Náhrada zaplacených nákladů zastoupení, které vznikly rehabilitovanému v souvislosti se zrušením nezákonného rozhodnutí v řízení o stížnosti pro porušení zákona, je nárokem dle § 23 zák. č. 119/1990 Sb.

14 Co 522/2003 - 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Jany Šrédlové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: K. M., bytem O. 39, zastoupeného advokátem v P-9, B. 939/37, proti žalované: Č. r. - m. o., se sídlem v P-6, T. 1, zastoupena V. ú. pro p. z., se sídlem v P-6, nám. S. 471, o náhradu škody ve výši 7.858,- Kč, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 8. 2003 čj. 7 C 66/2001 - 11, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se  p o t v r z u j e . Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 6.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám advokáta. O d ů v o d ně n í : Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované, aby zaplatila žalobci 7.858,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu ohledně částky 900.000,- Kč vyloučil k samostatnému projednání a žalované uložil nahradit žalobci na nákladech řízení 6.300,- Kč. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl původně odsouzen Vojenským obvodovým soudem v Olomouci dne 1. 3. 1961 sp. zn. 1 T 16/1961, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 23. 3. 1961 sp. zn. To 24/1961, pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zákona. V rehabilitačním řízení bylo rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991 sp. zn. 2 T 108/1991 při nezměněném výroku o vině upuštěno od potrestání podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Žalobci bylo vyplaceno odškodné ve výši 105.293,-Kč za nezákonné odnětí svobody v době od 31. 3. 1961 do 22. 7. 1964. Posléze na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2000 sp. zn. 4 Tz 159/2000 byla zrušena všechna pravomocná rozhodnutí ve věci a trestní řízení bylo dle § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu  zastaveno. Soud I. stupně dále vyšel ze zjištění, že byla posléze doplacena žalobci částka 200,- Kč jako paušální náhrada nákladů trestního řízení podle § 23 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb. Z faktury vzal za zjištěné, že žalobce zaplatil JUDr. M. za zastupování v řízení o stížnosti pro porušení zákona částku žalovanou. Na základě tohoto dospěl soud I. stupně k závěru, že podle § 7 zák. č. 82/1998 Sb. mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu a podle ustanovení § 31 odst. 1, 4 zahrnuje mimo jiné i náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, přičemž náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. S ohledem na to, že žalobce prokázal, že splnil zákonné podmínky, shledal soud I. stupně jeho nárok důvodným ohledně částky 7.858,- Kč, když ohledně částky 900.000,- Kč vyloučil věc k samostatnému projednání. Výrok o nákladech řízení byl zdůvodněn výsledkem sporu. Proti rozsudku se včas odvolala žalovaná. Namítala, že  žalobce řádně odškodnila, další jím uplatňované částky odmítá. Nesouhlasí s právním závěrem soudu I. stupně, že žalobce splnil podmínky pro odškodnění. Podle přechodných ustanovení zák. č. 82/1998 Sb. „o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem“ (dále jen o odpovědnosti státu za škodu), konkrétně ustanovení  § 36, je možné aplikovat tento předpis jen na škodu vzniklou rozhodnutím vydaným po účinnosti tohoto zákona, což není daný případ. Nutné náklady právního zastoupení žalobce v řízení o stížnosti pro porušení zákona není možné považovat za škodu podle zák. č. 119/1990 Sb. (dále jen rehabilitační zákon), nebo dle zák. č. 58/1968 Sb., protože existuje zvláštní předpis, který případnou škodu upravuje. Tímto je trestní řád, který v § 151 umožňuje rozhodnout při zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí o nákladech za použití analogie  ustanovení § 19 odst. 3 zák. č. 119/1990 o soudní rehabilitaci. Soud by navíc takto postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. I. ÚS 367/99, dle něhož pokud došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku, je přiměřené, aby stát chápal nutné náklady na právní zastoupení osoby neprávem odsouzené jako náklady vynaložené v zájmu právního státu samého. Navrhla proto, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že se žaloba zamítá nebo aby  byl zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že ustanovení § 151 tr. řádu je nepoužitelné, neboť se vztahuje pouze na taxativně uvedené případy, které nezahrnují žalobcovu kauzu. Postup dle § 19 odst. 3 reh. zákona také nelze uplatnit, neboť věc rozhodoval v září 2000 Nejvyšší soud ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona, nikoliv v přezkumném řízení podle rehabilitačního zákona. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek potvrzen. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo  (§ 212 a § 212a o.s.ř.), poté neshledal odvolání žalované důvodným. V dané věci soud I. stupně  posoudil nárok dle zák. č. 82/1998 Sb. V tomto směru má odvolatel pravdu, že soud pochybil, neboť ve smyslu ustanovení § 36 tohoto zákona se  na odpovědnost státu za škodu vztahují tyto předpisy jen pokud došlo k nezákonnému odsouzení po účinnosti zákona. V dané věci však došlo k nezákonným rozhodnutím v roce 1961. Nicméně podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 159/2000 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno a všechny  předchozí odsuzující rozhodnutí zrušena, včetně rehabilitačního  rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991 sp. zn. 2 Rtv 55/1991. Za takové situace, dle judikatury NS ČR, se na osobu žalobce hledí jako na osobu rehabilitovanou podle zákona o soudní rehabilitaci bez ohledu nato, že k úplnému zrušení odsuzujícího rozsudku  nedošlo v přezkumném řízení podle § 4 zák. č. 119/1990 Sb. Z výrokové části i odůvodnění rozsudku NS ČR ze dne 13. 9. 2000 sp. zn. 4 Tz 159/2000 totiž vyplývá, že  rozsudky bývalých vojenských soudů byl porušen zákon v neprospěch obviněného a to i z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 rehabilitačního zákona (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 25 Cdo 14/2003 ze dne 27. 8. 2003). Soud odvolací proto dále zvažoval, zda uplatněný nárok lze zahrnout pod ustanovení  § 23 odst. 1 reh. zákona, dle kterého „Nárok na odškodnění zahrnuje zejména:…náhradu nákladů trestního řízení ve výši 200,- Kč, náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním řízení atd.“. Z tohoto výčtu je patrné, že se jedná o výčet příkladmý (zejména), pokud jde svou povahou o nároky, které vznikly v důsledku nezákonného rozhodnutí. Odvolacímu soudu  je znám názor NS ČR, pokud jde o nárok na odškodnění morální nemajetkové povahy, ohledně něhož zaujal NS ČR názor, že se jedná o nárok, který nelze zařadit pod ustanovení reh. zákona, neboť  tento zákon je ve vztahu jak k zák. č. 58/1968 Sb., tak i obč. zákonu ve vztahu speciality (srov. rozsudek NS ČR  sp. zn. 25 Cdo 789/2003). Náklady řízení, které však vznikly žalobci v souvislosti s řízením o stížnosti pro porušení zákona, mají povahu materiální újmy, jsou svou povahou příslušenstvím pohledávky, a proto je lze podle názoru odvolacího soudu zařadit pod ustanovení  § 23 odst. 1 reh. zákona a lze je ve spojení s § 24 reh. zákona a § 20 zák. č. 58/1968 Sb. odškodnit. Náhrada zaplacených nákladů zastoupení, které vznikly rehabilitovanému v souvislosti se zrušením nezákonného rozhodnutí v řízení o stížnosti pro porušení zákona, je nárokem dle § 23 zák. č. 119/1990 Sb. Názor žalované, že  tyto  náklady je možné  přiznat jen v rámci trestního řízení ve smyslu ustanovení § 151 tr. řádu, neobstojí. Dle ustanovení § 151 odst. 1, 2 zák. č. 141/1961 Sb. ve znění předpisů pozdějších (dále jen tr. ř.) stát nese náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému vznikly v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona. Obhájce, který byl  obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Jak plyne z výše uvedeného, nárok vzniká pouze tehdy, jedná-li se o náklady nutné obhajoby. Nutná obhajoba však v dané věci nepřichází  v úvahu, neboť by se muselo jednat o řízení  podle § 36 odst. 3 tr. řádu, tj. o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Žalobce byl však odsouzen v roce 1961 pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci dle tehdejšího § 265 odst. 1 tr. zákona, podle něhož byla sazba do pěti let (srov. ustanovení tr. zákona č. 86/1950 Sb. v tehdy platném znění). Odvolací soud má proto  za to, že  ustanovení § 151 tr. ř. aplikovat  nelze, když se v případě zastupování žalobce  advokátem v řízení o stížnosti pro porušení zákona  o nutnou obhajobu nejednalo. Pokud jde o aplikaci § 19 reh. zákona, tato nepřichází v úvahu proto, že náklady nevznikly žalobci v rehabilitačním řízení, ale v řízení o stížnosti pro porušení zákona (zde se řízení řídí ustanoveními tr. řádu), když je současně nutné konstatovat, že podle ustálené judikatury soudů obecně u procesních předpisů je analogie zákona pojmově vyloučena. Pokud jde o výši uplatněné škody, která spočívá v nákladech zastoupení, byla jejich výše prokázána fakturou, která je v souladu s ustanoveními vyhl. č. 177/1996 Sb. Odvolací soud vzhledem k tomu, že nebyl shledán uplatněný odvolací důvod, byť soud I. stupně aplikoval nesprávný právní předpis, nicméně shledal Českou republiku odpovědnou za vzniklou škodu, napadený rozsudek v dotčených mezích jako správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení  s § 142 odst. 1 o.s.ř., když náklady představují paušální odměnu dle § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., dvakrát režijní paušál po 75,- Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem 6.150,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není možné podat dovolání. V Praze dne 16. ledna 2004 JUDr. Milada Veselá , v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Jana Nejedlá