Po nabytí účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže s přihlédnutím k ust. § 16 odst. 1, 2 tr. zák. je třeba při právním posouzení a volbě opatření aplikovat zák. č. 218/2003 Sb. i na trestné jednání, jež bylo mladistvým spácháno a státním zástupcem zažalováno před 1.1.2004.

67 To 47/2004 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Městský soud v Praze projednal dne 9. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Beneše a soudců JUDr. Vladimíra Cvetlera a JUDr. Vladany Woratschové odvolání obžalovaného mladistvého O. G. podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. ledna 2004, sp. zn. 1 T 97/2003, a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu se napadený rozsudek ohledně ml. O. G. zrušuje v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu se znovu rozhoduje tak, že obžalovaný mladistvý O. G., nar. 27.9.1987 v Praze, bez zaměstnání, bytem P-7, K. 653/50, j e v i n e n, ž e dne 3.11.2003 kolem 13,50 hod. v Praze 7 v blízkosti křižovatky ulic V. - S. páčením levých předních dveří šroubovákem se pokusil společně s již odsouzeným ml. R. S. vloupat do zde zaparkovaného vozidla tov. zn. Š. F., rz. 2U3 3432, což se mu nepodařilo, nedaleko místa činu byl zadržen přivolanou hlídkou Policie ČR, přičemž poškozením vozidla oba způsobili firmě V. p. s.r.o., se sídlem T., B. 375, škodu ve výši 511,- Kč, t e d y - společně s další osobou v úmyslu spáchat provinění se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní a čin spáchá vloupáním, k dokonání provinění však nedošlo, č í m ž s p á c h a l pokus provinění krádeže podle § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a § 8 odst. 1 tr. zákona k § 247 odst. 1 písm. b) tr. zákona a o d s u z u j e s e podle § 247 odst. 1 tr. zákona za použití § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. se výkon tohoto trestního opatření podmíněně odkládá na zkušební dobu 2 (dva) roky. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona se obžalovanému ukládá trestní opatření propadnutí věci, a to 1 ks šroubováku. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu se poškozená firma V. P. s.r.o., se sídlem T., B. 375 s nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem byl obž. ml. O. G. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona, jehož se měl podle skutkových zjištění soudu I. stupně dopustit společně s ml. R. S. tím, že dne 3.11.2003 v P-7, v blízkosti křižovatky ulic V. a S. se pokusili vloupat páčením levých předních dveří šroubovákem do zde zaparkovaného vozidla tov. zn. Š. F., což se jim nepodařilo, a nedaleko místa činu pak byli zadrženi přivolanou hlídkou Policie ČR, přičemž poškozením vozidla způsobili majiteli firmě V. P. s.r.o. škodu ve výši 511,- Kč. Za popsanou trestnou činnost mu byl uložen jednak trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců nepodmíněně, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice pro mladistvé a jednak trest propadnutí věci - 1 ks šroubováku. Poškozená firma byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal obž. ml. G. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě odvolání do výroku o trestu, který považoval s ohledem na svůj věk, výši způsobené škody i další okolnosti případu za nepřiměřeně přísný. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a uložil mu trest mírnější. Městský soud v Praze přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku, proti němuž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Ve smyslu § 254 odst. 2 tr. řádu přezkoumal i správnost těch výroků, na které v odvolání napadený výrok navazuje, jelikož oprávněná osoba proti nim mohla podat odvolání, když vytýkané vady mohly mít svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž odvolání bylo podáno. Po výše uvedené revizi bylo odvolání shledáno důvodným, a to i pro jiné než v odvolání zmíněné argumenty. Úvodem městský soud nejprve konstatuje, že řízení v této trestní věci není zatíženo žádnou procesní vadou, která by se projevila ve zkrácení práva obžalovaného na obhajobu či v procesně vadném postupu při provádění důkazů, ať ve stádiu přípravného řízení nebo před soudem v hlavním líčení, a proto nebyl důvod ke zrušení rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Je zřejmé, že z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu byla provedena většina potřebných a reálně dosažitelných důkazů, které mohly k objasnění skutkového stavu věci přispět a nalézací soud si tak vytvořil patřičný skutkový základ pro svoje věcně správné rozhodnutí. Se stejnou pečlivostí byly objasňovány okolnosti svědčící proti obžalovanému, jakož i okolnosti svědčící v jeho prospěch, shromážděné důkazy pak obvodní soud hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu. Následně byla učiněna logicky odůvodněná skutková zjištění a objektivní zhodnocení vyústilo ve výrok o vině ml. O. G. Při právním posouzení správně zjištěného skutkového stavu se však soud prvního stupně z důvodů dále uvedených dopustil pochybení, pokud jednání mladistvého kvalifikoval přísněji než jak by odpovídalo příslušným hmotně právním ustanovením účinným v době vyhlášení napadeného rozsudku, což se potom mohlo i nepříznivě odrazit v uloženém trestu. Městský soud po přezkoumání všech výroků napadeného rozsudku (§ 254 odst. 2 tr. ř.), byť opravný prostředek napadal jen výrok o trestu, dospěl k závěru, že předmětným rozhodnutím bylo vícekrát porušeno ustanovení trestního zákona a proto tento rozsudek u mladistvého G. zrušil jak ve výroku o vině tak následně nezbytně i ve výrocích o trestu a náhradě škody. V odvolacím řízení pak nově bylo rozhodováno již jen za použití zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Nový speciální zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní jednání a o soudnictví ve věcech mládeže č. 218/2003 Sb. nabyl účinnosti od 1. ledna 2004. V ust. § 98 tohoto zákona je z důvodů procesní ekonomie a rychlosti trestního řízení sice preferována zásada, že v řízení ve věcech mladistvých, v nichž obžaloba byla podána před nabytím účinnosti zmíněného zákona, se postupuje ještě podle předpisů dosud platných, ale jelikož se jedná jen o pravidlo procesní, které na oblast hmotněprávní nedopadá, musí se soud u těchto věcí v souladu s ust. § 16 odst. 1 tr. zák. zároveň vždy zabývat otázkou, zda posuzování trestnosti předmětného činu by pro mladistvého obžalovaného nebylo podle nového speciálního zákona přeci jen příznivější než podle zákona původního. Po porovnání souborů hmotněprávních norem jako celku je městský soud názoru, že novější zákon, účinný již v době rozhodování obvodního soudu, pro mladistvého G. příznivější skutečně je, a to nejen v použité trestněprávní terminologii - dříve trestný čin je nyní u mladistvých kvalifikován podle § 6 odst. 1 cit. zák. jen jako provinění, ale v novém zákoně jsou obsaženy pro pachatele i příznivější ustanovení upravující odchylně od obecných trestních kodexů základy trestní odpovědnosti mladistvých, podmínky zániku trestnosti jakož i systém právních následků jejich trestného jednání. Všechny tyto příkladmo vyjmenované změny proto v daném případě musí vést již k aplikaci zákona č. 218/2003 Sb. Obvodní soud pro Prahu 7 si však vpředu uvedené hmotně právní ustanovení vyložil nepřesně, když o vině v této trestní věci rozhodl ještě podle trestního zákona s tím, že mladistvý se dopustil trestného činu a nikoli provinění, při volbě sankce za trestnou činnost pak naproti tomu již aplikoval zákon č. 218/2003 Sb., ale činil tak opět nedůsledně, když sice cituje příslušná ustanovení tohoto speciálního zákona, ale v rozporu s nimi místo trestních opatření chybně ukládá tresty. Nesprávným se rovněž jeví výrok o výši a způsobu výkonu trestu. Sama skutečnost, že zákon nebyl použit jako celek (buď tedy trestní zákon nebo zákon o soudnictví ve věcech mládeže), musela nutně vést ke kasaci napadeného rozsudku podle ust.§ 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu, následně uložený nepřiměřený trest pak byl zrušen i podle ust. § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Jak vyplývá z přílohového spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 1 T 42/2003, mladistvý G. byl až doposud 1x soudně trestán, a to dne 4. 6. 2003 pro trestný čin krádeže k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Tato skutečnost zjevně vedla nalézací soud k přesvědčení, že předchozí odsouzení zakládá zpětnost a proto předmětnou trestnou činnost právně kvalifikoval nejen podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. jako vloupání ale pro speciální recidivu pachatele i podle písm. e) téhož zákonného ustanovení. Tomuto závěru však nelze přisvědčit. Podle § 35 odst. 1 zák. č. 218/203 Sb. na mladistvého, kterému bylo uloženo nepodmíněné odnětí svobody v délce nepřevyšující 1 rok, se hledí jakoby nebyl odsouzen, jakmile trest - trestní opatření byl(o) vykonán(o). G. svůj první trest vykonal vazbou již 3. 4. 2003 a proto je třeba na něj jako na netrestaného nahlížet nejpozději dnem 1. 1. 2004, kdy nabyl účinnosti nový speciální zákon o mladistvých, pokud by ovšem o zahlazení jeho odsouzení nebylo rozhodováno ještě dříve za použití ust. § 87 odst. 1 tr. zák. V každém případě ke dni vyhlášení napadeného rozsudku zákonná podmínka „potrestání“ nebo „odsouzení“, jež je předpokladem kvalifikace podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., u jmenovaného splněna být již nemohla a proto jeho jednání mělo být právně posouzeno jen jako pokus provinění krádeže dle § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a § 8 odst. 1 tr. zák. k § § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tento nedostatek musel napravit a právní kvalifikaci při nezměněných skutkových zjištěních zmírnit k odvolání mladistvého městský soud. Po přezkoumání výroku o trestu (nyní trestního opatření) z hlediska § 31/1, 2 tr. zák. a § 9 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. shledal odvolací soud uložený trest jako nepřiměřeně přísný. Účelem opatření vůči mladistvému podle § 9 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. je totiž především vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj mladistvého se zřetelem k jím dosaženému stupni rozumového a mravního vývoje, osobním vlastnostem, k rodinné výchově a k prostředí mladistvého, z něhož pochází, i jeho ochrana před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění. Zákonodárce zde tedy výrazně preferuje výchovnou složku opatření na úkor represe. Na obžalovaného G. je třeba, jak již bylo zmíněno, nahlížet jako na osobu soudně netrestanou, který se předmětné trestné činnosti dopustil ve věku pouhých 16ti let, tedy nedlouho po nabytí jeho částečné deliktní způsobilosti jako osoba nezralá, jejíž mravní a rozumový vývoj nebyl ještě zdaleka ukončen a pro kterou je charakteristické, že předem nedomýšlí důsledky svého selhání, jímž zpravidla spáchání trestné činnosti je. Městský soud při svém rozhodování v odvolacím řízení musel tyto shora uvedené skutečnosti zohlednit stejně tak jako fakt, že osobní svoboda mladistvého v tomto trestním řízení již byla vazbou omezena na dobu delší než 4 měsíce. Jeho jednání navíc zůstalo pouze ve fázi pokusu a jím způsobená škoda je minimální. S přihlédnutím k výše uvedenému považuje odvolací soud uložený nepodmíněný trest odnětí svobody neúměrný účelu zákona a v rozporu s ust. § 31 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb., když již vzhledem k věku delikventa nelze dospět k závěru, že uložení mu jiného, mírnějšího trestního opatření, by se zjevně muselo minout účinkem. Naopak podle mínění soudu 2. stupně trestní opatření odnětí svobody sice v původní výměře ale podmíněně odložené na delší zkušební dobu lépe zajistí nápravu tohoto mladistvého, který si jednak musí uvědomit, že jeho jednání je společensky neakceptovatelné, závažné s tím, že se do budoucna obdobného počínání musí vyvarovat a jednak by měl zároveň doby odkladu výkonu trestního opatření využít k dokončení svého vzdělání či jiné přípravy na budoucí povolání. Pokud by však ve zkušební lhůtě nežil řádným životem, pak nemůže kalkulovat se shovívavostí soudu, který by musel toto trestní opatření přeměnit v jeho přímý výkon. Jen pro úplnost městský soud doplňuje, že při původním rozhodování o typu věznice, v níž měl mladistvý G. nepodmíněné odsouzení vykonat, obvodní soud rovněž nesprávně použil ust. § 39a odst. 3 tr. ř., když pro jeho aplikaci s ohledem na již uvedené rovněž nebyl shledán žádný důvod. P o u č e n í : Tento rozsudek není možno napadnout odvoláním, lze však proti němu podat ve lhůtě 2 měsíců od jeho doručení dovolání prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v 1. stupni (§ 265e tr. ř.). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud (§ 265c tr. ř.). Právo podat dovolání přísluší Nejvyššímu státnímu zástupci na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, a dále obviněnému pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká (§ 265d odst. 1 tr. ř.). Obviněný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). V dovolání musí vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 tr. ř.) být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) nebo § 265b odst. 2, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Praze dne 9. března 2004 JUDr. Petr B e n e š, v. r. předseda senátu