Jestliže zaměstnanec v průběhu řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru zemře, nelze je podle § 107 osdst. 5 o.s.ř. bez dalšího zastavit s tím, že příslušný právní vztah (pracovní poměr) zanikl, když jeho určitá část, představující mzdové nároky zaměstnance, jeho smrtí nezaniká, ale přetrvává mezi zaměstnavatelem a právními nástupci žalobce. To platí i v případě, když předmětem řízení je pouze určení neplatnosti daného právního úkonu, nikoli případně i současného uplatnění mzdového nároku.

11 Co 164/2004 - 47 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Horákové a soudců Mgr. Richarda Tomana a JUDr. Jany Kandové ve věci žalobce: A. H., zemřelý dne 10. 4. 2002, posledně bytem P-6, M. 5/272, proti žalovanému: Ch., a.s., se sídlem P-10, T. 14, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a dohody o rozvázání pracovního poměru, k odvolání E. H., bytem P-1, U N. p. 2/1230, Ing. M. Š. (roz. H.), bytem P-6, M. 6, a P. H., bytem P-5, S. 23/458, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6.února 2004 č.j. 17 C 130/2001-38 t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I.stupně zastavil řízení a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zastavení řízení soud I.stupně odůvodnil odkazem na ust. § 107 odst. 5 o.s.ř., neboť žalobce, který se svou žalobou došlou soudu dne 16. 7. 1996 domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 3. 1996, dané mu dle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a dohody o rozvázání pracovního poměru, kterou uzavřel se žalovaným dne 3. 5. 1996, dne 10. 4. 2002 zemřel. Ve smyslu citovaného ustanovení se dle názoru soudu I.stupně jedná o věc, o níž s ohledem na její povahu nelze v řízení pokračovat. Smrtí žalobce totiž došlo k zániku pracovního poměru bez ohledu na to, zda předmětná výpověď i dohoda o rozvázání pracovního poměru byly učiněny platně či neplatně (§ 42 odst. 4 zák. práce). Na dědice žalobce pouze přecházejí jeho mzdové nároky z pracovního poměru za podmínek § 260 odst. 2 zák. práce a jestliže pozůstalé dcery a manželka žalobce, které podaly návrh na postup soudu dle § 107 odst. 2 o.s.ř., hodlají v předmětném sporu pokračovat proto, aby se následně mohly případně domoci proti žalovanému mzdových nároků svého zemřelého otce (manžela), musely by se těchto svých nároků z titulu dědictví domáhat proti žalovanému v samostatném řízení (podle § 80 písm. c) o.s.ř.), v jehož rámci by bylo nutno platnost předmětné výpovědi a dohody o rozvázání pracovního poměru vyřešit jako otázku předběžnou. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I.stupně ust. § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proti usnesení podaly včasné odvolání E. H. (pozůstalá manželka žalobce), Ing. M. Š. (rozená H.) a P. H. (pozůstalé dcery žalobce) jakožto zákonné dědičky žalobce a soudu I.stupně vytýkaly především nesprávné právní posouzení věci. Namítaly, že bez rozhodnutí soudu o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 64 zák. práce nemůže zaměstnanec, ale ani jeho právní nástupci (dědici) úspěšně uplatnit nárok na náhradu mzdy podle § 61 zák. práce, který smrtí zaměstnance nezaniká, ale v rozsahu uvedeném v § 260 odst. 2 téhož zákona přechází na dědice. Poukázaly na to, že soud I. stupně přešel bez komentáře jejich argumentaci v návrhu na pokračování v řízení s nimi jako právními nástupci žalobce, kde uváděly skutkové i právní důvody, pro které je třeba v řízení s nimi pokračovat, včetně opakující se judikatury, která uplatnění nároku na náhradu mzdy bez předchozího rozhodnutí soudu o neplatnosti skončení pracovního poměru nepřipouští, a která též nepřipouští, aby takovou otázku řešil teprve soud v řízení o náhradu mzdy jakožto otázku předběžnou. Právní názor soudu I.stupně vyslovený v odůvodnění napadeného usnesení, týkající se právního nástupnictví v projednávané věci, je též v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR č.j. III. ÚS 133/03 ze dne 29. 1. 2004, který řeší naprosto stejnou problematiku v obdobné věci téhož žalobce A. H. a jeho právních nástupců. Konečně odvolatelky vytýkaly soudu I.stupně porušení Evropské úmluvy o lidských právech, a to zejména článku 6 odst. 1, podle něhož účastníci soudního řízení mají právo na vyřízení své věci v přiměřené lhůtě. V daném případě je řízení vedeno již osmým rokem, tudíž byla překročena i nejzazší lhůta, kterou je možno považovat za přiměřenou pro projednání jakékoliv soudní věci podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Navrhly proto, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu I.stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení a řízení mu předcházející, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.), a neshledal podmínky ani pro jeho potvrzení ani pro jeho změnu. Podstatou odvolání v projednávané věci je posouzení otázky procesního nástupnictví dle § 107 odst. 2 ve vztahu k postupu soudu dle § 107 odst. 5 o.s.ř. při rozhodování o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podané dle § 64 zák. práce. I touto otázkou se zabýval Ústavní soud ČR v obdobné věci, v nálezu ze dne 29.1.2004 sp. zn. III. ÚS 133/03. Ust. § 107 o.s.ř. upravuje postup soudu za situace, kdy účastník ztratí během řízení způsobilost být účastníkem řízení, a v souvislosti s tím řeší i otázku tzv. procesního nástupnictví. Jak z citovaného ustanovení vyplývá, v prvé řadě je třeba podle povahy věci posoudit, zda uvedená skutečnost (tj. že účastník během řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení – konkrétně smrtí) sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat. Povahou věci se přitom rozumí hmotně právní povaha předmětu řízení. Dle teorie i praxe povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat zejména tam, kde práva a povinnosti, o něž v řízení jde, nepřecházejí na právního nástupce, kde smrtí účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o který v řízení šlo. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že soud I.stupně vycházel z názoru, že pokud pracovní poměr zanikl dle § 42 odst. 4 zákoníku práce smrtí žalobce, pak došlo k zániku právního vztahu, o který v řízení šlo. S tímto názorem lze souhlasit pouze v tom ohledu, že dle citovaného ustanovení smrtí zaměstnance pracovní poměr zaniká, v důsledku čehož práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu, jež jsou vázány na osobu zaměstnance, rovněž zanikají. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že na jiného mohou přejít ta práva a povinnosti, které na základě pracovněprávních vztahů vznikly a v okamžiku smrti zaměstnance ještě existovaly. Tato práva a povinnosti se zpravidla projevují v podobě peněžitých nároků zaměstnance nebo zaměstnavatele. Zemře-li zaměstnanec, jeho práva a povinnosti přecházejí na manžela, děti, rodiče, popř. na jeho dědice, a to v rozsahu vyplývajícím z ust. § 260 zák. práce. Podle § 61 odst. 1 zák. práce, dá-li zaměstnavatel neplatnou výpověď a zaměstnanec oznámí zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Předmětem daného soudního řízení bylo určení neplatnosti právního úkonu žalovaného (tj. zda výpověď daná žalovaným původnímu účastníku řízení je platná), přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy. Jestliže pracovní poměr nepochybně zanikl buď na základě výpovědi zaměstnavatele, či dohodou o rozvázání pracovního poměru nebo smrtí zaměstnance, pak z prvně uvedeného hlediska, tj. existence pracovního poměru, rozhodování o neplatnosti výpovědi prima facie postrádá význam. Pokud však jde o druhý aspekt, tj. náhradu mzdy, tato představuje mzdový nárok, který podle § 260 odst. 2 zák. práce do výše odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku přechází na osoby v tomto ustanovení uvedené, není-li těchto osob, pak na dědice, což platí o dalších mzdových nárocích přesahujících tuto výši, jakož i o ostatních peněžitých nárocích zaměstnance, jako je např. odstupné. Lze tedy shrnout (jak se podává z výše citovaného ústavního nálezu), že předmětný právní vztah – pracovní poměr – není předmětem daného soudního řízení, ale tímto předmětem je určení platnosti právního úkonu (výpovědi z pracovního poměru, dohody o rozvázání pracovního poměru), tedy ve svém důsledku i toho, zda žalobci vznikly nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru, v jejichž případě jde o část právních vztahů, která smrtí žalobce nezaniká, ale přetrvává mezi zaměstnavatelem a právními nástupci žalobce (zaměstnance). Jedná-li se u odvolatelek o osoby, na které přecházejí peněžité nároky žalobce dle § 260 odst. 2 zák. práce, pak se v tomto řízení rozhoduje - byť jen v tomto jednom ohledu – již o jejich právu, konkrétně o jeho existenci či neexistenci. Z tohoto pohledu a ve smyslu ust. § 107 odst. 5 o.s..ř. pak v projednávané věci ani z napadeného rozhodnutí ani z jiných okolností není zřejmé, jakým způsobem „povaha věci“ brání v řízení pokračovat. Předmětem soudního řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem je určení platnosti uvedeného právního úkonu (nikoli právní vztah), přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda za městnanci vznikl nárok na náhradu mzdy (§ 61 odst. 1 zák. práce), který je nárokem mzdovým, přecházejícím na právní nástupce zaměstnance (§ 260 odst. 2 zák. práce). Jestliže zaměstnanec v průběhu daného řízení zemře, nelze je podle § 107 odst. 5 o.s.ř. bez dalšího zastavit s tím, že příslušný právní vztah (pracovní poměr) zanikl, když jeho určitá část, představující mzdové nároky zaměstnance, jeho smrtí nezaniká, ale přetrvává mezi zaměstnavatelem a právními nástupci žalobce. To platí i v případě, když předmětem řízení je pouze určení neplatnosti daného právního úkonu, nikoli případně i současného uplatnění mzdového nároku . V neposlední řadě je třeba přisvědčit i námitkám odvolatelek ohledně soudem I.stupně vyslovené možnosti uplatnit jejich mzdové nároky v samostatném řízení, v němž by otázka platnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru byla řešena jako otázka předběžná, když ust. § 64 zák. práce stanoví prekluzivní lhůtu, během níž je možno uplatnit nárok na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru s tím, že po jejím uplynutí se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat (§ 261 odst. 1 zák. práce), a to ani jako otázkou předběžnou. Protože odvolací soud z důvodů výše uvedených neshledal podmínky pro zastavení řízení dle § 107 odst. 5 o.s.ř., (na rozdíl od soudu I.stupně), napadené usnesení dle § 221 odst. l písm. a) o.s.ř. zrušil a věc danému soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 písm. a) o.s.ř. s tím, že na soudu I. stupně v prvé řadě bude, aby v souladu s ust. § 107 odst. 2 o.s.ř. (viz též návrh odvolatelek ze dne 2. 4. 2003) rozhodl o procesním nástupnictví, přičemž provede náležité zjištění o tom, kdo je procesním nástupcem zemřelého. Proti tomuto usnesení n e l z e podat dovolání. V Praze dne 31. května 2004 JUDr. Helena Horáková předsedkyně senátu