Proti rozhodnutí soudu I. stupně, jímž tento soud rozhodoval o návrhu člena sdružení na přezkoumání rozhodnutí orgánu sdružení dle ust. § 15 zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů je odvolání přípustné. Poznámka: Věta je předkládána nikoliv proto, že by řešila věc dosud neřešenou - viz rozhodnutí uveřejněné pod R 47/1999 Sb. s.r., ale pro pozdější rozhodnutí NS ČR ze dne 24. 4. 2002 sp. zn. 30 Cdo 275/2002, které vychází z názoru opačného, vyjádřeného v právní větě tohoto rozhodnutí: ........... Řízení je jednoinstanční.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY 19 Co 59/2004 – 83 Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Ištvánkové a soudců JUDr. Jitky Denemarkové a JUDr. Ivany Kotrčové v právní věci žalobců : A/ M. P. Z., nar. 2. 2. 1963, bytem P-4, M. 301/3, B/ I. K., nar. 20. 4. 1965, bytem P-4, U. P. 8/1379, C/ S. G., nar. 26. 9. 1944, bytem P-10, n. S. Č. 7, D/ L. S. N., nar. 20. 5. 1941, bytem V. , V. 782/II., E/ S. Y. M, nar. 1. 5. 1948, bytem P- 6, M. 8 – 10, F/ B. D., nar. 23. 11. 1969, bytem P-6, N. M. 1039/49, G/ M. D., nar. 29. 7. 1929, bytem P-6, M.10, všichni zastoupeni advokátkou, proti žalovanému: O. s. V., se sídlem P-2, A. 28, zastoupen advokátem o neplatnost rozhodnutí valné hromady ze dne 30. 1. 2003, a rozhodnutí výboru sdružení ze dne 31. 1. 2003, a jejich rozpor se stanovami, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 11. 2003, č.j. 18 C 59/2003 – 54, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrzuje. Ve výroku o nákladech řízení III. se mění jen tak, že tyto náklady činí 10.540,- Kč, jinak se v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení IV. potvrzuje. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení 8.490,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. L. D. O d ů v o d n ě n í Žalobci se domáhali určení, že rozhodnutí valné hromady sdružení V., se sídlem A.28, P-2, ze dne 30. 1. 2003, o volbě výrobu sdružení je neplatné a v rozporu se stanovami sdružení, a že rozhodnutí výboru sdružení ze dne 31. 1. 2003 o změně názvu sdružení a o vyloučení členů je neplatné a v rozporu se stanovami sdružení. Tvrdili, že žalované sdružení je právnickou osobou registrovanou Ministerstvem vnitra. Na řádně svolané valné hromadě dne 12. 1. 2003 byli žalobci zvoleni tajnou volbou členy výboru sdružení spolu s dalšími dvěma členy, a to M. D. a pí. V. Na jednání nově zvoleného výboru 18. 1. 2003 byl odvolán dosavadní předseda sdružení M. D. Na následujícím jednání výboru 25. 1. 2003 byla předsedkyní sdružení zvolena M. P. Z. V únoru 2003 se předsedkyně sdružení dozvěděla, že byl změněn název sdružení a ministerstvu předloženy k registraci nové stanovy M. D. Dle sdělení ministerstva k provedení změn registrace bylo doloženo rozhodnutí valné hromady sdružení ze dne 30. 1. 2003 a zápis z jednání výboru ze dne 31. 1. 2003, na kterém byli vyloučeni ze sdružení M. Z., J. K., S. G. a S. M. Podle stanov sdružení je jediným orgánem oprávněným svolat valnou hromadu výbor. K takovému rozhodnutí je nutný souhlas n adpoloviční většiny členů výboru. Výbor řádně zvolený na valné hromadě 12. 1.2003 však valnou hromadu na den 30. 1. 2003 nesvolal. Proto je jakékoliv rozhodnutí této valné hromady nelegitimní a nemohlo dojít k volbě nového výboru. Pokud pak takto „ zvolený“ výbor změnil stanovy a rozhodl o vyloučení některých členů, není takové rozhodnutí platné. Žalovaný se ve věci v řízení před soudem prvního stupně nevyjádřil. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě, pokud bylo požadováno určení, že rozhodnutí valné hromady a rozhodnutí výboru sdružení jsou v rozporu se stanovami a zamítl žalobu na určení neplatnosti těchto rozhodnutí. Po provedeném dokazování vzal za prokázané skutečnosti, které zcela korespondovaly žalobním tvrzením žalobců. Ze stanov sdružení registrovaných Ministerstvem vnitra dne 10. 10. 2001 vzal za prokázané, že valná hromada je svolávána výborem sdružení. Podle zápisu z valné hromady ze dne 12. 1. 2003 byl řádně zvolen nový výbor sdružení, který se sešel na schůzi 18. 1. 2003 a odvolal dosavadního předsedu sdružení M. D. 25. 1. 2003 byla na schůzi takto zvoleného výboru zvolena předsedkyní M. Z., další valná hromada tímto výborem svolána nebyla. Z vyjádření výrazné většiny členů sdružení zjistil soud prvního stupně, že na valnou hromadu , která je předmětem tohoto sporu, konanou dne 30. 1. 2003, nebyli pozváni a neúčastnili se jí. Valná hromada konaná dne 30. 1. 2003 nebyla svolána výborem sdružení, byla svolána v rozporu se stanovami, a proto i výbor, kt erý měl být na této valné hromadě zvolen, byl zvolen v rozporu se stanovami sdružení. Po stránce právní dovodil soud prvního stupně, že je nutno aplikovat ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, podle kterého považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek za nezákonné nebo odporující stanovám, může od 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení , zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami. Protože bylo shledáno , že valná hromada 30. 1. 2003 byla svolána v rozporu se stanovami, shledal soud za odporující stanovám jak její rozhodnutí, tak i v návaznosti na to rozhodnutí výboru sdružení ze dne 31. 1. 2003 a rozpor se stanovami vyslovil. Jelikož však neexistuje žádný zákonný podklad , podle nějž by mohl soud vyslovit neplatnost uvedených rozhodnutí a z příslušných ustanovení zákona č. 83/1990 Sb. vyplývá, že na základě určení rozporu rozhodnutí se stanovami by měla být provedena změna v rejstříku vedeném Ministerstvem vnitra, musel soud žalobu , pokud jí bylo požadováno určení neplatnosti valné hromady a rozhodnutí výboru, zamítnout. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. procesním úspěchem žalobců a pokud jde o výši, byla tvořena zaplaceným soudním poplatkem a náklady právního zastoupení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a náhradami hotových výloh dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalobkyni B. D. byla přiznána náhrada nákladů spočívající v ušlém výdělku po dobu účasti u jednání soudu. Tento rozsudek napadl včasným odvoláním žalovaný. Navrhoval, aby byl buď zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo změněn tak, že žaloba by byla zamítnuta. Především namítal, že mu byla odňata možnost účastnit se jednání ve věci, neboť jeho právní zástupce požádal o odročení nařízeného jednání, protože byl v týdnu od 3. do 10. 11. 2003, kdy se jednání konalo , v pracovní neschopnosti. Soud však přesto ve věci jednal, protože dovodil, že omluva, doručená těsně před jednáním , nebyla včasná. Tento závěr soudu považoval za nesprávný. Tvrdil, že byl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces, jež mu zaručuje článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále tvrdil, že žalobci nejsou ve sporu aktivně legitimováni. Pokud se domáhají ochrany svých práv podle zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů ( dále zákon o sdružování) , pak takováto ochrana se vztahuje pouze na občanská sdružení podle zákona o sdružování založená. Dle jeho § 2 odst. 2 mohou být vedle občanů členy sdružení i právnické osoby, z čehož dovozoval , že členem sdružení založeného podle zákona o sdružování mohou být pouze fyzické osoby , které jsou státními občany České republiky. Pro cizí státní příslušníky pak platí úprava provedená zákonem č. 116/1985 Sb. o podmínkách činností organizací s mezinárodním prvkem. Protože všichni žalobci jsou cizími státními příslušníky a nemají české občanství, nemohou být ani členy sdružení založeného dle zákona o sdružování. a nemohou se ani domáhat práva na soudní ochranu podle jeho § 15. Žalobci naopak navrhovali, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako správný potvrzen, tvrdili, že Listina základních práv a svobod v článku 20 zaručuje právo svobodně se sdružovat a stanoví, že každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. Podle článku 42 odst. 2 Listiny cizinci požívají v České republice lidských práv a svobod, pokud nejsou přiznána výslovně občanům. V článku 42 odst. 3 je pak stanoveno, že pokud dosavadní předpisy používají pojmu občan, rozumí se tím každý, jde-li o základní práva a svobody , které Listina přiznává bez ohledu na občanství. Právo zakládat občanská sdružení podle zákona o sdružování má vzhledem ke shora uvedenému každý, neboť je přiznáno bez ohledu na státní občanství. Navíc namítali, že odvolání bylo podáno po uplynutí odvolací lhůty. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek v rozsahu, ve kterém byl odvoláním dotčen ( § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. ), tedy pokud jde o věc samu pouze ve vyhovujícím výroku a dále ve výrocích akcesorických, a to včetně řízení, jež vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Nejprve odvolací soud řešil, zda proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání přípustné. Žalobci se v tomto řízení domáhají přezkoumání rozhodnutí sdružení podle ustanovení § 15 zákona o sdružování. Dle postupně se vyvíjející judikatury soudy nakonec dospěly k závěru, že odvolání přípustné je ( viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1998, sp.zn. 3 Cdon 1177/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 47/1999 ). Proto i odvolací soud dovodil, že proti rozhodnutí soudu I. stupně, jímž tento soud rozhodoval o návrhu člena sdružení na přezkoumání rozhodnutí orgánu sdružení dle ustanovení § 15 zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů je odvolání přípustné. S ohledem na námitku žalobců je nutno uvést, že odvolání je nejen přípustné, ale i včasné, neboť právnímu zástupci žalovaného byl rozsudek doručen 28. 11. 2003, konec patnáctidenní lhůty pro podání odvolání dle § 204 odst. 1 o.s.ř. připadl na den 13. 12. 2003, což byla sobota , a tak dle ustanovení § 57 odst. 2 o.s.ř. je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, a to pondělí 15. 12. 2003, kdy bylo odvolání podáno na poště. Následně se odvolací soud zabýval procesní námitkou žalovaného o tom, že mu postupem soudu byla odňata možnost účastnit se jednání a dospěl pak k následujícím závěrům: Žalovaný původně v řízení advokátem zastoupen nebyl. K jednání nařízenému na den 5. 11. 2003, při kterém byl vynesen rozsudek, byl s předstihem 2 měsíců obeslán. Dne 4. listopadu 2003 v odpoledním hodinách byla soudu telefaxem doručena plná moc a zároveň i omluva k jednání a žádost o jeho odročení Mgr. P. D. Dle ustanovení § 28 odst. 1 o.s.ř. je zvolenému zástupci třeba udělit plnou moc písemně nebo ústně do protokolu. Dle § 32 odst. 1 o.s.ř. každý, kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, musí své oprávnění doložit již při prvním úkonu, který ve věci činí. Mgr. P. D. v době, kdy zaslal soudu omluvu a žádost o odročení jednání, však své oprávnění k zastoupení nedoložil, neboť telefaxová plná moc není ani písemnou plnou mocí ( chybí podpisy ), ani není plnou mocí udělenou do protokolu. I když je tedy zásadně možné, aby advokát, který v řízení zastupuje účastníka, účinně požádal o odročení nařízeného jednání telefaxem, musí se vždy jednat o advokáta, který již předtím své oprávnění k zastupování účastníka soudu doložil. Jestliže tedy soud jednal v nepřítomnosti žalovaného za situace výše popsané, jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř., neboť omluva Mgr. P. D. nebyla omluvou žalovaného. Zároveň lze souhlasit i se závěry soudu prvního stupně o tom, že omluva nebyla učiněna včas. Řízení tedy není zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( § 212a odst. 5 o.s.ř. ). Dále se odvolací soud zabýval tím, zda žalobci musí na požadovaném určení prokazovat naléhavý právní zájem (což zřejmě řešil obdobně i soud I. stupně, když žalobu věcně projednal) a dospěl k závěru, že nikoliv. Určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. nejsou žaloby na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu, jak je tomu i v tomto případě ( § 15 zákona o sdružování). Pokud jde o formulaci žalobního petitu , jak byl posléze žalobci vymezen, na určení, že rozhodnut í valné hromady a rozhodnutí výboru sdružení jsou v rozporu se stanovami, je nutno rovněž dospět k závěru, že je správný. I když v judikatuře převládá formulace petitu na určení neplatnosti rozhodnutí orgánů sdružení, je nutno dovodit, že žalobci formulovaný petit nijak nevybočuje z hmotněprávního předpisu, na základě něhož žalují ( § 15 zákona o sdružování), naopak jej věrně kopíruje. Žalobci proto nemusí naléhavý právní zájem prokazovat. I po věcné stránce je rozhodnutí soudu prvního stupně správné. Jestliže žalovaný tvrdí, že žalobci se nemohou u soudu domáhat rozhodnutí dle ustanovení § 15 zákona o sdružování, neboť nejsou českými státními občany, pak je tento závěr chybný. Součástí českého právního řádu je stále zákon č. 116/1985 Sb. o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem. Dle jeho § 1 odst. 2 se organizací s mezinárodním prvkem rozumí mimo jiné organizace cizích státních příslušníků. Tato organizace pak vyvíjí činnost za obdobných podmínek jako dobrovolné organizace ( § 5 tohoto zákona ). Samotné znění tohoto zákona odkazuje na tehdy platný zákon č. 68/1951 Sb. o dobrovolných organizacích a shromážděních, který byl zrušen a nahrazen nyní platným zákonem o sdružování. Je tedy nutno dovodit, že i člen sdružení s mezinárodním prvkem požívá ochrany dle § 15 tohoto zákona. Skutkové závěry soudu prvního stupně o svolání valné hromady a schůze výboru sdružení a o rozhodování těchto orgánů sdružení ve dnech 30. 1. 2003 a 31. 1. 2003 vyplynuly z provedeného dokazování, když soud prvního stupně hodnotil důkazy dle § 132 o.s.ř. a svá skutková zjištění vyjádřil přehledně dle požadavku § 157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný tyto skutkové závěry ani nijak nezpochybňuje a odvolací soud, který sám dokazování nijak nedoplňoval, z nich vychází. Správné jsou i závěry právní, které jsou na základě skutkových zjištění učiněny. Napadený rozsudek byl proto v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé jako věcně správný potvrzen včetně výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovaným a žalobkyní B. D. ( § 219 o.s.ř. ). Změněn byl pouze ve výroku o nákladech řízení, které je žalovaný povinen zaplatit žalobcům za právní zastoupení. Soud prvního stupně tyto náklady žalobcům správně přisoudil, neboť je možno vyjít z ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. a neúspěch žalobců spočívající v částečném zamítnutí žaloby, v podstatě jen pro její širší formulaci, lze označit jako nepatrný. Pro rozhodnutí o nákladech řízení se jeví jako spravedlivé vycházet z celkového smyslu žalobou požadovaného určení, nikoliv z jejího formálního rozdělení na dva určovací petity. Pokud jde o výši těchto nákladů, je však třeba zohlednit, že právní zástupce zastupoval sedm žalobců. Dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. o paušální odměně advokáta činí sazba odměny dle § 5 písm. c/ 6.200,- Kč, která se při zastupování více účastníků dle § 17 odst. 2 zvyšuje o 20 %, tedy celkem činí 7.440,- Kč. Při zastupování sedmi žalobců je třeba za každý úkon právní služby přiznat i sedm paušálních náhrad dle § 13 odst. 3 v yhlášky č. 177/1996 Sb., tedy 2.100,- Kč, takže včetně soudního poplatku zaplaceného ve výši 1.000,- Kč činí tyto náklady 10.540,- Kč. Takto byl tedy napadený rozsudek změněn dle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. , neboť žalobci v odvolacím řízení již byli zcela úspěšní. Náhrada jim byla přiznána jako paušální odměna advokáta ve výši 7.440,- Kč ( viz. výše) a 2 x 7 paušálních náhrad 1.050,- Kč, celkem tedy 8.490,- Kč . Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné ledaže dovolací soud k dovolání podanému do 2 měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2 k Nejvyššímu soudu ČR dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 23. června 2004 JUDr. Eva Ištvánková ,v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Helga Švejdová