Za škodu způsobenou při výkonu státní správy, která byla na Českou lékárnickou komoru přenesena zákonem č. 220/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, odpovídá stát.

51 Co 304/2003-94 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Danuše Červenkové a soudců JUDr. Jiřího Cidliny a JUDr. Věry Sýkorové v právní věci žalobce: T. D., a.s.,se sídlem v P-8, U l. p. 63, zastoupena advokátem, proti žalovanému: Č. l. k., se sídlem v P-4, P. B., A. S. 80, zastoupena advokátem se sídlem v B., H. 18, o zaplacení částky 9,646.584,-Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11.června 2003 č.j. 38 C 158/2002 – 64, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 176.350,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 9,646.584,-Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 5,020.918,-Kč od 1.9.2000 do zaplacení, s 10% úrokem z prodlení z částky 2,350.885,-Kč od 1.2.2001 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 2,274.781,-Kč od 1.4.2001 do zaplacení. Dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 176.500,-Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobce po žalovaném domáhal jako náhrady škody s tím, že v letech 2000, 2001 plánoval otevření tří lékáren, které chtěl provozovat jako nestátní zdravotnická zařízení. K provozování lékáren musel mít v zaměstnaneckém poměru osobu, která má osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce, které podle zákona č. 220/1990Sb. vydává žalovaný. Žalobce proto uzavřel pracovní smlouvu s PharmDr. F. M. Jeho žádost o vydání osvědčení žalovaný zamítl. Poté uzavřel pracovní smlouvu s PharmDr. V. V. Jeho žádost žalovaný rovněž zamítl. K odvolání Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného jako nezákonné zrušil a následně žalovaný požadované osvědčení vydal. V důsledku jednání žalovaného bylo otevření prvé lékárny zdrženo o dva roky a opožděně byly otevřeny i další dvě lékárny. V důsledku toho vznikla žalobci jednak skutečná škoda spočívající především ve výdajích ve výši 4,172.000,-Kč a jednak mu ušel zisk ve výši 5,474.584,-Kč. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že postupoval podle zákona. Soud I. stupně po skutkové stránce vzal za prokázané, že podáním ze dne 7.6.2000 PharmDr. F. M. požádal žalovaného o udělení osvědčení pro účel registrace podle zákona č. 160/1992 Sb. pro lékárnu na Z. t. 16 v B., provozovanou žalobcem. Rozhodnutím ze dne 10.1.2001 žalovaný žádost zamítl. Žádostí ze dne 1.12.2000 PharmDr. V. V. požádal žalovaného o vydání osvědčení pro tutéž lékárnu, provozovanou žalobcem. Rozhodnutím žalovaného z 10.1.2001 žalovaný jeho žádost zamítl. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14.11.2001 č.j. 28 Ca 69/2001 – 46 bylo zamítavé rozhodnutí žalovaného z 1.12.2000 zrušeno jako nezákonné s tím, že žalované při vydání osvědčení o splnění podmínek k výkonu funkce odborného zástupce posuzoval personální, technické a věcné vybavení lékárny, což nejsou podmínky k výkonu funkce odborného zástupce. Rozhodnutím ze dne 22.1.2002 a osvědčením z 16.1.2002 bylo prokázáno, že žalovaný PharmDr. V. osvědčení pro výkon funkce odborného zástupce pro uvedenou lékárnu provozovanou žalobcem vydal. Následně soud I. stupně věc posuzoval právně a zabýval se nejprve postavením žalovaného při vydávání uvedených osvědčení. S odkazem na ust. § 9 odst. 1, 2, § 10 odst. 3 písm. a), odst. 5 zákona č. 160/1992Sb., § 1 odst. 3, § 2 odst. 1 písm.b), c), d), odst. 3, 4, § 3 odst. 3 zákona č. 220/1991Sb. dovodil, že žalovanému je zákonem svěřeno oprávnění k vydávání rozhodnutí (osvědčení) o splnění podmínek k výkonu funkce odborných zástupců, které má svůj základ v povinném členství v komoře a je svou povahou oprávněním vydávat autoritativní rozhodnutí o právech a povinnostech veřejnoprávního charakteru, typickým jinak pro orgány státní správy. Žalovaný tak při vydání osvědčení vykonává stát ní správu, která na něho byla zákonem přenesena. Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem upravuje zákon č. 82/1998Sb. Ustanovení tohoto zákona jsou ve vztahu k občanskému zákoníku (§ 420 a násl.) ustanoveními speciálními. Obecnou úpravu proto v případě odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nelze použít. Nositelem odpovědnosti za škodu je v případě odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle ust. § 1 odst. 1, § 3 písm.b) zákona č. 82/1998Sb. stát. Škoda, jejíž náhrady se žalobce na žalovaném domáhal, měla být způsobena při vydávání osvědčení k výkonu funkce odborných zástupců podle zákona č. 160/1992Sb., tedy při výkonu státní správy, svěřené žalovanému zákonem č. 220/1991Sb. Protože podle § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá za škodu způsobenou žalovaným při tomto výkonu státní správy stát, nemůže se žalobce domáhat náhrady škody způsobené žalovaným jako úřední osobou na žalovaném. Vzhledem k tomu dospěl soud I. stupně k závěru, že žalovaný není věcně pasivně legitimován, a proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Protože žalovaný měl ve věci plný úspěch, přiznal mu náhradu nákladů řízení, spočívající v odměně advokáta ve výši 176.200,-Kč dle § 3 odst. 1 bod 6 vyhl. č. 484/2000Sb. a čtyři náhrady hotových výdajů po 75,-Kč dle vyhl. č. 177/1996Sb. za převzetí zastoupení, sepis odporu a jeho odůvodnění, písemné vyjádření z 27.1.2003 a účast při jedná ní dne 11.6.2003. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. V odvolání nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně o tom, že žalovaný není věcně pasivně legitimován. Dle jeho názoru je žalovaný způsobilým subjektem být v procesním postavení žalovaného v řízení o náhradu škody. Zdůraznil, že žalovaný při rozhodování o vydání osvědčení nevykonává státní správu a tudíž nevykonává státní moc. Žalovaný je nositelem veřejné správy jako typický subjekt tzv. profesní samosprávy a osobní korporace. Rozdíl mezi veřejnou a státní správou soud I. stupně nezohlednil. Při vydávání osvědčení žalobce podle jeho názoru nevykonává státní správu, tedy nevydává rozhodnutí, kterými by zakládal, měnil nebo rušil práva či povinnosti subjektů, nýbrž vydává rozhodnutí při výkonu samosprávy, která deklarují odbornou způsobilost určité osoby k výkonu určité funkce, jak tomu bylo i v daném případě, přičemž oprávnění k vydání osvědčení plyne z L. ř. Č. l. k. vydaného na základě zákona. Poukazoval i na to, že žalovaný nezasahuje do rozhodování o registraci nestátního zdravotnického zařízení podle zákona 160/1992Sb.; podle § 9 uvedeného zákona je pouze z jednou podmínek doložení skutečnosti, že osoba, která bude vykonávat funkci odborného zástupce, je odborně způsobilá. Na základě těchto úvah dovozoval, že žalovaný nevykonává státní správu, proto nemůže připadat v úvahu odpovědnost podle zákona č. 82/1998Sb. Poukázal též na to, že se ne domáhal škody vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného žalovaným, ale obecné odpovědnosti za škodu způsobenou chováním žalovaného, kde zrušené rozhodnutí bylo pouze jedním z prvků jeho chování k žalobci, který také proti žalobci brojil v tisku, mezi odbornou veřejností apod. Zdůraznil i to, že předpoklady pro uplatnění odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí nebyly vůbec splněny, neboť nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí, které by posléze bylo soudem pro nezákonnost zrušeno a podle něho nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Odpovědnost tedy nebylo možné posuzovat podle zákona č. 82/1998Sb., ale bylo na místě postupovat podle občanského zákoníku. V závěru odvolání ještě žalobce poukázal na to, že při splnění podmínek má žadatel právní nárok na vydání osvědčení pro odborného zástupce a na to, že již v minulosti Vrchní soud v Praze dovodil, že žalovaný je z titulu svého postavení schopen fakticky ovlivňovat hospodářskou soutěž v oblasti lékárenství. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. S odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 83/94 dovozoval, že Č. l. k. vykonává státní správu, která na ni byla zákonem přenesena. Poukazoval i na to, že žaloba byla koncipována tak, že požadovaná škoda byla dána do souvislosti s jeho rozhodovací činností podle zákona č. 220/1991Sb. a že se žalobce od této koncepce v odvolání odklání. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, že bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti, stanovené ust. § 205 odst. 1 o.s.ř., způsobem vyplývajícím z ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Žalobce soudu I. stupně vytýkal, že jeho rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci (odvolací důvod uvedený v ust. § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.), když dovozoval, že žalovaný nevykonává státní správu, a proto nemůže být nositelem odpovědnosti podle zákona č. 82/1998Sb. V tomto bodě obě strany sporu odkazovaly na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22.12.1995 sp. zn. 7 A 83/94, zveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5 z roku 1998 pod číslem 136, z něhož dovozovali opačné závěry. Tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že „ Č. l. k. byla zřízena zákonem ČNR č. 220/1991Sb., o Č. l. k., Č. s. k. a Č. l. k., jako samosprávná nepolitická stavovská organizace, sdružující všechny lékárníky zapsané v seznamu vedeném komorou (§ 1 odst. 2 cit. zákona). Při posuzování otázky, zda komora může svojí činností jakkoli ovlivnit hospodářskou soutěž, je nutno vycházet z úpravy právního postavení této komory. Z výčtu funkcí, oprávnění a rozsahu působnosti komory, zakotvené v citovaném zákoně, je zjevné, že komora je samosprávnou veřejnoprávní korporací, na kterou byl v rozsahu zákonem stanoveném přenesen výkon státní správy; působnost v obl asti veřejné správy má základ v povinném členství zakotveném v ustanovení § 3 odst. 3 citovaného zákona, podle něhož absolvent vysokoškolského studia v oboru farmacie, který vykonává své povolání v lékárenském zařízení na území České republiky, musí být členem této komory. Podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) téhož zákona, které bylo novelizováno zákonem ČNR č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních v platném znění (§ 22 bod 1. tohoto zákona), je komora mimo jiné oprávněna stanovovat podmínky k výkonu soukromé praxe svých členů [tj. podnikatelů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění] a k výkonu funkce odborných zástupců podle zvláštního předpisu. Podle odst. 2 písm. d) téhož ustanovení je komora oprávněna vydávat osvědčení o splnění podmínek podle písmene c). Podle odst. 3 a 4 téhož ustanovení proti rozhodnutí komory ve věcech podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. d) citovaného zákona lze podat opravný prostředek, o kterém rozhoduje soud (§ 244 a násl. o.s.ř.). V tomto případě, tj. při vydání rozhodnutí o splnění podmínek k výkonu soukromé praxe svých členů a k výkonu funkce odborných zástupců podle zvláštního předpisu, tudíž komora vykonává státní správu, která na ni byla zákonem přenesena, tj. vydává autoritativní rozhodnutí veřejnoprávního charakteru.“ Z touto argumentací se odvolací soud plně ztotožňuje. K námitce žalobce, který poukazoval na to, že je třeba rozlišovat veřejnou a státní správu, považuje odvolací soud za nutné uvést, že k podstatné změně v odpovědnosti státu za škodu došlo již v souvislosti s vyhlášením Listiny základních práv a svobod, která nabyla účinnosti dne 8.2.1991 a v jejímž článku 36 odst. 3 je uvedeno, že „každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“ Právě v souvislosti s tímto článkem začal Ústavní soud dovozovat, že § 1 zákona č. 58/1969Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným postupem odporuje Listině základních práv a svobod, když odpovědnost státu dovozuje pouze tehdy, pokud k ní došlo před státními orgány, které vydávaly rozhodnutí v občanském soudním řízení, v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, trestním nebo před místním lidovým soudem (např. nález Ústavního soudu ze dne 22.9.1999 sp. zn. I. ÚS 245/98, zveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu ve svazku 15, nález č. 128). Tento stav byl napraven až vydáním zákona č. 82/1998Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo úředním postupem, který nabyl účinnosti dne 15.5.1998, a podle jehož § 3 písm.b) stát odpovídá za škodu, kterou způsobily nejen státní orgány, ale i právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalovaný vykonává státní správu, která na něho byla přenesena a že pokud by bylo tvrzeno, že ke škodě mělo dojít při výkonu státní správy, která na žalovaného byla přenesena, nesl by odpovědnost stát, nikoli žalovaný. Žalovaný je samostatnou právnickou osobou (§ 1 odst. 3 zákona č. 220/1991Sb.) a vykonává i jiné činnosti než státní správu v přenesené působnosti. V takovém případě (při vzniku škody z této ostatní činnosti) by odpovědnost za škodu nesl sám. Z podané žaloby (ještě upřesněné při jednání před soudem I. stupně dne 11.6.2003) je zřejmé, že své nároky žalobce odvozoval od jednání žalovaného, který nevydal osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce v lékárně PharmDr. F. M. a PharmDr. V. V. je vydal až po zrušení předchozího rozhodnutí soudem. Žalobce tedy tvrdil, že žalovaný měl oběma žádostem o udělení osvědčení vyhovět a protože tak neučinil, mohl lékárny provozovat od pozdějšího data, v důsledku čehož mu vznikla škoda. Z takto vymezené skutkové podstaty sporu vyplývá, že žalobce dovozoval, že žalovaný při výkonu státní správy, která na něho byla přenesena, postupoval nesprávně. Jak bylo vysvětleno v předchozím odstavci, v takovém případě nenese odpovědnost za případnou škodu žalovaný, ale stát podle zákona č. 82/1998Sb. Náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem se přitom (na rozdíl od náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím) může domáhat každý, jemuž nesprávným úředním postupem byla způsobena škoda (§ 13 odst. 2 zákona č. 82/1998Sb.). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se ztotožňuje s právním názorem soudu I. stupně a že napadený rozsudek je tak věcně správný. Protože správně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, odvolací soud jej podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Protože i v této fázi řízení byl žalovaný plně úspěšný, přiznal mu odvolací soud právo na jejich náhradu. Náklady řízení tvoří odměna advokáta podle § 3 odst. 1 bod 6 ve spojení s § 10 odst. 3 vyh.č. 484/2000Sb. ve výši 176.200,-Kč a dvě náhrady hotových výdajů po 75,-Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996Sb., celkem 176.350,-Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. a o tom, že tyto náklady je třeba zaplatit advokátu podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Praze dne 7. listopadu 2003 Mgr. Danuše Červenková , v.r. předsedkyně senátu