Starosta městské části není bez souhlasu rady městské části (případně zastupitelstva, jestliže si tuto pravomoc vyhradilo) oprávněn vypovědět nájem bytu. Pokud tak učiní, je výpověď z nájmu bytu podle ust. § 72 odst. 2 věta druhá zák. č. 131/2000 Sb. neplatná a soud k takové výpovědi nemůže přivolit.

51 Co 494/2002-40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Danuše Červenkové a soudců JUDr. Jiřího Cidliny a JUDr. Věry Sýkorové v právní věci žalobce: MČ 12, se sídlem v P 4 , proti žalovanému: P.Ch., , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.května 2002 č.j. 29 C 35/2001 - 28, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 1 o velikosti 3+1 I. kategorie v přízemí domu v P 4, která byla dána dne 17.5.2001 žalovanému jako nájemci s tím, že výpovědní doba počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku a činí 3 měsíce a s tím, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od zajištění přístřeší. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce se domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu s tvrzením, že je pronajímatelem bytu č. 1, jehož nájemcem je žalovaný, který od srpna 1998 do současnosti neplatí nájemné. Pro dluh na nájemném se žalobce domáhal přivolení k výpovědi nájmu bytu podle ust. § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Žalovaný žádal o poskytnutí přiměřené lhůty, ve které by dluh uhradil. Soud I. stupně vzal výpisem z katastru nemovitostí ze dne 6.11.2001 za prokázané, že dům, kde se sporný byt nachází, byl svěřen do správy žalobci a ten je tak jako pronajímatel bytu ve věci aktivně legitimován. Žalovaný je nájemcem bytu, když nájemní právo na něho přešlo dnem 18.9.1999 po bývalé nájemkyni A. Ch. Soud I. stupně vzal dále za prokázané, že rada žalobce svým usnesením ze dne 6.11.2001 schválila postup, aby byly podávány žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu tam, kde nájemce dluží nájemné za dobu víc jak tři měsíce a že pověřila starostu městské části podepisováním žalob. Dospěl však k závěru, že výpověď z nájmu bytu obsaženou v žalobě ze dne 17.5.2001 nelze považovat za platnou, neboť se na ní neusnesla rada městské části, jak vyžaduje zákon č. 131/2000 Sb. Podle ust. § 94 odst. 3 uvedeného zákona ve věcech samostatné působnosti městské části rozhoduje rada, pokud nejde o záležitost vyhrazenou zastupitelstvu nebo pokud si ji zastupitelstvo přímo nevyhradí. Starosta, jak plyne z ust. § 72 a § 97 uvedeného zákona takovou pravomoc nemá a bez dalšího ji podle ust. § 89 uvedeného zákona nemá ani zastupitelstvo. V daném případě se tedy na konkrétní výpovědi rada neusnesla, předložené usnesení rady je pozdějšího data a nemůže se vztahovat k výpovědi obsažené v žalobě. Navíc usnesení žádnou výpověď neobsahuje, jen upravuje postup. Z tohoto důvodu soud I. stupně žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když plně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolání podal z důvodu, uvedeného v ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., když nesouhlasil s právním posouzením věci, jak je provedl soud I. stupně. V odvolání vyjádřil názor, že zákon č. 131/2000Sb., o hlavním městě Praze, neobsahuje žádné ustanovení týkající se povinnosti rady či zastupitelstva městské části rozhodovat o výpovědi z nájmu bytu. Dále poukázal na to, že rada městské části se spornou otázkou zabývala a podpořila podávání žalob dosavadním způsobem. Výpověď z nájmu bytu coby hmotněprávní úkon žalobce v souladu s ustálenou praxí spojuje s procesněprávním úkonem, tedy se žalobou, kterou podává starosta. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti vyplývající z ust. § 205 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. K tomu, aby soud mohl vyhovět žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, musí být v řízení prokázáno, že žalobce je pronajímatelem bytu, žalovaný je jeho nájemcem a že žalobce dal žalovanému řádnou a důvodnou výpověď. Nejsou-li splněny předpoklady pro použití ust. § 3 občanského zákoníku, podle něhož lze pro rozpor s dobrými mravy výkon práva odepřít, soud žalobě vyhoví. Chybí-li však některý z uvedených předpokladů, musí být žaloba zamítnuta. Žalobce nesouhlasil s právním názorem soudu I. stupně o tom, že výpověď z nájmu bytu je neplatným právním úkonem, neboť k němu došlo bez předchozího rozhodnutí rady, případně zastupitelstva městské části, pokud si tuto pravomoc vyhradilo. Žaloba, která obsahuje výpověď z nájmu bytu, je datována dnem 17.5.2001 a je podepsána starostou Městské části Praha 12 P. H. Usnesení Městské části Praha 12, na něž odkazoval žalobce, je datováno dnem 6.11.2001. Dne 12.11.2000 nabyl účinnosti zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále zákon). Ten ve svých ustanoveních upravuje postavení hlavního města Prahy a městských částí. V ust. § 1 odst. 2 stanoví, že hlavní město Praha má postavení veřejnoprávní korporace. Podle ust. § 4 odst. 1 zákona je městská část spravována zastupitelstvem městské části; dalšími orgány městské části jsou rada městské části, starosta městské části, úřad městské části a zvláštní orgány městské části. Podle ust. § 19 zákona lze městským částem svěřit majetek hlavního města Prahy. Městské části pak podle ust. § 34 odst. 3 zákona vykonávají práva a povinnosti vlastníka takového majetku. Z těchto ustanovení tedy vyplývá, že hospodaření městských částí s majetkem, který jim byl svěřen hlavním městem Prahou, spadá do jejich samostatné působnosti. O těchto záležitostech podle ust. § 94 odst. 3 zákona rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem vyhrazeny zastupitelstvu nebo pokud si je zastupitelstvo městské části nevyhradí. Postavení starosty městské části upravuje ust. § 97 a následující zákona. V těchto ustanoveních zákon starostovi městské části pravomoc rozhodovat ve věcech skončení nájemního poměru k bytu výslovně nedává. V ust. § 97 odst. 1 je dále odkaz na přiměřené užití ustanovení zákona, týkajících se primátora hlavního města Prahy. Podle ust. § 72 odst. 2 věta druhá zákona úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva hlavního města Prahy nebo rady hlavního města Prahy, může primátor provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou tyto právní úkony neplatné od samého počátku. Rozhodování o tom, kdo bude či nebude užívat byt v domě, který byl městské části svěřen, lze zahrnout pod pojem hospodaření se svěřenou věcí ve smyslu výše uvedeného zákona. Jak bylo vysvětleno výše, jde o samostatnou působnost městské části, o které rozhoduje rada (až na výjimky vyplývající z ust. § 94 odst. 3 zákona, které však na posuzovanou věc nedopadají). Příslušný úkon směřující k ukončení nájemního poměru, jakým je výpověď z nájmu bytu, nemůže starosta bez dalšího provést sám, neboť jej zákon k takovému právnímu úkonu neopravňuje. Pokud jej však bez předchozího schválení rady učiní, dopadá na takový úkon ust. § 72 odst. 2 věta druhá zákona, podle níž je tento právní úkon od samého počátku neplatný. Z uvedeného tedy vyplývá, že právní názor soudu I. stupně je správný. V této souvislosti lze také uvést, že k postavení starosty se v souvislosti s předchozí právní úpravou, provedenou zákony č. 418/1990 Sb. a 367/1990Sb., vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 12.4.2001 sp. zn. IV.ÚS 576/2000 i Ústavní soud ČR, který dovodil, že starosta obce nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze může tuto vůli vyjádřenou v rozhodnutí zastupitelstva popřípadě rady obce navenek sdělovat a projevovat. Vyšel přitom z názoru, že obec jako veřejnoprávní korporace má svůj základ v právu veřejném, které upravuje vnitřní strukturu korporace, působnost jejích orgánů i tvorbu právně relevantní vůle této korporace. Nedostatek rozhodnutí proto nelze kvalifikovat jen jako skutečnost, která by měla povahu pouhého vnitřního rozhodnutí a neměla pro jiné subjekty žádný význam. Citované zákony sice byly zrušeny, protože však i nyní platná právní úprava vychází ze stejných zásad, zejména pokud jde o rozhodovací pravomoc jednotlivých orgánů obcí (městských částí), platí tyto závěry nadále. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce nedal žalovanému platnou výpověď z nájmu bytu, neboť tento právní úkon učinil starosta městské části bez předchozího souhlasu rady. V důsledku toho chybí jeden z předpokladů pro to, aby soud mohl k výpovědi z nájmu bytu přivolit. Soud I. stupně tak správně žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozsudek jako věcně správný včetně správného výroku o nákladech řízení podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., když ani v této fázi řízení plně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Praze dne 24.ledna 2003 Mgr. Danuše Červenková v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení : Tajovská