Také v občanskoprávních vztazích platí, že za situace, kdy dlužník neoznačí současně s plněním, který z více dluhů chce plnit, je splněn dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství.

64 Co 353/2002-75 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Anisji Pillerové a soudců Mgr. Lubora Veselého a JUDr. Zuzany Hrčkové ve věci žalobce: M. č. P. 13, se sídlem P-5, O. H. 2159, zast. advokátem, se sídlem P-1, V. nám. 43, proti žalované: I. H., bytem P-5, K. 2201, zast. advokátem, se sídlem P-6, D. 15, o 41.231,-- Kč s přísl., k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17.9.2002 č.j. 7 C 96/2002-51, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7.10.2002 č.j. 7 C 96/2002-56, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se z r u š u j e a věc se mu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 41.231,-- Kč s úrokem z prodlení ve výroku rozsudku přesně specifikovaným a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 11.065,-- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jako bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná získat na jeho úkor užíváním bytu č. 11 v domě č. p. 2201 v k. ú. S., za které nezaplatila částky odpovídající výši nájemného a plnění poskytovaných s užíváním bytu, tedy 2.4 96,-- Kč za duben 2001, 7.280,-- Kč za červen 2001, vždy 7.383,-- Kč za září 2001, říjen 2001, prosinec 2001 a dále 9.306,-- Kč za vyúčtování tzv. služeb za rok 2000. Vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu s předmětným bytem, který žalovaná užívala do 31.5.2000 z titulu nájemního práva a po tomto datu bez právního důvodu. V roce 2000 žalovaná veškeré platby uhradila, v roce 2001 však platila nepravidelně, 7.5.2001 zaplatila žalobci 7.786,-- Kč, 2.7.2001 8.440,-- Kč, 27.7.2001 17.746,-- Kč a 1.10.2001 14.766,-- Kč. Žalobce podle názoru soudu I. stupně v řízení neprokázal, že by vyúčtování služeb za rok 2000 žalované doručil, navíc z tohoto vyúčtování nelze dovodit, z jakých položek výsledná částka 9.306,-- Kč sestává a co vůbec představuje. Po právní stránce věc posoudil tak, že povinnost platit žalobci zálohy na služby žalované nevyplývá ze žádného právního předpisu ani z žádné smlouvy se žalobcem, žalovaná je povinna zaplatit žalobci pouze služby skutečně poskytnuté, a to po jejich řádném vyúčtování. Žalobcův požadavek na zaplacení záloh na služby a jejich vyúčtování za rok 2000 proto není oprávněný, navíc žalovaná dluh žalobou uplatněný zcela zaplatila již před jejím podáním jednotlivými mimořádnými platbami. Pokud při těchto platbách žalovaná výslovně neurčila co mají představovat, mohl žalobce započítat platby na nejstarší dluhy, měl však podle závěru soudu I. stupně povinnost takový postup žalované oznámit, což neučinil. Identifikaci plateb jako první provedla žalovaná (až v rámci tohoto řízení) a žalobce tak již není oprávněn tyto platby použít na úhradu jiných dluhů. Z těchto důvodů soud I. stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na procesní úspěch žalované. Rozsudek napadl včasným odvoláním žalobce. Namítal, že za rok 2000 žalovaná nedluží nic, kromě vyúčtování služeb, pouze díky neidentifikovaným platbám, které byly zaúčtovány na dlužné částky tohoto roku. Platba žalované ze dne 7.5.2001 ve výši 7.786,-- Kč nikdy na jeho účet nedošla, problémy se zaúčtováváním plateb žalované byly zapříčiněny samotnou žalovanou. Pokud byla některá z plateb žalované označena, byla zaúčtována dle jejího pokynu, neoznačené platby byly zaúčtovány na nejstarší dlužné částky, nikdy však ne na jejich příslušenství. Pokud by platby žalované byly použity na dlužné měsíce dle napadeného rozsudku, nezměnila by se celková dlužná částka, ale pouze dlužná období. Dále poukázal na to, že žalovaná od 1.6.2000 užívá byt protiprávně a názor soudu I. stupně o neexistenci její povinnosti platit zálohy na služby se střetává s dobrými mravy, neboť ostatní uživatelé bytů v domě by tyto zálohy fakticky platili i za ni. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, event. aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, výrok o nákladech řízení ponechala na úvaze odvolacího soudu. Na doručení rozsudku soudu I. stupně reagovala podáním označeném jako odvolání, resp. jako návrh na vydání opravného usnesení, v němž namítala, že v písemném vyhotovení rozsudku není uvedena částka, kterou jí má žalobce zaplatit na náhradu nákladů řízení. Toto podání odvolací soud s ohledem na jeho obsah (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) nepovažoval za odvolání proti napadenému rozsudku. Vytýkaný nedostatek soud I. stupně odstranil postupem dle § 164 o.s.ř., když v opravném usnesení ze dne 7.10.2002 uvedl výši nákladů řízení shodně s ústně vyhlášenou částkou, proti jejíž správnosti ničeho nenamítá ani sama žalovaná. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení dle ust. § 212 a § 212a o.s.ř., a přes doplnění dokazování listinnými důkazy a výslechem svědkyň K. a M., neshledal podmínky pro jeho potvrzení či změnu. Odvolací soud se předně neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že žalobou uplatněný dluh žalovaná zaplatila čtyřmi mimořádnými platbami, když žalobce nebyl oprávněn bez jejího souhlasu a vědomí provádět zápočty na tvrzené starší dluhy. Zákon č. 509/91 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, zrušil s účinností od 1.1.1992 m.j. ust. § 71-89, která nahradil ust. § 559-569 obdobného obsahu, avšak znění dosavadního paragrafu 73 do nové úpravy nijak nepromítl. Následkem toho současná právní úprava v občanském zákoníku a ani v jiném zákonu upravujícím občanskoprávní vztahy nijak neřeší situaci, kdy dlužník má témuž věřiteli splnit několik dluhů a jeho plnění nestačí na vyrovnání všech. Za takového stavu lze určení, který z více dluhů zanikl splněním, provést pouze na základě dohody účastníků a při její absenci jednostranným úkonem dlužníka. V daném případě mezi účastníky žádná dohoda o způsobu započítávání plateb od žalované žalobci došlých uzavřena nebyla, což shodně tvrdí obě strany sporu a prokazuje rovněž výpověď svědkyně K. Zmíněný přístup k řešení dané problematiky je třeba dovozovat z povahy vztahu věřitel – dlužník. Věřitelem je ta strana závazkového právního vztahu, která má právo na plnění od dlužníka, dlužníkem pak ta, která má povinnost věřiteli plnění poskytnout, a to řádně a včas, nesplněním této povinnosti se dostává do prodlení. Lze souhlasit s názorem, že dlužník má právo při plnění sám určit, který z dluhů plní. Pokud však již v okamžiku plnění takovéto jednoznačné označení neprovede, přichází o možnost této volby. Dlužník, který je v prodlení, je tím, kdo porušil svou právní povinnost a není žádný důvod k jeho dalšímu zvýhodnění proti věřiteli dáním možnosti, aby ještě dodatečně určoval, který z více dluhů má být splněn. Tomuto závěru přisvědčuje i pohled na historický vývoj právní úpravy, která nikdy dlužníkovi právo následného označení plněného dluhu nedávala. Obecný zákoník občanský č. 946/1811 ř.z. v ust. § 1415 a § 1416 stanovil, že dlužník může určit, který z více dluhů plní, avšak pouze se souhlasem věřitele. Při neoznačení dluhu či nesouhlasu věřitele zákon sám určoval, které z dluhů splněním zanikly. Obdobná úprava následovala v ust. § 301 občanského zákoníku č. 141/50 Sb. pouze s tou změnou, že k označení plněného dluhu dlužníkem, nebylo zapotřebí souhlasu věřitele, následně ji převzal i § 73 občanského zákoníku č. 40/64 Sb. a od 1.1.1992 do doby současné je obsažena v § 330 obchodního zákoníku, který stanoví pravidla pro splnění několika závazků týmž dlužníkem věřiteli. Z principu všeobecné přípustnosti analogie, a to jak zákonné, tak právní, v občanském právu lze dovodit, že analogicky lze použít i ustanovení jiných právních předpisů, jež jsou nejbližší právnímu vztahu občanským zákoníkem neupravenému. S ohledem na vše výše uvedené se lze postavit na stanovisko , že má-li dlužník témuž věřiteli splnit několik dluhů a jeho plnění nestačí na vyrovnání všech, je splněn dluh označený při plnění dlužníkem. Pokud dlužník současně s plněním neoznačí dluh, který plní, je splněn ten ze splatných dluhů, který je nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství (s. 330 odst. 1 obch.zák.) Názor soudu I. stupně, že žalobce měl žalované oznámit, na jaké dluhy její plnění započítal a pokud tak neučinil, mohla žalovaná dluhy označit dodatečně, což v řízení učinila, tedy není správný. Veden tímto názorem se soud I. stupně nezabýval věcí ze všech potřebných hledisek, nevyzval žalobce dle § 118a odst. 1 o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení v tom smyslu, na úhradu jakých konkrétních dříve splatných dluhů použil platby žalované ve výších 8.440,-- Kč, 17.746,-- Kč a 14.766,-- Kč (tato tvrzení žalobce sám uvedl až v článku III. druhý odstavec odvolání proti napadenému rozsudku) a následně dle § 118a odst. 3 o.s.ř. k označení důkazů, že tyto dluhy skutečně existovaly. Tímto postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a odvolací soud proto dle § 221 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Pokud by odvolací soud sám řízení dále doplňoval a věc posuzoval z hledisek, jimiž se soud I. stupně nezabýval, jednalo by se de facto o rozhodnutí v jediném stupni bez možnosti účastníků podat řádný opravný prostředek. V dalším řízení bude soud I. stupně vycházet z toho, že žalovaná od 1.6.2000 užívá předmětný byt bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohacuje ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 o. z. a zaměří svou pozornost na výši takto získaného bezdůvodného obohacení v rozhodném období, kterou lze určit jako součet nájemného, které by musela žalovaná platit při existenci nájemního vztahu a plnění za tzv. služby, které užíváním bytu skutečně spotřebovává. Lze souhlasit s tím, že žalovaná není povinna automaticky platit žalobci pravidelné měsíční zálohy na služby, stejně jako měsíční ekvivalent nájemného. Užíváním bytu se však každým okamžikem obohacuje o tento ekvivalent nájemného a spotřebované služby a toto obohacení je povinna vydat první den poté, co byla o plnění žalobcem požádána (§ 563 o. z.). Je přitom pouze věcí žalobce v jakých časových intervalech a jakým způsobem žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení vyzývá. Pokud se tedy žalobce domáhá žalobou podanou 19.3.2002 vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo v letech 2000 a 2001 (tedy v době již minulé), nelze žalobu v části „záloh na služby“ bez dalšího zamítnout, neboť to, že žalovaná povinnost tyto „zálohy“ platit nemá, může mít vliv pouze na splatnost pohledávky, nikoli na povinnost služby skutečně spotřebované uhradit. Výši bezdůvodného obohacení žalované je povinen prokázat žalobce a pokud má soud I. stupně zato, že jím předložené listinné důkazy jsou nejasné, a tedy jeho tvrzení neprokazující (jedná se o tzv. vyúčtování služeb na částku 9.306,-- Kč), je třeba postupovat dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., tj. vyzvat žalobce k označení potřebných důkazů a poučit jej o následcích nesplnění této výzvy. Bude-li mít soud I. stupně zato, že je prokázána výše bezdůvodného obohacení žalované v rozhodném období získaná, posoudí, zda a v jakém rozsahu její dluh zanikl splněním. Přihlédne přitom k tvrzení žalobce, že částka 7.786,-- Kč poukázaná žalovanou dne 7.5.2001 na jeho účet nedošla a k vyjádření České pošty ze dne 27.1.2003 předloženému žalobcem v odvolacím řízení. Ustanovení § 567 odst. 2 o. z., v tehdy účinném znění, je přitom třeba vykládat tak, že splnění dluhu okamžikem, kdy byla částka poukázána, nastává pouze za předpokladu, že věřitel poukázanou částku převzal – byla mu doručena (viz rozhodnutí tehdejšího Nejvyššího soudu ČSR 1Cz 56/82). U platby 8.440,-- Kč poukázané žalovanou dne 2.7.2001 zohlední, že sama žalovaná tuto platbu na poukázce označila „květen nájem“ a u části této platby přesahující platební povinnost žalované v květnu 2001 a u plateb žalované ve výši 17.746,-- Kč a 14.766,-- Kč vezme v potaz tvrzení žalobce obsažená v jeho odvolání proti napadenému rozsudku o zaúčtování těchto částek na tvrzené dluhy a (jsa vázán právním názorem odvolacího soudu výše uvedeným na splnění některého z více dluhů u neoznačených plateb) zváží, zda žalobce tyto platby oprávněně použil na skutečně existující splatné dluhy a teprve poté o věci znovu rozhodne. O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud I. stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení dovolání n e n í přípustné. V Praze dne 6. března 20003 JUDr. Anisja Pillerová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Radka Häuslerová