Ustanovení § 18a odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. nepřipouští přiznání náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby soudním rozhodnutím v hotovosti, ale jen v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Forma plnění dle § 18a odst. 2 zák. o půdě je zákonem stanoveným způsobem vypořádání vztahu mezi účastníky dle § 153 odst. 2 o. s. ř. a soud není co do způsobu plnění vázán žalobním návrhem. Náhrada živého a mrtvého inventáře je nárokem na věcné plnění a nikoliv peněžitým dluhem (§ 20 odst. 3 zák. o půdě). Věřiteli proto nenáleží úroky z prodlení dle § 517 odst. 2 o. z. Dlužník je navíc v prodlení až od pravomocného rozhodnutí soudu, které teprve určí jakou konkrétní formou z možných zákonných způsobů bude náhrada poskytnuta.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY 20 Co 85/2003 Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Hübnera a soudců JUDr. Ireny Saralievové a JUDr. Ivany Klimešové v právní věci žalobce: B. M., bytem N. 23, zast. I. J. M., proti žalovanému: P. f. se sídlem V. S. č. 33, P-l, o náhradu živého a mrtvého inventáře v hodnotě 914.276,- Kč, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 10.9.2002 č.j. 23 C 93/99-26 t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně s e m ě n í takto : Žalovaný je povinen poskytnout žalobci náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob v hodnotě 914.276,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba o zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 914.276,- Kč od 8.12.1998 do zaplacení se z a m í t á . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 5.540,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem vyhověl soud I. stupně žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 914.276,- Kč s přísl., a žalovanému dále uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4.902,- Kč. Žalobce se uvedeného plnění domáhal z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle § 20 odst. 6 zák. č. 229/91 Sb. na podkladě posudku, který si nechal vypracovat podle nařízení vlády č. 20/92 Sb. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že otec žalobce F. M. byl rozsudkem Lidového soudu v Uherském Brodě ze dne 24.9.1958 sp.zn. 1 T 140/58 odsouzen za trestné činy nedovoleného ozbrojování a spekulace k trestu odnětí svobody a propadnutí celého jmění. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17.3.1969 sp.zn. Nt 206/69 bylo částečně vyhověno návrhu F. M. na povolení obnovy řízení, zrušen výše uvedený rozsudek ve výroku o vině u trestného činu nedovoleného ozbrojování a ve výroku o trestu. Rozsudkem ze dne 12.5.1969 sp.zn. 2 T 127/69 byl poté F. M. zproštěn obžaloby z trestného činu nedovoleného ozbrojování a uložen mu za trestný čin spekulace podmíněný trest odnětí svobody a propadnutí 168,5 litrů slivovice. Podle fotokopie soupisu majetku byl majetek F. M., propadlý státu, sepsán dne 17.11.1958 za účasti jeho manželky F. M., která současně prohlašuje, že udala veškerý majetek a že ničeho nezatajila. Všechny sepsané věci zůstaly v jejím držení a zavazuje se, že je nezcizí, nepoškodí a na příkaz ONV v Uh. Brodě kdykoliv vydá. Soupis obsahuje mimo bytové zařízení též dobytek v chlévě a zásoby, hospodářské vybavení na dvoře, ve stodole a na půdě. Žalovaný předložil fotokopii soupisu, opatřenou podpisem „M.“, žalobce foto kopii bez tohoto podpisu, jehož pravost zpochybnil, a k tomuto účelu předložil písmoznalecký posudek. F. M. podala ohledně zajištěného majetku dne 26.12.1958 vylučovací návrh a dne 5.3.1959 Finanční odbor ONV v Uherském brodě vyloučil jako její vlastnictví pračku se ždímačkou, 3 sudy s burčákem a 25 kg režné mouky s tím, že ostatní věci se považují za majetek F. M. Podle pozemnostního archu byly na jméno F. M. evidovány pozemky o velikosti 17 ha, 07 arů, 67 m2, z toho věno dceři činilo 5,3148 ha. Žalobce vypověděl, že soupis majetku ze dne 17.1.1958 není úplný, neboť ihned následující den po zadržení otce dne 28.8.1958 se do domácnosti M. dostavili členové národního výboru a JZD a odvezli část dobytka - krávy, selata a tři koně. Následně do provedení soupisu byla odebrána další zvířata, rovněž bylo konzumováno krmivo, neboť v hospodářských prostorách M. bylo umístěno 10 družstevních koní. Podle výpovědí svědků J. M. a J. Z. obhospodařovala rodina F. M. 17 ha polí v B., včetně věna dcery, neboť ta se odstěhovala do Ch. Svědek J. Z. též vypověděl, že po zatčení pana M. postupně do domu docházeli členové družstva a odváděli dobytek, statek byl upravován pro potřeby družstva, z domu byly odváženy použitelné věci. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR ze dne 27.2.1996 bylo povinnou osobou k náhradě za 1 koně, odňatého F. M., určeno ZD B. a k náhradě za 6 selat a mrtvý inventář Pozemkový fond ČR. Rozhodnutím téhož ministerstva ze dne 9.12.1996 byl k odvolání ZD B. povinnou osobě k náhradě za uvedeného koně určen Okresní úřad Uherské Hradiště. Podle odborného posudku č. 11 - RE/97 (ze dne 27.8.1997) a dodatku k němu činí náhrada za živý a mrtvý inventář a zásoby, odňaté F. M., určená podle vl. nař. č. 20/92 Sb., celkem 1,024.999,20 Kč. Žalobce uvedl, že od této částky odečetl náhradu, která mu byla za živý a mrtvý inventář poskytnuta ZD B. Na tomto základě dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Konstatoval, že žalobce je oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 písm. c/ zák. č. 229/91 Sb. jako syn F. M., jemuž byl následně zčásti zrušeným rozsudkem vysloven trest propadnutí jmění. Výpověďmi žalobce a svědků má soud I. stupně za prokázané, že F. M. byl zabrán majetek ve větším rozsahu, než jak je uvedeno soupisu ze dne 17.11.1995, když tvrzení, že toto zabírání probíhalo živelně, se jeví jako věrohodné. Z uvedeného soupisu neplyne, že by se mělo jednat o veškerý majetek odsouzeného F. M., byl jím podchycen pouze stav ke dni 17.11.1958 a pro posouzení věci není podstatné, zda jej F. M. podepsala. Žalobce prokázal, že jeho otec hospodařil fakticky na 17,0767 ha půdy a k samotnému výpočtu náhrady nevznesl žalovaný námitky. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobě vyhověl a žalobci přiznal též náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. l o.s.ř., kterou představují náklady jízdného k soudním jednáním. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž soudu I. stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci. Zdůraznil především, že náhradu poskytuje výlučně způsobem, uvedeným v § 18a odst. 2 zákona o půdě, a rozsudek, kterým je mu uloženo zaplacení finační částky (přesahující 10.000,- Kč) je proto „nevykonatelný“. Soud I. stupně rovněž nesprávně aplikoval ustanovení § 517 o.z., neboť pro plnění podle § 18a zákona o půdě není stanovena lhůta a žalovaný je k němu zavázán až na základě pravomocného rozsudku soudu. Zákon o půdě mimo to nekoncipuje poskytnutí náhrady jako finanční závazek, požadavek na úrok z prodlení není proto vůbec důvodný. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že je v případě žalobce namístě provádět výpočet náhrady podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb. a poukazuje na to, že existuje soupis odňatého majetku, z něhož nevyplývá, že by se jednalo pouze o část majetku F. M. Žalovaný rovněž nesouhlasí s tím, že bylo prokázáno hospodaření otce žalobce na 17,067 ha půdy, neboť v rozsudku lidového soudu je uvedeno, že v roce 1945 obhospodařoval méně než 10 ha. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku. K námitkám odvolatele uvedl, že žalovaný disponuje dostatkem finančních prostředků a plnění je správně přiznáno v penězích, protože svou povinnost dobrovolně nesplnil a na věcném plnění se účastníci nedohodli. Ztotožnil se dále s tím, jak soud I. stupně zhodnotil obsah soupisu ze dne 17.11.1958, a poukázal na to, že celý akt propadnutí majetku byl aktem zvůle tehdejší násilné kolektivizace. Podle obsahu odvolání uplatňuje odvolatel odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, daném dle § 212 a 212a o.s.ř., a odvolání co do výše žalobcova nároku důvodné neshledal. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, podle něhož soupis majetku ze dne 17.11.1958 nevyjadřoval veškerý živý a mrtvý inventář a zásoby, které byly - ať již zemědělským družstvem či státem - převzaty na základě později zrušeného trestu propadnutí jmění. Tento skutkový závěr vyplývá z výpovědi žalobce, podepřené zejména výpovědí svědka Z., který jeho tvrzení o živelném zabírání hospodářských zvířat a dalších věcí bezprostředně po zatčení F. M. zcela potvrdil. Samotný obsah soupisu ze dne 17.11.1958 pak svědecky podepřené tvrzení, že existoval ještě další, již před tímto soupisem odňatý živý a mrtvý inventář, nijak nevyvrací, neboť - jak soud I. stupně správně konstatoval - zachycuje stav k uvedenému dni. Okolnost, zda matka žalobce soupis podepsala, není - jak soud I. stupně též správně konstatoval - pro věc významná. Jestliže existoval ještě další, v soupisu ze dne 17.11.1958 nezachycený a blíže kvantitativně ani kvalitativně neurčený živý a mrtvý inventář, pak je namístě pro určení výše jeho náhrady použít ve smyslu § 20 odst. 6 zák. č. 229/91 Sb. vládní nařízení č. 20/92 Sb. Povinnost žalovaného k poskytnutí náhrady za tento inventář je pak dána dle § 20 odst. 2 zák. č. 229/91 Sb., neboť konkrétní osobu, která věci převzala, zjistit nelze. Žalovanému nelze přisvědčit ani v jeho námitce ohledně výměry zemědělské půdy, obhospodařované F. M., neboť ta vcelku jednoznačně vyplývá z provedených důkazů, především z pozemnostního archu a výpovědi shora označených svědků. Oproti těmto důkazům nelze vycházet z toho, co je o výměře půdy žalobcova otce uvedeno v jeho trestním rozsudku, neboť údaje zde uváděné jsou nepřesné a měly sloužit pouze pro ilustraci majetkových poměrů odsouzeného, označeného v tomto rozsudku za kulaka a třídního nepřítele. Proti vlastnímu výpočtu náhrady podle vl. nař. č. 20/92 Sb. žalovaný námitky nevznesl a žalobce při vymezení svého žalobního návrhu odečetl plnění, kterého se mu již na podkladě § 20 zák. č. 229/91 Sb. dostalo ze strany ZD B. Odvolateli je však nutno přisvědčit v tom, že soud I. stupně pochybil při stanovení způsobu náhrady, neboť ustanovení § 18a odst. 2 zák. č. 229/91 Sb. přiznání náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby v hotovosti soudním rozhodnutím nepřipouští (a to ani v odvolatelem uváděné výši 10.000,- Kč podle § 1 vl. nař. 504/92 Sb., dopadajícího výlučně na náhradu za nevydané pozemky). Takovou povinnost by soud mohl žalovanému uložit jedině v případě, že se na peněžitém plnění účastníci předtím dohodli. Protože v daném případě k žádné dohodě v tomto směru nedošlo, lze nárok žalobce uspokojit jen v rámci zákonného způsobu plnění, jak je vymezen v § 18a odst. 2 zák. č. 229/91 Sb. Jedná se přitom o ustanovení, z něhož vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř., proto soud není co do způsobu plnění vázán žalobním návrhem. Označené ustanovení upřednostňuje poskytnutí náhrady formou nemovitostí ve správě pozemkového fondu, zjišťování možností takové náhrady by si však vyžádalo další dokazování, vedoucí k neúměrnému prodloužení řízení v rozporu se zásadou rychlé a účinné ochrany práv účastníků (§ 6 o.s.ř.). Protože poskytnutí hotovosti nepřichází u náhrady živého a mrtvého inventáře v úvahu (§ 1 vl. nař. 504/92 Sb.), rozhodl odvolací soud změnou napadeného rozsudku v souladu s § 220 odst. l o.s.ř. tak, že žalovaný poskytne žalobci náhradu formou cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů. Žalovanému nutno přisvědčit i v tom, že úrok z prodlení ve smyslu § 517 odst. 2 o.z. žalobci nepřísluší. Nárok žalobce není nárokem na finanční náhradu, ale na věcné plnění (§ 20 odst. 3 zák. č. 229/91 Sb.), které se v daném případě nahrazuje cennými papíry. Nejedná se proto o peněžitý dluh ve smyslu § 517 odst. 2 o.z. Žalovanému je třeba přisvědčit též v tom, že se dosud neocitl v prodlení, jelikož jeho závazek k plnění vzniká až pravomocným rozhodnutím soudu, který teprve určí, jakou konkrétní formou z možných zákonných způsobů bude náhr ada poskytnuta. Z těchto důvodů odvolací soud v rámci změny napadeného rozsudku návrh na zaplacení úroku z prodlení jako neopodstatněný zamítl. Žalobce byl - přes obsahovou změnu způsobu plnění náhrady - v řízení převážně věcně úspěšný, proto mu podle § 142 odst. l ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. náleží náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, které představují náklady jízdného k soudním jednáním. Proti tomuto rozsudku l z e podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně. V Praze dne 27. března 2003 JUDr. Petr H ü b n e r , v. r. předseda senátu