Aplikace ust. § 20 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. je pojmově vyloučena u bezúplatných převodů privatizovaného majetku.

14 Co 139/2005 – 136 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Jany Šrédlové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: S. v. ú. m. P. a.s., se sídlem P. 9 – B., A. v. ú., IČ , zast. advokátem se sídlem , proti žalovaným: 1) F. n. m. Č. r., se sídlem P. 2, R. n. 42, IČ , zast. , advokátkou se sídlem 2) Č. r. – Ú. p z. s. v v. m., se sídlem P. 2, R. n. 42, k doručení Ú. p. v P. 10, K. 1441/46, o 1,912.800,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. září 2004, č.j. 30 C 4/2003 – 96 opraveného usnesením ze dne 20. ledna 2005, č.j. 30 C 4/2003 - 123 t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně opravený usnesením ze dne 20. ledna 2005 se v zamítavém výroku o věci samé (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a prvým žalovaným (výrok II.) a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným (výrok III.) p o t v r z u j e . Žalobce je povinen zaplatit prvému žalovanému na nákladech odvolacího řízení 60.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky. Žalobce a druhý žalovaný vzájemně nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení zamítl soud I. stupně žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1,192.800,- Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku (výrok I.), uložil žalobci nahradit prvému žalovanému náklady řízení 50.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky (výrok II.), rozhodl, že žalobce a druhý žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a zastavil řízení ve vztahu ke třetímu žalovanému F. ú. pro P. 9 s tím, že žalobce a třetí žalovaný vzájemně nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Řízení bylo zastaveno proti původně třetímu žalovanému F. ú. pro P. 9 po zpětvzetí žaloby. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že dne 14. 6. 1993 uzavřela příspěvková organizace S. v. ú. m. s M. h. ČR smlouvu o poskytnutí bezúročné půjčky 1,750.000,- Kč. Rozhodnutím M. p. s. n. m. a jeho p. ČR ze dne 29. 9. 1993 bylo rozhodnuto o privatizaci státního subjektu S. v. ú. m. metodou transformace majetku do právní formy akciové společnosti s tím, že nadále státním majetkem zůstává majetek restitucí řešených soudně a pozemky, které jsou řešeny jiným privatizačním projektem. Rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 9. 12. 1993 došlo k vyjmutí a převedení části majetku dle privatizačního projektu 22352 S. v. ú. m. na F. n. m. Dne 3. 12. 1993 byla formou notářského zápisu sepsána zakladatelská listina žalobce s tím, že zakladatelem je F. n. m. Dne 3. 1. 1994 byl mezi S. v. ú. m. příspěvkovou organizací, a žalobcem sepsán předávací protokol. Krom částky návratné půjčky 1,750.000,- Kč zaplatil žalobce penále za pozdní úhradu předepsané finančním úřadem 162.800,- Kč, celkem 1,912.800,- Kč. Žalobce požadoval na žalovaných slevu dle § 20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. s tvrzením, že majetek byl privatizován se skrytou právní vadou, neboť závazek k zaplacení půjčky nebyl zanesen v privatizačním projektu a nebyl veden v účetnictví privatizovaného podniku, a akcionáři získali akcie v menší hodnotě, než se zdálo, neboť hodnota privatizované společnosti byla nižší. Prvý žalovaný namítl promlčení. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. - Nárok žalobce je promlčen. Ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. řeší odpovědnost za právní vady. Čtyřletá promlčecí doba dle § 387 odst. 2 ObchZ začala běžet ode dne následujícího po předání privatizovaného majetku nabytím základního jmění po založení žalobce dnem 3. 12. 1993 , tedy 4. 12. 1993, a skončila 4. 12. 1997. Žaloba byla podána až 16. 12. 1998. - Nárok na slevu dle § 20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. je možný jen tehdy, pokud věc je přenechána jinému za úplatu. V tomto případě došlo k bezúplatnému převodu. - Ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. upravuje speciálně vztah mezi nabyvatelem privatizovaného majetku a F. n. m. Proto je nedůvodná námitka druhého žalovaného, že věcně aktivně legitimováni jsou jednotliví akcionáři žalobce. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Uvedený rozsudek, a to jen ve výrocích I., II. a III. napadl včasným odvoláním žalobce. Namítal, že - promlčecí lhůta začala běžet od okamžiku, kdy se o závazku dozvěděl, tedy od roku 1996, - je nesprávný závěr soudu I. stupně o tom, že § 20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nelze uplatnit tam, kde byl majetek v rámci privatizace nabyt bezúplatně. Akcionáři za majetek zaplatili, lhostejno zda přímo či ve formě kupónové knížky. Tito byli na svých právech ochuzeni, neboť bylo zjištěno, že majetek obchodní společnosti je ve skutečnosti nižší než se do doby zjištění nezachyceného závazku zdálo. Ustanovení § 20 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. se vztahuje na úplatnou i na bezúplatnou privatizaci. Odkázal na judikaturu soudů, zde rozsudek Krajského obchodního soudu, sp. zn. 11 Cm 408/92, a Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 562/99, - není správný výrok o nákladech řízení II. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Prvý žalovaný i druhý žalovaný navrhli potvrdit napadený rozsudek jako věcně správný. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích podaného odvolání (výroky I., II. a III.) i řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Předně se odvolací soud ve smyslu § 212a odst. 1 o.s.ř. zabýval tím, zda jsou dány podmínky řízení, zejména pravomoc soudů a následně věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1. Nárok dle § 20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. na slevu je koncipován jako nárok z odpovědnosti za vady. Platí přitom, že úprava v zákoně o velké privatizaci je ve vztahu k úpravě v obchodním zákoníku úpravou speciální. Obchodní zákoník je v poměru k zákonu o velké privatizaci lex generalis a je použitelný subsidiárně, není-li zvláštní úprava v zákoně o velké privatizaci (blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 645/2001). Pokud tedy zákon o velké privatizaci upravuje nárok na slevu v případech v ustanovení § 20 odst. 3 uvedených, jde o obchodní vztah, neboť obecná úprava odpovědnosti za vady závazků je upravena v obchodním zákoníku u jednotlivých smluvních typů, resp. prostřednictvím § 1 odst. 2 obchodního zákoníku obecně v občanském zákoníku. Jedná se o obchodní závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Takto je dána pravomoc soudů dle § 7 odst. 1 o.s.ř. a věcná příslušnost krajských soudů jako soudů prvního stupně dle § 9 odst. 3 písm. r) os.ř. Uvedený názor podporuje i dosavadní judikatura vztahující se k § 20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. (rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě jako soudu I. stupně ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. 11 Cm 408/92, popř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 645/2001, v němž dovolací soud posuzoval správnost rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ve věci vedené v prvém stupni u Městského soudu v Praze. V této věci je však odvolací soud dle § 104a odst. 7 o.s.ř. vázán usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2002, č.j. Ncp 2360/2002 – 53. Dle tohoto rozhodnutí jsou k projednání a rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné okresní (obvodní) soudy a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Žalobce uplatnil odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., nesprávné právní posouzení promlčení a charakteru nároku dle § 20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. Dle § 20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. nestanoví-li zvláštní právní předpis (zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) jinak, může nabyvatel uplatnit nárok na slevu ohledně závazků, jež na něho přešly a nebyly zachyceny v účetnictví. Tento nárok na slevu je zákonem koncipován jako nárok z odpovědnosti za právní vady vůči nabyvateli privatizovaného majetku. Odpovědnost za vady nastává jen při úplatných závazkových vztazích. Jen u takových závazků se uplatňuje požadavek na bezvadnost věci. U bezúplatných závazkových vztahů není nabyvatelem poskytována žádná protihodnota, ze které by bylo možno poskytnout slevu. Aplikace ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. je pojmově vyloučena u bezúplatných převodů privatizovaného majetku, tedy i u privatizace metodou transformace majetku do právní formy akciové společnosti. Již zmíněná judikatura vztahující se k § 20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. řeší případy skutkově ohraničené úplatnými převody privatizovaného majetku (viz rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. 11 Cm 408/92, popř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 645/2001). Odvolací soud se zabýval i otázkou, zda není na místě posoudit po právní stránce skutkový stav tvrzený žalobcem jinak a zda tak není na místě poučení dle § 118a odst. 2 o.s.ř. Pokud žalobce tvrdí, že splacením půjčky a zaplacením penále se snížil jeho majetek v důsledku postupu privatizujících orgánů a ze stejného důvodu se snížila hodnota akcií jednotlivých akcionářů, tvrdí v podstatě odpovědnost za škodu. Dle § 118a odst. 2 o.s.ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Z uvedeného plyne, že zákon nyní stojí na předvídatelnosti rozhodnutí, účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem. Zamítá-li však soud žalobu, pak se v zamítavém rozhodnutí skrývá závěr, že žalobcem uplatněnému nároku na základě určitých skutkových okolností nelze podle hmotného práva vyhovět vůbec. Tedy dosavadní skutková tvrzení a důkazní návrhy účastníků mohou jiné právní kvalifikaci odpovídat, ale pouze za předpokladu, že i nově uvažovaná skutková podstata je hmotným právem konstruována na stejném okruhu právně významných skutečností. Poučení dle § 118 odst. 2 o.s.ř. nelze použít k návodu účastníka, jaké skutkové okolnosti má tvrdit, aby bylo jeho návrhu vyhověno. Takové poučení by bylo nepřípustným poučením o hmotném právu. Nárok na slevu z odpovědnosti za vady ze závazkového vztahu je založen na tvrzení a prokázání existence platného závazkového vztahu, porušení povinnosti plnit řádně, výskyt vadného plnění a příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti plnit řádně a vadným plněním. Nárok z odpovědnosti za škodu je založen na tvrzení a prokázání porušení právní povinnosti, škody a příčinné souvislosti mezi nimi. Jde tedy o dva různé právní nároky s různým okruhem právně významných skutečností. Povinností soudů proto nebylo žalobce poučit dle § 118a odst. 2 o.s.ř. Na základě shora uvedeného postupoval odvolací soud dle § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil. Žalobce nemá nárok na slevu dle § 20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., neboť privatizovaný majetek získal na základě bezúplatného převodu. Pro nadbytečnost se nebude odvolací soud zabývat promlčením nároku žalobce. Soud I. stupně rozhodl věcně správně i o nákladech řízení mezi účastníky výroky II. a III. v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. Ve vztahu mezi žalobcem a prvým žalovaným byla správně určena i výše těchto nákladů dle bodu č. 10 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. a dle vyhl. č. 177/1996 Sb. Za jeden úkon právní služby má prvý žalovaný nárok na odměnu 10.025,- Kč a režijní paušál dle § 13 odst. 3 vyhlášky 75,- Kč. Prvému žalovanému bylo přiznáno za pět úkonů, tedy 50.500,- Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Prvý žalovaný má nárok na odměnu dle vyhl. č. 484/2000 Sb. v částce 60.200,- Kč a dva režijní paušály po 75,- Kč za dva úkony (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání), celkem 60.350,- Kč. Druhému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Přezkumnou činností odvolacího soudu zůstal nedotčen výrok IV., neboť proti němu nebylo podání odvolání (§ 206 odst. 1 o.s.ř. a contrario). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně dospěje k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 15. dubna 2005 JUDr. Milada Veselá, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Jana Nejedlá