Z hypotézy právní normy ust. § 11 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že k odvodu je povinen ten, v jehož zájmu byl vydán souhlas k odnětí půdy. Zákon odkazuje sám na ust. § 9 odst. 6. V tomto ustanovení se upravuje vydání souhlasu s odnětím půdy. Vzhledem ke skutečnosti, že vydání souhlasu je přípustné pouze na žádost žadatele, v jehož zájmu má k odnětí půdy dojít (ust. § 9 odst. 4), je možné uzavřít, že k odvodu je povinen žadatel, v jehož zájmu, tedy v jehož prospěch, došlo k vydání souhlasu s odnětím půdy. Není vůbec podstatné, že zákon o ochraně nepoužívá v ust. § 11 odst. 1 legislativní zkratku žadatel, neboť sám zcela přesně a jasně vymezuje, kdo je k tomuto odvodu povinen.

28 Ca 294/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců JUDr. Ladislava Hejtmánka a Mgr. Aleny Krýlové ve věci žalobkyně: H. B., bytem v P 4, zast. , advokátem , proti žalovanému: M. h. m. P., se sídlem v P. , o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.5.2001 čj. MHMP/48854/VII/R-428/01/Pf, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně včasnou žalobou napadla rozhodnutí žalovaného shora uvedené. Jím bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno prvostupňové správní rozhodnutí, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit odvod za trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu ve výši 119.046,40 Kč.. Žaloba byla podána soudu dne 9.7.2001 podle části páté, hlavy druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Dnem 31.12.2002 byla nálezem Ústavního soudu tato část o.s.ř. zrušena a dnem 1.1.2003 vstoupil v účinnost zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), podle jehož ustanovení byla věc projednána a rozhodnuta (ust. § 130 odst. 1 s.ř.s.). Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné v celém rozsahu a soudu navrhla jeho zrušení a vrácení věci zpět žalovanému k dalšímu řízení. Nezákonnost rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že ač měl žalovaný dostatečné skutkové podklady, neučinil z nich správné právní závěry. Konkrétně namítá, že žalovaný nepostupoval správně, když ryze formálně vyšel z toho, že žádost podala žalobkyně, aniž se dále zabýval tím, za jakým účelem je půda ze zemědělského půdního fondu vyjímána a ve prospěch koho se tak činí. V daném případě žalobkyně nikdy neměla zájem půdu jako zemědělskou využít, naopak od počátku tvrdila a prokazovala, že půda bude rozdělena na pozemkové parcely, které budou prodány za účelem výstavby rodinných domů třetím osobám. V dalším žalobním bodě žalobkyně spatřuje nesprávným výklad ust. § 9 odst. 4 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně“). Toto ustanovení podle názoru žalobkyně pouze upravuje aktivní věcnou legitimaci k podání žádosti o vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Pro takovou osobu je zavedena legislativní zkratka „žadatel“. Ust. § 11 odst. 1 zákona o ochraně však již tuto zkratku neobsahuje, a uvádí, že k odvodu je povinen ten, v jehož zájmu byl vydán souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Pokud by úmysl zákonodárce směřoval tam, že by chtěl povinnost k placení odvodu za vynětí půdy stanovit tak, jak provedl žalovaný, pak by v ust. § 11 odst. 1 zákona o ochraně uvedl zkratku žadatel, nebo by použil formulaci použitou v ust. § 9 odst. 4 zákona. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Uváděl, že žalobkyně byla investorem stavby a požádala v zastoupení společností R., spol. s r.o. dopisem ze dne 6.2.1997 v souladu s ust. § 9 odst. 4 zákona o ochraně o souhlas k trvalému odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu v souvislosti s jí zajišťovanou přípravou výstavby 24 rodinných domů a občanské vybavenosti. Tento souhlas jí byl podle ust. § 9 odst. 6 zákona o ochraně vydán a stal se podle ust. § 10 odst. 1 zákona o ochraně součástí rozhodnutí o umístění stavby ze dne 28.7.1997. V podmínce pod bodem 4) tohoto souhlasu byl žadatel upozorněn na povinnost úhrady finančního odvodu. Po nabytí právní moci územního rozhodnutí zahájil správní orgán řízení o stanovení finančního odvodu za toto vynětí. Toto rozhodnutí vydal dne 2.11.1999. Žalovaný uvádí v souladu s výkladem Ministerstva životního prostředí, že žalobkyně je ten, v jehož zájmu dochází k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, a je tedy povinnou osobou k placení odvodu. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně žádala ve své žádosti ze dne 6.2.1997 příslušný orgán o souhlas k trvalému odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Tím žalobkyně jako investor stavby vyjádřila souhlas k žádanému odnětí půdy. V souladu s ust. § 5 zákona o ochraně byl stanoven finanční odvod. V podmínce uděleného souhlasu byla žalobkyně upozorněna na povinnost úhrady finančního odvodu. Vydaný souhlas vycházel z žádosti žalobkyně. Po nabytí právní moci územního rozhodnutí se stal jeho součástí. Vzhledem k úpravě v ust. § 11 odst. 1 zákona o ochraně pak správní orgán rozhodl o zaplacení odvodu. Vycházel z toho, že v daném případě měla žalobkyně osobní a konkrétní zájem, aby jí byl tento souhlas vydán, neboť bez jeho vydání nemohl být uspokojen její zájem o odnětí zemědělské půdy pro účely realizace jejího podnikatelského záměru, což vyjádřila v podané žádosti. Bez vydání tohoto souhlasu by bylo problematické vydání územního rozhodnutí, o jehož vydání žalobkyně také žádala. Při ústním jednání žalobkyně uvedla, že setrvává na podané žalobě i jejích důvodech. V této věci je nutné uvážit, zda to byla žalobkyně, kdo je povinna k placení odvodu, nebo zda tato povinnost stíhá stavebníky, kteří na pozemcích uskutečnili svůj stavební záměr. Žalovaný u ústního jednání uvedl, že to byla žalobkyně, kdo o odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu požádal, jí byl vydán souhlas s tímto odnětím, který je součástí územního rozhodnutí, o něž také žalobkyně žádala. Proto žalobkyně je subjektem, který je povinen finanční odvod zaplatit. Z obsahu správního spisu jsou podstatné tyto právně významné skutečnosti: Dne 10.2.1997 požádala společnost R. spol. s r.o. na základě zmocnění žalobkyně jako investora o souhlas podle ust. § 9 zákona o ochraně. Odbor ochrany životního prostředí M. h. m.p. vydal dne 22.4.1997 pod čj. OŽP-I-1948/97/Pf svůj souhlas s trvalým odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu. Tento souhlas byl podmíněn mj. i podmínkou 4, podle níž bude za trvalé odnětí uhrazen finanční odvod. M. h. m. p. – odbor územního rozhodování vydal dne 28.7.1997 pod čj. 125557/97 rozhodnutí o umístění stavby a využití území na základě návrhu žalobkyně. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že byl vydán souhlas s odnětím pozemků ze zemědělského půdního fondu shora uvedeným souhlasem. Územní rozhodnutí nabylo právní moci dne 1.9.1997. Rozhodnutím odboru životního prostředí a dopravy Ú. m. č. Praha 12 ze dne 2.3.2001 čj. 53-R III/01-OŽPD/Če byla žalobkyni stanovena povinnost zaplatit odvod za trvalé odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu v celkové výši 119.046,40 Kč. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že byl vydán souhlas s trvalým odnětím půdy. Odvod se týká rodinných domků, na které bylo vydáno stavební povolení. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění je uvedeno, že rozhodnutí o odvodech za odnětí půdy bylo vydáno podle ust. § 11 odst. 1, 2 zákona o ochraně. Žalobkyně požádala o souhlas k trvalému odnětí půdy pro výstavbu rodinných domků, tento souhlas obdržela. V podmínce 4 byla upozorněna na povinnost úhrady finančního odvodu za trvalé odnětí půdy. Tento souhlas se stal součástí územního rozhodnutí, které bylo rovněž vydáno na žádost a v zájmu žalobkyně. V daném případě, na základě přezkumu předchozího rozhodnutí o povinnosti o finančních odvodech, je žalobkyně tím, v jehož zájmu dochází k odnětí půdy ze zeměděls kého půdního fondu a je tedy osobou povinnou k zaplacení tohoto odvodu. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.) a celou věc posoudil následovně: Podle ust. § 9 odst. 4 zákona o ochraně, ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, žádost o souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle odstavce 1 podává ten, v jehož zájmu má k tomuto odnětí dojít (dále jen "žadatel"). Podle ust. § 9 odst. 6 zákona o ochraně orgán ochrany zemědělského půdního fondu posoudí žádost a její přílohy a shledá-li, že půda může být odňata ze zemědělského půdního fondu, vydá k tomuto odnětí souhlas, ve kterém zejména a) vymezí, kterých pozemků nebo jejich částí se tento souhlas týká, b) stanoví podmínky nezbytné k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu, c) schválí plán rekultivace podle odstavce 5 písm. e), popřípadě stanoví zvláštní režim jeho provádění z hlediska časového plnění a ukončení prací, jsou-li pro to zvláštní důvody při lomové (povrchové) těžbě uhlí nebo při geologickoprůzkumných pracích, zejména u velmi hlubokých vrtů, d) vymezí, zda a v jaké výši budou předepsány odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Podle ust. § 11 odst. 1 zákona o ochraně ten, v jehož zájmu byl vydán souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu (§ 9 odst. 6), je povinen zaplatit odvod ve výši stanovené podle přílohy tohoto zákona, je-li odnímána zemědělská půda nebo půda dočasně neobdělávaná (§ 1 odst. 2) a) trvale pro účely, kterými bude provedena nevratná změna znemožňující zemědělské využití zemědělského půdního fondu; pro účely tohoto zákona se tím rozumí umístění stavby pevně spojené s pozemkem, důlního či těžebního díla (lomu, dolu, otvírky pro těžbu štěrkopísku apod.) nebo provedení terénní úpravy, která vyžaduje skrývku půdy na dotčených pozemcích, b) dočasně (§ 9 odst. 3). V dané věci je mezi účastníky nesporné, že žádost o souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podala žalobkyně. Tento souhlas byl žalobkyni vydán a stal se součástí územního rozhodnutí, jímž byla povolena výstavba rodinných domků. Žalobkyně napadá žalobními body výklad ust. § 11 odst. 1 zákona o ochraně a uvádí, že k finančnímu odvodu není povinna. S tímto výkladem se soud neztotožňuje. Z hypotézy právní normy vyplývá, že k odvodu je povinen ten, v jehož zájmu byl vydán souhlas k odnětí půdy. Zákon odkazuje sám na ust. § 9 odst. 6. V tomto ustanovení se upravuje vydání souhlasu s odnětím půdy. Vzhledem ke skutečnosti, že vydání souhlasu je přípustné pouze na žádost žadatele, v jehož zájmu má k odnětí půdy dojít (ust. § 9 odst. 4), je možné uzavřít, že k odvodu je povinen žadatel, v jehož zájmu, tedy v jehož prospěch, došlo k vydání souhlasu s odnětím půdy. Takový výklad ve svém ustanovení uvádí žalovaný a soud takový výklad považuje za správný. Žalobní bod v části, kde žalobkyně tvrdí, že nikdy neměla zájem půdu jako zemědělskou využít, je dosti nesrozumitelný, neboť právě z tohoto důvodu k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu došlo (respektive žalobkyně o toto příslušný správní orgán žádala). Není vůbec podstatné, že zákon o ochraně nepoužívá v ust. § 11 odst. 1 legislativní zkratku žadatel, neboť sám zcela přesně a jasně vymezuje, kdo je k tomuto odvodu povinen. Tímto subjektem byla v tomto případě žalobkyně, a proto žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když jí k povinnosti zaplatit odvod za trvalé odnětí zemědělského půdního fondu zavázal. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba důvodná není a zamítl ji tedy (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy ve věci byl úspěšný žalovaný, tomu však náklady řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat ve lhůtě dvou (2) týdnů po doručení za podmínek ust. § 102 a násl. s.ř.s. kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu podepsaného. V Praze dne 22. října 2003 JUDr. Eva Pechová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Kratochvílová