V rámci adhézního řízení nelze poškozenému ve výroku o přiznání nároku na náhradu škody přiznat náklady vzniklé poškozenému ustanovením zmocněnce, neboť o povinnosti odsouzeného hradit tyto náklady lze rozhodnout až po právní moci rozsudku předsedou senátu soudu I. stupně v souladu s ust. § 155 odst. 3 tr. ř.

6 To 415/2004 U S N E S E N Í Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 21. října 2004 projednal odvolání obž. M. O., nar. 7.6.1972 v P., bytem P-9, Z. 664/11, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. dubna 2004, sp.zn. 29 T 259/2003 a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. f),odst.2 tr. řádu se napadený rozsudek z r u š u j e toliko ve výroku o náhradě škody. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu se poškozený V. S., nar. 16.2.1966, bytem B., T. 800, zastoupený zmocněncem Mgr. V. C., AK P. 1a, P-4 odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nedotčen. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 259/2003 ze dne 21. března 2004 byl obžalovaný M. O. uznán vinným ze spáchání trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., jehož se dle výroku napadeného rozsudku měl dopustit tím, že dne 17. února 2003 v 19.40 hodin oznámil na Policie ČR, OOP B. a následně dne 18. února 2003 a 22. dubna 2003 uvedl do protokolu o trestním oznámení a do záznamu o podání vysvětlení na Policii ČR , SKVP P-5, že dne 17. února 2003 byl kolem 17.00 hod. fyzicky napaden V. S., nar. 16. února 1966 a dvěma neznámými muži, kteří mu z ledvinky odcizili 7. 000,- Kč na hotovosti, přičemž případ byl vyšetřován Policií ČR, SKVP P-5, jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a usnesením ze dne 13. května 2003 byl podle § 159a) odst. 1 tr.ř. odložen, neboť nebylo prokázáno, že by se trestného činu dopustil V. S., přičemž M. O. byl dne 18. února 2003 a 22. dubna 2003 řádně poučen o trestní odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje. Za tento trestný čin byl obžalovanému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců dle § 174 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák., přičemž podle § 58 odst. 1 tr.zák. a § 59 odst. 1 tr.zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Vzhledem k tomu, že nalézací soud ukládal trest souhrnný ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák., zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v B. sp. zn. 8 T 122/2003 ze dne 21. ledna 2004, jakož i všechny další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obžalovanému povinnost nahradit poškozenému V. S., nar. 16. února 1966, bytem B., T. 800, škodu ve výši 2. 400,- Kč. Proti tomuto rozsudku obžalovaný ve lhůtě podal odvolání, kdy toto odvolání směřuje jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu, kdy obžalovaný ve svém písemném odůvodnění odvolání uvádí, že se necítí vinen a od soudu nebyl vyrozuměn, jak mu policie celou záležitost dokázala. Zároveň namítá, že nebyla brána jeho námitka proti špatnému šetření a podjatosti ze strany mjr. V., který žije s manželkou obžalovaného. Namítá, že místo činu nebylo řádně ohledáno, neboť se nacházelo v objektu skladu, nikoliv před skladem. Rovněž namítá nevěrohodnost svědků, kdy poukazuje na vztahy svědků P. a R. vůči osobě poškozeného S. Rovněž poukazuje na nevěrohodnost samotného poškozeného S. Z tohoto důvodu se domáhá, aby byl plně zproštěn obžaloby. Městský soud v Praze jako soud odvolací, z podnětu odvolání obžalovaného, ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost odvoláním napadených výroků rozsudku obvodního soudu z hlediska vytýkaných vad, a stejně tak i správnost postupu řízení, které napadenému rozsudku předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání obžalovaného je sice důvodné, avšak z jiných důvodů, než uvádí ve svém odvolání. Pokud jde o procesní stránku, nebyly zjištěny žádné závažné procesní vady řízení, které předcházely vynesení napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městský soud v Praze jako soud odvolací tak nedospěl k závěru, že by zde byl důvod uvedený v § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. pro zrušení napadeného rozsudku. Nutno dodat, že veřejné zasedání o odvolání proběhlo bez účasti obžalovaného, který si nevyzvedl vyrozumění o veřejném zasedání u svého poštovního úřadu, přičemž však byly splněny podmínky ustanovení § 64 odst. 2 tr.ř. o doručování vyrozumění o termínu veřejného zasedání. Veřejné zasedání rovněž proběhlo bez účasti obhájkyně obžalovaného, která se k veřejnému zasedání omluvila s tím, že má jiné jednání, přičemž poukázala, že v dané věci není dán důvod nutné obhajoby. Intervenující státní zástupkyně u veřejného zasedání rovněž neuvedla, tak jak to konec konců neučinil ani odvolatel ve svém písemném odůvodnění odvolání, že by řízení před nalézacím soudem vykazovalo procesních vad. Městský soud v Praze pak dospěl k závěru, že nalézací soud provedl veškeré potřebné důkazy, aby náležitě mohl zjistit skutkový stav věci, tj. postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř. a tyto důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. a na základě tohoto správného hodnocení důkazů vyvodil správný skutkový děj, kdy i použitá právní kvalifikace odpovídá skutkovým zjištěním nalézacího soudu, kdy odvolací soud může pro stručnost odkázat na výstižné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Přesto považuje odvolací soud uvést některé následující skutečnosti, i když obžalovaný M. O. popírá, že by se dopustil jednání uvedeného ve výroku napadeného rozsudku, byla jeho obhajoba vyvrácena provedenými důkazy nalézacím soudem. Obžalovaný je ze svého jednání usvědčován nejen svědeckými výpověďmi poškozeného V. S. a svědků J. R. a R. P., kteří prokazují, že v době, kdy se měl údajně poškozený M. O. dopustit jednání vůči poškozenému V. S., se nemohl nacházet na místě činu, neboť se nacházel v místě svého bydlišti v B., ale obžalovaný je ze svého jednání usvědčován i výpověďmi policistů svědků P. T. a svědka L. CH. Rovněž je vina obžalovaného prokazována listinnými důkazy, které byly provedeny v rámci hlavního líčení nalézacím soudem. Nelze přehlédnout ani zjištění ohledně provozu mobilního telefonu obžalovaného v době jeho údajného napadení poškozeným S., kdy bylo zaznamenáno použití mobilu na zcela jiném místě, než mělo dojít k napadení a rovněž nelze přehlédnout rozpory ve výpovědi svědka P., který měl podpořit obhajobu obžalovaného O. Rovněž odvolací soud poukazuje na obsah trestního oznámení obžalovaného M. O. ze dne 18. února 2003 sepsaného na Obvodním ředitelství SKPV P-5, O. 253/3, právě za účasti svědka P. T. a rovněž tak na obsah úředního záznamu o podání vysvětlení dle § 158 odst. 5 tr.ř. sepsaného dne 22. dubna 2003 s obžalovaným O., opět na stejném oddělení policie, tentokrát za účasti svědka L. CH. Odvolací soud si rovněž nemohl nepovšimnout té skutečnosti, že obžalovaný M. O. při svém výslechu učiněném při hlavním líčení dne 14. ledna 2004 se snažil obsah svých předchozích tvrzení učiněných do shora uvedeného úředního záznamu a protokolu o trestním oznámení částečně zpochybnit. Odvolací soud na základě všech provedených důkazů nalézacím soudem tak dospěl ke stejným závěrům jako soud nalézací, pokud jde o prokázání viny obžalovaného M. O., přičemž skutkovým zjištěním obsaženým ve výroku napadeného rozsudku odpovídá i právní kvalifikace. Rovněž jako správný shledal odvolací soud i výrok o uložení souhrnného trestu obžalovanému M. O., neboť obžalovaný M. O. byl v minulosti odsouzen rozsudkem Okresního soudu v B. ze dne 21. ledna 2004, sp. zn. 8 T 122/2003 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 57/2004 ze dne 23. března 2004 pro trestný čin porušování tajemství dopravovaných zpráv podle § 240 odst. 1 písm. a) tr.zák., kdy i tento trestný čin se týká osoby poškozeného V. S. a manželky obžalovaného – E. O. Tehdy Okresní soud v B. za trestný čin dle § 240 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obžalovanému trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, kdy výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Vzhledem k tomu, že tento rozsudek byl vynesen dne 21. ledna 2004 Okresním soudem v B., správně nyní nalézací soud ukládal obžalovanému trest souhrnný, neboť ho odsuzuje za trestný čin, který spáchal dříve než byl vynesen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin právě Okresním soudem v B. Pokud jde o trest uložený obžalovanému M. O. nalézacím soudem, tedy trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, rozhodně takovýto trest nelze považovat za nepřiměřený tak, jak má na mysli ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Pochybení nalézacího soudu však shledal odvolací soud ve skutečnosti, že dle § 228 odst. 1 tr.ř. uložil obžalovanému nahradit poškozenému V. S. škodu ve výši 2. 400,- Kč, přičemž částkou 2. 400,-Kč se připojil zmocněnec poškozeného s tím, že jde o náklady zmocněnce dle vyhl. 197/1996 Sb. a to za čtyři úkony a čtyři režijní paušály. Pokud nalézací soud přiznal poškozenému tuto částky ve smyslu náhrady škody ve svém rozsudku dne 21.března 2004, postupoval v rozporu s ustanovením § 155 odst. 2 tr.ř., které navíc doznalo změny účinné ke dni 1. července 2004, kdy v době rozhodování nalézacího soudu platilo ustanovení § 155 odst. 2 tr.ř. ve znění, že o povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, kdy o její výši rozhodne po právní moci rozsudku na návrh poškozeného předseda senátu soudu I. stupně, kdy nárok je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká. Vzhledem k tomu , že tehdy nebyl rozsudek v právní moci a ani nemohl být, a to i vzhledem k následnému podání odvolání obžalovaného M. O., nemohl rozhodovat nalézací soud o povinnosti obžalovaného k náhradě nákladů trestního řízení na straně poškozeného. Z tohoto důvodu odvolací soud napravil toto pochybení nalézacího soudu tím, že zrušil výrok o náhradě škody v napadeném rozsudku a odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních s tím, že nyní po právní moci rozsudku může postupovat poškozený prostřednictvím svého zmocněnce v souladu s ustanovením § 155 odst. 2 tr.ř. navíc novelizovaného ke dni 1. července 2004 a obrátit se na předsedu senátu soudu I. stupně s uplatněným nárokem na náhradu nákladů poškozeného související s účastí poškozeného v trestním řízení. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nedotčen, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že v ostatních částech je rozsudek nalézacího soudu zcela správný. P o u č e n í : Toto usnesení není možno napadnout stížností. Lze však proti němu podat ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení dovolání prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v I. stupni (§265e) tr. ř.). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud (265c) tr.ř.). Právo podat dovolání přísluší Nejvyššímu státnímu zástupci na návrh Krajského nebo Vrchního státního zástupce a nebo i bez takového návrhu, pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí soudu, a to i ve prospěch i v neprospěch obviněného a dále obviněnému pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká (§ 265d) odst. 1 tr. ř.). Obviněný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce (§ 265d) odst. 2 tr. ř.), podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. V dovolání musí vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 tr.ř.) být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směruje, který výrok v jakém rozsahu i z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b) odst. 1 písm. a) – l) nebo § 265b) odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Praze dne 21. října 2004 JUDr. Luboš Vlasák, v.r. předseda senátu