Jestliže dojde v průběhu řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí či jiným zákonem předpokládaným způsobem dle § 64 ZP ke smrti zaměstnance, jsou procesními nástupci osoby uvedené v § 260 odst. 2 ZP, případně dědici zemřelého, neboť bez vyřešení této otázky se nemohou svých mzdových, eventruelně jiných peněžitých nároků po zemřelém v jiném řízení domoci.

14 Co 317/2004 - 69 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Jany Šrédlové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: A. H., zemřelý dne 10. 4. 2002 , posledně bytem P-6, M.5/272, proti žalované: Č. r. -M. p.m. r. , se sídlem v P-1, S. n. 6, zastoupené advokátem v P-1, V. J. 1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, event. o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání právních nástupců zemřelého a to E. H., bytem P-1, U. N. p. 2/1230, Ing. M. Š. (dříve H.), bytem P-6, M.5/272, a P. H., bytem P-5, S. 23/458, všechny zastoupené M. Š, bytem P- 5 – R., Š. k. 2/981, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. července 2004 č. j. 27 C 3/2001 - 60, t a k t o : I. Odvolání Ing. M. Š. (dříve H.) a P. H. se    o d m í t á . II. Usnesení soudu I. stupně se    m ě n í    tak, že nadále bude v řízení pokračováno na straně žalobců i s E. H . O d ů v o d n ě n í :  Napadeným usnesením soud I. stupně rozhodl, že nadále bude v řízení „o neplatnost výpovědi z pracovního poměru“, kterou dal žalovaný zemřelému žalobci (manželu E. H. a otci dcer Ing. M. Š. a P. H.) pokračováno s M. H. a s P. H.  Soud I. stupně dospěl k tomuto závěru poté, co původní žalobce, otec výše uvedených, v průběhu řízení zemřel. Soud I. stupně zdůvodnil své rozhodnutí tím, že obě výše uvedené dcery zemřelého jsou jeho dědičkami. Proti usnesení se včas odvolaly obě uvedené dcery, současně však i jejich matka, manželka zemřelého, pí. E. H. Namítala, že soud I. stupně nevzal v úvahu, že některé nároky do dědictví dle ustanovení § 260 zákoníku práce nepřechází, proto je rozhodnutí soudu I. stupně nesprávné. Navrhly, aby bylo změněno tak, že nadále bude jednáno se všemi třemi odvolatelkami.  Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. Odvolací soud, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo (§ 212 odst. 1 a § 212a o.s.ř.), poté shledal odvolání E. H. důvodným,ostatních neoprávněným. V dané věci již rozhodoval o této problematice jak odvolací soud, tak i Ústavní soud ČR. Dle jeho názoru nelze odmítnout procesní účastenství v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí jen proto, že smrtí původního žalobce jeho pracovní poměr skončil a tudíž není již dán naléhavý právní zájem na takovém určení. Ústavní soud ve svém nálezu III. ÚS 133/2003 ze dne 29. ledna 2004 zdůraznil, že ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by tím bylo porušeno právo na soudní ochranu a na p řístup k soudu. Aplikace obecných soudů ustanovení § 107 o.s.ř. v předchozích řízení se tak jeví ústavně nekonformní. Dále dle názoru Ústavního soudu ČR i náhradu mzdy je třeba považovat za mzdový nárok, který dle § 260 odst. 2 ZP přechází přímo na osoby zde uvedené. Dle výše uvedeného je třeba,dle názoru odvolacího soudu,vykládat ustanovení § 107 o.s.ř. v souvislosti s ustálenou judikaturou soudů (např. R 40/69), dle níž nelze v řízení o náhradu mzdy řešit otázku platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí či jiným zákonem předpokládaným způsobem ani jako otázku předběžnou. Přestože tedy sám pracovní poměr smrtí původního žalobce skončil, nelze bez vyřešení otázky platnosti výpovědi z pracovního poměru ze strany jeho zaměstnavatele soudně řešit otázku náhrady mzdy, eventuelně odstupného již jen s jeho právními nástupci. Jestliže dojde v průběhu řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí či jiným zákonem předpokládaným způsobem dle § 64 ZP ke smrti zaměstnance, jsou jeho procesními nástupci osoby uvedené v § 260 odst. 2 ZP, případně dědici zemřelého, neboť bez vyřešení této otázky se nemohou mzdových,eventuelně jiných peněžitých nároků po zemřelém v jiném řízení domoci. Je totiž nutné vycházet v otázce právního nástupnictví z dikce § 107 odst. 2 o.s.ř., dle něhož „ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.“ Soud I. stupně přehlédl, že je nutné vycházet z výsledků dědického řízení jen tehdy, nestanoví-li zákon  jinak.  Právě v otázce mzdových a jiných peněžitých nároků však zákoník práce v ustanovení § 260 odst. 2 uvádí, že … „ostatní peněžité nároky zaměstnance jeho smrtí nezanikají atd., a přecházejí na osoby zde uvedené, včetně manželky. Předmětem dědictví se stávají pouze tehdy, není-li těchto osob“. V tomto směru tedy ani nebylo nutné ve vztahu k manželce zemřelého čekat na výsledky dědického řízení, protože na ni přešel nárok na náhradu mzdy do výše trojnásobku měsíčního výdělku přímo ze zákona. Směrodatné to naopak bylo ve vztahu k dalším dvěma dcerám zemřelého, které v rámci řízení eventuelně uplatňují nárok na odstupné, které nárokem mzdovým není. Může se proto dědit jako jiný peněžitý nárok. Soud I. stupně proto pochybil, když opomněl jako s právní nástupkyní zemřelého původního žalobce jednat i s jeho manželkou. Ta v každém případě má nárok jako právní nástupce svého zemřelého manžela na trojnásobek jeho průměrného měsíčného výdělku. Na odstupné však spolu s nárokem na jiné peněžité nároky mají nárok dědicové, tudíž to mohou být i dcery. Z toho plyne, že právním i procesním nástupcem zemřelého žalobce jsou v současné době všechny tři odvolatelky, neboť bez určení platnosti či neplatnosti výpovědi z pracovního poměru jejich manžela a otce se nemohou svých peněžitých nároků vůči bývalému zaměstnavateli zemřelého domáhat. Odvolací soud proto musel usnesení v mezích daných odvoláním E. H. změnit (§ 220 o.s.ř.) a přibrat ji do řízení jako manželku zemřelého . Odvolání Ing. M. Š. (dříve H.) a P. H. bylo odmítnuto pro nepřípustnost, jelikož ony byly rozhodnutím soudu I. stupně do řízení přibrány a jejich práva tak nemohla být rozhodnutím soudu dotčena (srov. § 218 písm. b) o.s.ř. a § 206 o.s.ř.). P o u č e n í :   Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné a to do dvou měsíců od doručení toho usnesení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně.  V Praze dne 29. září 2004 JUDr. Milada Veselá , v.r. předsedkyně senátu Za správnos t vyhotovení: Jana Nejedlá