Došlo-li po právní moci rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ke změně poměrů, není osoba, jejíž nájemní poměr skončil, aktivně legitimována k podání žaloby na určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu po zajištění náhradního ubytování bude vázána na zajištění náhradního bytu.

14 Co 129/2004 – 76 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Ivy Suneghové a Mgr. René Fischera v právní věci žalobce: JUDr. Z. Š., bytem P-1, V. n. 64, zast. JUDr. P. Č., advokátem se sídlem P-1, V. n. 18, proti žalovaným: 1) M. R., bytem P-1, K. 18, 2) I. R., zemřelý 10. 6. 2001, naposledy bytem P-1, V. nám. 64, 3) J. R., bytem P-4, N. S. 1, všichni zastoupeni Z. N., advokátkou se sídlem P-3, Č. 8, o určení povinnosti vyklidit byt po zajištění náhradního bytu, k odvolání žalobce do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. června 2003, č.j. 24 C 247/99 – 48 t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se z r u š u j e a věc se tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu se žádostí, aby bylo určeno, že povinnost žalobce vyklidit byt 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie, ve čtvrtém patře domu č.p. 807 v P-1, V. n. 64 a tento vyklizený odevzdat žalovaným není vázána na zajištění náhradního ubytování, ale přiměřeného náhradního bytu (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovaným náklady řízení 1.425,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce (výrok II.). Žalobce se domáhá změny rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 1995, č.j. 32 C 376/92 – 68 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, č.j. 11 Co 532/95 – 102 ve směru poskytnutí kvalitnější bytové náhrady ve formě přiměřeného náhradního bytu s odůvodněním, že asi 8 měsíců před podáním této žaloby (1. 9. 1999) došlo k podstatnému zhoršení zdravotního stavu, který vylučuje ubytování na svobodárně. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 1995, č.j. 32 C 376/92 – 68 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, č.j. 11 Co 532/95 – 102 bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, kterou dali žalovaní žalobci a žalobci bylo uloženo byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování. Byl dán výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. d) o.z. Žalobce hrubě porušil své povinnosti nájemce, když pronajal část bytu bez souhlasu žalovaných k jiným účelům než k bydlení. Bytová náhrada byla žalobci přiznána dle § 3 odst. 1 o.z. s odůvodněním, že nemá jinou možnost bydlení a byl v dobré víře, že prostory pronajímá oprávněně. Žalobce trpí MD psychózou. Dle lékařské zprávy z 20. 7. 2001 je onemocnění žalobce ve středně těžké depresivní fázi od roku 1976, k situačnímu zhoršení došlo v roce 1993, nyní depresivní stav osciluje mezi středně těžkou a těžkou depresivní fází a pobyt v náhradních ubytovacích prostorách by mohl vyvolat relaps. Soud I. stupně rozhodl vázán právním názorem vysloveným v této věci v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2000, č.j. 20 Co 256/2000 – 22, podle kterého je třeba připustit, aby rozhodnutím dle § 80 písm. c) o.s.ř. bylo soudem určeno, že v důsledku změněných podmínek přísluší žalobci jiná forma bytové náhrady, pokud to zákon k daného výpovědního důvodu připouští. Soud I. stupně tedy řešil, zda od rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci 32 C 376/92 došlo ke změně poměrů a zda by bylo mravné žalobci vyhovět. Dospěl k následujícím závěrům: Žalobci bylo přiznáno právo na bytovou náhradu s použitím § 3 odst. 1 o.z., jinak dle § 712 odst. 5 o.z. na bytovou náhradu nárok neměl. Tehdy soud vycházel jen ze skutečnosti, že žalobce nemá jinou možnost bydlení, aniž se zabýval zkoumáním jeho širších sociálních, osobních a majetkových poměrů. Na žalované nelze přesouvat starost žalobce o obstarání jemu vyhovujícího bydlení. Ke zhoršení zdravotního stavu žalobce nedošlo po vyhlášení rozhodnutí soudu (v roce 1996), ale již v roce 1993. Nedošlo tedy ke změně poměrů. Charakteristika náhradního ubytování dle § 712 odst. 4 o.z. nepřipouští výklad možnosti společného bydlení s další osobou, čímž je vyloučena hlavní argumentace žalobce pro změnu původního rozsudku. Při posouzení požadavku žalobce by bylo nutné z pohledu § 3 odst. 1 o.z. detailně posoudit i jeho majetkové a sociální poměry. Toto žalobce znemožnil tím, že přes výzvu soudu nepředložil daňová přiznání. Žaloba byla tedy zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku, neboť žalovaní měli ve věci plný úspěch. Uvedený rozsudek napadl včasným odvoláním žalobce. Namítal následující: Soud I. stupně nepostupoval dle § 107 odst. 2 o.s.ř. a nejednal s právními nástupci žalovaného I. R., který zemřel v roce 2001. Z předložených lékařských zpráv vyplývá, že k markantnímu zhoršení zdravotního stavu došlo až po právní moci původního rozsudku. Opačný závěr soudu I. stupně nemá oporu v provedeném dokazování. Nemá oporu v zákoně argumentace soudu I. stupně, že pokud mu byla přiznána bytová náhrada dle § 3 odst. 1 o.z., nelze druh bytové náhrady změnit. Žalobce nenamítá změnu svých majetkových a sociálních poměrů, ale jen zhoršení zdravotního stavu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek buď zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, nebo změnil a žalobě vyhověl. Žalovaní požadovali potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř. a řízení dále doplnil (§ 213 odst. 2 o.s.ř.). Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2004, č.j. 38 D 153/2001 – 266 bylo zjištěno, že RNDr. I. R., nar. 16. 6. 1931, zemřel 10. 6. 2001 a dědičkami jeho podílu na nemovitosti, ve které se nachází předmětný byt, se staly pozůstalá manželka V. R., nar. 28. 3. 1956, bytem P-1, V. n. 807/64, pozůstalá dcera M. R., nar. 6. 8. 1984, bytem P-1, V. n. 807/64 a pozůstalá dcera Ing. M. L., nar. 18. 1. 1958, bytem H., K. 262, okres L. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné. Je dán odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Řízení před soudem I. stupně je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ačkoliv druhý žalovaný I. R. zemřel dne 10. 6. 2001 a soudu byla tato skutečnost oznámena (viz podání zástupkyně žalovaných ze dne 8. 10. 2001 a 13. 2. 2002), nepostupoval soud I. stupně dle § 107 odst. 1, resp. odst. 2 o.s.ř., nevydal usnesení o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelého účastníka a s těmito dědici pak následně nejednal. Toto pochybení nemohl odvolací soud napravit, neboť druhý žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení v řízení před soudem I. stupně a před vyhlášením napadeného rozsudku. Již na základě shora uvedeného nezbylo odvolacímu soudu než napadený rozsudek dle § 221 odst. 1 písm. e) o.s.ř. zrušit a dle § 221 odst. 2 písm. a) o.s.ř. věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. K právnímu posouzení věci samé je nutno uvést, že tento odvolací soud se neztotožňuje s právním názorem vysloveným v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2000, č.j. 20 Co 256/2000 – 22. Ke změně rozsudků v důsledku změny poměrů, která nastala po jejich právní moci, může dojít jen v některých přesně definovaných případech: Podle § 163 odst. 1, 2 o.s.ř. V tomto případě jde však jen o rozsudky odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách, rozsudky o výchově a výživě nezletilých dětí, o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo o pozastavení jejího výkonu, tedy nikoliv tento případ. V dalších případech, stanoví-li to zákon ( např. § 202 odst. 1 zák. práce), tedy opět nikoliv tento případ. Soudní praxe dovodila, že podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o uložení povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě) ke změně poměrů. Podstatou takového řízení je určení, zda výkon práv a povinností tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 o.z. Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady (blíže např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99 – Rc 45/2000, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 833/2000). Uvedené závěry soudní praxe jsou založeny na následujících premisách. Pravomocným rozhodnutím soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o uložení povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě bylo založeno právo nájemce, resp., bývalého nájemce bydlet v bytě až do zajištění bytové náhrady. V řízení podle § 80 písm. c) o.s.ř. se pak zkoumá, zda výkon tohoto práva nájemce není v rozporu s dobrými mravy (viz. odůvodnění Rc 45/2000). Takto může dojít ve smyslu § 3 odst. 1 o.z. jen k odepření ochrany takovému právu, resp. jeho omezení rozhodnutím, že namísto kvalitnější bytové náhrady (např. náhradní byt) bude poskytnuta při vyklizení jen méně kvalitní bytová náhrada (náhradní ubytování, resp. přístřeší), popř. bude bytová náhrada odepřena úplně. Z uvedeného vyplývá, že k podání takové určovací žaloby je aktivně legitimován jen pronajimatel (blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 833/2000). V opačném případě, pokud by byla připuštěna aktivní legitimace i osoby, která má v bytu pouhé právo bydlení, k určovací žalobě na změnu bytové náhrady tak, že namísto méně kvalitní bytové náhrady by jí byla poskytnuta kvalitnější bytová náhrada, došlo by dle § 3 odst. 1 o.z. k nepřípustnému založení silnějšího práva a nikoliv k odepření ochrany výkonu práva stávajícího. Judikatura připouští určovací žalobu podanou pronajimatelem ve směru omezení či odepření práva bývalého nájemce na bytovou náhradu i z dalšího důvodu. Může-li být totiž samotné právo nájmu bytu postiženo výpovědí bez nároku na bytovou náhradu (§ 712 odst. 2 obč. zák.), resp. může-li být výkon zákonem stanoveného práva na bytovou náhradu při zániku nájmu výpovědí pronajímatele odepřen pro rozpor tohoto práva s dobrými mravy, musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení. Opačný závěr by vedl k tomu, že by nájemce bytu měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 199920, sp. zn. Cdo 1827/99 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99). Z uvedeného výkladu tedy vyplývá, že naopak nelze připustit aktivní legitimaci osoby, která má v bytu jen právo bydlení a jejíž nájemní poměr skončil (§ 712a o.z.), k žalobě, jejímž předmětem je dosažení kvalitnější bytové náhrady, než o jaké bylo pravomocně rozhodnuto v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Jinak ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet, by měl více práv než nájemce. Závěrem je tedy třeba shrnout s přihlédnutím k předmětu tohoto sporu, že osoba, jejíž nájemní poměr skončil a která má právo v bytu bydlet jen do zajištění náhradního ubytování, není aktivně legitimována k žalobě na určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu po zajištění náhradního ubytování bude vázána na zajištění náhradního bytu, došlo-li po právní moci rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o uložení povinnosti byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování ke změně poměrů. V takovém případě nepřipouští změnu pravomocného rozsudku v důsledku změny poměrů ani ustanovení § 163 o.s.ř., ani jiné výslovné znění zákona a ani soudní praxe dle § 80 písm. c) o.s.ř. za použití § 3 odst. 1 o.z.. Není však dána ani překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o.s.ř.), neboť žalobce uplatňuje jiné skutečnosti, než které tu byly v době pů vodního řízení a k nimž došlo až později (Rc 39/88). Na soudu I. stupně tedy nyní bude postupovat dle ustanovení § 107 o.s.ř. a posléze ve věci rozhodnout podle závazného právního názoru odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud I. stupně znovu i o nákladech řízení včetně tohoto řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 21. května 2004 JUDr. Milada V e s e l á , v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Jana Nejedlá