Nelze vést zároveň řízení o soudní výkon rozhodnutí pro stejný předmět výkonu (bez ohledu na konkrétně zvolený způsob výkonu) a zároveň vést exekuční řízení pro tentýž předmět výkonu, neboť je zde možnost, že exekutor zvolí stejný způsob výkonu, pro který je veden soudní výkon rozhodnutí.

39 Co 368/03-33 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Čestmíra Slaného a soudců JUDr. Jany Knotkové a JUDr. Radky Šimkové ve věci exekuce oprávněného: JUDr. V. V., bytem P-4, D. 874, zastoupený advokátkou se sídlem P-2, K. n. 28, proti povinným: 1/ Ing. J. D. a 2/ H. D., oba bytem P-10, K L. 88/6, povinná zastoupena advokátkou se sídlem P-8, Na O. 23, pro 807.858,- Kč s přísl., k odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. února 2003, č. j. 19 Nc 6610/2003-8, takto: Usnesení soudu I. stupně se ve vztahu k povinné zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 18.960,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet advokátky. Odůvodnění: Napadeným usnesením soud I. stupně výrokem I. vyslovil souhlas s návrhem na nařízení exekuce, výrokem II. nařídil exekuci podle vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.8.1997, č.j. 6 C 93/94, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29.9.1998, č. j. 25 Co 157/98, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 807.858,- Kč s uvedeným příslušenstvím, k úhradě nákladů předcházejícího řízení ve výši 43.589,60 Kč a k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného určených exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce a výrokem III. pověřil provedením exekuce soudního exekutora JUDr. J. P., Exekutorský úřad Praha 5. Proti tomuto usnesení podala povinná odvolání, v němž vznesla námitku litispendence s odůvodněním, že stejný návrh jako byl uplatněn v tomto řízení byl již dříve podán oprávněným u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. E 814/2001 a E 806/2001. Ve stejné věci tak probíhají tři řízení. Navrhla proto, aby z důvodu této překážky bylo napadené usnesení zrušeno a řízení zataveno. Oprávněný ve svém písemném vyjádření k odvolání povinné uvedl, že je třeba odlišovat výkon rozhodnutí prováděný podle části šesté občanského soudního řádu a exekuci prováděnou podle zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen exekuční řád, ex. ř.). Podle ustanovení § 35 odst. 3 ex. ř. je pak na rozdíl od občanského soudního řádu vyloučeno, aby v téže věci bylo pro stejný nárok zahájeno nebo probíhalo jiné exekuční řízení podle exekučního řádu. Oprávněný má zato, že námitka litispendence není důvodná, neboť provádění výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu nebrání zahájení a provádění exekuce podle exekučního řádu. Oprávněný dále uvedl, že v minulosti skutečně podal Okresnímu soudu Praha - západ dva návrhy na výkon rozhodnutí pro uspokojení pohledávky 807.858,- Kč s přísl. Prvním návrhem, doručeným soudu 11.5.2001 a vedeným pod sp. zn. E 806/2001, byl navrhován prodej zahrady parc. č. 336/9 kat. území Choteč u Prahy. Druhým návrhem, doručeným soudu 14.5.2001 a vedeným pod sp. zn. E 814/2001, byl navrhován prodej rozestavěné ho domu bez č. p. na parc. 176 kat. území Choteč u Prahy. V obou těchto věcech byl výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí nařízen, a to dne 25.7.2002, resp. 11.1.2002. Vzhledem k tomu, že oprávněný považoval způsob provádění exekuce za efektivnější, podal po zahájení řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti návrh na výkon rozhodnutí podle exekučního řádu. Podle ustanovení § 129 ex. ř. tak ve smyslu ustanovení § 95 o.s.ř. oprávněný změnil původní návrh na soudní výkon rozhodnutí na návrh na nařízení exekuce podle exekučního řádu. Ve věci sp. zn. E 806/2001 a ve věci sp. zn. E 814/2001 se tak stalo návrhy doručenými soudu dne 24.10.2002. Okresní soud Praha - západ pak tomuto návrhu ve věci sp. zn. E 806/2001 přidělil sp. zn. 1 Nc 2374/2002 a po vyslovení místní nepříslušnosti věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 10. V této věci pak Obvodní soud pro Prahu 10 vydal dne 7.2.2003 napadené usnesení. Návrh ve věci sp. zn. E 814/2001 byl veden u Okresního soudu Praha - západ jako věc 1 Nc 2375/2002. V této věci byla také Okresním soudem Praha - západ vyslovena místní nepříslušnost a věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 10, který pak usnesením ze dne 3.3.2003, č.j. 19 Nc 6611/2003 - 7, řízení zastavil pro překážku litispendence podle ustanovení § 35 odst. 3 ex. ř. Podle názoru oprávněného není odvolání povinné přípustné podle ustanovení § 44 odst. 10 ex. ř., a proto navrhl, aby bylo odvolání povinné odmítnuto. Oprávněný dále ještě namítl, že odvolání povinné bylo podáno opožděně, neboť bylo podáno až 30.4.2003, ačkoliv napadené usnesení bylo doručeno právní zástupkyni povinné již dne 8.4.2003. Odvolací soud se nejdříve zabýval tím, zda odvolání povinné bylo podáno včas. Doručování napadeného usnesení prováděl soudní exekutor a ten doložil do soudního spisu doručenku (č. l. 17 p.v.), podle níž bylo napadené usnesení povinné doručováno poštou tak, že písemnost byla dne 25.4.2003 uložena na poště a povinná si ji osobně vyzvedla dne 13.5.2003. Ve spise se dále nachází (č.l. 8 p.v.) ne zcela čitelný rukou psaný záznam s obsahem: „právní zástupkyně povinné předána kopie č.l. 8 8/4/03 Vaš.“ Protože uvedený záznam není evidentně protokolem o doručení písemnosti při soudním úkonu sepsaným podle ustanovení § 50a o.s.ř., když chybí podstatné náležitosti předpokládané zákonem, nelze vycházet z toho, že by napadené usnesení bylo doručeno právní zástupkyni povinné dne 8.4.2003. Povinné tak bylo usnesení doručeno až uplynutím 10tého dne od uložení na poště podle předložené doručenky, tj. dne 5.5.2003. Odvolání povinné podané dne 30.4.2003 tak bylo podáno v zákonné patnáctidenní lhůtě, a je proto včasné (§ 204 odst. 1 o.s.ř.). Dále se odvolací soud zabýval tím, zda je odvolání povinné přípustné podle ustanovení § 44 odst. 10 ex. ř. Podle citovaného zák. ustanovení je proti usnesení o nařízení exekuce přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne. Při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce zkoumá soud, zda návrh na nařízení exekuce obsahuje zákonem stanovené náležitosti, zda je tu exekuční titul, zda byl vydán orgánem, do jehož pravomoci věc náleží, zda je exekuční titul vykonatelný po stránce formální i materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, a zda vymáhané právo není prekludováno. V každém stadiu řízení, tedy i při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce musí soud posuzovat, zda jsou dány podmínky řízení (§ 52 odst. 1 ex. ř. a § 103 o.s.ř.). Protože povinná namítla překážku litispendence, tedy namítla nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 83 o.s.ř., je třeba odvolání povinné považovat za přípustné. Odvolací soud proto přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a o.s.ř.), aniž za tím účelem nařizoval jednání (214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Podle ustanovení § 35 odst. 3 ex. ř. zahájení exekučního řízení brání tomu, aby pro tentýž nárok bylo zahájeno nebo probíhalo jiné exekuční řízení podle tohoto zákona. Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 254 odst. 1 a § 83 odst. 1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Podle ustanovení § 129 ex. ř. výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona se uskuteční podle dosud platných právních předpisů; jestliže však pohledávka oprávněného nebyla zcela uspokojena, může oprávněný se souhlasem soudu podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona. Protože v exekučním řádu není výslovně upraveno, zda zahájení řízení o výkon rozhodnutí brání tomu, aby ve věci bylo zahájeno a probíhalo řízení exekuční, je možné použít ustanovení občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 ex. ř.). Občanský soudní řád pak překážku zahájení řízení i pro vykonávací řízení pozitivně upravuje (§ 254 odst. 1 a § 83 odst. 1 o.s.ř.). Z uvedeného lze dovodit, že není přípustné, aby současně probíhala v téže věci dvě a více exekučních řízení, dvě a více řízení o výkon rozhodnutí a také aby probíhalo v téže věci řízení exekuční i řízení o výkon rozhodnutí. Byť je řízení o výkon rozhodnutí upraveno v občanském soudním řádu, zatímco řízení exekuční je upraveno (poněkud odlišně) v exekučním řádu, je povaha obou řízení shodná potud, že obě řízení směřují k nucenému splnění povinnosti uložené povinnému v exekučním titulu. Není proto přípustné, aby pro uspokojení stejné povinnosti z téhož titulu a stejným způsobem byla vedena mezi stejnými účastníky dvě samostatná řízení, když cílem obou řízení je nucené splnění téže povinnosti. K uvedenému je však zároveň třeba uvést, že konkrétní řízení o soudní výkon rozhodnutí je vždy spojeno s jedním konkrétně určeným způsobem výkonu, zatímco řízení exekuční řízení je vedeno (nařizováno) bez tohoto určení způsobu a závisí pouze na úvaze exekutora, který způsob, popř. které z možných způsobů pro vlastní provedení exekuce zvolí. Vzhledem k uvedenému je také třeba poněkud odlišně chápat, co je toutéž věcí ve smyslu překážky věci zahájené. V řízení o soudní výkon rozhodnutí je třeba za tutéž věc považovat stejný způsob výkonu pro stejný předmět výkonu (tj. pro splnění povinnosti uložené v exekučním titulu) uplatňovaný mezi týmiž účastníky. V exekučním řízení je třeba za tutéž věc považovat pouze stejný předmět výkonu uplatňovaný mezi týmiž účastníky bez ohledu na způsob výkonu. Nelze proto vést řízení o výkon rozhodnutí stejným způsobem pro stejný předmět výkonu, avšak lze vést zároveň více řízení o soudní výkon rozhodnutí pro stejný předmět výkonu, jestliže každé z těchto řízení je vedeno (nařízeno a prováděno) odlišným způsobem výkonu (např. prodejem movitých věcí a srážkami ze mzdy). Také nelze vést zároveň řízení o soudní výkon rozhodnutí pro stejný předmět výkonu (bez ohledu na konkrétně zvolený způsob výkonu) a zároveň vést exekuční řízení pro tentýž předmět výkonu, neboť je zde možnost, že exekutor zvolí stejný způsob výkonu, pro který je veden soudní výkon rozhodnutí. Ustanovení § 129 ex. ř. je třeba považovat za výjimku z uvedené zásady, reagující na situaci, že nabyl účinnosti zákon č. 120/2001 Sb. Toto ustanovení dovoluje, aby výjimečně probíhala vedle sebe jak exekuční řízení, tak řízení o výkon rozhodnutí. Jedná se pouze o situaci, kdy před účinností exekučního řádu (tj. před 1.5.2001) byl nařízen soudní výkon rozhodnutí a pohledávka oprávněného nebyla zcela uspokojena. Pouze v takovém případě může oprávněný se souhlasem soudu, u něhož je výkon rozhodnutí nařízen a prováděn, podat také návrh na nařízení exekuce. V tomto případě byl pro stejný předmět exekuce, tj. pro uspokojení částky 807.858,- Kč s přísl. ze stejného exekučního titulu nařízen Okresním soudem Praha - západ soudní výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, a to jednak ve věci sp. zn. E 806/2001 usnesením ze dne 25.7.2002 a dále ve věci sp. zn. E 814/2001 usnesením ze dne 11.1.2002. K nařízení výkonu rozhodnutí tak došlo po té, kdy nabyl účinnosti zákon č. 120/2001 Sb., a proto nepřichází v úvahu použití ustanovení § 129 ex. ř. Obě uvedená řízení vedená u Okresního soudu Praha - západ tak tvoří překážku věci zahájené pro exekuční řízení v této věci. Jen pro úplnost je třeba uvést, že Okresní soud Praha - západ zcela správně považoval návrh na nařízení exekuce za nový samostatný návrh (a přidělil mu samostatnou spisovou značku) a nikoliv snad za změnu návrhu, jak to prezentuje oprávněný. Pouhá skutečnost, že v návrhu na nařízení exekuce je uvedena existující spisová značka týkající se již vedeného řízení o výkon rozhodnutí, nemá vliv na to, co je obsahem tohoto návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce pak nepochybně plyne, že oprávněný podal samostatný návrh na nařízení exekuce, v němž pouze upozornil na to, že ve stejné věci je také vedeno řízení o soudní vý kon rozhodnutí. Navíc po nařízení soudního výkonu rozhodnutí již nepřichází pojmově v úvahu změna návrhu ve smyslu ustanovení § 95 o.s.ř. Odvolacímu soudu proto nezbylo, než pro existující překážku věci zahájené napadené usnesení zrušit a řízení zastavit (§ 52 odst. 1 ex. ř., § 221 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Odvolací soud takto rozhodl pouze ve vztahu k povinné, neboť ve vztahu k povinnému nebylo usnesení napadeno (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud nicméně považuje za vhodné upozornit soud I. stupně, že i ve vztahu k povinnému je zde dána překážka věci zahájené. Tento nedostatek podmínky řízení by měl vést k zastavení exekuce ve vztahu k povinnému podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., o čemž rozhoduje soud i bez návrhu. Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. ř., § 254 odst. 1, § 224 odst. 1, 2 a § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi oprávněným a povinnou před soudy obou stupňů. Oprávněný zavinil, že řízení muselo být pro překážku věci zahájené zastaveno, a je proto povinen hradit náklady řízení povinné. Tyto náklady představují odměnu advokátky ve výši 18.810,- Kč (§ 12 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a dva režijní paušály po 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně do dvou měsíců od jeho doručení. V Praze dne 24. října 2003 JUDr.Čestmír Slaný předseda senátu