně uzavřená dohoda o vydání věci jsou neplatné z důvodů v žalobě podrobně rozvedených a on sám je nástupcem zrušené organizace Dílo, podnik ČFVÚ, v jeho majetkových právech. Žalobce vznikl ke dni 15.12.1994 jako právní nástupce Č. f. v. u. transformací ve smyslu zák. č. 318/93 Sb. Podle protokolu o dokončení likvidace majetku organizace Dílo, podnik ČFVU, ze dne 23.1.1998, byl po ukončení likvidace zjištěn další majetek tohoto podniku (dům č.p. 33 v k.ú. Brno), který se převádí na Nadaci ČFU. Na závěr likvidátorka Ing. Eva Neužilová určuje, že veškerý další majetek i majetková práva, včetně majetkových práv odvozených, která by v budoucnu případně vyšla najevo, přecházejí na právního nástupce Nadaci Č. f. u. Na tomto základě dospěl soud I. stupně k závěru, že Dílo, podnik ČFVÚ, byl zřízen jako hospodářské zařízení ČFVÚ, nebyl zapsán v podnikovém rejstříku a byl zrušen rozhodnutím výboru ČFVÚ ze dne 15.12.1994 ke dni 31.12.1994. Č. f. v. u. měl ve vztahu k tomuto podniku postupovat podle § 3 odst. l zák. č. 318/93 Sb. a převést jej na obchodní společnost nebo družstvo nebo jej zrušit. Žalobce jako nadace Č. f. v. umění nemohl být právním nástupcem obchodní společnosti nebo družstva, rovněž tak nemůže být nástupcem Díla, podniku ČFVÚ, pokud tento podnik s ohledem na nedostatek zápisu v podnikovém rejstříku neměl právní subjektivitu. Soud I. stupně uzavřel, že žalobce nemá v dané věci aktivní věcnou legitimaci, z tohoto důvodu žalobu zamítl a úspěšnému žalovanému přiznal náhrada nákladů řízení v blíže neodůvodněné výši 20.150,- Kč. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž soudu I. stupně vytkl nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř. Uvedl, že Dílo, podnik ČFVÚ, byl hospodářským zařízením ČFVU s právní subjektivitou, které bylo ČFVÚ zrušeno s likvidací a jeho zbylý majetek převeden na zřizovatele, jehož je žalobce právní nástupcem. Žalobce netvrdí, že je universálním právním nástupcem podniku Dílo, svou aktivní legitimaci v tomto sporu však odvozuje od závěrů protokolu o dokončení likvidace jeho majetku ze dne 23.1.1998, neboť má za to, že na něho jeho prostřednictvím v rámci likvidace podniku Dílo přešlo právo trvalého užívání sporných nemovitostí. Odvolatel předkládá další listinné důkazy, které mají prokázat jeho právní nástupnictví, a to zápis ze zasedání ČFVÚ ze dne 20.12.1990 a dohodu o vydání věci (v jiném restit učním případě), a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se včas odvolal proti výroku o nákladech řízení. Namítl, že tento výrok rozsudku soudu I. stupně je nepřezkoumatelný, neboť soud v odůvodnění neuvádí, jak k výši náhrady nákladů řízení dospěl. Žalovaný byl zastoupen advokátem, náhrada proto měla být stanovena podle § 7 advokátního tarifu z tarifní hodnoty, odpovídající ceně věci, jejíž vydání je předmětem řízení. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený výrok změnil tak, že „žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení, stanovené způsobem výše uvedeným“, případně, aby napadený výrok zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, daném dle § 212 a 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že ve výroku o věci samé je rozsudek soudu I. stupně věcně správný, byť z jiného než jím dovozeného důvodu. Pro zpřehlednění věci provedl odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o.s.ř. důkazy listinami, které soud I. stupně pominul, třebaže je měl k dispozici. Musel však odhlédnout od listin, předložených žalobcem teprve v odvolacím řízení v rozporu s § 205a odst. l o.s.ř. Z pohledu tohoto ustanovení není významné, kdy sám žalobce tyto důkazy ve svém archivu objevil, podstatná je okolnost, že existovaly již v době řízení před soudem I. stupně, a za této situace se jedná o důkazy v odvolacím řízení nepřípustné. Z listin, předložených již soudu I. stupně, bylo zjištěno, že Dílo, podnik Českého fondu výtvarných umění, byl založen tímto fondem ke dni 1.7.1966 v souladu s § 41 odst. autorského zákona § 2 odst. 2 písm. b/ nařízení vlády ČSR o kulturních fondech jako samostatná organizace s právní subjektivitou, hospodařící obdobně jako hospodářská zařízení společenských organizací (statut podniku Dílo ze dne 12.12.1986 ve znění jeho změn ze dne 12.2.1987). Dne 8.1.1994 jmenovala ředitelka ČFVÚ Ing. J. V.o likvidátorem Díla, podniku ČFVU. Podle zprávy tohoto likvidátora ze dne 15.12.1944 byla ke dni 14.12.1994 dokončena likvidace tohoto podniku a uzavřeny účetní knihy. Likvidační zůstatek ve formě pohledávek, peněžních prostředků na účtu ve výši 1,651.816,20 Kč a závazků ve výši 1,614.429,02 Kč byl podle závěrečného protokolu o likvidaci Díla, podniku ČFVU ze dne 14.3.1995 převeden na ČFVU. Usnesením č. 1/98 správní rady Nadace ČFU ze dne 7.1.1998 se konstatuje, že vyšel najevo další majetek, vlastnicky náležející již zlikvidovanému Dílu, podniku ČFVU, a pí. Baběradová se pověřuje výběrem likvidátora, aby ten bezúplatně majetek převedl na právního nástupce zakladatele, tj. na Nadaci ČFVU a rovněž určil, že veškerý další majetek a majetková práva, vč. majetkových práv odvozených (např. právo trvalého užívání), která po skončení likvidace Dílo, podniku ČFVU vyjdou najevo, přecházejí na právního nástupce zakladatele, tj. NČFU. Z obsahu uvedených listin vyplývá, že Dílo, podnik ČFVU, vznikl dne 1.7.1966 jako hospodářské zařízení kulturního fondu na podkladě § 2 odst. 2 písm. c/ vládního nařízení č. 159/69 Sb., které umožňovalo kulturním fondům zřizovat, provozovat a spravovat podniky a zařízení v souladu se svým posláním, a § 14 zák. č. 109/1964 Sb. (hospodářský zákoník - HZ), ve znění účinném v rozhodné době. Tento podnik měl zcela nepochybně právní subjektivitu, jak vyplývá z jeho statutu. Úvahy soudu I. stupně o možném nedostatku této subjektivity s ohledem na to, že nebyl zapsán v podnikovém rejstříku, jsou bezpředmětné, neboť zápis do tohoto rejstříku nebyl ve smyslu změny statutu ze dne 12.2.1987 v souladu s § 19 HZ ve znění, účinném v rozhodné době, podmínkou jeho vzniku jako samostatné právnické osoby. Dále z předložených listin vyplynulo, že tento podnik byl zrušen s likvidací, vývody soudu I. stupně o jeho přeměně podle § 3 odst. l zák. č. 318/93 Sb. a nemožnosti právního nástupnictví žalobce z tohoto důvodu jdou proto zcela mimo rámec skutkových zjištění. V obchodním rejstříku je sice v současnosti zapsán podnik se shodným názvem (mimo dodatek označující právní formu) - Dílo, podnik ČFVU, spol. s r. o. v likvidaci, t.č. v konkursu - nepochybně se však nejedná o nástupce původního podniku Dílo, neboť byl bez vazby na něj založen společenskou smlouvou ze dne 21.12.1992 a do likvidace vstoupil až 8.2.1999. Samotné Dílo, podnik ČFVU, hospodářské zařízení ČFVU, bylo zrušeno s likvidací ukončenou nejprve ke dni 14.12.1994 s tím, že vymezený likvidační zůstatek převezme zřizova tel ČFVU (v té době již Nadace ČVU). Další najevo vyšlý majetek (nemovitost v Brně) byl vypořádán dodatečnou likvidací v lednu 1998 - viz protokol ze dne 23.1.1998, v němž likvidátorka zároveň generálně vymezuje, že veškerý další v budoucnu případně najevo vyšlý majetek připadne rovněž právnímu nástupci zakladatele. Žalobce jako universální právní nástupce zakladatele je tak nepochybně singulárním právním nástupcem Díla, podniku ČFVÚ, ve vztahu k majetku, zbylému po likvidaci a jeho nevypořádaným právům a závazkům a potud lze názoru odvolatele přisvědčit. Žalobce však nemůže být nástupcem uvedeného podniku v právu trvalého užívání sporných nemovitostí. Je tomu tak proto, že toto právo, přes určitý rys trvalosti držby přenechaného státního majetku, bylo právem nikoli věcným, ale obligačním, blízkým soudobému právu nájmu či výpůjčky (v níž se také veškeré vztahy trvalého užívání ke dni 1.1.2001 podle § 59 odst. l zák. č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, přeměnily). O tomto charakteru práva trvalého užívání svědčí zákonná možnost jeho odnětí (§ 70 odst. 3 HZ, § 10 odst. 7 vyhl. č. 119/88 Sb.). Takové právo pak nemohlo mimo universální právní nástupnictví přejít na jiného bez souhlasu vlastníka propůjčeného majetku. Likvidátor nemohl o majetku, k němuž se vázalo toto právo, v rámci likvidace samostatně rozhodovat, neboť nejde o majetek, náležející do likvidační podstaty. Mohl pouze dohodou s jeho vlastníkem právo trvalého užív ání zrušit a případně vypořádat nároky, vzniklé likvidovanému podniku v souvislosti s ním (§ 72 odst. l obch. zák. ve znění, účinném v lednu 1998). Protože se tak nestalo, nelze než dovodit, že právo trvalého užívání sporných nemovitostí, vázané na zrušenou právnickou osobu, zaniklo nejpozději se zánikem této osoby (nezaniklo-li již dříve na podkladě výpovědi ze dne 30.9.1991). Žalobce proto nemůže být právním nástupcem Díla, podniku ČFVU ve vztahu k předmětným nemovitostem a konečný závěr soudu I. stupně o nedostatku jeho věcné aktivní legitimace v tomto sporu je, přes nesprávné závěry dílčí, správný. Odvolací soud z tohoto důvodu napadený rozsudek ve výroku o věci samé podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně zásadně správně ve prospěch úspěšného žalovaného ve smyslu § 142 odst. l o.s.ř., který mu však oprávněně vytýká, že opomněl své rozhodnutí co do základu i výše náležitě odůvodnit. Výši náhrady nákladů určil soud I. stupně nesprávně, správný však není ani názor žalovaného, vyjádřený ve shora citovaném odvolání. Žaloba byla podána dne 28.6.2001 za účinnosti vyhl. č. 484/2000 Sb., podle níž se určuje výše odměny advokáta (§ 151 odst. 2 o.s.ř.). Předmětem žaloby bylo, přes nevhodnou formulaci žalobního návrhu, vyklizení nemovitosti a výše odměny se v takovém případě stanoví paušální částkou 3.800,- Kč (§ 7 písm. d/ vyhl. č. 484/2000 Sb.). Podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. dále náleží žalovanému náhrada hotových výdajů jeho advokáta za 4 úkony po 75,- Kč. Náhrada nákla dů úspěšného žalovaného tak nepřevyšuje 4.100,- Kč, proto mu odvolací soud změnou příslušného výroku napadeného rozsudku v souladu s § 220 odst. l o.s.ř. tuto částku přiznal. Podle § 142 odst. l ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. náleží úspěšnému žalovanému též náhrada nákladů odvolacího řízení, představovaná odměnou advokáta ve výši 3.800,- Kč podle shora uvedeného ustanovení vyhl. č. 484/2000 Sb. a náhradou jeho hotových výdajů za 2 úkony po 75,- Kč dle vyhl. č. 177/96 Sb. Proti tomuto rozsudku l z e přípustně podat dovolání jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a to do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně. V Praze dne 20. března 2003 JUDr. Petr H ü b n e r , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Balcarová