V exekučním řízení podle exekučního řádu je zásadně možné i při vymáhání peněžitého plnění, aby exekuce byla jedním usnesením nařízena proti více povinným.

19 Co 101/2004- 60 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Ištvánkové a soudců JUDr. Jitky Denemarkové a JUDr. Ivany Kotrčové ve věci oprávněné: P. B., bytem R. 217, zastoupena advokátkou, se sídlem K. n. 18, P-2, proti povinným: 1/ R. V., bytem P-6, V. 24/365, 2/ R. S., bytem P-9, D. 1043/16, pro 439.971,- Kč s příslušenstvím, k odvolání prvního povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 9. 2003, č.j. 12 Nc 6164/2003 – 17, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se ve vztahu k prvnímu povinnému potvrzuje. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně nařídil dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. ( dále jen exekuční řád ) exekuci proti oběma povinným podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 17.6.2003, sp.zn. 18 C 187/2002, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2003, a to k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 439.971,- Kč s úrokem z prodlení, dále pro náklady soudního řízení ve výši 60.075,- Kč a náklady řízení exekučního ve výši 19.035,- Kč, jakož i dalších nákladů exekučního řízení, jejichž výše bude v exekučním příkaze určena. Provedením exekuce byla pověřena soudní exekutorka JUDr. M. H.. Toto usnesení napadl včasným odvoláním první povinný. Zpochybňoval existenci exekučního titulu ve vztahu ke své osobě, neboť tvrdil, že dne 24. 7. 2003 uzavřel s druhým povinným smlouvu o vzájemném vyrovnání, na jejímž základě se druhý povinný stal jediným vlastníkem nemovitosti a zároveň se zavázal uhradit oprávněné sám i vymáhanou částku. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené usnesení dle ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu a § 212 o.s.ř., a aniž musel nařizovat jednání dle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. dospěl k závěru, že odvolání prvního povinného není důvodné. Především se však odvolací soud zabýval tím, zda je možné, nařídit exekuci proti dvěma povinným tak, jak rozhodl soud prvního stupně. Dle ustálené judikatury vztahující se k výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu, který je nutno podpůrně užít i při nařízení exekuce dle exekučního řádu ( § 60 exekučního řádu ), směřuje-li návrh na vymožení peněžitého plnění vůči více povinným, musí soud jednotlivé věci vyloučit k samostatnému řízení. Je tomu tak i proto, že oprávněný u výkonu rozhodnutí na zaplacení peněžité částky musí navrhnout, jakým způsobem má být výkon rozhodnutí proveden, přičemž v jednom návrhu může být uveden pouze jediný způsob výkonu rozhodnutí a soud také může nařídit výkon rozhodnutí jen tímto jediným způsobem ( s výjimkou ustanovení § 339 odst. 2 o.s.ř. ). Je tedy nutné, aby výkon rozhodnutí pro peněžité plnění byl veden vždy jen proti jedinému povinnému, neboť pokud by povinných bylo více, nebyl by předmět výkonu pro všechny totožný. Jinak je tomu však v exekučním řízení dle exekučního řádu. Způsob provedení exekuce určuje exekutor exekučním příkazem, přičemž nepostačuje-li jeden z možných způsobu exekuce, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby ( § 58 odst. 1 a 2 exekučního řádu ), tedy zásadně je možné, aby exekutor v jedné exekuci vydal příkazů více. Nic pak nebrání tomu, aby exekuce byla nařízena proti dvěma povinným, a to jedním usnesením, když provádění této exekuce ve vztahu ke každému z nich bude probíhat podle různých exekučních příkazů. Odvolací soud proto dovodil, že v exekučním řízení podle exekučního řádu je zásadně možné i při vymáhání peněžitého plnění, aby exekuce byla nařízena proti více povinným jedním usnesením. K odvolacím námitkám prvního povinného, když ve vztahu k druhému povinnému, který se neodvolal, nebylo usnesení soudu prvního stupně přezkoumáváno ( § 212 o.s.ř. ), lze uvést, že nejsou důvodné. Pokud zpochybňuje existenci exekučního titulu ve vztahu ke své osobě tím, že s druhým povinným po vynesení vykonávaného rozsudku uzavřel dohodu, na základě které měl druhý povinný převzít povinnosti z vykonávaného rozhodnutí, pak tato argumentace je nepřiléhavá. Vykonávaný rozsudek je pravomocný a vykonatelný, na čemž nemůže změnit nic jakákoliv dohoda účastníků, kteří jsou z něj zavázáni. Při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce soud zkoumá, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, což je mimo existenci vykonatelného exekučního titulu i skutečnost, zda není vymáháno více, než kolik má být podle titulu plněno, zda oprávněný a povinní jsou totožní s osobami, kterým exekučním titulem bylo přiznáno právo a uložena povinnost, zda nedošlo k zániku vymáhaného práva uplynutím doby a je-li to, co ukládá titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo vzájemné povinnosti, zda oprávněný prokázal splnění podmínky či vzájemné povinnosti. I tomto směru je napadené usnesení zcela správné a první povinný také soudu prvního stupně nic nevytýká. Je tedy dán okruh skutečností rozhodných pro nařízení exekuce dle ustanovení § 37 a následujících exekučního řádu a § 44 exekučního řádu a § 251 a následujících o.s.ř., která se pro exekuční řízení dle § 52 odst.1 exekučního řádu přiměřeně používají. Napadené usnesení bylo proto ve vztahu k prvnímu povinnému jako věcně správné potvrzeno podle ust. § 219 o.s.ř. O nákladech odvolacího řízení rozhodováno nebylo, protože exekuce byla nařízena i pro další náklady exekučního řízení a výši těchto nákladů přísluší určit exekutorovi v exekučním příkazu dle ust. § 88 exekučního řádu. Proti tomuto usnesení n e l z e podat dovolání, ledaže dovolací soud k dovolání podanému do 2 měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6 k Nejvyššímu soudu České republiky, dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 12. března 2004 JUDr. Eva Ištvánková předsedkyně senátu