Z dikce ust. § 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů nevyplývá, že účinností tohoto zákona přecházejí pozemní komunikace do vlastnictví jiných subjektů.Pokud stávající vlastnické vztahy tomuto ustanovení neodpovídají, je třeba dalších právních úkonů ke sladění faktického stavu se zákonnou úpravou.

13 Co 353/2004- 275 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Fučíka a soudkyň JUDr. Blanky Chvojové a JUDr. Elišky Mrázkové v právní věci žalobců: A) M. S., nar. ., bytem P. 3, J. Ž. 29/1859 a B) K. S., nar. ., bytem P. 5, N. V. 13, obou zastoupených advokátkou v P. 1, M. 19, proti žalovaným: 1) Č. R. – M. d., se sídlem P. 1, N. L. S. 1222 a 2) O. hl. m. P., se sídlem P. 1, M. n. 2, zastoupené advokátem v P. 4, u.e 5. k. 51, o zaplacení částky 1.695.446,40 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobců a druhé žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. června 2003 č.j.16 C 8/96-205, t a k t o: I. Rozsudek soudu prvního stupně s e ve vyhovujícím výroku I. o věci samé p o t v r z u j e. II. V zamítavém výroku II. o věci samé ve vztahu k druhé žalované se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně dále ještě částku 1.470,- Kč s 18% úroky z prodlení z částky 160.965,- Kč od 19.1.1996 do 11.4.1996 a z částky 1.470,- Kč od 12.4.1996 do zaplacení, jinak se v tomto výroku co do zamítnutí částky 209.739,60 p o t v r z u j e. III. Ve výrocích III. a IV. o zamítnutí žaloby proti první žalované a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobci a prvním žalovaným se rozsudek soudu prvního stupně p o t v r z u j e. IV. Ve výroku V. o nákladech řízení mezi žalobci a druhou žalovanou se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í jen tak, že tyto náklady činí 55.294,- Kč. V. Ve výrocích VI. a VII. se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že se žalobcům povinnost zaplatit náklady znalečného neukládá a přeplatek zálohy na znalečné se žalobcům nevrací. VI. Ve výroku VII. se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í jen tak, že náklady znalečného, které je druhá žalovaná povinna zaplatit státu činí 320,50 Kč. VII. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 42.640,- Kč k rukám JUDr. J. Š. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. VIII. Ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 1.695.446,40 Kč s příslušenstvím za užívání pozemků, jež jsou v jejich vlastnictví, a na kterých jsou vybudovány pozemní komunikace, tak, že uložil druhé žalované zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 1.125.285,- Kč spolu s ročními úroky z prodlení 18% z částky 159.495,- Kč od 12.4.1996 do zaplacení a s 5,5% úroky z částky 965.790,- Kč od 30.6.2002 do zaplacení. Co do částky 570.161,40 Kč spolu s ročními 18% úroky z prodlení z částky 442.451,40 Kč od 12.4.1996 do zaplacení, s 18% úroky z prodlení z částky 601.946,40 Kč od 8.1.1996 do 11.4.1996, s 3% úroky z prodlení z částky 965.790,- Kč od 30.6.2002 do zaplacení, s 8,5% úroky z částky 127.710,- Kč od 30.6.2002 do zaplacení a s 8,5% úroky z částky 1.093.500,- Kč od 1.2.2002 do 29.6.2002 ve vztahu k druhé žalované žalobu zamítl. Ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou žalobu zamítl zcela a rozhodl, že ve vztahu těchto účastníků nemá žádný právo na náhradu nákladů řízení. Druhé žalované uložil zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 51.419,30 Kč k rukám jejich právní zástupkyně a o náhradě nákladů státu v souvislosti se znalečným rozhodl tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení ve výši 2.125,50 Kč s tím, že se jim vrací přeplatek zálohy na znalečné ve výši 3.874,50 Kč. Druhé žalované uložil povinnost zaplatit státu z téhož důvodu 4.195,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. 172, 156, 148/1, 114/1, dříve v k.ú. Ž., nyní k.ú. Z., které jsou v rozsahu 10.731m2 zastavěny komunikací S. a nájezdem na tuto komunikaci (označované v nových geometrických plánech parc. č. 3168/1). Předmětná komunikace – silnice první třídy č. I/4 přešla na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11.8.1992 č.j. 124/43345/92 podle § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce, tj. hlavního města Prahy. Komunikace je spravována Technickou správou komunikací hl. m. Prahy, jež je rozpočtovou organizací, která podle zřizovací listiny hospodaří s věcmi a majetkovými právy svěřenými jí hlavním městem Prahou do správy a dále s věcmi nabytými z rozpočtu zřizovatele, tj. hl. m. Prahy. Přitom věci – v tomto případě silnice, s nimiž organizace hospodaří, jsou ve vlastnictví hl. m. Prahy K otázce vlastnictví odkázal i na § 3 zák. č. 13/1997 Sb., podle kterého o zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice, nebo místní komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad. Podle odst. 3 téhož ustanovení, v případě, kdy změna kategorie pozemní komunikace vyžaduje změnu vlastnických vztahů k pozemní komunikaci může příslušný silniční úřad vydat rozhodnutí o změně kategorie pouze na základě smlouvy o budoucí smlouvě o převodu vlastnického práva k dotčené pozemní komunikaci uzavřené mezi stávajícím vlastníkem a budoucím vlastníkem. Do doby převodu vlastnického práva k dotčené pozemní komunikaci vykonává všechna práva a povinnosti k této pozemní komunikaci její dosavadní vlastník. Dovodil, že sice komunikace S. je silnicí první třídy, avšak jejím vlastníkem je v důsledku rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11.8.1992 obec hl. m. Praha, která je tedy ve věci pasivně legitimována. S ohledem na to, že mezi ní jako uživatelem zemědělského pozemku a jeho vlastníky nedošlo k dohodě, došel k závěru, že mezi druhou žalovanou a právními předchůdci žalobců vznikl ke dni 24.6.1991 nájemní vztah podle § 22 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. Při stanovení výše dlužného nájemného vycházel ze znaleckého posudku, podle kterého činilo nájemné za dobu od 1.7.1991 do 8.1.1996 podle tehdejších příslušných právních předpisů 5,- Kč za 1m2 ročně, celkově částku 242.623,50 Kč. Za období od 1.2.1999 do 1.2.2002, za které žalobci požadovali nájemné rozšířením žaloby doručeným soudu dne 31.1.2002, činilo nájemné za 1m2 půdy 30,- Kč, tedy za celé období částku 965.790,- Kč. S ohledem na vznesenou námitku promlčení vycházel z obecné tříleté promlčecí doby ve smyslu § 101 občanského zákoníku. Ve vztahu k prvnímu žalovanému období od 1.7.1991 do 18.1.1996 pokládal za promlčený nárok žalobců za období od 1.7.1991 do 18.1.1993, přitom za počátek prodlení považoval nikoliv datum vyhotovení žaloby dne 8.1.1996, ale až 12.4.1996 s ohledem na to, že druhé žalované byla žaloba doručena dne 10.4.1996. Ve vztahu k druhému žalovanému období, tj. od 1.2.1999 do 1.2.2002 se promlčecí doba staví dnem 31.1.2002, kdy bylo soudu doručeno rozšíření žaloby, přičemž počátek prodlení druhého žalovaného nastal až 30.6.2002, neboť rozšíření žaloby mu bylo doručeno dne 28.6.2003. Úroky z prodlení žalobcům přiznal podle výše diskontní sazby ČNB v době počátku prodlení. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou, která měla v řízení úspěch, rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, neboť první žalované žádné náklady řízení nevznikly. O nákladech řízení mezi žalobci a druhou žalovanou rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle poměru jejich úspěchu a neúspěchu ve věci, když náklady řízení žalobců činily 157.053,50 Kč a při poměrném úspěchu v poměru 66,37% mají právo na náhradu nákladů řízení ve výši 32,74% těchto jejich celkových nákladů (66,37%-33,63%, tedy částku 51.419,30 Kč). Podle stejného poměru rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř. o nákladech řízení státu, které činily na znalečném 6.320,50 Kč. Z této částky jsou žalobci povinni nahradit státu 2.125,50 Kč při 33,63% neúspěchu a druhá žalovaná částku 4.195,- Kč při 66,37% neúspěchu. Vzhledem k tomu, že žalobci složili zálohu na znalečné 6.000,- Kč, vznikl tak přeplatek ve výši 3.874,50 Kč, kterou je žalobcům třeba vrátit. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci a druhá žalovaná. Žalobci napadli odvoláním zamítavý výrok II., a to co do částky 211.209,60 Kč spolu s příslušenstvím, které požadovali ve výši 18% úroků z prodlení z částky 395.094,35 Kč od 8.1.1996 do zaplacení a spolu s 5,5% úroky z částky 965.790,- Kč od 30.6.2002 do zaplacení a dále zamítavý výrok III. ve vztahu k prvnímu žalovanému a akcesorické výroky o nákladech řízení. Ohledně rozhodnutí ve výroku II. o částečném zamítnutí žaloby ve vztahu k druhé žalované, soudu prvního stupně vytýkali, že nesprávně hodnotil provedené důkazy a věc nesprávně právně posoudil. Odůvodnění rozsudku ohledně výše nájemného pokládají za nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze dovodit, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil. Poukázali na to, že předmětem řízení byla částka 1.695.446,40 Kč spolu s 18% úroky z prodlení z částky 601.946,40 Kč od 8.1.1996 do zaplacení a spolu s 8,5% úroky z částky 1.093.050,- Kč jdoucím od 1.2.2002 do zaplacení. Proti zamítnutí 3% úroků z prodlení z částky 965.790,- Kč od 30.6.2002 do zaplacení neměli výhrady, neboť 5,5% výše úroků odpovídá dvojnásobku diskontní sazby v té době. Ohledně znalcem stanovené výši nájemného měli výhrady pouze proti ceně za období od 1.11.1994 do 30.12.1994, kdy pokládali za přiměřenou cenu za 1m2 půdy ročně 166,60 Kč, takže za období dvou měsíců požadovali 39.400,90 Kč. S ohledem na promlčení jim měla být proto přiznána částka 1.336.494,61 Kč spolu s 18% úroky z prodlení z částky 395.094,35 Kč od 8.1.1996 do zaplacení a spolu s 5,5% úroky z částky 965.790,- Kč od 30.6.2002 do zaplacení. Navrhli, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadeném výroku II. změněn tak, že se žaloba zamítá pouze, pokud přesahuje tuto částku. S ohledem na to, že jako soukromé osoby nemají přístup k listinným důkazům, navrhli v podstatě z opatrnosti, aby v případě, že odvolací soud zjistí, že pasivně legitimovanou ve věci je první žalovaná, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k této žalované tak, že se povinnost zaplatit jim požadovanou částku na nájemném spolu s příslušenstvím ukládá první žalované. Konečně namítali, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu spočívalo na znaleckém posouzení, bylo třeba v otázce nákladů řízení aplikovat ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznat jim plnou náhradu těchto nákladů bez ohledu na poměr úspěchu a neúspěchu ve věci. Druhá žalovaná ve svém odvolání, které v průběhu odvolacího řízení upřesnila tak, že směřuje do celé částky přiznané ve výši 1.125.285,- Kč s příslušenstvím, soudu prvního stupně vytýkala, že nesprávně hodnotil provedené důkazy a věc po právní stránce nesprávně posoudil, pokud shledal, že je ve věci pasivně legitimována. Vlastníkem areálu tzv. radiály S. je s ohledem na charakter této komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb. stát. Podle znaleckého posudku, z něhož vycházel soud prvního stupně, se jedná převážně o komunikace dálničního typu a nikoliv o komunikace první třídy, jak bez dalšího dovozuje v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně. Přitom dálnice jsou ve vlastnictví státu a nikoliv obce. Při existenci zákonné úpravy je vyloučeno, aby Ministerstvo financí mohlo platně rozhodnout o převozu vlastnického práva ke komunikaci na jiný subjekt. Namítala dále, že se nemůže jednat o nájemní vztah podle § 22 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., neboť komunikace je postavena na pozemcích, které nejsou zemědělsky využívány. I v případě, že by byla pasivně legitimována, bylo by ji možno zavázat k plnění jen z důvodu tzv. bezesmluvního užívání pozemku. Přitom jí však užíváním sporného pozemku žádný majetkový prospěch nevznikl, proto je nárok vůči ní nedůvodný a odpovědnou k plnění je jedině Česká republika zastoupená Ministerstvem dopravy nebo Správou dálnic. Právo z bezdůvodného obohacení je omezeno dvouletou promlčecí dobou, takže i v případě její pasivní legitimace by byl nárok žalobců o další jeden rok promlčen. Navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadeném vyhovujícím výroku I. změněn tak, že se žaloba proti ní zamítá a v akcesorických výrocích rozhodnuto podle příslušných zákonných ustanovení. První žalovaná vyvracela důvody obou odvolání, která pokládala za vnitřně rozporná. V otázce vlastnictví odkázala především na listinné důkazy, např. na sdělení odboru dopravy Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 18.4.1997 o tom, že vlastníkem předmětné části komunikace S. je hl. m. Praha, když tuto skutečnost potvrdila i Technická správa komunikací svým sdělením ze dne 4.6.2003. O vlastnictví druhé žalované svědčí i to, že provádí investiční akce na komunikaci S.. To se týká např. tunelu Mrázovka, jehož investorem a následným provozovatelem je právě druhá žalovaná. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně učiněným v souvislosti s § 3 odst. 3 zák. č. 13/1997 Sb.,o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Konečně poukázala na to, že znalec přesně neurčil typ pozemní komunikace, pouze bez dalšího vysvětlení v posudku použil pojmu „dálnice“ a „silnice“. Ze znaleckého posudku tak nelze učinit právní závěr dovozovaný druhým žalovaným, že se jedná o pozemní komunikaci „dálničního typu“, ostatně takový pojem ani zákon o pozemních komunikacích nezná. I místní komunikace mohou být vystaveny jako rychlostní místní komunikace ve smyslu § 6 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb. a z jejich uspořádání a kvality stavby nelze učinit jednoznačný závěr, že se nejedná o dálnici, která má být ve vlastnictví státu. Navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v zamítavé části ve vztahu k ní potvrzen. Připojila se k návrhu druhé žalované v tom směru, aby přisouzená částky byla snížena o částku odpovídající dvouleté promlčecí době nároků z bezdůvodného obohacení. Odvolací soud po zjištění, že účastníci uplatnili odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byl napaden odvoláním podle §§ 212 a 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a shledal, že odvolání druhé žalované není důvodné a odvolání žalobců je důvodné pouze z malé části. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil převážně správná skutková zjištění a přes určité odlišnosti v právním posouzení věci, i převážně správně rozhodl ohledně jistiny, když při výpočtu dlužné částky došlo zřejmě k drobné numerické chybě. Přes určité nedostatky v odůvodnění rozsudku, které se týkají absence numerických výpočtů dlužné částky s pouhým odkazem na znalecký posudek, a které způsobují jeho menší srozumitelnost co do důvodů, které soud prvního stupně vedly ke stanovení dlužné částky, mohl odvolací soud rozhodnout v zásadě na základě skutkového stavu věci tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. V otázce vlastnictví komunikace S. doplnil odvolací soud dokazování ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. pouze dvěma listinnými důkazy, které však neměly zásadní význam a pouze potvrdily právní názor vyjádřený v odůvodnění napadeného rozsudku. Z dopisu ministra dopravy Ing. Milana Šimonovského ze dne 14. října 2003 adresovaného MUDr. Pavlu Bémovi, primátoru hl. m. Prahy, ve věci problematiky vlastnictví silnic první třídy na území hl. m. Prahy zjistil, že ministr tímto dopisem žádal, aby hl. m. Praha předalo předmětné úseky silnic první třídy do vlastnictví státu v zastoupení Ředitelství silnic a dálnic ČR, aby tak byl naplněn § 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. Ministr navrhl, aby převod byl uskutečněn obdobně jako u úseku silničního okruhu kolem hl. m. Prahy, který byl vybudován hl. m. Prahou, tedy darovací smlouvou uzavřenou mezi hl. m. Praha a Ředitelstvím silnic a dálnic ČR. Dopisem ze dne 13.11.2003 sdělil primátor hl. m. Prahy ministru dopravy, že na naplnění § 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. v současnosti hl. m. Praha pracuje, veškeré doklady od správce dotčených komunikací jsou již předány na odbor správy majetku Magistrátu hl. m. Prahy, který provádí poslední potřebné kroky k přípravě podkladů, na základě kterých bude možno vypracovat návrhy smluv o převodu silnic první třídy z majetku hl. m. Prahy do vlastnictví státu. Odvolací soud konstatoval, že se soud prvního stupně po zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemků, na nichž je z části umístěna komunikace S., správně nejprve zabýval otázkou vlastnictví této komunikace a tím i pasivní věcné legitimace žalovaných. Jeho právní závěr, že vlastníkem této komunikace je obec hl. m. Praha, vychází ze zák. č. 172/1991 Sb., na podkladě jehož § 5 odst. 1 písm. b) rozhodlo Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 11.8.1992, že z majetku České republiky přechází do vlastnictví obce hl. m. Prahy mimo jiné i věci, k nimž ke dni účinnosti zákona příslušelo právo hospodaření Technické správě komunikací hl. m. Prahy. Takto vyřešená otázka pasivní legitimace platí beze zbytku pro období do podání žaloby, tj. 19.1.1996, tedy před účinností zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Námitky druhé žalované, že se jednalo o svévolné předání vlastnictví, jsou naprosto nedůvodné, neboť Ministerstvo financí takto rozhodlo za souhlasu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci na základě žádosti Magistrátního úřadu hl. m. Prahy ze dne 30.3.1992 a dalších doplňků k žádosti z června 1992 zcela v souladu s podmínkami uvedenými v § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 172/1991 Sb. Další námitky nedostatku pasivní věcné legitimace, jak je vznáší druhá žalovaná, vycházejí ze znění § 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., podle něhož je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy stát, vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Tato argumentace se může týkat pouze období od účinnosti tohoto zákona, to je druhé části žaloby v projednávané věci, zahrnující období od 1.2.1999 do 31.1.2002 tak, jak byla žaloba rozšířena podáním došlým soudu 31.1.2002. Je nepochybné, že ke dni účinnosti zákona č. 13/1979 Sb. byla vlastníkem silnice druhá žalovaná, která své vlastnické právo vykonávala prostřednictvím k tomu zřízené organizace Technická správa komunikací. Na rozdíl od zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, který v §§1-3 stanovil, které věci z vlastnictví státu přecházejí do vlastnictví obcí okamžikem účinnosti zákona, a v §§ 5 a 6 přešly, které věci mohou být na žádost obce do jejího vlastnictví převedeny, je otázka vlastnictví pozemních komunikací obsažená v § 9 zák. č. 13/1997 Sb. odlišná. Tento zákon pouze stanoví, kdo má být vlastníkem pozemních komunikací té které kategorie. Podle názoru odvolacího soudu z této dikce nevyplývá, že účinností zákona přecházejí pozemní komunikace do vlastnictví jiných subjektů, ale pokud stávající vlastnické vztahy tomuto ustanovení neodpovídají, je třeba dalších právních úkonů ke sladění faktického stavu se zákonnou úpravou. Tomuto výkladu odpovídá znění § 3 odst. 3 zákona, podle něhož v případě, kdy změna kategorie pozemní komunikace vyžaduje změnu vlastnických vztahů k pozemní komunikaci, může příslušný silniční správní úřad vydat rozhodnutí o změně kategorie pouze na základě smlouvy o budoucí smlouvě o převodu vlastnického práva k dotčené pozemní komunikaci uzavřené mezi stávajícím vlastníkem a budoucím vlastníkem. Do doby převodu vlastnického práva k dotčené pozemní komunikaci vykonává všechna práva a povinnosti k této pozemní komunikaci její dosavadní vlastník. K obdobnému postupu, tedy ke změně vlastnictví na základě smlouvy mezi dosavadním vlastníkem a tím, kdo má být vlastníkem pozemní komunikace v souladu s § 9 citovaného zákona, musí podle názoru odvolacího soudu dojít v případě, že ke dni účinnosti zákona jsou vlastnické vztahy v rozporu s tímto ustanovením. Soud prvního stupně se podrobně nezabýval tím, o jaký typ pozemní komunikace se v projednávaném případě jedná a tuto otázku neřeší ani znalecký posudek, který byl v řízení vypracován. Zařazení pozemních komunikací do kategorií podle § 3 a násl. zák. č. 13/1997 Sb. je v kompetenci jejich vlastníků, kteří rozdělují silnice a místní komunikace do jednotlivých tříd a uvnitř jednotlivých tříd je označují čísly, popř. alfabetickými znaky. Jde o výkon vlastnického práva v rámci evidence majetku, nikoliv o správní rozhodování a tuto činnost správy provádí v případě silnic první třídy Ministerstvo dopravy a spojů, v případě silnic druhé a třetí třídy kraje a v případě místních komunikací obce. Naproti tomu rozhodnutí o zařazení pozemní komunikace do kategorie silnic nebo kategorie místních komunikací, resp. o jejich vyřazení z těchto kategorií, jsou správními rozhodnutími ve smyslu § 40 zákona. Mezi důkazy, které účastníci v projednávané věci soudu předložili, není jakékoli rozhodnutí Ministerstva dopravy o zařazení komunikace do sítě silnic první třídy ani rozhodnutí obecního úřadu o její zařazení do sítě místních komunikací, byť z uspořádání a kvality stavby by bylo možno učinit závěr, že se jedná rychlostní místní komunikaci ve smyslu § 6 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb. Odvolací soud tedy vycházel pouze z označení komunikace jako S I/4, z něhož je zřejmé, že se jedná o silnici první třídy, která však je dosud ve vlastnictví hl. m. Prahy. Účastníci totiž netvrdí ani neprokazují, že došlo ke zpětnému převodu vlastnictví této silnice I.třídy z obce hl. m. Praha na stát. O tom, že tomu tak nebylo, svědčí i shora citovaná korespondence mezi ministrem dopravy České republiky a primátorem hl. m. Prahy, ve věci problematiky vlastnictví silnic první třídy na území hl. m. Prahy, z níž vyplývá, že oba subjekty převod vlastnictví připravují tak, aby byl § 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. naplněn. V době, za kterou žalobci požadují finanční plnění však byla (a zřejmě až do současné doby je) vlastníkem silnice první třídy S. v uvedeném úseku označeném jako S I/4 obec hl. m. Praha. Ve prospěch vlastnictví druhé žalované svědčí výkon vlastnických práv včetně údržby této silnice první třídy. Pokud by tato komunikace byla ve vlastnictví státu, pak by v současném systému správy a údržby silnic a dálnic v České republice její správu vykonávalo Ředitelství silnic a dálnic v Praze tím, že by péči o ni smluvně zajistilo u příslušného střediska správy a údržby silnic, jejichž práci kontroluje, přejímá a hradí ze státních prostředků (tím zastupuje stát jako vlastníka). Ve skutečnosti však hl. m. Praha v rozhodném období vykonávala a dosud vykonává ve vztahu k této pozemní komunikaci oprávnění a povinnosti vlastníka mimo jiné i tím, že ji spravuje a udržuje prostřednictvím své příspěvkové organizace Technická správa komunikací obdobně, jako spravuje místní komunikace (včetně rychlostních místních komunikací), které jsou v jejím vlastnictví v souladu s ust. § 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. Přesto, že se soud prvního stupně touto problematikou takto podrobně nezabýval, došel ke správnému závěru, že druhá žalovaná je vlastníkem pozemní komunikace umístěné na pozemku žalobců, a tím je i ve věci pasivně legitimovaná. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že mezi vlastníky a druhou žalovanou vznikl ke dni 24.6.1991 nájemní vztah podle § 22 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. ve vztahu k těmto částem pozemku, je odvolací soud toho názoru, že takový nájemní vztah nevznikl, neboť komunikace je postavena na těch částech pozemků, které nejsou zemědělsky využívány a § 22 odst. 2 zák. o půdě se na ně nevztahuje. Druhá žalovaná tedy užívá pozemky bez právního důvodu a je povinna vydat žalobcům bezdůvodné obohacení ve výši nájemného, přičemž je třeba vycházet z cen platných pro hl. m. Prahu pro nájem za žalované období, pokud se nejedná o částky promlčené. Podle § 107 odst. 1 občanského zákoníku se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se právo nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo. S ohledem na to, že v projednávané věci druhá žalovaná své vlastnické právo k pozemní komunikaci popírala a otázka pasivní legitimace se vyřešila až v průběhu řízení, nepřichází v úvahu subjektivní promlčecí doba podle citovaného odst. 1, ale pouze objektivní promlčecí doba, která je tříletá a počítá se od doby, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Soud prvního stupně správně dovodil, že vzhledem k podání žaloby 19.1.1996 a jeho rozšíření 31.1.2002 mají žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení za dvě období, a to od 19.1.1993 do 19.1.1996 a od 1.2.1999 do 31.1.2002, tedy vždy za tři roky zpětně od podání žaloby resp. od jejího rozšíření. Určení ceny pronájmu, je pro obě období odlišné a řídí se s přihlédnutím k cenové regulaci příslušnými vyhláškami a cenovými výměry Ministerstva financí tak, jak je uvedeno ve znaleckém posudku, z něhož vycházel i soud prvního stupně. S ohledem na to, že v žádném cenovém předpisu nejsou pozemky pod veřejnými silnicemi označeny jako pozemky určené k podnikání, nelze je jako takové oceňovat. V období od 1.1.1993 do 31.10.1994 je cena nájmu podle § 17 odst. 2 písm. a) vyhl. č. 611/1992 Sb. 5,- Kč za 1m2. Následující vyhláška č. 178/1994 Sb. účinná od 1.11.1994 nepamatovala na obdobné případy, proto je třeba vycházet pro období od 1.11.1994 do 31.12.1994 z cenového výměru Ministerstva financí č. 012/94 ze dne 3.10.1994, podle jehož položky 15 písm. c) byla cena nájmu nadále 5,- Kč za 1m2. Od 1.1.1995 platil cenový výměr Ministerstva financí ČR CV 01/95, který stanovil nájem pro hl. m. Prahu rovněž ve výši 5,- Kč za 1m2. Za první žalované období tří let při celkové výměře pozemků zastavěných silnicí 10.731m2 a při výši regulovaného nájemného 5,- Kč ročně za 1m2 činí bezdůvodné obohacení druhé žalované z bezesmluvního užívání pozemků žalobců celkem 160.965,- Kč, tj. o 1.470,- Kč více, než kolik stanovil, zřejmě v důsledku početní chyby, soud prvního stupně. Pokud se týká druhého období od 1.2.1999 do 31.1.2002, pak tato období pokrývají vyhl. č.279/1997 Sb., vyhl. č. 127/1999 Sb., vyhl. č. 173/2000 Sb. a vyhl. č. 338/2001 Sb. Cena nájmu je stanovená podle cenového výměru Ministerstva financí ČR č. 01/98 ze dne 4.12.1997, účinného od 1.1.1998, podle jehož položky 10 písm. c) činilo nadále regulované nájemné za 1m půdy v Praze 30,- Kč ročně. Za tři roky, při výměře 10.731m2, činí bezdůvodné obohacení za toto období 965.790,- Kč. Žalobci tedy mají právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku v celkové výši 1.126.755,- Kč spolu s příslušnými úroky z prodlení tak, jak vycházejí z § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. podle dvojnásobku diskontní sazby stanovené ČNB pro jednotlivá období, a to vždy od podání žaloby tak, jak žalobci požadovali. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.,v němž bylo žalobě vyhověno ve vztahu k druhé žalované co do částky 1.125.285,- Kč spolu s tam uvedenými úroky z prodlení, podle § 219 o.s.ř. potvrdil. S ohledem na to, že z výroku II., v němž byla ve vztahu k druhé žalované zamítnuta žaloba o zaplacení částky 570.161,40 Kč spolu s ročním 18% úroky z prodlení z částky 442.451,40 Kč od 12.4.1996 do zaplacení, s 18% úroky z prodlení z částky 601.946,40 Kč od 8.1.1996 do 11.4.1996, s 3% úroky z prodlení z částky 965.790,- Kč od 30.6.2002 do zaplacení, s 8,5% úroky z částky 127.710,- Kč od 30.6.2002 do zaplacení a s 8,5% úroky z částky 1.093.500,- Kč od 1.2.2002 do 29.6.2002, se žalobci odvolali pouze co do částky 211.209,60 Kč spolu s příslušenstvím, které požadovali ve výši 18% úroku z prodlení z částky 395.094,35 Kč od 8.1.1996 do zaplacení a spolu s 5,5% úroky z částky 965.790,- Kč od 30.6.2002 do zaplacení, přezkoumal odvolací soud tento výrok pouze co do jimi napadené části. Shledal, že kromě částky uvedené ve výroku I., tj. 1.125.285,- Kč s příslušenstvím je druhá žalovaná povinna žalobcům zaplatit ještě dalších 1.470,- Kč spolu s 18% úroky z prodlení z částky 160.965,- Kč, a to od 19.1.1996, kdy byla podána žaloba, do 11.4.1996, neboť soud prvního stupně přiznal úroky z prodlení až ode dne doručení žaloby druhé žalované, tj. od 12.4.1996, přičemž pro tento postup neshledal odvolací soud důvod. S ohledem na to, že do výše úroku z prodlení a počátku doby prodlení z částky 265.790,- Kč se žalobci neodvolali, stejně tak jako co do zamítnutí žaloby nad rámec 211.209,60 Kč, zůstal v tomto rozsahu výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle § 206 odst. 2 o.s.ř. nedotčen. Co do zamítnutí částky 209.739,60 Kč byl podle § 219 o.s.ř. tento výrok potvrzen. S ohledem na to, že první žalovaná není vlastníkem silnice umístěné na pozemcích žalobců, není tedy ve věci pasivně legitimována a žaloba je proti ní nedůvodná. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a touto žalovanou vychází z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario. Odvolací soudu proto ve výrocích III. a IV. o zamítnutí žaloby proti první žalované a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a touto žalovanou rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. Ve výroku V. o nákladech řízení mezi žalobci a druhou žalovanou soud prvního stupně správně vycházel z § 142 odst. 2 o.s.ř. a přiznal žalobcům právo na náhradu těchto nákladů podle jejich částečného úspěchu ve věci. Žaloba byla částečně zamítnuta jednak z důvodu promlčení a jednak proto, že žalobci požadovaná částka neodpovídala cenovým předpisům. Názor žalobců, že mělo být postupováno podle § 142 odst. 3 o.s.ř., není správný, neboť rozhodnutí o výši plnění nezáviselo zcela na znaleckém posudku ani na úvaze soudu, ale bylo dáno cenovými předpisy. Žalobcům tedy náleží právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně za právní zastoupení a soudní poplatky v poměrné výši 51.419,30 Kč tak, jak stanovil soud prvního stupně a dále 3.874,50 Kč, které žalobci přeplatili na složené záloze na znalečném (ve výši 6.000,- Kč). S ohledem na to, že ze zálohy bylo znalečné zaplaceno, není možné již tuto částku z prostředků Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobcům vracet. Ta část znalečného, kterou měl podle výsledku řízení zaplatit druhý žalovaný, však tvoří náklady řízení, na které mají žalobci podle výsledku řízení proti žalovanému právo. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. o nákladech řízení mezi žalobci a druhou žalovanou podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil jen tak, že podle § 142 odst. 2 o.s.ř. mají žalovaní právo kromě částky 51.419,30 Kč ještě na další 3.874,50 Kč představujících přeplatek na záloze na znalečné. V závislosti na tom změnil podle § 220 odst. 1 o.s.ř. výrok VI., VII., VIII. Napadeného rozsudku tak, že žalobcům, kteří již zálohu na znalečné složili, se podle § 148 odst. 1 o.s.ř. povinnost platit znalečné neukládá a rovněž se jim již vyčerpaný přeplatek zálohy na znalečné nevrací. Druhé žalované se ukládá povinnost zaplatit na účet soudu prvního stupně částku 320,50 Kč, neboť celkové výše znalečného činila 6.320,50 Kč, z níž 6.000,- Kč bylo kryto zálohou a z celkové částky 4.195,- Kč, které je druhá žalovaná povinna podle výsledku sporu na znalečném zaplatit, zaplatí jako náhradu nákladů řízení 3.874,50 Kč žalobcům a zbývající částku 320,50 Kč nahradí státu podle § 148 odst. 1 o.s.ř. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou tak, že podle § 142 odst. 2 o.s.ř. přiznal žalobcům podle jejich poměrného úspěchu ve věci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 42.640,- Kč (§ 224 odst. 1, 142 odst. 2 o.s.ř.). Tato částka představuje náklady právního zastoupení, když žalobci učinili předmětem řízení částku 211.209,60 Kč s příslušenstvím a druhá žalovaná dalších 1,125.285,- Kč s příslušenstvím, tedy celkem 1,336.494,60 Kč s příslušenstvím. Z této částky pak činí náklady právního zastoupení podle § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. paušální náhradu 51.600,- Kč, zvýšenou podle § 17 odst. 2 této vyhlášky o 20% při zastoupení dvou žalobců, tj. 61.920,- Kč, spolu s náhradou hotových výloh podle vyhl. č. 177/1996 Sb. 3x75,- Kč, tj. 62.145,- Kč. Při odečtení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v odvolacím řízení mají žalobci proti žalované právo na náhradu těchto nákladů ve výši jejich 68,6%, tj. 42.640,- Kč. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario s ohledem na to, že první žalovaný, který měl ve věci úspěch, náhradu nákladů odvolacího řízení nepožadoval, neboť mu nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í odvolání přípustné. Dovolání je možno podat do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1, přičemž proti té části, v níž byl rozsudek soud prvního stupně potvrzen, lze dovolání podat pouze za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud dojde k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 2. února 2005 JUDr. Vladimír F u č í k, v.r. předseda senátu