I. Dědické právo, které má být založeno na příbuzenském vztahu k zůstaviteli (tj. dědické právo manžela, dětí, rodičů, sourozenců atd.) posuzuje soud v dědickém řízení na základě matričních dokladů, které jsou veřejnými listinami ve smyslu § 134 o. s. ř. (rodné listy, oddací listy). II. Jestliže někdo v průběhu dědického řízení v rozporu s matričními doklady tvrdí, že je v takovém příbuzenském vztahu k zůstaviteli, který zakládá jeho dědické právo jako dědice ze zákona (např. že je dítětem zůstavitele), není to důvodem pro postup podle § 175k odst. 2 o. s. ř. (dříve pro postup podle § 18 not. ř.), neboť nejde o skutkový spor, ale o otázku osobního stavu. III. Nepředloží-li tato osoba v průběhu dědického řízení rozhodnutí soudu o osobním stavu, vydané na návrh podle § 80 písm. a) o. s. ř., které by prokazovalo tvrzený vztah k zůstaviteli a nesprávnost toho, co je uvedeno ve veřejné listině (matričním dokladu), nelze ji důvodně považovat za dědice a proto ani za účastníka dědického řízení ve smyslu § 175b o. s. ř. Taková osoba není oprávněna podat odvolání proti rozhodnutí, které bylo v dědickém řízení vydáno.

24 Co 31/2003 - 268 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Ladislava Muzikáře a soudkyň JUDr. Hany Douskové a JUDr. Zdeňky Vlasákové, ve věci projednání dědictví po J. M., posledně bytem P-1, H., H. n. 6/65, za účasti: 1) pozůstalé manželky G. M., bytem jako zůstavitel a 2) pozůstalého syna J. M., bytem tamtéž, k odvolání Ing. arch. J. P., bytem P-3, K. 18, zastoupené advokátem se sídlem P-1, C. 11, proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.6.1993 č.j. 1 D 1145/92 - 120, t a k t o : Odvolání s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím č.j. 1 D 1145/92 - 120, ze dne 25.6.1993 Obvodní soud pro Prahu 1 v řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli určil výrokem I. obecnou cenu majetku zůstavitele částkou 2,429.411,70 Kč (z toho nově najevo vyšlého majetku 20.300,20 Kč), výši dluhů částkou 6.389,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2,423.022,70 Kč a výrokem II. schválil dohodu o vypořádání dědictví ohledně nově zjištěného majetku, uzavřenou mezi manželkou a synem zůstavitele, podle které nově zjištěný majetek zůstavitele nabyla manželka. Proti rozhodnutí podala dne 22.9.1997 prostřednictvím tehdejšího právního zástupce Ing. arch. J. P. odvolání, označené současně jako návrh na obnovu dědického řízení. V odvolání poukazovala na to, že se do dědického řízení jako účastník přihlašovala dopisy ze dne 20.1.1992 a 4.3.1992, na tyto dopisy však nedostala žádnou odpověď. V podání dále uváděla, že je dcerou zůstavitele J. M. a tedy jeho neopominutelnou dědičkou ve smyslu § 479 o.z. Skutečnost, že zůstavitel byl jejím otcem, lze prokázat prohlášením jejích rodičů, závětí, výslechem účastníků, prohlášením svědků a lékařskými posudky. K podání připojila kopii dopisu z 13.1.1992 adresovaného Státnímu notářství pro Prahu 1, ve kterém oznamuje, že zůstavitel J. M. byl jejím vlastním otcem a napsal vlastní rukou závěť, kterou pak přepsal na stroji a nenechal již svůj podpis úředně ověřit; vlastnoruční vyhotovení závěti nemá k dispozici, ale k její existenci navrhuje výslech svědků; jako důkaz o otcovství J. M. připojuje opis notářského zápisu ze dne 8.9.1989 sp.zn. 10 N 451/89; žádá, aby byla přibrána jako účastník dědického řízení. K podání připojila opis notářského zápisu sp.zn. 10 Nz 421/89, 10 N 451/89, sepsaného Státním notářstvím pro Prahu 10 dne 8.9.1989, který obsahuje prohlášení V. P., a J. M., (zůstavitele), že jsou rodiči J. P. Dále připojila kopii strojem vyhotovené písemnosti s textem: „Jako jediný dědic a správce pozůstalosti majetku A. M. potvrzuji, že paní J. P., vnučka mého otce A. M., má jedinečné výlučné právo vytvářet bižuterii, předměty, nebo kresby a návrhy k jakýmkoliv předmětům pocházejícím, nebo založeným na návrzích mého otce A. M.. Má toto právo nezávisle, mimo všech ustanovení autorských práv a to i po mém životě. 1. června, 1988. J. M. /podpis nečitelný/ H. n. 6, 118 00 P-1.“ Jako přílohu připojila také kopii prohlášení V. H., o tom, že J. M. sepsal vlastnoručně závěť týkající se části jeho majetku, nemovitostí v Ž. R. ve prospěch svojí dcery J. P. a že text této závěti souhlasí s textem prohlášení z 3. března 1978, které má paní P. Další přílohou tohoto podání byla kopie plné moci pro dědické řízení, kterou udělila 17.1.1992 JUDr. K. a kopie podacího lístku z 20.1.1992 (o odeslání písemnosti JUDr. K. tehdejšímu Státnímu notářství pro Prahu 1). K podání přiložila i kopii své urgence ze 4.3.1992, adresované Státnímu notářství pro Prahu 1, ve které odkazuje na dopis z 20.1.1992, kterým žádala, aby byla přibrána jako účastník dědického řízení po svém otci J. M., neobdržela však žádnou odpověď. Na základě podání, doručeného soudu 22.9.1997, byla Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 30.9.1997 vyzvána, aby předložila ověřenou kopii rodného listu. Dopisem ze 7.10.1997 tuto kopii předložila. V rodném listě J. P., vystaveném dne 10.3.1965 Obvodním národním výborem v Praze 2, kniha narození, svazek 2, ročník 1950, str. 45, číslo řadové 1033 (viz č.l. 168 a násl. spisu) je jako její matka zapsána V. P., a jako otec A. P., nar. v B., okr. P., sólista České filharmonie, bytem P-2, S. n. 4, syn Ing. J. P. a A., roz. K. Současně s kopií rodného listu předložila znovu notářský zápis Státního notářství pro Prahu 10 ze dne 8.9.1989 sp.zn. 10 Nz 421/89, 10 N 451/89 (viz shora), s tím, že tento doklad „osvědčuje, že je dcerou J. M.“. Dodatečně své podání, doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 22.9.1997, doplnila podáním ze dne 17.12.2002 (doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 téhož dne), ve kterém upřesnila, že původní podání bylo odvoláním proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.6.1993, č.j. 1 D 1145/92. (Zároveň v tomto podání napadala odvoláním i další rozhodnutí ze dne 17.9.1998 č.j. 1 D 638/97 – 192; o tomto odvolání je rozhodnuto samostatně pod sp.zn. 24 Co 32/2003.) Poukazovala na to, že na výzvu soudu dne 7.10.1997 předložila ověřenou kopii svého rodného listu a opis notářského zápisu z 8.9.1989 o osvědčení rodičovství, soud však od té doby žádný úkon neučinil. Znovu upozorňovala na dopisy z 20.1.1992 a 4.3.1992, kterými se přihlašovala do dědického řízení, a na to, že její žádosti zůstaly bez odezvy. Nově uvedla, že 29.12.2000 vydal Obvodní soud pro Prahu 3 pod sp.zn. 6 C 454/99 rozsudek, kterým se určuje, že A. P. není jejím otcem a 7.11.2001 pod sp.zn. 4 C 84/2001 rozsudek, kterým určil, že jejím otcem je zůstavitel J. M. Oba rozsudky nabyly právní moci. Těmito rozsudky byla potvrzena skutečnost, kterou odvolatelka výslovně tvrdila od počátku roku 1992 a opakovaně s doložením listinných důkazů předkládala Státnímu notářství pro Prahu 1 i Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Jak podle § 28 zák.č. 95/1963 Sb., tak i podle § 175b o.s.ř., platného od 1.1.1993 byli účastníky dědického řízení ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici. Přesto na její podání státní notářství ani soud řádně nereagovaly. Od počátku se domnívala, že řízení neprobíhá podle zákona a je úmyslně snižována cena majetku spadajícího do dědictví. V dědickém řízení nebyl dosud některý majetek vůbec projednán (umělecká díla, nábytek a další vybavení v domě čp. 54 v Ž. R. a v domě čp. 65 v P-1, H. n. 6). Navrhla, aby odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud rozhodl o odvolání podle dosavadních právních předpisů, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení provedeném dle právních předpisů platných před účinností novely obč.soudního řádu (viz část dvanáctá, Hlava I, bod 15. zák.č.30/2000 Sb.). Ve věci nebylo nařizováno jednání, neboť odvolání se odmítá podle § 218 písm. b) o.s.ř. (§ 214 odst.2 písm.a) o.s.ř.) Proti rozhodnutí soudu může podat odvolání účastník řízení (§ 201 o.s.ř.). Za účastníka, který může podat opravný prostředek, lze v řízení o dědictví považovat jen toho, s kým soud jako s účastníkem dědického řízení také skutečně jednal, případně toho, o kom byl soud v době probíhajícího dědického řízení informován, kdo u soudu uplatňoval své dědické právo a komu svědčil důvod účastenství (dědický titul). Nejde-li o žádný z těchto případů, pak ten, s kým soud jako s účastníkem nejednal, nemůže podat opravný prostředek, a to bez ohledu na to, zda účastníkem dědického řízení mohl být nebo měl být; není také rozhodné, z jakého důvodu se řízení o dědictví nezúčastnil (viz R 19/1986, které tuto otázku řeší ve vztahu k obnově řízení; podle názoru odvolacího soudu tím spíše vzhledem k ustanovení § 201 o.s.ř. platí tato zásada i pro řádný opravný prostředek, kterým je odvolání). V řízení o dědictví se postupuje podle procesního práva platného v době úmrtí zůstavitele (bod 12. Hlavy I Části dvanácté zák.č. 30/2000 Sb.). Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel 5.4.1991, tj. v době, kdy dědické řízení bylo upraveno v zák.č. 95/1963 Sb. o státním notářství a o řízení před státním notářstvím ve znění zák.č. 158/1969 Sb., 29/1978 Sb. a 134/1982 Sb. (dále jen not. ř.), postupuje se podle ustanovení tohoto zákona. Podle § 28 not.ř. jsou účastníky dědického řízení ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici. Důvod, považovat tyto osoby za dědice, zde musí být již v průběhu dědického řízení, kterého se případně chtějí zúčastnit (nikoli až po jeho skončení). Pokud zde takový důvod v době probíhajícího řízení nebyl, soud s nimi jako s účastníky jednat nemohl, účastníky takového dědického řízení nebyli a nejsou proto ani oprávněni podávat odvolání proti rozhodnutí, které bylo v tomto řízení vydáno. Bylo-li takové rozhodnutí doručeno těm účastníkům řízení, kterým tehdy svědčil důvod účastenství podle § 28 not.ř. a tyto osoby proti němu nepodaly odvolání, nabylo rozhodnutí právní moci a nelze je již odvoláním napadat. Soud I.stupně jednal v řízení pouze s manželkou zůstavitele G. M. a synem zůstavitele J. O. M. S Ing. arch. J. P. jako s účastnicí nejednal. Je sice nepochybné, že Ing. arch. J. P. již od roku 1992 o své účastenství v dědickém řízení usilovala, s odůvodněním, že je dědičkou zůstavitele. V dosavadním dědickém řízení, v době vydání napadeného rozhodnutí (25.6.1993) ani v době, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci (rovněž 25.6.1993, neboť tehdejší účastníci řízení G. M. a J. O. M. se vzdali odvolání) však nemohla být odvolatelka důvodně považována za dědičku zůstavitele a proto ani za účastnici dědického řízení, oprávněnou podat odvolání. Okruh účastníků nelze z tohoto pohledu posuzovat odchylně na základě dědického práva, které vyšlo najevo (jako důvodné) až po pravomocném ukončení dědického řízení. K nápravě takového stavu slouží ustanovení § 485 a násl. o.z. o ochraně oprávněného dědice. Podle ustanovení § 485 odst.1 o.z. zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný než ten, kdo nabyl dědictví podle rozhodnutí soudu, resp. státního notářství, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Nedojde-li k vydání takového majetku dobrovolně, lze se vydání domáhat žalobou oprávněného dědice proti tomu, kdo byl jako dědic majetku uveden v rozhodnutí; tam, kde dědic uvedený v rozhodnutí je neoprávněným dědicem jen zčásti a oprávněný dědic má nárok jen na část dědictví (např. proto, že namísto dvou dědiců ze zákona, kteří podle rozhodnutí dědictví nabyli, zde měli být tři dědici), může se domáhat vydání příslušné části dědictví. Pokud by bylo přípustné, aby odvoláním dědiců, jejichž dědické právo vyšlo najevo až po pravomocném ukončení dědického řízení, byla úspěšně napadána rozhodnutí v takovém řízení vydaná, nemělo by ustanovení § 485 a násl. o.z. žádný smysl: každý oprávněný dědic, který by se objevil po projednání dědictví (nezávisle na tom, zda za rok, za pět, za deset či více let po projednání dědictví) by mohl proti rozhodnutí podat úspěšně odvolání a žaloba podle § 485 a násl. o.z. by byla zcela zbytečná. Připuštění této možnosti by bylo také v naprostém rozporu s požadavkem právní jistoty, protože by prakticky bez jakéhokoli časového omezení umožňovalo zrušit rozhodnutí považovaná za pravomocná a závazná pro účastníky i všechny orgány (srv. § 167 odst.2, § 159 odst.1 a 2 o.s.ř.). V tomto případě Ing. arch. J. P. podává odvolání proti rozhodnutí vydanému v roce 1992. Vzhledem k tomu, že se svého účastenství domáhala, měla by takové oprávnění, kdyby jí tehdy svědčil důvod účastenství uvedený v § 28 not.ř., tj. kdyby ji bylo možno tehdy důvodně považovat za dědičku. Taková situace zde však v roce 1992 (a ještě dlouhou dobu potom) nebyla. Dědit lze ze zákona nebo ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst.1 o.z.). Pokud jde o dědění ze závěti, není zde až do dnešního dne žádný důvod, považovat Ing. arch. J. P. za dědičku ze závěti. Žádná závěť, tím méně závěť, která by měla potřebné formální náležitosti, dosud předložena nebyla. Byla předložena jen kopie strojem psaného opisu textu datovaného 1. června, 1988, který se týká „výlučného práva vytvářet bižuterii … k předmětům, pocházejícím nebo založeným na návrzích A. M.“; opis, z něhož byla kopie pořízena, neobsahuje podpis zůstavitele, je v něm jen strojem uvedeno „J. M. /podpis nečitelný/“. Prohlášení V. H., předložené rovněž ve fotokopii, se týká existence závěti z r.1977, resp. 1978, v níž mělo být pořízeno o nemovitostech v Ž. R. Vzhledem k tomu, že závěť může být zrušena také tím, že zůstavitel zničí listinu, na níž byla napsána (§ 480 odst.2 o.z.), nelze nikoho důvodně považovat za závětního dědice na základě závěti, která nebyla nahrazena a v dědickém řízení nebyla předložena v originále. Odvolatelka však především uplatňovala své dědické právo ze zákona jako dcera zůstavitele. Tento vztah k zůstaviteli nepochybně dědické právo zakládá, neboť podle § 473 odst.1 o.z. dědí ze zákona v I. skupině dědiců zůstavitelovy děti a manžel. Za dědice ze zákona na základě příbuzenského vztahu k zůstaviteli lze však důvodně považovat pouze toho, kdo je v řízení schopen takový příbuzenský vztah věrohodným způsobem prokázat. Jen taková osoba může být ve smyslu § 28 not.ř. (nyní § 175b o.s.ř.) účastníkem dědického řízení. Otázka rodičovství je otázkou osobního stavu, který lze zásadně zjistit z matričních dokladů. Tyto matriční doklady, stejně jako jiné listiny vydané soudy ČR nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jsou veřejnými listinami ve smyslu § 134 o.s.ř. Takové listiny potvrzují, není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Jak je zřejmé z ověřené kopie rodného listu odvolatelky, který byl předložen soudu 7.10.1997, byl v tomto matričním dokladu ještě v této době uveden jako otec odvolatelky A. P. (viz shora)! Vzhledem k tomu, že rodný list má charakter veřejné listiny, prokazoval ještě k tomuto datu, že otcem odvolatelky je A. P. To samozřejmě vylučovalo, aby byla odvolatelka současně považována za dceru J. M. K vyvrácení pravdivosti tohoto údaje by bylo nutno nejen tvrdit opak, ale také právně relevantním způsobem prokázat , že otcem odvolatelky není A. P., ale zůstavitel J. M. Jde o otázku osobního stavu, kterou nemůže řešit soud jinak než na základě žaloby na rozhodnutí o osobním stavu ve smyslu § 80 písm. a) o.s.ř. o popření a určení otcovství; takovým rozhodnutím je pak soud v dědickém řízení vázán (srv. § 135 odst.1 o.s.ř.). V dědickém řízení nemůže posuzovat otázku popření otcovství A. P. a určení otcovství J. M. jako otázku předběžnou (§ 135 odst. 2 věta první, v souvislosti s § 135 odst.1 o.s.ř.), proto nepřicházel v úvahu ani postup podle tehdy platného § 18 not.ř. Ani odvolatelkou předkládané prohlášení rodičů (notářský zápis ze dne 8.9.1989) neumožňuje, aby si o takové otázce učinil soud v dědickém řízení závěr, který se odchyluje od obsahu rodného listu jako veřejné listiny. Notářský zápis prokazuje pouze to, že V. P. a J. M. před notářem takové prohlášení učinili; z hlediska určení otcovství však žádný význam nemá (nanejvýš jako jeden z důkazů v řízení o popření, resp. určení otcovství podle § 80 a) o.s.ř.). I když zákon připouští, aby otcovství k dítěti bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů (§ 52 a násl. zák. o rodině), nelze tak učinit kdekoli a kdykoli, ale jen před matričním úřadem nebo před soudem (§ 52 odst.1 zák. o rodině), nikoli do notářského zápisu před státním notářem; navíc lze tímto způsobem určit otcovství pouze tehdy, neplatí-li zde první domněnka otcovství, tj. domněnka, že otcem je manžel matky (§ 51 zák. o rodině v souvislosti s § 52 odst.1 tohoto zák.) nebo bylo-li otcovství manžela matky úspěšně popřeno (§ 57 a násl. zák. o rodině). K tomu sice následně došlo, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29.12.2000 sp.zn. 6 C 454/99, který nabyl právní moci 16.3.2001 (popření otcovství manžela matky A. P. na návrh Nejvyššího státního zástupce ČR) a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7.11.2001 sp.zn. 4 C 84/2001, který nabyl právní moci dne 4.12.2002 (určení otcovství zůstavitele J. M. k Ing. arch. J. P.). V průběhu dědického řízení, ve kterém soud vydal napadená rozhodnutí, však odvolatelka nemohla otcovství zůstavitele prokázat (vyvrátit údaje matričního dokladu), neboť řízení o popření otcovství A. P. bylo zahájeno až v r. 1999 a řízení o určení otcovství zůstavitele J. M. až 2.3.2001. Proto ji soud v dřívějším dědickém řízení nemohl důvodně považovat za dceru zůstavitele a za jeho dědičku ze zákona podle § 473 odst.1 o.z., a tedy ani za účastnici dědického řízení ve smyslu § 28 not.ř. Tehdejším účastníkům řízení bylo rozhodnutí doručeno a nabylo již právní moci. Na základě rozsudků vydaných téměř 10 let po pravomocném ukončení původního řízení se nemůže odvolatelka stát zpětně účastnicí řízení již ukončeného, když jí tehdy důvod účastenství nesvědčil. Není proto oprávněna podat odvolání proti rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno. Proto odvolací soud její odvolání odmítl jako odvolání podané někým, kdo k odvolání není oprávněn, tj. jinou osobou než účastníkem řízení (§ 218 odst.1 písm.b) o.s.ř. ve znění platném před 1.1.2001 – viz bod 15., Část dvanáctá, Hlava I zák.č.30/2000 Sb.). Námitky, týkající se úplnosti dosud projednaného majetku a jeho oceňování nelze v tomto řízení řešit, neboť tato otázka nesouvisí s oprávněním odvolatelky podat odvolání a není proto v tomto řízení přezkoumávána. Jestliže však v dosavadních řízeních nebyl projednán veškerý majetek zůstavitele, jak odvolatelka tvrdí, je třeba o dosud neprojednaném majetku provést dodatečné dědické řízení ve smyslu § 47 not.ř. (dnes § 175x o.s.ř.). Pokud by takové řízení bylo zahájeno, soud by v něm musel posoudit i otázku, zda účastnicí tohoto dodatečného řízení bude také odvolatelka jako dcera zůstavitele. Proti tomuto usnesení n e n í přípustné odvolání. Dovolání lze podat pouze za podmínek uvedených v § 236 a násl. o.s.ř., a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení, prostřednictvím soudu 1.stupně (ve znění platném před novelou o.s.ř. provedenou zák.č. 30/2000 Sb. – viz bod 17. části dvanácté, hlavy I. cit. zákona). V Praze dne 28. února 2003 JUDr. Ladislav M u z i k á ř , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Forsterová