K zákazu reformationis in peius při rozhodování v odvolacím řízení. K přechovávání omamných a psychotropních látek pro jiného. 1.Zákaz reformationis in peius zakotvený v § 259 odst. 4 a § 264 odst. 2 TrŘ není možné chápat tak, že v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného brání tomu, aby byl popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině napadeného rozsudku doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny. V případě, že použitá právní kvalifikace je správná, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nebrání nic v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. V tomto kontextu není vyloučeno ani doplnění nebo upřesnění takových skutkových okolností, které charakterizují subjekt trestného činu, jeho subjektivní stránku nebo vývojové stadium tohoto činu. 2. Nevykazuje-li stíhaný skutek znaky tohoto trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným soudem prvního stupně, nýbrž naplňuje znaky jiného trestného činu, který je postižitelný přísněji než ten trestný čin, jímž byl obžalovaný nesprávně uznán vinným, nebrání zákaz reformationis in peius ve smyslu § 259 odst. 4 TrŘ jeho uznání vinným tímto přísněji trestným činem. Taková změna výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení konaném z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného však nemůže být doprovázena jakýmkoliv zpřísněním uloženého trestu ani zpřísněním podmínek jeho výkonu. V případě, že dolní hranice zákonné trestní sazby kvalifikované skutkové podstaty přísnějšího trestného činu, jejíž znaky obžalovaný naplnil, je vyšší než výměra trestu, jenž mu byl uložen soudem prvního stupně, lze jej nově uznat vinným oním přísnějším trestným činem toliko v základní skutkové podstatě. Vyloučeno není ani uložit nově s odkazem na ustanovení § 259 odst. 4 TrŘ trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené za přísněji trestný čin, jehož znaky obžalovaný skutkem naplnil. Tento postup je na místě zejména v případech, kdy byl trest uložen soudem prvního stupně ve výměře nižší než je dolní hranice zákonné trestní sazby základní skutkové podstaty tohoto přísněji trestného činu.

7 To 507/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Alexandra Sotoláře  a soudců JUDr. Richarda Petráska a JUDr. Jarmily Löffelmanové v trestní věci obžalovaných M. M. ,    T. D. ,   a  V.   H.,    odvolání obžalovaného  M. M.  a   obžalovaného T. D. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 1 T 4/2004-334 ze dne 6. října 2004  a  rozhodl   t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 trestního řádu se napadený rozsudek ve vztahu k obžalovaným M. M. a T.D.  z r u š u j e  ve výroku o vině skutky pod body 1. a 2.  kvalifikovanými jako trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona a podle § 187a odst. 1, odst. 2 trestního zákona, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu se znovu rozhoduje tak, že se obžalovaní 1. M. M., soukromý podnikatel, v České republice trvale bytem na adrese P-9, U V. p. č. 7/703, toho času ve vazbě ve věznici P-4, P., 2. T. D., bez zaměstnání, trvale bytem na adrese P-10 - Strašnice, V p.  č. 1456/15, u z n á v a j í   v i n n ý m i ,   ž e 1. obžalovaní M. M. a T.D. společně od blíže nezjištěné doby do 5. 6. 2003 přechovávali za účelem prodeje jiným osobám v provozovně C. R. B. se sídlem v P-1, Ž. č. 41, celkem 723 plastových sáčků s celkem 552,65 g rostlinné drti z konopí nazývané též marihuana, uvedené v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb.,    o návykových látkách, mezi omamnými látkami, a tři kusy pryskyřičnaté hmoty z konopí nazývané též hašiš o váze 548,389 g, zařazené rovněž v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi látky omamné, přičemž celkem tato drť a pryskyřice obsahovaly 125,01 g účinné látky delta 9-tetrahydrocannabinolu, který patří mezi psychotropní látky vyjmenované v příloze č. 4 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, 2. obžalovaný T. D. dne 5.6.2003 v době kolem 17.15 hod. v C. R. B.  se sídlem v P-1, Ž.  č. 41, nabídl policejním inspektorům pprap. A. H. a pprap. K. M., podílejícím se na akci B. 2, hašiš a když tito jeho nabídku přijali a požádali o množství za 600,-Kč, odešel k baru a odtud se vrátil s igelitovým sáčkem s lištovým uzávěrem, který obsahoval hnědou rozdrolenou pryskyřičnatou látku o hmotnosti 0,801 g, a po jeho předání za něj obdržel částku 600,-Kč, přičemž následným kriminalistickým zkoumáním z oboru chemie byla v této látce zjištěna přítomnost omamných látek cannabinoidů a psychotropní látky delta 9-tetrahydrocannabinol, zařazených mezi zakázané látky uvedené v přílohách č. 3 a 4 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, t e d y  oba obžalovaní bez povolení pro jiného přechovávali omamnou a psychotropní látku v množství větším než malém, a obžalovaný T. D.  neoprávněně prodal jinému omamnou a psychotropní látku č í m ž   s p á c h a l i trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona, a   o d s u z u j í   s e 1. obžalovaný M. M. za tento trestný čin a za trestné činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) trestního zákona a podle 156 odst. 1 písm. a) trestního zákona z rozsudku soudu prvního stupně podle § 187 odst. 1 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců nepodmíněně, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. b) trestního zákona se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s dozorem, 2. obžalovaný T. D.  za tento trestný čin, za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona z rozsudku soudu prvního stupně a za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 3 trestního zákona z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j.  4 T 60/2004-129 ze dne 20. 5. 2004 podle § 187 odst. 1 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku nepodmíněně, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 trestního zákona se současně zrušuje výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 4 T 60/2004-129 ze dne 20. 5. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu se poškozená Česká republika – Policie ČR, Správa hlavního města Prahy, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen. Odůvodnění Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl obžalovaný M. M. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, odst. 2 trestního zákona a trestnými činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) trestního zákona a podle 156 odst. 1 písm. a) trestního zákona a za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zavázán k povinnosti uhradit poškozené Policii České republiky, Správě hlavního města Prahy, škodu ve výši 4.466,-Kč. Stejným rozsudkem byl obžalovaný T. D.  uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona, tímtéž trestným činem podle § 187a odst. 1, odst. 2 trestního zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obžalovaní dopustili uvedených trestných činů tím, že 1. obžalovaný T. D.  sám v C. R. B.  se sídlem v P-1, Ž. č. 41, dne 5.6.2003 v době kolem 17.15 hod. při návštěvě baru pracovníky Policie ČR, kteří se podíleli jako policejní inspektoři na akci B. 2, pprap. A. H. a pprap. K. M., se tito usadili ke stolu a zde je oslovil s tím, že jim nabídl hašiš, tito nabídku přijali a požádali o množství za 600,-Kč, načež odešel k baru a odtud se vrátil s igelitovým sáčkem s lištovým uzávěrem, který obsahoval hnědou rozdrolenou hmotu, a po jeho předání policistům převzal od nich částku 600,-Kč, přičemž následným kriminalistickým zkoumáním z oboru chemie bylo zjištěno, že se jednalo o hnědou pryskyřičnatou látku o hmotnosti 0,801 g, v níž byla zjištěna přítomnost omamných látek cannabinoidů, včetně psychotropní látky delta 9-tetrahydrocannabinol, nazývanou též hašiš, uvedenou v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, 2. obžalovaní M. M. a T.  D.  společně přechovávali v provozovně C. R. B. na výše uvedené adrese celkem 723 plastových sáčků s rostlinnou drtí a 3 kusy pryskyřičnaté hmoty, které byly nalezeny dne 5.6.2003, když byla na základě souhlasu státního zástupce provedena v tomto baru prohlídka jiných prostor, přičemž následně bylo odborným zkoumáním z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, zjištěno, že se jednalo celkem o 552,65 g rostlinné drtě, tzv.konopí, které je uvedeno v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998Sb., o návykových látkách, jako omamná látka, a 548,389 g pryskyřice z konopí nazývané též hašiš, který je rovněž uveden v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná, celkem pak tyto přípravky obsahovaly 125,01 g účinné látky tetrahydrocannabinolu, který je uveden v příloze č. 4 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní, 3. obžalovaný M. M.  sám dne 5.6.2003, když byl zadržen a jeden z přítomných policistů jej vyzval k opuštění baru a nastoupení do služebního vozidla, přiskočil k jednomu ze stolků v baru, shodil z něho sklenici, chtěl stůl zvednout, to se mu, ale nepodařilo, rozběhl se tedy k pprap. P. B., chytil jej za levou ruku a pravou se ho snažil udeřit do obličeje, přičemž křičel, že nikam nepůjde, když se pak zakročující nstržm. J. R.  postavil mezi ně a vyzval jej, aby zanechal svého jednání a zatlačil mu oběma rukama zepředu do ramen, reagoval na to tak, že začal do něj i do pprap. P. B. kopat a nakonec se proti němu rozeběhl a se slovy „Já tě zabiju“ ho uchopil oběma rukama v úrovni pasu a povalil ho na zem, kde se zakousl do přední strany stehna jeho pravé nohy a na tomto místě a na malíkové hraně pravé ruky mu způsobil drobné povrchové oděrky, 4. obžalovaný T. D.  sám ačkoliv mu bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 čj. 33 T 12/2001-45 dne 9.2.2001 s právní mocí téhož dne uloženo ochranné léčení protitoxikomanické formou ambulantní a následně mu bylo toto léčení rozhodnutím ze dne 20.2.2001 nařízeno ve Středisku prevence a léčby drogových závislostí DROP IN se sídlem Praha 1, Karoliny Světlé č. 18, toto léčení nenastoupil Naproti tomu byl podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby státního zástupce zproštěn obžalovaný V. H., jemuž bylo kladeno za vinu, že spolu s obžalovanými M. M. a T.D. přechovával celkem 723 plastových sáčků s rostlinnou drtí a 3 kusy pryskyřičnaté hmoty, v nichž bylo identifikováno 552,65 g konopí, které je uvedeno v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka, a 548,389 g hašiše, který je rovněž uveden v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka, o obsahu celkem 125,01 g účinné látky tetrahydrocannabinolu, která je uvedena v příloze č. 4 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka, přičemž tyto látky byly dne 5. 6. 2003 nalezeny v provozovně C.R.B. během prohlídky jiných prostor provedené policejními orgány se souhlasem státního zástupce. Státní zástupce v tomto jednání obžalovaného V. H. spatřoval trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Soud prvního stupně však dospěl na rozdíl od něj k závěru, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal právě obžalovaný V. H. Proti citovanému rozsudku si v zákonné lhůtě podali odvolání obžalovaní M. M.  a T. D. Svými odvoláními napadli odsuzující výroky tohoto rozsudku. Odvolání obžalovaného T. D. směřuje proti výroku o trestu. Obžalovaný vyslovuje přesvědčení, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný a neodpovídá malému rozsahu jím spáchané trestné činnosti. V této souvislosti poukazuje na to, že drogu hašiš prodal v inkriminované době v C. R. B. pouze jednou a učinil tak na pokyn spoluobžalovaného M. M. a z obavy před ním. Přitom projevuje připravenost k celé věci vypovídat a objasnit okolnosti, za nichž byly v uvedeném baru drogy distribuovány. Zároveň dává najevo lítost nad tím, že se do celé záležitosti zapletl, a navrhuje, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil k novému rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolání obžalovaného M. M. směřuje proti výrokům o vině i o trestu. V jeho odůvodnění obžalovaný namítá, že soud prvního stupně náležitě nezhodnotil všechny provedené důkazy, a vyslovuje přesvědčení, že jeho skutková zjištění v těchto důkazech nemají dostatečnou oporu. V tomto kontextu předně zdůrazňuje, že žádný z provedených důkazů neprokazuje jeho vědomost o existenci omamných a psychotropních látek v jeho baru a zcela kategoricky vylučuje, že by ty, které byly nalezeny v jeho skladových prostorách, byly v jeho vlastnictví. Opačný závěr soudu prvního stupně označuje za ryze spekulativní a neodpovídající skutečnosti. Poukazuje přitom na jedné straně na rozpory ve výpovědích policistů P.B., J.D.,  P. Š.  a D. Š., o jejichž svědectví se opírá soud prvního stupně, a na druhé straně na zcela přesvědčivé výpovědi spoluobžalovaného V. H., jenž vyloučil, že by ve svém baru distribuoval jakékoliv drogy. Současně upozorňuje na to, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že do sklepních prostor, v nichž bylo nalezeno velké množství balení konopí a hašiše, mělo přístup několik jeho zaměstnanců. Pokud za této situace soud prvního stupně vyvozuje jeho vědomost o těchto látkách v podstatě z pouhé skutečnosti, že byl majitelem daného baru, a jde přitom tak daleko, že jej označuje za jejich hlavního distributora, nemůže to podle jeho názoru obstát. Soudu prvního stupně v tomto kontextu zároveň vytýká, že dostatečně nezohlednil to, že nebyla zjištěna shoda daktyloskopických stop zajištěných na obalech drog uschovaných v sklepních prostorách jeho baru s  otisky jeho prstů. V návaznosti na to připomíná, že při policejní razii v jeho baru byl zasahujícím policistům nápomocen a usnadňoval jim orientaci v prohledávaných prostorách, což nikterak nesvědčí o tom, že by před nimi chtěl cokoliv skrývat. Agresivně reagoval až na akutní stresovou situaci, jež vznikla ve chvíli jeho zadržení.  Jeho paniku tehdy umocnilo to, že policisté na něj mluvili česky bez tlumočníka, takže jim dobře nerozuměl. Tyto okolnosti měly být podle jeho přesvědčení zohledněny v jeho prospěch i při úvaze o trestu za trestné činy útoku na veřejného činitele, avšak soud prvního stupně to neučinil. Stejně tak do uloženého trestu nijak nepromítl závěry pořízeného znaleckého posudku z oboru psychiatrie, jenž mu přiznal sníženou příčetnost, ani to, že plně uhradil způsobenou škodu, spolupracoval při odběrech své krve a projevil upřímnou lítost nad tím, co se stalo. Celkově vzato pak podle jeho názoru soud prvního stupně hrubě porušil zásadu in dubio pro reo. S ohledem na to navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a zprostil jej podané obžaloby státního zástupce anebo mu za trestné činy útoku na veřejného činitele uložil některý z alternativních trestů nespojených s odnětím svobody. Městský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 254 odst. 1, 2 a 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost všech odsuzujících výroků napadeného rozsudku a správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obě odvolání jsou částečně důvodná. Řízení, které napadenému rozsudku předcházelo bylo provedeno bez podstatných procesních vad. Dodržována byla též příslušná ustanovení trestního řádu zajišťující právo obžalovaných na obhajobu. Soud prvního stupně provedl v hlavním líčení způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy, které byly dostupné a mohly objasnit skutkový stav, a skutková zjištění, která na základě nich učinil, jsou správná a úplná. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, které pak následně zhodnotil jak jednotlivě tak ve svém souhrnu. Při jejich hodnocení postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu. Soud prvního stupně takto správně zjistil skutkový stav a protože i zdůvodnění jeho skutkových závěrů a myšlenkových postupů, které jej k nim dovedly, odpovídalo podle zjištění odvolacího soudu požadavkům vymezeným ustanovením § 125 trestního řádu, lze na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku odkázat. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil. Současně však vyšel vstříc obžalovanému T.D., jenž projevil připravenost vyjádřit se podrobně k věci, a vyslechl jej k okolnostem distribuce drog v baru C. R. B. Výrok o vině napadeného rozsudku napadá toliko odvolání podané obžalovaným M. M. To brojí proti tomu, že mu je kladeno za vinu spáchání skutku popsaného pod bodem 2. tohoto výroku, kvalifikovaného po právní stránce jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Obžalovaný přitom v zásadě pouze opakuje obhajobu uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně, jenž se s ní náležitě vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. Ke skutkovým námitkám odvolání obžalovaného M. M.  je třeba uvést, že ze spáchání skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině napadeného rozsudku, stejně jako ze spáchání skutku popsaného pod bodem 3. téhož výroku, je spolehlivě usvědčován především výpovědí spoluobžalovaného T. D.  učiněnou před odvolacím soudem, s níž plně korespondují svědectví pprap. A. H., pprap. K. M., pprap. P. B., nstržm. J. D., pprap. J. Š. a por. E. Š., závěry zpracovaných znaleckých posudků z oboru chemie a soudního lékařství, skutečnostmi zachycenými pořízenou fotodokumentací a obsahem opatřených listinných důkazů, zvláště protokolu o prohlídce jiných prostor. Tyto důkazy vyvrací jeho obhajobu a ve svém celku a vzájemných souvislostech jednoznačně prokazují jeho vinu. Východiskem pro právní posouzení daných skutků jsou následující skutkové okolnosti: Dne 5. 6. 2003 zorganizovala Policie ČR akci Boris 2  zaměřenou  proti  distributorům  drog. V rámci této akce navštívili pprap. A. H. a pprap. K. M. kolem 17.00 hod. bar C. R. B. v Ž. ul. v P. Tam se zařadili mezi běžné klienty. Asi po čtvrthodině přistoupil k jejich stolu obžalovaný T. D. a nabídl jim hašiš. Oni jeho nabídku přijali a na jeho dotaz, kolik ho chtějí, upřesnili, že jim postačí dávka za 600,- Kč. Obžalovaný se poté na chvíli vzdálil a odněkud od baru se vrátil s igelitovým sáčkem s lištovým uzávěrem, který obsahoval hnědou rozdrolenou pryskyřičnou hmotu o váze 0,801 g. Po jejím předání jmenovaným policistům od nich obdržel částku 600,-Kč. Vzápětí poté se oba policisté legitimovali, zadrželi jej a se souhlasem státního zástupce v baru provedli prohlídku. Během ní objevili ve skladu 723 ukrytých plastových sáčků s rostlinnou drtí zvanou marihuana o váze 552,65 g  a tři kusy pryskyřičnaté hmoty zvané hašiš o hmotnosti 548,389 g. S ohledem na to zadrželi i majitele baru obžalovaného M. M.. Následně provedeným kriminalistickým zkoumáním z oboru chemie byla ve všech zajištěných látkách zjištěna přítomnost omamných látek cannabinoidů a celkem 125,01 g účinné psychotropní látky delta 9-tetrahydrocannabinol. Obě tyto látky jsou zákonem č. 167/98 Sb., o návykových látkách, zařazeny mezi kontrolované látky, jejichž výroba, přechovávání a distribuce vyžaduje zvláštní povolení. Ani jeden z obžalovaných takové povolení neměl. Obžalovaný M.M.  na své zadržení v uvedeném baru a na výzvu k jeho opuštění a nastoupení do služebního vozidla reagoval tím, že přiskočil k jednomu ze stolků a ve snaze zvednout ho a použít vůči zasahujícím policistům z něho shodil sklenici, načež se rozběhl k pprap. P. B., chytil jej za levou ruku a pravou se ho pokusil udeřit do obličeje, přičemž křičel, že nikam nepůjde, a když se zakročující nstržm. J. R. postavil mezi ně a vyzval jej, aby zanechal svého jednání a oběma rukama jej odstrčil, reagoval na to kopáním do něj i do pprap. P. B. a nakonec se proti němu rozeběhl a se slovy „Já tě zabiju“ ho uchopil oběma rukama v úrovni pasu a povalil ho na zem, kde se zakousl do přední strany stehna jeho pravé nohy a na tomto místě mu způsobil drobné povrchové oděrky. Další oděrky utrpěl nstržm. J. R. na malíkové hraně pravé ruky, když se na zemi pořezal o rozbité sklo. Tento sled rozhodných skutkových okolností vyplývá ze svědectví slyšených svědků, pořízené fotodokumentace, závěrů znaleckého zkoumání a opatřených listinných důkazů. Soud prvního stupně dovodil, že oba obžalovaní předmětné drogy – marihuanu a hašiš – v baru přechovávali za účelem jejich prodeje návštěvníkům. Oba sice tyto drogy rovněž užívali, ovšem pouze v malém množství, aniž by na nich byli závislí. Zajištěné množství přitom výrazně překračovalo jejich potřebu. Obžalovaný T. D. pak byl přistižen při jednom prodeji hašiše a tuto drogu zjevně přinesl odněkud z prostor baru. Závěr o tom, že na přechovávání zajištěných drog se podílel i obžalovaný M. M. učinil soud prvního stupně na základě toho, že jako majitel daného baru musel vědět o tom, co se v něm děje a co je v něm uschováno. S ohledem na okolnosti, za nichž obžalovaný zaútočil na policisty, kteří jej po provedení prohlídky jeho baru zadrželi, a za nichž jim vyhrožoval smrtí, současně dovodil, že to udělal v úmyslu přimět je k tomu, aby od svého zákroku upustili. Opřel se přitom o svědectví jmenovaných policistů, tedy pprap. A. H., pprap. K. M., nstržm. J. R. a pprap. P. B., o výpovědi pprap. J. Š. a por. E. Š., o výsledky provedené prohlídky prostor baru C. R. B., o závěry znaleckého zkoumání z oboru soudního lékařství a chemie a o pořízenou fotodokumentaci. Obžalovaný T. D. v přípravném řízení potvrdil, že občas užívá lehké drogy, jinak ovšem využil svého práva odmítnout vypovídat a k tomu, co mu je kladeno za vinu se nevyjádřil. V hlavním líčení soud prvního stupně v jeho nepřítomnosti přečetl protokol o jeho výpovědi z přípravného řízení a když se následně dostavil k odročenému hlavnímu líčení, opomněl ověřit, zda nezměnil názor a nerozhodl se vypovídat. Připravenost vypovědět k předmětu trestního stíhání pak obžalovaný projevil ve svém odvolání. Městský soud v Praze jej proto během veřejného zasedání nařízeného k projednání podaných odvolání vyslechl. Obžalovaný přitom ve shodě s citovanými skutkovými závěry vypověděl, že v inkriminované době nabídl hašiš návštěvníkům C. R. B.  a že mu pro ně příslušné množství této drogy dal spoluobžalovaný M. M. Současně uvedl, že jej tento měl u baru, kam za ním přišel. Inkasovanou finanční částku – 600,- Kč – pak dal mezi ostatní tržbu. Obžalovaný M. M. popřel, že by o uschování a distribuci drog ve svém baru věděl. K průběhu incidentu s policisty, kteří jej zadrželi, se nijak blíže nevyjádřil s argumentem, že byl tehdy pod vlivem alkoholu a na nic si nepamatuje. Projevil však lítost nad tím, co se stalo a Policii ČR uhradil způsobilou škodu. Jeho obhajobu ohledně přechovávání drog v jeho baru bezpečně vyvrátil spoluobžalovaný T. D., jehož výpověď plně koresponduje s ostatními provedenými důkazy, zvláště pak zmíněnými svědectvími, pořízenými znaleckými posudky a opatřenými listinnými důkazy. Nijak se ovšem provedenými důkazy nepodařilo specifikovat to, jak dlouho byly v daném baru předmětné drogy přechovávány. Z uvedeného je zřejmé, že skutkové závěry soudu prvního stupně lze celkově vzato považovat za správné, byť jejich zachycení v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku není ve všech směrech výstižné. Odvolací soud však shledal, že soudem prvního stupně použitá právní kvalifikace některých skutků kladených obžalovaným M. M. a T. D.  za vinu neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním a není v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona. Žádné pochybnosti nevyvstávají ohledně aplikace ustanovení § 155, § 156 a § 171 trestního zákona. Skutkovou podstatu trestných činů útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) trestního zákona a podle § 156 odst. 1 písm. a) trestního zákona obžalovaný M. M. naplnil tím, že dva policisty, tedy veřejné činitele ve smyslu § 89 odst. 9 trestního zákona, kteří jej zadrželi, při předvádění na policejní oddělení, tedy při výkonu jejich pravomoci, fyzicky napadl, přičemž jednomu z nich způsobil lehké zranění a druhému vyhrožoval usmrcením, to vše v úmyslu docílit toho, aby upustili od svého zákroku a propustili jej ze zadržení. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona pak spáchal obžalovaný T. D., a to tím, že se dlouhodobě vyhýbal nastoupení protitoxikomanického ochranného léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 33 T 12/2001-45 ze dne 9.2.2001, a ve svých důsledcích tak zmařil jeho účel. K právnímu posouzení skutků pod body 3. a 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tedy nelze mít žádné výhrady. Oproti tomu obstát nemůže právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině napadeného rozsudku. Jde o přechovávání omamných a psychotropních látek – známých pod názvy marihuana a hašiš – obžalovanými M. M. a T. D. za účelem jejich další distribuce. Jestliže soud prvního stupně posoudil toto jednání jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, odst. 2 trestního zákona, pochybil. Tak je tomu proto, že přechovávání omamných nebo psychotropních látek za účelem jejich další distribuce je nepochybně jejich přechováváním pro jiného, zatímco přechováváním takových látek podle § 187a trestního zákona se rozumí jejich přechovávání pro sebe. To vyplývá ze vzájemného vztahu tohoto ustanovení a ustanovení § 187 trestního zákona, jímž je postihováno přechovávání takových látek pro jiného. Ustanovení § 187a trestního zákona je tedy subsidiární privilegovanou skutkovou podstatou ve vztahu k ustanovení § 187 trestního zákona. Samotným přechováváním omamných a psychotropních látek ve smyslu § 187 trestního zákona (stejně jako jejich přechováváním ve smyslu § 187a trestního zákona) je jakýkoli způsob jejich držení. Pachatel nemusí mít takové látky přímo u sebe, ale postačí, že je má ve své moci a může s nimi disponovat. Na délce doby přechovávání nezáleží, avšak délka trvání přechovávání má význam pro stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Stíhaným přechováváním omamných a psychotropních látek marihuany a hašiše za účelem jejich dalšího prodeje jiným osobám se tedy obžalovaní M. M. a T. D. dopustili trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona (bod 2. výroku o vině napadeného rozsudku). Dílčím útokem v rámci tohoto trestného činu pak byl prodej jedné dávky hašiše obžalovaným T. D. pprap. A. H. a pprap. K. M.   vpodvečer dne 5. 6. 2004 (bod 1. výroku o vině napadeného rozsudku). Také prodej omamných a psychotropních látek – bez ohledu na jejich množství – totiž postihuje ustanovení § 187 trestního zákona. Odvolací soud má přitom na rozdíl od soudu prvního stupně současně za to, že svým jednáním ani jeden z obžalovaných nenaplnil kvalifikační znak spáchání daného činu ve větším rozsahu. Větší rozsah ve smyslu § 187 odst. 2 písm. a) trestního zákona (stejně jako ve smyslu § 187a odst. 2 trestního zákona) vyjadřuje kvantitativní i kvalitativní stránku přechovávání a prodeje omamných a psychotropních látek ve svém celku. Nepochybně je tedy třeba při posuzování jednání pachatele z hlediska naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vzít v potaz množství látek, které by mělo být způsobilé k použití pro velký počet konzumentů. Svůj význam však má vedle tohoto kvantitativního hlediska též finanční vyjádření hodnoty přechovávané nebo prodávané látky, hodnotit je třeba i druh a kvalitu takové látky, délku jejího přechovávání apod. Tyto skutečnosti je přitom nezbytné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu a ke způsobu provedení činu. Stejně tak je nutné respektovat i medicínské hledisko užívání drog a závislosti na nich. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu k této okolnosti nedbalost [srov. § 6 písm. b) trestního zákona]. S ohledem na uvedené skutečnosti a popsané konkrétní okolnosti posuzovaného případu má odvolací soud za to, že v projednávané trestní věci nelze dovodit, že obžalovaní M. M.  a T. D. přechovávali a prodávali omamné a psychotropní látky marihuana a hašiš ve větším rozsahu. Obžalovanému T. D. byl v posuzované trestní věci prokázán pouze prodej jediné dávky hašiše. Provedené důkazy přitom svědčí o tom, že tak učinil ve spolupachatelství s obžalovaným M. M., avšak ten za to nebyl postaven před soud a trestně stíhán. Množství hašiše a marihuany, kterou obžalovaní přechovávali, nebylo nijak malé - šlo o 552,65 g marihuany a 548,389 g hašiše a v Praze je bylo možné v inkriminované době prodat za přibližně 50.000,- Kč (při ceně cca 250,- Kč za 1 g marihuany a ceně cca 650,- Kč za 1 g hašiše). Provedené důkazy však neumožňují učinit závěr, že tyto látky přechovávali po delší dobu. Jisté je pouze to, že je drželi ten den, kdy byly v baru C.  R. B. zajištěny. Z pořízeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie pak vyplývá, že tyto látky sice jsou škodlivé zdraví, ale ani v tak velkém množství, jaké bylo v posuzovaném případě zajištěno, nejsou způsobilé přivodit smrt ani zvýšeně ohrozit zdraví většího počtu uživatelů. Lze tedy uzavřít, že obžalovaní M. M. a T. D. společným přechováváním uvedených omamných a psychotropních látek za účelem jejich prodeje a obžalovaný T. D. též prodejem takových látek naplnili znaky základní skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona. Naopak, ani jeden z nich se tímto jednáním nedopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, odst. 2 trestního zákona, jímž byli uznáni vinnými napadeným rozsudkem soudu prvního stupně. Za tento trestný čin tedy byli odsouzeni neprávem. Odvolací soud proto musel posoudit, zda a jakým způsobem lze toto pochybení napravit. Dané části výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (jeho body 1. a 2.) mohl přezkoumat a změnit jak z podnětu odvolání obžalovaného M. M. jenž napadl bod 2. toho výroku a v návaznosti na to i výroky o trestu a o náhradě škody (§ 254 odst. 1 trestního řádu), tak i z podnětu odvolání obžalovaného T.D., které směřovalo proti výroku o trestu, jehož výše se odvíjela od výroku o vině (§ 254 odst. 2 trestního zákona).   Současně musel vzít v potaz, že možnosti jeho rozhodnutí v odvolacím řízení omezuje zákaz reformationis in peius. Rozhoduje-li totiž odvolací soud výlučně z podnětu odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nesmí svým rozhodnutím nijak zhoršit jeho postavení (§ 259 odst. 4 trestního řádu). Tento zákaz změny k horšímu se uplatňuje proto, aby mohli obžalovaní napadat nesprávné rozsudky odvoláními a podrobit je přezkoumání soudem druhého stupně bez obavy z rizika zhoršení jejich situace. V neprospěch obžalovaného je přitom rozsudek změněn tehdy, dojde-li k jakékoliv jeho změně, jenž se obžalovaného přímo dotýká, pokud se taková změna projeví ve zhoršení postavení obžalovaného. Postavení obžalovaného je přitom třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků. Takto vymezený zákaz reformationis in peius přitom není možné chápat tak, že by snad v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného bránil tomu, aby byl popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině napadeného rozsudku doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obžalovaného, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním je uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest, nebo nezvyšuje se rozsah náhrady škody apod. Jinými slovy řečeno v případě, že použitá právní kvalifikace je správná, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. V tomto kontextu není vyloučeno ani doplnění nebo upřesnění takových skutkových okolností, které charakterizují subjekt trestného činu, jeho subjektivní stránku nebo vývojové stadium tohoto činu. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je třeba přistupovat i k řešení případů, kdy stíhaný skutek nevykazuje znaky toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným soudem prvního stupně, nýbrž naplňuje znaky jiného trestného činu, který je postižitelný přísněji než ten trestný čin, jímž byl obžalovaný nesprávně uznán vinným. Je tedy zřejmé, že se obžalovaný nedopustil toho trestného činu, který v něm spatřoval soud prvního stupně, na místě však byla právní kvalifikace skutku jako jiného trestného činu, jenž je přísněji trestný. Otázka přitom zní, zda lze obžalovaného v odvolacím řízení uznat vinným tímto přísněji trestným činem. V případě kladné odpovědi by pochopitelně taková změna výroku o vině nemohla být doprovázena jakýmkoliv zpřísněním uloženého trestu, neboť tomu nepochybně brání ustanovení § 259 odst. 4 trestního řádu a § 264 odst. 2 trestního řádu. Bylo by totiž třeba vycházet z toho, že uvedeným postupem fakticky nedojde k žádnému zhoršení postavení obžalovaného. Za účelem dodržení tohoto omezení by ovšem v některých případech bylo možné nově uznat obžalovaného vinným oním přísnějším trestným činem spáchaným toliko v základní skutkové podstatě, třebaže naplnil i znaky jeho kvalifikované skutkové podstaty. To by mohlo být aktuální za situace, kdy dolní hranice zákonné trestní sazby této kvalifikované skutkové podstaty je vyšší než výměra trestu, jenž byl obžalovanému uložen soudem prvního stupně. Pak by nezbylo nic jiného, než nový trest uložit rovněž pod dolní hranicí stanovené za přísněji trestný čin. Další možností je dovodit, že jen z podnětu odvolání podaného ve prospěch obžalovaného není možné jakékoli zpřísnění právní kvalifikace, byť by nesprávná mírnější právní kvalifikace neodpovídala znakům vyjádřeným v popisu posuzovaného skutku. Konečně poslední – zjevně neobhájitelné – řešení uvedené situace by mohlo spočívat v tom, že obžalovaný by byl zproštěn obžaloby s argumentem, podle kterého nenaplnil stíhaným skutkem znaky mírnějšího trestného činu, jímž byl (nesprávně) uznán vinným soudem prvního stupně, ale jeho (správnému) odsouzení za přísněji trestný čin, jehož znaky skutečně naplnil, brání zákaz reformationis in peius. Městský soud v Praze má za to, že na místě je postupovat způsobem popsaným v prvním ze zmíněných řešení dané situace. Jen tímto způsobem totiž lze docílit souladu skutkových zjištění s právní kvalifikací stíhaného skutku, aniž by současně došlo k porušení zákazu reformationis in peius. Taková situace by v posuzovaném případě nastala pokud by správnou právní kvalifikací stíhaného přechovávání omamných a psychotropních látek za účelem jejich prodeje obžalovanými M. M. a T. D. bylo jeho posouzení jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Tato právní kvalifikace je totiž přísnější než právní kvalifikace daného jednání užitá soudem prvního stupně, tedy než jeho posouzení jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Oproti tomu právní kvalifikace tohoto jednání jako trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, odst. 2 trestního zákona a podle § 187 odst. 1 trestního zákona jsou stejně přísné. Vzhledem k tomu, že obžalovaní naplnili posuzovaným jednáním toliko znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona, odvolacímu soudu nic nebránilo v tom zrušit s odkazem na § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně v bodech 1. a 2. a znovu postupem podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu uznat oba obžalované vinnými tímto trestným činem, obžalovaného M. M. za přechovávání daných omamných a psychotropních látek pro jiného a obžalovaného T. D. za toto jejich přechovávání i za jejich prodej. To také odvolací soud tímto rozsudkem učinil. Současně přitom svým výrokem o vině upřesnil popis rozhodných skutkových okolností tak, aby lépe vystihoval učiněná skutková zjištění. S ohledem na to musel s odkazem na § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zároveň zrušit výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k oběma obžalovaným a znovu o trestech pro ně rozhodnout.   Tresty byly obžalovaným M. M. a T. D. ukládány jako tresty úhrnné ve smyslu § 35 odst. 1 trestního zákona; obžalovanému  T.D.  byl trest uložen též jako trest souhrnný ve smyslu § 35 odst. 2 trestního zákona ve vztahu k rozsudku  Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 4 T 60/2004-129 ze dne 20. 5. 2004. Tímto rozsudkem ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č.j. 5 To 506/2004-145 ze dne 25. 11. 2004 byl obžalovaný T. D. odsouzen za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 3 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Oběma obžalovaným byl nyní trest ukládán podle ustanovení § 187 odst. 1 trestního zákona postihujícího trestný čin nejpřísněji trestný ze všech sbíhajících se trestných činů, a to v sazbě od jednoho do pěti let odnětí svobody. Vyměřen jim byl ještě u spodní hranice této zákonné trestní sazby.   Pro rozhodnutí o trestu jsou podstatná hlediska uvedená v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 trestního zákona, týkající se osoby obžalovaných i spáchané trestné činnosti. Obžalovaný M. M. nebyl dosud na území České republiky soudně trestán. Nic negativního k jeho osobě nebylo zjištěno ani v místě jeho bydliště. V průběhu trestního řízení projevil lítost nad útokem vůči zasahujícím policistům a uhradil způsobenou škodu. Znalci z oboru zdravotnictví u něj zjistili snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti. V jeho neprospěch svědčí pouze to, že svým jednáním naplnil znaky hned několika trestných činů. Obžalovaný T. D.  stál v minulosti před soudem již třikrát, vesměs pro drogovou a majetkovou trestnou činnost spojenou s jeho užíváním drog. První z těchto jeho odsouzení je však zahlazeno, a proto k němu nelze přihlížet. Další bylo k dvěma měsícům odnětí svobody, které vykonal dne 20. 4. 2001, tedy již před poměrně dlouhou dobou. Nyní stíhané trestné činnosti se však dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení s probačním dohledem, která mu uplynula dne 9. 8. 2004. Tato skutečnost mu nepochybně přitěžuje. Na druhé straně v jeho prospěch svědčí to, že napomohl k objasnění stíhané trestné činnosti a k usvědčení spoluobžalovaného M. M. Také on projevil lítost nad tím, co učinil, a v místě jeho bydliště k jeho chování nebylo zjištěno nic negativního. Ve srovnání se skutky kladenými za vinu spoluobžalovanému M. M. lze jeho jednání hodnotit jako méně závažné. Uvedené skutečnosti svědčí pro to, že u obou obžalovaných je sice na místě uložit tresty odnětí svobody, avšak se zřetelem k charakteristikám jejich osob a s přihlédnutím k charakteru a závažnosti jimi spáchané  trestné činnosti má odvolací soud za to, že u nich mohou splnit zákonem předpokládaný účel trestu i tresty odnětí svobody v nižší výměře než byly uloženy soudem prvního stupně. Přitom odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřeným trestem je u obžalovaného T. D. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Pro jeho výkon zařadil obžalovaného v souladu s ustanovením § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona do věznice s ostrahou, když s ohledem na jeho osobu neshledal předpoklady pro podmíněný odklad jeho výkonu ve smyslu § 58 odst. 1 trestního zákona ani § 60a odst. 1 trestního zákona. Podle § 35 odst. 2 trestního zákona současně zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 4 T 60/2004-129 ze dne 20. 5. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obžalovanému M. M. pak uložil s přihlédnutím k vyšší společenské nebezpečnosti jeho jednání trest odnětí svobody v poněkud vyšší výměře patnácti měsíců. Pro jeho výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. b) trestního zákona do věznice s dozorem. S ohledem na charakteristiky jeho osoby a na popsané okolnosti případu, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že u něj nejsou dány předpoklady pro podmíněný odklad výkonu tohoto trestu. Nesprávným shledal odvolací soud i výrok o náhradě škody. Soud prvního stupně zavázal k její náhradě obžalovaného M. M., a to vůči Policii ČR, jejíž zaměstnanec - nstržm. J. R.  - byl jeho jednáním poškozen na zdraví. Podmínky pro poskytnutí daného typu náhrady škody jsou stanoveny v  § 444 občanského zákoníku a v § 190 a § 196 zákoníku práce. Škoda na zdraví nstržm. J. R. vznikla způsobem výše popsaným v důsledku fyzického útoku obžalovaného a její finanční vyjádření bylo specifikováno bodovým ohodnocením bolestného znalcem z oboru soudního lékařství. Obžalovaný nikterak nezpochybňoval její výši - 4.466,- Kč – a také tuto částku ještě před skončením hlavního líčení uhradil. Soud prvního stupně si však tuto skutečnost neověřil a napadeným rozsudkem jej zavázal k náhradě způsobené škody. Odvolací soud toto pochybení napravil a dotazem na Policii ČR, Správu hlavního města Prahy, zjistil, že škoda byla obžalovaným M. M. skutečně uhrazena dne 13. 8. 2004. S ohledem na to z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. f) trestního řádu zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě škody a poškozenou Českou republiku – Policii ČR, Správu hlavního města Prahy, postupem podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ze všech těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně v napadeném rozsudku učinil věcně správné rozhodnutí o vině pod body 3. a 4. Všechny ostatní části jeho odsuzujícího výroku shledal nesprávnými, a proto je postupem podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 trestního řádu a § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu změnil způsobem patrným z výroku tohoto rozsudku. Poučení:  Proti  tomuto  rozsudku   n e n í   další řádný opravný prostředek přípustný. Za splnění podmínek § 265a a § 265b trestního řádu však lze proti němu podat   d o v o l á n í ,  a to ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky. Právo podat dovolání přísluší nejvyššímu státnímu zástupci pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, a dále obviněnému pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 trestního řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Praze dne 29. prosince 2004