Zajištěním náhradního bytu a následným uplynutím lhůty stanovené v rozhodnutí k vyklizení bytu zaniká právo bydlení. Následným užíváním dosavadního bytu vzniká na straně bývalých nájemců bezdůvodné obohacení, jehož výše je dána částkou odpovídající tržnímu nájemnému, tj. částkou, za níž by mohli pronajímatelé užívaný byt pronajmout.

53 Co 403/2002-103 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Květoslavy Paloncyové a soudců JUDr. Ludmily Petrákové a JUDr. Ivana Slivky ve věci žalobců K. a M. J., bytem P-5, Pod K. 3, zastoupených advokátkou se sídlem v P-5, K. 11, proti žalované E. K., bytem P-10, R. 60, zastoupené advokátem se sídlem v P-1, M. 15, o zaplacení částky 21.287,80,- Kč s příslušenstvím , k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12.3.2002 č.j. 21 C 139/98 – 87, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně s e p o t v r z u j e . Žalovaná je p o v i n n a zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.390,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 12.3.2002 soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 21.287,80,- Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 19.275,80,- Kč od 9.11.1997 do zaplacení a s 26% úrokem z prodlení z částky 2.012,- Kč od 18.8.1998 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále jí uložil v téže lhůtě zaplatit České republice na nákladech znalečného 1.250,-Kč a žalobcům na nákladech řízení částku 16.012,- Kč k rukám jejich právní zástupkyně. Tímto rozsudkem obvodní soud vyhověl žalobě, kterou žalobci podali dne 8.4.1998 proti M. K. a její dceři E. K. a kterou na obou žalovaných požadovali společné a nerozdílné splnění povinnosti vydat jim bezdůvodné obohacení, jehož se oběma žalovaným dostalo tím, že v období od ledna do počátku prosince 1997 bez právního důvodu užívaly byt v domě žalobců, aniž by za jeho užívání platily částky, které jim předepisovali žalobci ve výši rovnající se nájemnému stanovenému dle tehdy platných předpisů a žalobcům poukazovaly platby dle své úvahy. Po úmrtí prvé žalované M. K. dne 18.5.2000 soud I. stupně v řízení pokračoval toliko s druhou žalovanou E. K., jedinou dědičkou prvé žalované. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, vycházel soud I. stupně v prvé řadě ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky domu čp. 2325 v P-5, P. K. 3, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2.4.1993 č.j. 16 C 342/92 – 40 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.2.1994 č.j. 21 Co 312/92 – 66 bylo přivoleno k výpovědi dané žalobci M. K. z bytu o velikosti 3+1 I. kategorie nacházejícího se v 1. patře tohoto domu s tím, že povinnost byt vyklidit, uložená M. K., byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, že žalobci zajistili náhradní byt v P-10, R. 60 ke dni 1.9.1995 a že do tohoto bytu byly žalované nuceně přestěhovány na podkladě exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7.12.1995 sp.zn. E 1709/95 a realizované dne 3.12.1997 Dále měl soud I. stupně za prokázáno, že žalobci na „nájemném" požadovali od 1.7.1995 částku 2.043,- Kč měsíčně, od 1.7.1997 pak částku 4.056,- Kč měsíčně, což M. K. odmítla akceptovat, že dopisem z 24.10.1997 byly žalované vyzvány k zaplacení dlužné částky ve výši 19.339,80 Kč za období od ledna do října 1997, a že na tento dopis žalovaná E. K. reagovala odpovědí z 7.11.1997. Konečně obvodní soud přihlédl ke skutečnostem vyplývajícím ze zpráv realitních kanceláří, jež se vyjádřily v tom smyslu, že byt užívaný žalovanými by v roce 1997 bylo možno pronajmout za 15.000–23.000,- Kč měsíčně, a zejména pak ke znaleckému posudku znalce J. A., podle něhož reálný tržní nájem za byt obdobných kvalit jako byt užívaný žalovanými v dané lokalitě a v daném čase by činil 13.600,- Kč měsíčně. Zhruba se zřetelem k těmto skutečnostem dospěl obvodní soud k závěru, že žalované a její matce užíváním bytu bez právního důvodu (tj. užíváním bytu poté, kdy pro ně byl zajištěn od 1.9.1995 přiměřený náhradní byt) vzniklo bezdůvodné obohacení, jež odpovídalo neregulovanému nájemnému, které by musely zaplatit za obdobný byt v obdobné lokalitě a v daném čase, že za období od ledna 1997 do 3.12.1997 při tržním nájmu ve výši 13.600,- Kč měsíčně by žalované zaplatily 150.917,- Kč a že za situace, kdy za zažalované období uhradily 11.250,20,- Kč, vzniklo žalovaným bezdůvodné obohacení ve výši 139.666,80,- Kč. Vzhledem k tomu, že dědické řízení po M. K. bylo zastaveno pro nepatrnost majetku, který byl vydán jediné dědičce, pozůstalé dceři E. K., obvodní soud konstatoval, že E. K. sice za dluhy své matky neodpovídá, nicméně její závazek vůči žalobcům vzniklý z titulu bezdůvodného obohacení činí 69.833,40,- Kč, žalobci však požadují pouze částku 21.287,80,- Kč, tedy částku podstatně nižší. Z uvedených důvodů proto obvodní soud žalobě v souladu s ust. § 451, § 456 a § 458 o.z. jako důvodné vyhověl a v souladu s ust. § 517 o.z. a vládním nařízením č.142/1994 Sb. žalobcům přisoudil i úroky z prodlení tak, jak byly požadovány žalobou, a to ve výši 26% z částky 19.275,80,- Kč od 9.11.1997, s ohledem na to, že dopisem ze dne 7.11.1997 žalovaná E. K. reagovala na výzvu žalobců k zaplacení tohoto dluhu a nejpozději tímto dnem se tedy o této výzvě dozvěděla, a ve výši 26% z 2.012,- Kč od data doručení žaloby žalované. Procesní úspěch žalobců obvodní soud zohlednil při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a z tohoto titulu žalované uložil zaplatit žalobcům 16.012,- Kč (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Proti rozsudku se odvolala žalovaná, která v prvé řadě soudu I. stupně vytýkala, že důsledně nesplnil pokyny odvolacího soudu obsažené v jeho usnesení z 10.5.2000, jímž byl zrušen předchozí rozsudek v této věci vydaný, neboť nezjistil přesné parametry bytu, který užívaly žalovaná a její matka, a jehož plocha činila 102,54 m2 a nikoliv 92 m2, jak uváděl znalec J. A. ve svém posudku. Dále namítala, že požadavek žalobců na stoprocentní zvýšení nájemného dle § 16 vyhl.č. 176/1993 Sb. nebyl oprávněný, neboť jejich dům nesplňuje kriteria rodinného domu a zpochybňovala výši bezdůvodného obohacení s tím, že její povinnost vydat bezdůvodné obohacení je limitována výší nájemného, které by mohli žalobci sjednat s jiným nájemcem. Dále odvolatelka akcentovala, že důvodem k výpovědi z nájmu předmětného bytu byla bytová potřeba syna žalobců O. J., jemuž by žalobci byt sotva pronajali za tržní nájemné, což znemožňuje určení výše případného bezdůvodného obohacení, že za předpokladu přestěhování by bezdůvodné obohacení představovalo pouze rozdíl mezi regulovaným nájemným za náhradní byt v R. ul. a regulovaným nájemným za byt v domě žalobců, a že má za to, že k bezdůvodnému obohacení došlo na úkor syna žalobců, pro něhož byl byt určen a žalobci tudíž nejsou v daném případě aktivně legitimováni. Konečně žalovaná poukazovala i na to, že se soud I. stupně dostatečně nevypořádal s tím, že v náhradním bytě bydlel až do listopadu 1997 syn žalobců O. a není proto ani správný časový rozsah, za který je bezdůvodné obohacení požadováno. Ze všech těchto důvodů žalovaná navrhovala, aby změnou napadeného rozsudku byla žaloba zamítnuta. Žalobci navrhli potvrzení napadeného rozsudku. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212, § 212 odst. 1,2 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Především je nutno odvolatelku odkázat na odůvodnění kasačního usnesení odvolacího soudu z 10.5.2000 č.j. 53 Co 144/2000-56, v němž již byly zodpovězeny i stávající námitky odvolatelky a v němž bylo zdůrazněno, že nemůže být pochyb o tom, že žalované a její matce užíváním bytu v domě žalobců v období od 1.1.1997 do 3.12.1997, kdy z něj byly na podkladě soudem nařízené exekuce vystěhovány, vzniklo bezdůvodné obohacení, jež se rovnalo výši tržního nájemného, které by byly povinny platit za obdobný byt v obdobné lokalitě za odpovídající časový úsek. Nelze tedy než shrnout výsledky dokazování a zopakovat, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že nájemní právo původně prvé žalované M. K. k bytu nacházejícímu se v domě žalobců bylo ukončeno se souhlasem soudu výpovědí a její povinnost byt vyklidit byla podmíněna zajištěním přiměřeného náhradního bytu, že v následujícím období byt spolu se svou dcerou E. K. užívala M. K. na podkladě práva na bydlení založeného jí soudním rozhodnutím, jímž bylo přivoleno k vypovězení jejího nájemního práva k bytu a že toto právo jí svědčilo do okamžiku, kdy pro ni žalobci opatřili odpovídající náhradní byt. Tato skutečnost nastala ke dni 1.9.1995, kdy v její prospěch byla uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou ohledně bytu č.16 o velikosti 3+1 v P-10, R. 60. Zajištěním přiměřeného náhradního bytu zaniklo M. K. právo na bydlení v dosavadním bytě a vznikla jí povinnost ve lhůtě stanovené soudem jej vyklidit. Tatáž povinnost vznikla i žalované E. K., která byla příslušnicí její domácnosti a která své bydlení v něm vždy odvozovala od práva své matky. Pokud jimi užívaný byt měly vyklidit ve lhůtě 15 dnů počítaných od výše uvedeného data, je evidentní, že jejich následné bydlení v něm již bylo bydlením nepodloženým žádným právním důvodem a vedlo k jejich bezdůvodnému obohacení (§ 451 odst. 2 o.z.). Jeho výše nemůže být odvozována od takzvaného regulovaného nájemného, ale je nutno ji určit částkou odpovídající tržnímu nájemnému, tj. částkou, za níž by si žalovaná a její matka mohly nově pronajmout dosud užívaný byt. Podle znaleckého posudku J. A., jehož úkolem bylo určit částku, kterou by žalovaná a její matka musely v roce 1997 platit na neregulovaném nájemném za obdobný byt v obdobné lokalitě, by za byt 3+1 I. kategorie v domě vilového typu bylo možné dosáhnout nájmu 16 -18 tisíc Kč měsíčně + služby za předpokladu, že byt je vybaven kuchyňskou linkou, sporákem, lednicí a telefonní stanicí, reálnou výši tržního nájmu za byt obývaný žalovanou a její matkou však znalec vyjádřil částkou o 15% nižší, tj. - vyjde-li se ze spodní hranice – 13.600,- Kč měsíčně. Se zřetelem k tomu, že znalec zjišťoval hodnotu nájemného, které by žalovaná a její matka byly povinny za byt obdobných kvalit platit v tržních podmínkách, jsou bezpředmětné námitky žalované týkající se nepřesného či nesprávného propočtu plateb představujících regulované nájemné, jež po ní a její matce za rok 1997 požadovali žalobci, neboť tyto námitky na výši tržního nájemného nemohou mít žádný vliv, nehledě na to, že žalobci požadují částku několikanásobně nižší, než by podle závěrů znalce mohli důvodně požadovat. Za zcela nepřípadnou považoval odvolací soud námitku žalované o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, který v rovině souzené věci nemůže náležet nikomu jinému než vlastníkům nemovitosti, jejíž část (byt) byla žalovanou a její matkou od určité doby neoprávněně užívána a na jejichž úkor se tímto obohatily (§ 126 odst. 1 o.z., § 451 odst. 1 o.z.). Pro posouzení věci resp. pro stanovení výše bezdůvodného obohacení je zcela bezvýznamná úvaha žalované, že byt byl určen pro bydlení syna žalobců, který by za jeho užívání podle jejího přesvědčení žalobcům nic neplatil. Předmětem řízení byl totiž požadavek žalobců na to, aby žalovaná a její matka vydaly jako bezdůvodné obohacení to, co získaly bydlením v bytě bez právního důvodu, a to ve výši, jež se rovnala tržnímu nájemnému. Jestliže není sporu o tom, že žalobci jsou vlastníky domu, v němž žalovaná a její matka bydlely, ani o tom, že v době od 1.1. do 3.12.1997 tak činily bez právního důvodu, nelze v daném případě pochybovat ani o věcné legitimaci žalobců, ani o věcné legitimaci žalované a její matky. Požadavek žalobců, kteří požadují mnohem méně, než by z titulu bezdůvodného obohacení požadovat mohli, je z pohledu odvolacího soudu požadavkem co do důvodu i výše opodstatněným a obvodní soud nepochybil, pokud jejich žalobě vyhověl (§§ 451, 456 o.z.). Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně kvalifikoval jako věcně správný, a to i potud, pokud za situace, kdy žaloba původně směřovala také proti matce žalované M. K., která v průběhu řízení zemřela, vyhověl požadavku žalobců v plném rozsahu ve vztahu k původně druhé a nyní již jediné žalované E. K. Vzhledem k tomu, že žalobci požadovali, aby obě žalované byly k vydání zažalovaného plnění zavázány společně a nerozdílně, a že povaha tohoto plnění nevylučuje, aby bylo požadováno po kterékoliv z nich (obě žalované – v totožném právním postavení - užívaly byt společně a bez omezení), nemohlo úmrtí jedné ze žalovaných vykonat žádný vliv na právo žalobců domáhat se vydání bezdůvodného obohacení v zažalovaném rozsahu po zbylé z nich. Správným shledal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně i ve výrocích přisuzujících žalobcům právo na úroky z prodlení (§ 517 o.z.) ve výši stanovené právním předpisem, jež byly přisouzeny dílem ode dne následujícího poté, kdy již bylo nepochybné, že se do dispozice žalované dostala výzva žalobců k zaplacení, dílem ode dne následujícím po doručení žaloby žalované. Vzhledem k tomu, že obvodní soud rozhodl správně i o povinnosti žalované zaplatit náklady státu (§ 148 odst. 1 o.s.ř.) a náklady procesně úspěšným žalobcům (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako celek potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že žalovaná neuspěla ani v odvolacím řízení, svědčí jí povinnost uhradit žalobcům náklady, které v řízení před odvolacím soudem vynaložili žalobci na právní zastoupení (§ 142 odst. 1 o.s.ř., § 211 o.s.ř.). Dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí sazba odměny advokátky žalobců 7.693,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky), tato se při zastupování dvou osob zvyšuje o 20%, sazba odměny tedy představuje 9.240,- Kč (§ 17 odst. 2, § 16 odst. 2 vyhlášky). K tomu náleží dvě paušální náhrady po 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 9.390,- Kč. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. V Praze dne 20. ledna 2003 JUDr. Květoslava Paloncyová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Helena Velíšková