K pronevěře cizí věci, k podvodu ve smluvních vztazích a k důvodům vrácení věci k došetření státnímu zástupci 1. Cizí svěřenou věcí ve smyslu § 248 TrZ mohou být z hlediska pachatele i peníze v hotovosti svěřené mu jejich majitelem, ovšem pouze za předpokladu, že nepřešly do jeho majetku. Součástí jeho majetku se stanou i v případě, že jde o jeho příjem z určité obchodní operace: o kupní cenu za prodanou věc, o cenu poskytnuté služby, o zálohu na tyto ceny vyplacenou před poskytnutím sjednaného protiplnění, o zálohu na náklady jeho aktivit spojených s naplněním obsahu uzavřené smlouvy apod. Za těchto okolností použití takto získaných finančních prostředků v rámci jeho obchodní nebo jiné činnosti k úhradě jiných plateb a k financování dalších jeho aktivit nemůže být zpronevěrou. Na tom nemůže nic změnit ani to, že pro případ nesplnění sjednaných podmínek počítá uzavřená smlouva s povinností poskytnutou platbu vrátit. Oproti tomu o zpronevěru může jít v případě peněžních prostředků v hotovosti, které jsou pachateli svěřeny za účelem další dispozice s nimi jménem jejich majitele a na jeho účet, takže nejsou určeny pachateli, nýbrž na pokrytí plateb spojených s opatřením něčeho pro jejich majitele nebo na financování určité specifické činnosti pro něho nějakkým dalším subjektem. Za této situace nejde o příjem pachatele a peníze, které se takto ocitnou v jeho dispozici, se nestávají součástí jeho majetku. Použití takto účelově určených peněz pachatelem v rozporu s jejich určením na pokrytí jeho vlastních aktivit pak může být při naplnění ostatních zákonných znaků posouzeno jako zpronevěra ve smyslu § 248 TrZ. 2. Naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona nelze dovozovat ze skutečnosti, že osoba zavázaná ze smlouvy k určitému plnění, začala následně po nesplnění svého závazku operovat některými nepravdivými informacemi. Za samotné nesplnění žádného závazku není možné nikoho trestněprávně postihnout a uvedení nepravdivých informací poté, co již došlo ke škodě na cizím majetku v důsledku nesplnění takového závazku, nemá povahu podvodného jednání ve smyslu § 250 TrZ, takže nezakládá trestní odpovědnost podle tohoto ustanovení. 3. Porušení zásady zákonnosti trestního procesu je třeba spatřovat i v trestním stíhání obviněného pro skutek, který je v usnesení o jeho zahájení popsán tak, že nenaplňuje všechny zákonné znaky žádného trestného činu. Obviněnému tedy musí být obvinění sděleno způsobem, z něhož je zřejmé, v jakých konkrétních skutečnostech je spatřováno naplnění všech znaků trestného činu, a musí mu být umožněno obhajovat se proti takovému obvinění, z kterého je jasné, jaké konkrétní skutečnosti naplňující znaky trestného činu se mu kladou za vinu. Povinností státního zástupce pak je v žalobě a v průběhu řízení před soudem nejen tvrdit takové skutečnosti, které odpovídají všem zákonným znakům trestného činu, ale dokládat je též důkazy a tyto důkazy případně i provádět. 4. Podání ožaloby pro skutek nevykazující všechny zákonné znaky žádného trestného činu je v rozporu s § 176 odst. 1 TrŘ. Takový postup a s ním spojené nezákonné postavení obviněného před soud představuje závažnou procesní vadu přípravného řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) TrŘ, kterou nelze napravit v řízení před soudem.

40 T 5/2004 U S N E S E N Í Městský soud v Praze rozhodl dne 27. října 2004 v neveřejném zasedání nařízeném k předběžnému projednání obžaloby v trestní věci obviněného  M. H.,   občana S. r., trvale bytem B. – S. M., G. č. 2510/15, S. r., přechodně bytem T. v Č., K. Č. č. 2912/40, stíhaného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle    § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona,   t a k t o : Podle § 188 odst. 1  písm. e) trestního řádu se trestní věc obviněného M. H.   v r a c í   státnímu zástupci k došetření. O d ů v o d n ě n í: Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podal v této trestní věci obžalobu na obviněného M. H. Podle podané obžaloby obviněný M. H. dne 24.8.1999 v hotelu J.  v P.  na V. n.  uzavřel jako zástupce společnosti H., s. r. o., se sídlem  T., D. 2815, s J. Z. smlouvu o zprostředkování zobchodování depozitního certifikátu v nominální hodnotě 12.500.000,- USD vydaného B. P. S.A. C. ve V. a při podpisu smlouvy převzal od J. Z. zálohu na náklady spojené s realizací smlouvy ve výši 20.000,- USD a jako doklad o převzetí této částky vystavil jménem společnosti H., s. r. o., zajišťovací směnku na částku 20.000,- USD, přičemž následně dne 9.9.1999 podle článku III. podepsané smlouvy J. Z. od ní odstoupil z důvodu neplnění závazků ze strany obviněného M. H., avšak ten nevrátil částku 20.000,- USD, ačkoliv k tomu byl vázán bodem VI. uvedené smlouvy, a tak způsobil J. Z. podle kursu ke dni podpisu smlouvy (1 USD = 34,25 Kč) škodu v celkové výši 685.000,- Kč. Takto vymezený skutek kvalifikuje státní zástupce jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Státní zástupce má totiž za to, že obviněný M. H. popsaným jednáním způsobil na majetku J. Z. značnou škodu a sám se ve stejném rozsahu na jeho úkor obohatil nevrácením poskytnutého finančního plnění (zálohy na náklady spojené s realizací uzavřené zprostředkovatelské smlouvy). Městský soud v Praze přezkoumal státním zástupcem předložený trestní spis a po předběžném projednání podané obžaloby z důvodů uvedených v § 186 písm. d), e) a f) trestního řádu rozhodl podle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Učinil totiž závěr, že přípravné řízení trpí závažnými procesními vadami, které není možné napravit v řízení před soudem, a že k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých nelze posoudit důvodnost postavení obviněného před soud a rozhodnout ve věci v hlavním líčení, je třeba provést rozsáhlé došetření, jehož provedení v řízení před soudem by bylo velice obtížné a časově náročné, navíc by fakticky znamenalo nepřípustné nahrazení přípravného řízení soudem. Městský soud v Praze přitom vyšel z následujících skutečností a řídil se následujícími úvahami: Na počátku skutkového děje, z něhož vychází obžaloba, je jednání o obstarání a o zobchodování depozitního certifikátu v nominální hodnotě 12.500.000,- USD, vydaného B. P. S.A. C. ve V. Toto jednání vyústilo v uzavření smlouvy o zprostředkování datované dnem 24. 8. 1999. V souvislosti s jejím podpisem obdržel obviněný M. H. od J. Z. v hotovosti částku 20.000,- USD a jménem společnosti H., s. r. o., vystavil na stejnou sumu směnku, kterou předal J. Z. Následně, po odstoupení J. Z. od uzavřené smlouvy, získanou finanční hotovost nevrátil. S ohledem na užitý cenný papír – obligaci v podobě uvedeného depozitního certifikátu – a užitou právní kvalifikaci stíhaného skutku – trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona – jde o věc, o níž je příslušný konat v prvním stupni řízení krajský soud [§ 17 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. V přípravném stadiu řízení proto mělo být vedeno vyšetřování v intencích zvláštní právní úpravy obsažené v oddílu třetím hlavy desáté trestního řádu, nikoliv podle obecné právní úpravy zakotvené v oddílu druhém této hlavy, kterou se řídily policejní orgány. Ačkoliv tedy bylo ve smyslu § 168 odst. 2 a § 169 odst. 1 trestního řádu jejich povinností opatřit v procesně použitelné formě všechny důkazy nezbytné pro podání obžaloby nebo pro jiné rozhodnutí státního zástupce – tedy mimo jiné po řádném poučení do protokolu vyslechnout i poškozeného a ostatní klíčové svědky – policejní orgány to neučinily. V důsledku toho - za situace, kdy obviněný využil svého práva odmítnout vypovídat - je součástí spisových materiálů předložených soudu toliko pět procesně použitelné důkazů, a to listin založených do trestního spisu J. Z. a obviněným M.  H., které poskytují jen velice rámcový obraz o rozhodných skutkových okolnostech. První z těchto listin je smlouva o zprostředkování z 24. 8. 1999, podepsaná J. Z.  a obviněným M. H.  J. Z.  je v této smlouvě označen jako zprostředkovatel a obviněný M. H.  v ní zastupuje zájemce o poskytnutí zprostředkovatelské služby. V této pozici ve smlouvě vystupuje společnost H., s. r. o. (č. l. 36-42 trestního spisu). Z vlastního textu této smlouvy vyplývá, že jejím účelem je upravit práva a povinnosti smluvních stran při zajištění zobchodování depozitního certifikátu v nominální hodnotě 12.500.000,- USD vydaného bankou P. S. A. C. ve V.  Obě smluvní strany v této smlouvě současně deklarují, že zájemce – tedy společnost H., s. r. o., zastoupená obviněným M. H. - byla zprostředkovatelem – tedy J. Z. – seznámena se skutečností, že v době uzavření této smlouvy byl nabízen výnos z obchodovaného depozitního certifikátu ve výši odpovídající 70 % z jeho nominální hodnoty. Zájemce v návaznosti na to prohlašuje, že zmocňuje zprostředkovatele k zobchodování předmětného depozitního certifikátu tak, aby sám obdržel částku odpovídající oněm 70 % z jeho nominální hodnoty. Zprostředkovatel se současně zavazuje provést výplatu této částky převodem na bankovní účet zájemce ve splátkách, rovněž specifikovaných v textu smlouvy. Oproti tomu v článku III. této smlouvy na sebe bere zájemce závazek předložit zprostředkovateli ve lhůtě do 31. srpna 1999 barevnou kopii originálu depozitního certifikátu, určeného k zobchodování, včetně doprovodných bankovních smluv. Na rubu této kopie má být vydávající bankou potvrzeno, že se jedná o první kopii originálu tohoto certifikátu a že jeho originál je uschován ve vydávající bance. V případě nesplnění těchto povinností zájemcem byl zprostředkovatel oprávněn od dané zprostředkovatelské smlouvy odstoupit. Pro tento případ vystavil zájemce zprostředkovateli – jak je výslovně konstatováno ve smlouvě - zajišťovací směnku na částku 20.000,- USD. Vedle toho je v článku IV. této smlouvy stanoveno, že náklady na realizaci sjednaného předmětu plnění hradí zprostředkovatel co do výše 3.000.000,- Kč. Obě smluvní strany zároveň potvrzují, že před podpisem této smlouvy byla zprostředkovatelem předána zájemci v hotovosti částka 20.000,- USD jako částečná úhrada nákladů na realizaci této smlouvy. Pro případ odstoupení zprostředkovatele od této smlouvy s ohledem na nesplnění dohodnutých závazků zájemcem nebo vzhledem k nedostatečné verifikaci daného depozitního certifikátu vydávající zahraniční bankou se zájemce v článku VI. této smlouvy zavazuje vrátit zprostředkovateli poskytnutou zálohu na úhradu nákladů na realizaci smlouvy s tím, že proti poskytnuté zpětné platbě mu musí být vrácena jím vystavená zajišťovací směnka.   V trestním spisu je k dispozici též zmíněná směnka na směnečnou sumu 20.000,- USD vystavená dne 24. 8. 1999 společností H. , s. r. o. (č. l. 43 trestního spisu).  Jde o směnku vlastní bez protestu splatnou dne 31. 8. 1999, avalovanou obviněným M. H.  (starším) a jeho synem M. H.  (mladším). Orgánům činným v přípravném řízení jí společně s trestním oznámením předložil J. Z. Stejně tak jim dal k dispozici originál svého odstoupení od předmětné zprostředkovatelské smlouvy. Ten je datovaný dnem 9. 9. 1999 a je podepsán jak samotným J. Z., tak i obviněným M. H., zastupujícím společnost H., s. r.o. Jako důvod odstoupení od smlouvy je uvedeno nesplnění smluvně sjednaných povinností obviněným M. H. (č. l. 44 trestního spisu). Poslední dvě opatřené listiny se týkají obchodních aktivit společnosti H., s. r. o. Jde jednak o výpis z obchodního rejstříku v části obsahující údaje o předmětu činnosti této společnosti, o výši jejího základní jmění a o jejích statutárních orgánech (č. l. 47-48 trestního spisu), jednak o plnou moc, jíž členové rady společníků této společnosti zmocňují k jednání jejím jménem M. H. mladšího, syna obviněného M. H. (č. l. 45 trestního spisu). Jak již bylo řečeno, sám obviněný M. H. využil svého práva odmítnout vypovídat a k předmětu trestního stíhání se nevyjádřil. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno z podnětu J. Z. Ten ve svém trestním oznámení uvedl, že na základě smlouvy z 24. 8. 1999 se pro něj společnost H., s.r.o., zavázala zobchodovat depozitní certifikát B.  P. S.A. C. v nominální hodnotě 12.500.000,- USD, a to nejpozději do 53 týdnů od podpisu smlouvy nejméně za 70% jeho nominální hodnoty. Společnost H., s.r.o., zastupovaná na jednáních předcházejících podpisu této smlouvy obviněným M. H. (starším) a jeho synem M. H. (mladším), podle tvrzení J. Z. po celou dobu deklarovala svoji profesionální zběhlost v řešení finančních operací, konexe se zahraničními podnikatelskými subjekty specializovanými na řešení těchto záležitostí a jištění všech finančních operací renomovanými zahraničními pojistnými domy. Její zástupci se také prokázali kopií předmětného depozitního certifikátu. Před podpisem zprostředkovatelské smlouvy jim pak J. Z. předal v hotovosti částku 20.000,- USD jako zálohu na očekávané náklady společnosti H., s. r. o., spojené se splněním převzatých smluvních závazků, a na její odměnu za zprostředkování sjednaného obchodu. Na zajištění této částky byla společností H., s.r.o., současně vystavena směnka znějící na  směnečnou sumu 20.000,- USD, avalovaná oběma jmenovanými, tedy obviněným M. H. i jeho synem. Tito však s J. Z. – jak tento zdůrazňuje ve svém trestním oznámení - následně přestali komunikovat, předmětný depozitní certifikát v jeho prospěch nezobchodovali a poskytnutou zálohu mu nevrátili. Proto od smlouvy odstoupil a doklad o tom dne 9.9.1999 doručil obviněnému M. H. Ten přislíbil vrácení zálohy, ale svůj slib nesplnil a J. Z. se jej pak již nepodařilo znovu kontaktovat (č. l. 15-16 trestního spisu). Obdobně popsal J. Z. rozhodné skutkové okolnosti i při podání vysvětlení na policii (č. l. 18-21 trestního spisu). Přitom doplnil, že v daném případě jednal jako tichý společník na základě ústní dohody s J. Z. a Ing. A. V. Společně s nimi také dal dohromady částku 20.000,- USD, kterou předal na schůzce v hotelu J. v Praze obviněnému M. H.. Zdůraznil, že ten jim byl doporučen jako odborník na bankovní garancie a odměna za realizaci celé operace pro něj měla činit 3.000.000,- Kč. Částka 20.000,- USD tedy byla pouze zálohou a měla být obviněným použita na cestu do V. a na obstarání originálu předmětného depozitního certifikátu. Jejímu předání měli být podle tvrzení J. Z. přítomni oba jeho společníci – J. Z. a Ing. A. V. – a advokát JUDr. M. D., jenž připravil text uzavírané zprostředkovatelské smlouvy.  J. Z. současně uvedl, že má za to, že obviněný M. H. do V. vůbec neodjel. V každém případě pak do sjednaného data – 31. srpna 1999 – nepřivezl náležitě ověřenou kopii předmětného depozitního certifikátu a poskytnutou zálohu nevrátil (č. l. 20 trestního spisu). V podstatě ve shodě s ním podali svá vysvětlení Ing. A. V. a J. Z. (č. l. 32 a 34 trestního spisu). Ing. A. V. pouze upřesnil, že osobně nebyl přítomen podpisu předmětné smlouvy a předání částky 20.000,- USD obviněnému, že však o průběhu schůzky v hotelu J. v Praze slyšel od svých společníků. JUDr. M. D. pak při podávání svého vysvětlení na policii potvrdil, že připravil na základě požadavku J. Z. předmětnou zprostředkovatelskou smlouvu a byl přítomen jejímu podpisu i podpisu zajišťovací směnky na částku 20.000,- USD a předání hotovosti v této výši obviněnému M. H. Úhradu zálohy v této výši si vymínil obviněný s argumentem, že jí chce použít na úhradu nákladů cesty do V. (č. l. 30 trestního spisu). V průběhu přípravného řízení k věci podaly svá vysvětlení i děti obviněného M. H. (staršího), jeho syn M. H. (mladší) a dcera V. H. (č. l. 24 a 27 trestního spisu). Ona i on přitom připustili, že byli jeho společníky ve společnosti H., s. r. o., avšak shodně zdůraznili, že o chod této společnosti se staral výlučně jejich otec, obviněný M. H. (starší). Současně uvedli, že neví co udělal s částkou 20.000,- USD, kterou od J. Z. převzal, a nijak konkrétně se nevyjádřili ani k předmětnému depozitnímu certifikátu, jehož zobchodování bylo předmětem zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi společností H., s. r. o., a J. Z. M. H. mladší pouze potvrdil, že byl přítomen tomu, když jeho otec obdržel uvedenou finanční hotovost, a že společně s ním avaloval směnku vystavenou na částku 20.000,- USD. Vyloučil však, že by byl vůči němu vznesen požadavek na její proplacení. Samotný depozitní certifikát B. P. S.A. C. v nominální hodnotě 12.500.000,- USD, o jehož zobchodování mělo v posuzovaném případě jít, nebyl orgány činnými v přípravném řízení zajištěn. Skutková zjištění, která na základě vyhodnocení citovaných listinných důkazů a vysvětlení uvedených svědků státní zástupce činí, jsou shrnuta v skutkové větě podané obžaloby. Podstatou jednání, pro nějž státní zástupce staví obviněného M. H. před soud a domáhá se jeho potrestání, je nesplnění závazku vrátit J. Z. částku 20.000,- USD, přijatou od něj jako zálohu na pokrytí nákladů spojených s naplněním předmětu smlouvy o zprostředkování zobchodování depozitního certifikátu B. P. S.A. C. v nominální hodnotě 12.500.000,- USD. Tento závazek obviněnému vznikl odstoupením J. Z. od této smlouvy. Takto vymezené jednání obviněného je ve shodě s usnesením o zahájení trestního stíhání kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Městský soud v Praze však má za to, že takto vymezený skutek nenaplňuje zákonné znaky žádného trestného činu, tedy ani trestného činu podvodu ve smyslu § 250 trestního zákona. Český právní řád totiž neumožňuje vyvozovat trestní odpovědnost ze samotného nesplnění smluvního závazku. Trestní postih takových případů by byl v rozporu s ústavní zásadou vyjádřenou v článku 8 odst. 2 větě druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Proto také trestní zákon takovou situaci nepostihuje žádnou trestní sankcí. Trestně postižitelným je tento stav pouze ve spojení s dalším jednáním osoby zavázané k určitému plnění ze smluvního vztahu, tj. s uvedením v omyl smluvního partnera této osoby nebo se zamlčením určitých skutečností významných pro jeho rozhodnutí o spolupráci s ní ústící do jeho poškození a do obohacení někoho jiného (§ 250 trestního zákona), s poškozením jejího nebo cizího věřitele zmařením jeho uspokojení zmenšením jejích aktiv nebo fingováním jejích pasiv (§ 256 trestního zákona), se zvýhodněním jednoho věřitele na úkor věřitelů ostatních    (§ 256a trestního zákona), se zneužitím dosud nikoliv veřejně přístupných informací (§ 128 odst. 1 trestního zákona), s porušením zákazu konkurence (§ 128 odst. 2 trestního zákona), s nepodáním návrhu na prohlášení konkursu (§ 126 odst. 2 trestního zákona), se závažným porušením závazných pravidel hospodářského styku (§ 127 trestního zákona), se zpronevěrou svěřené věci (§ 248 trestního zákona) apod. Také v posuzovaném případě tedy přichází v úvahu trestní odpovědnost obviněného M. H. pouze pokud se při realizaci předmětné operace, v souvislosti s uzavřením smlouvy, na jejímž základě měla být provedena, nebo při nakládání s poskytnutou finanční hotovostí zachoval způsobem předpokládaným trestním zákonem a svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty některého z trestných činů v něm vymezených. V daném skutkovém kontextu – obviněnému M. H. byla J. Z. poskytnuta finanční částka 20.000,- USD, s níž naložil blíže nezjištěným způsobem, aniž by následně splnil svůj závazek vrátit J. Z. stejnou finanční částku – je možné uvažovat o naplnění skutkových podstat dvou trestných činů, totiž podvodu a zpronevěry. Zákonné znaky prvního z nich jsou vymezeny v § 250 trestního zákona, zákonné znaky druhého v § 248 trestního zákona. Podstatou trestného činu podvodu ve smyslu § 250 trestního zákona – odlišující ho od ostatních trestných činů i od jednání beztrestných – není na jedné straně způsobení škody a na druhé straně obohacení určité osoby, neboť tyto znaky charakterizují i skutkové podstaty řady dalších majetkových a hospodářských trestných činů a jejich naplnění samo o sobě nepostačuje k vyvození trestní odpovědnosti, ale podvodný úmysl pachatele – uvedení určité osoby v omyl, využití jejího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností v úmyslu obohatit sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku – a provedení majetkové dispozice v omylu nebo s neznalostí určitých podstatných skutečností v důsledku jednání pachatele. Jinými slovy řečeno, při podvodu ve smyslu § 250 trestního zákona pachatel uvede během určitého jednání v omyl jinou osobu nebo jí zamlčí určité podstatné skutečnosti, tato osoba pak provede v důsledku svého omylu a nedostatku znalostí podstatných skutečností určitou majetkovou dispozici a touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda a zároveň se tím někdo obohatí. Tyto fáze na sebe musí navazovat v příčinném řetězci, na jehož počátku je podvodný úmysl pachatele promítnutý do uvádění v omyl jiné osoby, a na konci následek v podobě škody na cizím majetku a obohacení subjektu, jenž těží z neznalosti určitých podstatných skutečností osobou, která v jeho prospěch provede majetkovou dispozici iniciovanou pachatelem. Obohaceným subjektem může ale nemusí být pachatel. V posuzované trestní věci je tedy z tohoto hlediska klíčové zjištění toho, zda J. Z. provedl určitou majetkovou dispozici v omylu vyvolaném obviněným M. H. nebo s neznalostí určitých podstatných skutečností a zda mu také touto majetkovou dispozicí vznikla značná škoda. Nepochybné přitom je, že jedinou v daném kontextu reálně uskutečněnou majetkovou dispozicí provedenou J. Z. bylo poskytnutí částky 20.000,- USD obviněnému M. H. O tuto částku se zmenšil jeho majetek – případně částečně též majetek jeho tichých společníků Ing. A. V. a J. Z. – avšak oproti jejímu předání obdrželi od obviněného směnku znějící na stejnou směnečnou sumu. Uzavřená zprostředkovatelská smlouva přitom zaručovala obviněnému M. H. nárok na plnění spojené s její realizací až do výše 3.000.000,- Kč a v případě zobchodování předmětného depozitního certifikátu vydaného bankou B. P. S.A. C. též na 70 % z jeho nominální hodnoty, to je z 12.500.000,- USD. Na to, že státní zástupce klade obviněnému M. H. v souvislosti s danou operací za vinu uvedení J. Z. v omyl, lze usuzovat jen z tzv. právní věty žalobního petitu podané obžaloby. Ta je ovšem toliko prostou citací zákona. Po skutkové stránce je za stávající důkazní situace základem pro právní posouzení úmyslného zavinění obviněného M. H. ve vztahu k uvedení v omyl J. Z. jen citované tvrzení, podle něhož obviněný s ním uzavřel smlouvu o zobchodování depozitního certifikátu B. P. S.A. C., nesplnil své závazky z této smlouvy vyplývající (především nepředal J. Z. kopii originálu předmětného depozitního certifikátu v požadované formě) a po odstoupení J. Z. od této smlouvy, nesplnil svůj závazek vrátit mu finanční hotovost, kterou od něj převzal jako zálohu na pokrytí nákladů spojených s realizací předmětu uzavřené smlouvy (případně též na odměnu). Uvedená skutková tvrzení státního zástupce však především zjevně neobsahují žádnou okolnost, z níž by bylo možné usuzovat na to, že tomuto svému obchodním partnerovi zamlčel nějakou podstatnou skutečnost, využil jeho omylu nebo ho přímo uvedl v omyl. Pokud státní zástupce v právní větě žalobního petitu konstatuje, že „obviněný někoho uvedl v omyl“, není ani v tomto žalobním petitu ani v odůvodnění podané obžaloby nijak specifikováno, jakým způsobem se tak mělo stát a v kterém okamžiku skutkového děje, resp. z jakých důkazů by to mělo vyplývat a kdo vůbec měl být uváděn v omyl. Přitom předpokladem toho, aby mohlo jít o podvod ve smyslu § 250 trestního zákona, je tento úmysl obviněného již na počátku daného jednání, tedy při uzavírání předmětné smlouvy a přebírání uvedené zálohy. Samotné nesplnění závazku vyplývajícího pro obviněného z uzavřené zprostředkovatelské smlouvy a neuhrazení dlužné částky J. Z., které tvoří těžiště skutkových tvrzení státního zástupce, přitom nepochybně není z výše rozvedených důvodů trestné a rozhodně není podvodem ve smyslu § 250 trestního zákona. Okolnost, zda byl jednáním obviněného J. Z. nebo někdo jiný uveden v omyl či nikoliv, však ze skutkových tvrzení státního zástupce a z opatřených důkazů není zřejmá. Sám státní zástupce a před ním ani policejní orgány činné v posuzované trestní věci neučinili žádnou úvahu o tom, jak tuto otázku, jejíž zodpovězení podmiňuje možnost dovození trestní odpovědnosti za podvod ve smyslu § 250 trestního zákona, vyřešili a zda se jí vůbec zabývali. Neobsahuje-li tedy podaná obžaloba – a stejně tak jí předcházející usnesení o zahájení trestního stíhání a dosud opatřené důkazy - žádné skutkové okolnosti odůvodňující závěr, že jednáním obviněného byl J. Z. nebo někdo jiný uveden v omyl, bylo využito jeho omylu nebo mu byly zamlčeny určité podstatné skutečnosti, a to vše v úmyslu obohatit se k jeho škodě, tím spíše v posuzovaném případě absentuje skutkový podklad nezbytný k tomu, aby bylo možné dovodit u obviněného úmyslné zavinění ve vztahu k této skutečnosti. Proto zatím nelze dovodit ani zavinění obviněného ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona v potřebné formě, přestože obecně není možné jejich naplnění vyloučit. Druhou v úvahu přicházející trestněprávní kvalifikací stíhaného skutku bylo jeho posouzení jako trestného činu zpronevěry. Podstatou zpronevěry ve smyslu § 248 trestního zákona, odlišující jí od jiných majetkových trestných činů, včetně trestného činu podvodu, je neoprávněné přisvojení si cizí svěřené věci. Nebylo-li svěření takové věci pachatelem dosaženo vyvoláním nebo využitím cizího omylu anebo zamlčením podstatných skutečností, jde o zpronevěru podle § 248 trestního zákona i v případě, že jeho úmysl přisvojit si jí existoval již při jejím svěření. Jinak může jít o zpronevěru v tomto smyslu jen pokud pachatel pojme tento úmysl až v době následující poté, co mu byla věc svěřena. Pachatel zpronevěry tedy na rozdíl od pachatele podvodu získá faktickou moc nad věcí bez vyvolání omylu nebo využití omylu, popřípadě bez zamlčení podstatných skutečností. Navíc, zatímco u podvodu může být předmětem útoku jakákoliv majetková hodnota – movité a nemovité věci nevyjímaje – u zpronevěry to může být pouze určitá cizí věc. Ta se musí do pachatelovy dispozice dostat s přivolením jejího oprávněného majitele nebo uživatele. O přisvojení si takové věci pak jde v případě, že s ní pachatel nakládá v rozporu s účelem jejího svěření jako se svým vlastním majetkem. Předpokladem toho, aby bylo možné takové jednání kvalifikovat jako zpronevěru v trestněprávním slova smyslu zároveň je, že se tak děje ke škodě cizího majetku. Po subjektivní stránce se přitom vyžaduje úmyslné zavinění ve vztahu ke všem těmto znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu. Cizí svěřenou věcí mohou být z hlediska pachatele i peníze v hotovosti svěřené mu jejich majitelem, pochopitelně ovšem pouze za předpokladu, že nepřešly do jeho majetku. V tomto kontextu je podstatné, že součástí jeho majetku se stanou i v případě, že jde o jeho příjem z určité obchodní operace: o kupní cenu za prodanou věc, o cenu poskytnuté služby, o zálohu na tyto ceny vyplacenou před poskytnutím sjednaného protiplnění, o zálohu na náklady jeho aktivit spojených s naplněním obsahu uzavřené smlouvy apod. Za těchto okolností použití takto získaných finančních prostředků v rámci jeho obchodní nebo jiné činnosti k úhradě jiných plateb a k financování dalších jeho aktivit nemůže být zpronevěrou, neboť složené finanční prostředky splynuly s jeho ostatním majetkem a nic mu nebrání v tom, aby je použil pro sebe nebo pro jiného. Finanční prostředky přijaté za těchto okolností není možné oddělit od jeho ostatních finančních prostředků a z hlediska jeho majetkových poměrů nejde o finanční prostředky cizí, nýbrž jeho vlastní. Na tom nemůže nic změnit ani to, že pro případ nesplnění sjednaných podmínek realizace dané operace počítá uzavřená smlouva s povinností poskytnutou platbu vrátit. Oproti tomu o zpronevěru může jít v případě peněžních prostředků, které jsou pachateli svěřeny za účelem další dispozice s nimi jménem jejich majitele a na jeho účet, takže nejsou určeny pachateli, nýbrž na pokrytí plateb spojených s opatřením něčeho pro jejich majitele nebo na financování určité specifické činnosti pro něho nějakým dalším subjektem. Za této situace nejde o příjem pachatele a peníze, které se takto ocitnou v jeho dispozici, se nestávají součástí jeho majetku. Použití takto účelově určených peněz pachatelem v rozporu s jejich určením na pokrytí jeho vlastních aktivit pak může být při naplnění ostatních zákonných znaků posouzeno jako zpronevěra ve smyslu § 248 trestního zákona. V posuzovaném případě obviněný M. H. získal do své dispozice předmětnou finanční hotovost (20.000,- USD) se souhlasem oprávněné osoby (J. Z.), která mu jí poskytla jako zálohu na určité plnění (buď na náklady realizace uzavřené zprostředkovatelské smlouvy nebo na jeho odměnu). Stala se tedy jeho příjmem, resp. příjmem společnosti H., s. r. o., jejímž jménem jednal, a součástí jejího majetku. Jeho závazek, resp. závazek společnosti H., s. r. o., vrátit jí J.  Z. vznikl až jako důsledek odstoupení jmenovaného od uzavřené zprostředkovatelské smlouvy, v souvislosti s jejíž realizací byla poskytnuta. Důvodem tohoto kroku  ze strany J. Z. přitom mohlo být nejen nepředložení náležitě ověřené kopie předmětného depozitního certifikátu (tak se stalo v posuzovaném případě), ale i jeho následná nedostatečná verifikace (k té za daných okolností vůbec nebylo přistoupeno), byť již předtím mohl obviněný důvodně vynaložit získanou částku na opatření takového depozitního certifikátu. V daném kontextu se tedy obviněný nemohl dopustit zpronevěry získané finanční hotovosti na úkor osoby, od níž jí získal (J. Z.). Nešlo totiž z jeho strany, resp. ze strany společnosti H., s. r. o., jejímž jménem jednal, o cizí věc, nýbrž o jeho vlastní věc, resp. o věc patřící společnosti H., s. r. o., a její použití pro potřebu této společnosti, stejně jako takové použití jakéhokoliv jiného jejího příjmu, nemohlo být její zpronevěrou na úkor toho, od nějž jí obviněný obdržel (J. Z.). Zpronevěřit jí mohl, ale pouze následně na úkor společnosti H., s. r. o. Nic takového ovšem není předmětem trestního stíhání. Vzhledem k tomu, že žádnou jinou věc v rámci dané operace do své dispozice obviněný nezískal, je vyloučena právní kvalifikace stíhaného skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 trestního zákona. Za této situace tedy bylo na místě zvážit, zda stíhaným jednáním mohl naplnit znaky trestného činu podvodu  podle § 250 trestního zákona a tímto směrem napřímit dokazování. Obviněný M. H. se mohl dopustit trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona za předpokladu, že sjednal s J. Z. zprostředkovatelskou smlouvu o zobchodování depozitního certifikátu vystaveného bankou B. P. S.A. C., aniž by jej informoval o tom, že není schopen dostát sjednaným závazkům (resp. předstíral, že je ve sjednané lhůtě splní), a s vědomím toho, že poté co mu byla poskytnuta záloha 20.000,- USD, tuto užije tak, že v případě odstoupení J. Z. od uzavřené smlouvy, nebude schopen jí vrátit ani proplatit současně vystavenou směnku znějící na stejnou směnečnou sumu. Jinými slovy řečeno, znaky tohoto trestného činu naplnil jen pokud již při sjednávání předmětné smlouvy a vystavování dané směnky zamlčel skutečnosti podstatné pro rozhodnutí J. Z. - případně též Ing. A. V. a J. Z. - o spolupráci s ním a uvedl je v omyl ohledně schopnosti společnosti H., s.r.o., dostát ve sjednané době závazkům, které převzala, to vše s cílem získat od J. Z. a na jeho úkor - případně též na úkor jeho tichých společníků - určitou finanční částku (20.000,- USD, příp. i 3.000.000,- Kč). Svůj čin za této situace dokonal tím, že danou finanční částku bez náležitého protiplnění získal. Znak kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 3 písmene b) ustanovení § 250 trestního zákona v takovém případě naplnil tím, že svým jednáním způsobil škodu vyšší než 500.000,- Kč, tedy značnou škodu ve smyslu citovaného ustanovení a § 89 odst. 11 trestního zákona. Tato škoda byla za těchto okolností způsobena bezprostředně odčerpáním dané majetkové hodnoty z majetku J. Z. a jeho tichých společníků Ing. A. V. a J. Z., tedy zmenšením jejich majetku o 20.000,- USD na základě předstírání určitých skutečností obviněným, konkrétně vytvoření zdání existence předmětného depozitního certifikátu a snahy zobchodovat ho nebo předat ho k zobchodování J. Z. Ve stejné míře byl – pokud vše proběhlo popsaným způsobem - neoprávněně obohacen obviněný (resp. společnost H., s. r. o., jejímž jménem jednal). Získal totiž do své dispozice předmětnou finanční hotovost, aniž by poskytl jakékoliv protiplnění. Tento následek ve vztahu k němu plně postačoval k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Jeho trestněprávní odpovědnost za uvedený trestný čin byla za popsané situace od počátku dána tím, že předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, a zatajil některé důležité skutečnosti, které by druhé straně umožnily utvořit si ucelenou a skutečnému stavu odpovídající představu o záležitostech vztahujících se k předmětu jejich jednání. J. Z. byl pak v důsledku jeho podvodného jednání uveden v omyl a možnosti realizace předmětné obchodní operace posoudil úplně jinak, než kdyby znal skutečný stav věci. Jinými slovy řečeno, za situace, kdy obviněný M. H. žádal a přijal předmětnou zálohu, přicházela a přichází právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu v úvahu za předpokladu, že si již na samotném počátku – tedy při uzavření dané zprostředkovatelské smlouvy a při vystavování dané směnky - byl vědom toho, že je bez disponibilních finančních prostředků a sjednané plnění není schopen v dohodnuté podobě a za dohodnutých podmínek - ve sjednané kvalitě a ve sjednané lhůtě - zrealizovat, tedy dostát svým závazkům z podepsané smlouvy a z vystavené směnky, a přesto byl rozhodnut použít získanou zálohu jinak než bylo sjednáno. Jak je však patrné z výše uvedeného, nic takového zatím z opatřených důkazů nevyplývá. Pokud se obviněnému nakonec nepodařilo opatřit kopii předmětného depozitního certifikátu v požadované formě ani vrátit poskytnutou zálohu, nelze ze skutečnosti, že případně následně začal operovat i některými nepravdivými informacemi, dovozovat naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona. Jak již bylo řečeno, za samotné nesplnění žádného závazku není možné nikoho trestněprávně postihnout, a uvedení nepravdivých informací poté, co již došlo ke škodě na cizím majetku v důsledku nesplnění takového závazku, nemá povahu podvodného jednání ve smyslu § 250 trestního zákona, takže nezakládá trestní odpovědnost podle tohoto ustanovení. Z uvedeného je také zřejmé, které podstatné skutkové okolnosti zůstávají nejasné a co je nezbytné v posuzované trestní věci náležitě zjistit. Tak především jde o objasnění toho, co bylo v daném případě obsahem ujednání mezi obviněným M. H. a J. Z. V tomto kontextu je třeba upřesnit, k čemu se obviněný zavázal, tedy především co měl učinit k naplnění předmětu smlouvy (zda zobchodovat daný depozitní certifikát nebo ho toliko obstarat a předat k zobchodování J. Z.), jakou odměnu měl za poskytnuté plnění obdržet (zda jí měla být ona částka 3.00.000,- Kč označená v uzavřené zprostředkovatelské smlouvě za sumu určenou na náklady spojené s její realizací či něco jiného), jaké sankce mu při nesplnění převzatých závazků hrozily (a k nesplnění jakých závazků se ta která sankce vztahovala), na co byla poskytnuta záloha ve výši 20.000,- USD (zda na pokrytí počátečních nákladů s realizací jeho smluvních závazků nebo na celkovou odměnu za poskytnuté plnění) a z jakých prostředků byla uhrazena (zda výlučně z prostředků J. Z. a na úkor jeho majetku nebo i z prostředků jeho tichých společníků Ing. A. V. a J. Z. a též k tíži jejich majetku). Stejně tak je na místě objasnit, zda byla předložena k proplacení směnka na 20.000,- USD vystavená v souvislosti s podpisem předmětné zprostředkovatelské smlouvy obviněným M. H. za společnost H., s. r. o., a pokud nikoliv, z jakého důvodu k tomu nedošlo, jaká byla její hodnota a z jakých zdrojů jí mohl obviněný, jeho syn nebo společnost H., s. r. o., proplatit. V návaznosti na to je třeba se zaměřit na objasnění okolností, které by umožnily  učinit závěr o tom, zda měl obviněný vůbec možnost splnit to, co bylo nezbytným předpokladem realizace celé operace, tedy dát k dispozici daný depozitní certifikát. Za tím účelem je na místě ověřit – případně cestou zahraniční právní pomoci – jestli vůbec existuje banka, která ho měla vydat, a pokud existuje, zda jej vydala. Prokázání toho, že obviněný při jednání s J. Z. a JUDr. M. D. operoval padělanou kopií takového certifikátu, případně znějícího na vůbec neexistující venezuelskou banku, by nepochybně svědčilo o jeho podvodném úmyslu již na počátku celého jednání. Stejně tak by o tomto jeho úmyslu svědčilo  prokázání toho, že vystavil danou směnku na 20.000,- USD, aniž by byla kryta disponibilními prostředky společnosti Hertz, s. r. o., jeho vlastním majetkem nebo majetkem jeho syna.   Doplnění dokazování v těchto směrech je nezbytné nejen proto, že na objasnění uvedených okolností orgány činné v přípravném řízení nepamatovaly, ačkoliv jsou zásadní z hlediska posouzení trestněprávních aspektů jednání obviněného M. H., ale i vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě je značně problematická vypovídací hodnota opatřených listinných důkazů, které se svým obsahem vztahují k některým z těchto okolností. V této souvislosti je na místě zmínit především samotnou zprostředkovatelskou smlouvu z 24. 8. 1999. Jak již bylo řečeno, její písemné znění vyznívá tak, že J. Z. se jí zavázal pro společnost H., s. r. o., zprostředkovat zobchodování depozitního certifikátu banky B. P. S.A. C. a současně uhradit veškeré náklady spojené s realizací této operace, aniž by byla sjednána jakákoliv jeho odměna za jeho zprostředkovatelskou činnost. Obviněný je ze smlouvy povinen pouze k jedinému kroku: dát k dispozici ověřenou kopii daného depozitního certifikátu a před jeho zobchodováním umožnit jeho verifikaci nezávislým bankovním ústavem. Takto koncipovaná smlouva vyznívá zcela jednostranně ve prospěch obviněného M. H., resp. jím řízené společnosti H., s. r. o., ačkoliv byla uzavřena z podnětu J. Z. a zkoncipována jím přizvaným právníkem. Obsah jejího písemného znění přitom nekoresponduje s tím, jak obsah daného ujednání s obviněným M. H. reprodukuje J. Z. ve svém trestním oznámení a ve svém vysvětlení před policejními orgány. V jeho skutkové verzi se totiž situace jeví přesně opačně: podle ní měla zprostředkovat zobchodování nebo alespoň obstarání předmětného depozitního certifikátu pro něj společnost H., s. r. o., zatímco on měl nést náklady s tím spojené a poskytnout zprostředkovateli odměnu ve výši 3.000.000,- Kč. Podrobnější vyjádření k této okolnosti nebylo od něj policejními orgány požadováno. Stejně tak na ní nebyly dotázány další osoby participující na dané operaci – svědci J. Z., Ing. A. V. a JUDr. M. D. – kteří v tomto ohledu pouze nejasně odkázali na uzavřenou smlouvu. Policejní orgány přitom v přípravném řízení v rozporu s touto smlouvou vycházely z toho, že zprostředkovatelem v daném smluvním vztahu měla být společnost H., s. r. o., a proto směřovaly dokazování na objasnění toho, zda k tomu byla dostatečně odborně kvalifikována a zda to bylo předmětem její činnosti (za tím účelem vyžádaly její výpis z obchodního rejstříku a na zaměření jejích obchodních aktivit se dotazovaly obou společníků obviněného M. H.). Podle písemného znění uzavřené smlouvy – vyhotovené zřejmě s využitím jednoho z formulářů užívaných v advokátní kanceláři J. J. R., ovšem neupraveného náležitě tak, aby odpovídal specifikům ujednání mezi J. Z. a obviněným M. H. – přitom bylo jeho povinností toliko předat daný depozitní certifikát k zobchodování J. Z., k čemuž jistě nebylo třeba žádné zvláštní odborné způsobilosti a už vůbec to nemuselo být v předmětu činnosti jím řízené společnosti. K dispozici je rovněž směnka znějící na směnečnou sumu 20.000,- USD vystavená obviněný M H. Ta je sice co do svého obsahu zcela jednoznačná, její text však nevypovídá nic o důvodech jejího vystavení ani o tom, zda byla dostatečně kryta majetkem společnosti H., s.r.o., obviněného nebo jeho syna. Problematická je proto i její hodnota. Obecně lze sice vycházet z toho, že tato se rovnala její nominální hodnotě, avšak neměl-li obviněný, jeho syn nebo společnost H., s.r. o., ke dni její splatnosti žádné zdroje na její proplacení a do té doby nebyla převedena na jiný subjekt, pak se její hodnota mohla blížit nule, neboť plnění na jejím základě bylo nedobytné. Jestliže jí za této situace obviněný vystavoval již s vědomím tohoto, že ani společnost H., s. r. o., za níž jako výstavce jednal, ani on a jeho syn jako směneční rukojmí, nebudou schopni splnit ve sjednaném termínu závazek z ní vyplývající, pak se už jejím vystavením dopustil podvodného jednání.  J. Z. jako směnečný věřitel jí totiž přijímal s tím, že jde o cenný papír v hodnotě na ní uvedené směnečné sumy. Podpisem výstavce – tedy obviněného jednajícího za společnost H., s. r. o. - se stala cenným papírem. Podpis obviněného zde plnil krycí funkci a společnost H., s. r. o., jejímž jménem jednal, se tímto úkonem zavázala při její splatnosti zaplatit. Práva z této směnky – stejně jako z jakékoliv jiné – přitom bylo možné náležitě vykonat jen způsobem předpokládaným směnečným a šekovým zákonem. Doložkou „bez protestu“ na směnce mohl obviněný jako výstavce zprostit jejího majitele jinak obecné povinnosti jí protestovat. To také v daném případě učinil. Zprostit jej však nemohl povinnosti předložit jí k zaplacení směnečné sumy. Žádným způsobem nebylo možné zabránit ani jejímu převodu; všechny směnky jsou totiž neomezeně převoditelné. To, že daná směnka nebyla na nikoho dalšího převedena je z ní patrné, neboť je v originálu založena v trestním spise. Zda byla předložena k proplacení však ze spisu zřejmé není. Stejně tak v něm nejsou údaje o tom, zda se J. Z. nároku na plnění z ní domáhal žalobou u soudu. Pokud tak neučinil, po třech letech od její splatnosti – tedy 31. 8. 2002 - došlo k promlčení tohoto jeho nároku. K trestnímu řízení se sice připojil s nárokem na náhradu škody ve výši 20.000,- USD, z obsahu jeho trestního oznámení datovaného dnem 25. 9. 2003, v němž to učinil, je však zřejmé, že svůj nárok opírá nikoliv o tuto směnku, nýbrž o nesplnění závazku obviněného M. H. vrátit mu poskytnutou zálohu v dané výši. Již však bylo řečeno, že nesplnění tohoto závazku samo o sobě není trestněprávně postižitelné. Trestní odpovědnost obviněného ve vztahu k tomuto závazku je možné dovodit pouze pokud při jednáních o uzavření předmětné zprostředkovatelské smlouvy a o poskytnutí dané částky ve spojitosti s ní uvedl J. Z. v omyl, využil jeho omylu nebo mu zamlčel určité podstatné skutečnosti. Okolnosti toho, jak k tomu došlo, je přitom třeba náležitě specifikovat, tedy objasnit, čím ho uvedl v omyl, v jakém směru jeho omylu využil nebo co konkrétně mu zamlčel a jak to ovlivnilo jeho jednání a přispělo k tomu, že mu poskytl danou částku. Nic takového však z dosud opatřených důkazů nevyplývá a nic takového konec konců netvrdí ani státní zástupce. Lze tedy uzavřít, že na základě doposud opatřených důkazů není možné určit, zda se obviněný skutkem stíhaným v této trestní věci dopustil trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, pro nějž byl státním zástupcem postaven před soud, případně trestného činu jiného nebo žádného. Z podané obžaloby a z dosud opatřených důkazů nevyplývají bližší okolnosti uzavření předmětné zprostředkovatelské smlouvy, poskytnutí předmětné finanční částky v hotovosti a vystavení předmětné směnky, ani to, zda přitom byl někdo uveden v omyl, bylo využito něčího omylu nebo byly zamlčeny některé podstatné skutečnosti, či nikoli, a zda je tento znak objektivní stránky trestného činu podvodu pokryt zaviněním obviněného v potřebné formě. Dosud nebylo zjištěno ani to, co konkrétně bylo předmětem a výsledkem jednání mezi obviněným M. H. a J. Z., jaké závazky z uzavřené smlouvy pro ně vyplývaly, kdo všechno byl danou operací poškozen a jak vysoká škoda vznikla. Z toho je zřejmé, že v přípravném řízení nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých soud nemá dostatečný podklad dokonce ani pro řešení zcela zásadní otázky, je-li obviněný M. H. stavěn před soud důvodně. Bez objasnění uvedených okolností totiž není možné kvalifikovaně posoudit ani to, zda je proti němu důvodně vedeno trestní stíhání. Přitom předpokladem postavení obviněného před soud podáním obžaloby ve smyslu § 176 odst. 1 trestního řádu je to, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal právě obviněný. Z výše rozvedených skutečností je zřejmé, že k objasnění uvedených okolností, zcela zásadních pro rozhodnutí ve věci, je nezbytné provést časově náročné šetření. Stejně tak je nepochybné, že v řízení před soudem by takové šetření bylo v porovnání s možnostmi v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi a bylo by zřejmě na újmu rychlosti řízení. To v posuzované trestní věci vyniká o to více, že v ní fakticky vůbec nebylo provedeno přípravné řízení (vyšetřovaní) v zákonem požadované formě vymezené v oddílu třetím hlavy desáté trestního řádu. Jak již bylo řečeno, šlo o věc náležející do věcné příslušnosti krajského soudu a přípravné řízení bylo třeba konat v mezích právní úpravy obsažené v tomto oddíle, nikoliv v mezích obecné právní úpravy zakotvené v oddílu druhém téže hlavy trestního řádu, kterou aplikovaly orgány činné v přípravném řízení. Soudní stadium řízení přitom nikdy nemůže v plném rozsahu nahradit přípravné řízení a splnit jeho funkci. Závažnou procesní vadu přípravného řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu, kterou nelze napravit v řízení před soudem, proto lze spatřovat i v podání obžaloby proti obviněnému v rozporu s ustanovením § 176 odst. 1 trestního řádu, tedy aniž by výsledky zákonným způsobem provedeného přípravného řízení dostatečně odůvodňovaly jeho postavení před soud. Postavením obviněného M. H. před soud za dané důkazní situace tedy došlo k porušení jedné z nejdůležitějších zásad trestního řízení, a to zásady řádného zákonného procesu vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 1 trestního řádu, v článku 8 odst. 2 ústavní Listina základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení této zásady však došlo rovněž již na samotném počátku trestního řízení. Obviněný je totiž trestně stíhán pro skutek, který je v usnesení o zahájení trestního stíhání popsán tak, že nenaplňuje zákonné znaky žádného trestného činu. Přitom význam zásady zákonnosti  trestního stíhání spočívá především v tom, že osobě vystavené trestnímu stíhání skýtá záruku, že bude stíhána pouze pro čin, který je v zákoně výslovně označen za trestný čin, a že skutkovým důvodem stíhání bude pouze spáchání takového skutku, v němž jsou obsaženy zákonné znaky trestného činu. S ohledem na to je nezbytné, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byly alespoň tvrzeny takové skutečnosti, které odpovídají všem zákonným znakům trestného činu. Obviněnému tedy musí být obvinění sděleno způsobem, z něhož je zřejmé, v jakých konkrétních skutečnostech je spatřováno naplnění všech znaků trestného činu. Na to pak navazuje jeho právo na obhajobu, jak je stanoveno zejména v § 33 odst. 1 trestního řádu, v článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněnému totiž musí být umožněno obhajovat se proti takovému obvinění, z kterého je jasné, jaké konkrétní skutečnosti naplňující znaky trestného činu se mu kladou za vinu. Povinností státního zástupce pak je v obžalobě a v průběhu řízení před soudem nejen tvrdit takové skutečnosti, ale dokládat je též důkazy a tyto důkazy provádět. V dané trestní věci však státní zástupce ani policejní radové činní ve věci těmto svým povinnostem nedostáli. To vše vedlo Městský soud v Praze k tomu, že postupem podle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, a vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Na státním zástupci a policejních orgánech za této situace je, aby předně posoudili důvodnost trestního stíhání obviněného M. H.  Učiní-li závěr, že je na místě vést toto jeho trestní stíhání, zahájí jej nově po případném provedení potřebných operativních šetření usnesením, v němž vymezí stíhaný skutek tak, aby po skutkové stránce vykazoval všechny znaky trestného činu, jehož spáchání v něm shledají. Poté obviněnému poskytnou prostor k tomu, aby se k stíhanému skutku vyjádřil ve své výpovědi, a vyslechnou všechny klíčové svědky – především pak J. Z., J. Z., I. A. V., J. M.D.  a M. H. (ml.) - aniž by byli vázáni podmínkami vymezenými v § 164 odst. 1 trestního řádu. Výslechy těchto svědků přitom zaměří na objasnění výše podrobně rozvedených okolností. Současně podniknou kroky nezbytné k zjištění majetkových poměrů obviněného a ekonomické situace společnosti H., s. r. o., a k ověření toho, zda ve V.  existuje banka B. P. S.A. C., a pokud tam taková banka působí, zda vystavila depozitní certifikát v nominální hodnotě 12.500.000,- USD, jímž v daném případě operoval obviněný a jenž měl být předmětem zobchodování podle zprostředkovatelské smlouvy z 24. 8. 1999. V návaznosti na tyto úkony zváží státní zástupce a policejní orgány účelnost případného opatření dalších důkazů a znovu posoudí důvodnost postavení obviněného M. H. před soud.   P o u č e n í: Proti tomuto usnesení lze podat stížnost do tří dnů ode dne oznámení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze. v Praze dne 27. října 2004 JUDr. Alexander Sotolář, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: