Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových není dle § 21a odst. 1 o.s.ř. tou oprganizační složkou státu, která je oprávněna v řízení o náhradu škody proti státu dle zák. č. 58/1969 Sb. a zák. č. 82/1998 Sb. za něj před soudem jednat.

14 Co 330/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhod v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Jany Šrédlové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: I. S., bytem P-5, Z. 1121/8, zastoupené JUDr. M. T., advokátem v P-2, K. 6, proti žalované: Č.r. - M. f., se sídlem v P-1, L. 15, o náhradu škody ve výši 10,676.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. července 2004 č. j. 24 C 11/2004 - 68, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10,676.000,- Kč se 4% úrokem od 18. 2. 2003 do zaplacení a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala náhrady škody za nesprávný úřední postup státu při privatizačním procesu, když došlo ke změně původního rozhodnutí o privatizaci nelegálním způsobem. M. pro s. n. m. a jeho privatizaci rozhodlo 17. 6. 1994 o privatizaci státního podniku SPZ H. na základě schváleného privatizačního projektu pod číslem 40103. Podle něj měla být formou veřejné dražby privatizována část výše uvedeného majetku v čisté hodnotě 23,443.000,- Kč. Předmětem dražby měla být aktiva 29,654.000,- Kč a pasiva 6,946.000,- Kč. Dne 29. 8. 1994 byl zpracován aktualizovaný privatizační projekt, v němž došlo k zásadním změnám ve věcné struktuře i rozsahu majetku, hodnota se snížila na 19,228.000,- Kč, posléze dle aukční karty na 15,621.000,- Kč. Ke změnám mohlo dojít dle názoru žalobkyně jen na základě nového rozhodnutí o změně podmínek, rozsahu a způsobu privatizace dle § 10 odst. 6 ve spojení s odst. 7 a 8 zák. č. 92/1991 Sb. Privatizaci prováděl P. f. ČR. Žalobkyně při třetím kole dražby dne 26. 5. 1995 vydražila privatizovanou jednotku za 3,810.000,- Kč. Rozsah majetku vydávaného se lišil oproti majetku zahrnutému v privatizačním projektu do veřejné dražby jak u staveb, tak i pozemků, tak i movitých věcí. Šetřením orgánů M. z. byl zjištěn rozdíl mezi hodnotou majetku v priv. projektu a skutečně vydraženým ve výši 3,607.000,- Kč. Dle názoru žalobkyně došlo při privatizaci k nesprávnému úřednímu postupu, za nějž odpovídá stát. Částka 10,676.000,- Kč je skutečnou škodou a její výše vychází z vyčíslení zůstatkových cen jednotlivých věcí a z účetního rozdílu hodnot předmětné části privatizovaného majetku. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť v průběhu privatizačního procesu došlo k několika změnám projektu, kterými byly odstraněny chyby a nedostatky s tím, že nedošlo ke změně účetní hodnoty majetku. Vyvolávací cena činila 2,283.000,- Kč, žalobkyně majetek vydražila za 3,810.000,- Kč. Vlastnictví na ni přešlo příklepem a to v rozsahu, který byl deklarován aukční kartou. Pokud jí nebyl veškerý majetek předán, musí se domáhat jeho vydání, nikoliv náhrady škody. Rozhodování o privatizaci je rozhodováním o majetku jeho vlastníka - státu, nepřichází proto v úvahu odpovědnost státu dle zák. č. 58/1969 Sb. Soud I. stupně na základě těchto tvrzení dospěl k závěru, že žalobní nárok není opodstatněn, když rozhodování o privatizaci je rozhodováním vlastníka a nemůže být tak založena odpovědnost státu dle zák. č. 58/1969 Sb. (viz. Nález Ústavního soudu ČR zn. 2 ÚS 93/99). Jelikož žalobkyně nezměnila svá skutková tvrzení, přestože byla o této možnosti poučena, nemůže být rozhodnutí soudu I. stupně pro ni překvapujícím. Proti rozsudku se včas odvolala žalobkyně. Namítala, že se neztotožňuje s právním názorem soudu I. stupně, že je zde vyloučen postup dle zák. č. 58/1969 Sb. Ona nenapadá rozhodnutí o privatizaci, ale jeho realizaci při dražebním jednání. Žalobkyně se tudíž nedomáhala přezkumu privatizačního rozhodnutí jak tvrdí soud I. stupně. Pokud soud zamítl žalobu jen proto, že stát se jako vlastník choval v rámci soukromoprávního vztahu, chybí v rozsudku jakékoliv právní úvahy, zda na skutková tvrzení žalobkyně nedopadají jiná ustanovení právního předpisu. Ačkoliv právní zástupce žalobkyně poukázal na možnost postupu dle § 420 obč. zákona, soud I. stupně se s tím nevypořádal. Soud byl dále povinen poučit ji dle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., že je možná i jiná právní kvalifikace. Navrhla proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo (§ 212 odst. 1 a § 212a o.s.ř.), poté neshledal odvolání žalobkyně důvodným. Žalobkyně v podstatě uplatňuje odvolací důvody dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. b) a g) o.s.ř. Pokud jde o vadu řízení spočívající v nedostatku poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., je nutno uvést, že zákon nyní stojí na zásadě tzv. předvídatelnosti rozhodnutí. Pokud se tedy účastníci mýlí v právní kvalifikaci nároku, nemělo by jim to jít k tíži. Měli by mít možnost tvrdit nové skutečnosti a důkazy významné z hlediska soudcova právního názoru. Jak plyne z rozsudku i z obsahu spisu, byla při jednání poučena žalobkyně o možnosti tvrdit nové skutečnosti i důkazy. Po dotazu soudu znovu uvedla, že spatřuje nesprávný úřední postup v tom, že nebylo legálně postupováno při privatizaci a posléze ani při dražbě. Navrhla také jinou právní kvalifikaci podle ustanovení § 420 a násl. obč. zákona o odpovědnosti za škodu. Skutkově nebylo nutné pro případ uplatněné náhrady za škodu způsobenou státem při privatizačním procesu nic nového tvrdit ani nebylo nutné navrhovat další důkazy. Soud I. stupně totiž správně dospěl k závěru, že pokud je napadán privatizační proces, nelze žalobě vyhovět proto, že stát se při jeho uskutečňování chová jako vlastník, není tedy orgánem výkonu moci veřejné. Pokud žalobkyně skutkově napadá i průběh dražby a zde rovněž dovozuje nesprávný úřední postup státu ve smyslu ustanovení zák. č. 58/1969 Sb., je nutno uvést, že skutkově je nárok vymezen dostatečně, avšak ani tento nárok nelze jinak právně hodnotit, tudíž není nutné žalobkyni poučovat. Jedním ze způsobů privatizace ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 písm. e), dále § 14 odst. 1 a § 19 odst. 6 zák. č. 92/1991 Sb. ve znění předpisů pozdějších, je veřejná dražba, přičemž majetek Fondu národního majetku může být použit v souladu s rozhodnutími o privatizaci, zejména k převodu majetku na právnické osoby zřízené zvláštními zákony, jde-li o majetek sloužící zemědělské výrobě (zák. č. 569/1991 Sb. o Pozemkovém fondu). Pozemkový fond není státním orgánem, nýbrž právnickou osobou zřízenou za účelem realizace převodu vlastnického práva státu. Jeho počínání, kterým realizuje převod vlastnického práva veřejnou dražbou, nelze považovat za výkon pravomocí státního orgánu při uplatňování státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1971/2003 z 2. 9. 2004). Platí proto tentýž závěr soudu jako při rozhodování o privatizaci, tedy že ani při realizaci privatizace veřejnou dražbou nevystupuje P. f. jako nositel státní (veřejné) moci, a nemůže se proto jednat o úřední postup dle zák. č. 58/1969 Sb. Skutkové tvrzení žalobkyně (že došlo k porušení stanoveného postupu při privatizaci) nelze posoudit po právní stránce jinak, zejména ne podle ustanovení § 420 a násl. obč. zákona. Do okamžiku příklepu licitátora při dražbě, nebyla žalobkyně vlastnicí privatizovaného majetku, tudíž jakékoliv manipulace s ním případně i vadnými kroky ze strany jeho vlastníka - státu, nemohou být v příčinné souvislosti se vznikem škody na majetku, jehož nebyla žalobkyně vlastnicí, chybí zde jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Pokud žalobkyně tvrdila, že jí nebyl vydán majetek v rozsahu draženém, opět platí, že se jeho vlastnicí stala až příklepem licitátora dle ustanovení § 11 a § 12 zák. č. 427/1990 Sb., a proto se musí nejprve domáhat žalobou jeho vydání, nikoliv hned žalovat na náhradu škody. Navíc privatizační proces nepodléhá přezkumu ze strany soudů, tudíž nelze vůbec hovořit o porušení právní povinnosti ze strany státu v oblasti práva občanského. Soud I. stupně se tudíž žádného pochybení v souvislosti s absencí poučení dle § 118a odst. 2 o.s.ř. nedopustil. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že tento odvolací důvod dán není. Pokud namítala, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, je nutné uvést, že podle judikatury soudů se jedná o případ, kdy soud buď nesprávně aplikuje právní předpis, nebo jej nesprávně vyloží. V dané věci soud správně aplikoval, byť výkladem a contrario, zákon č. 58/1968 Sb., neboť se žalobkyně domáhala náhrady škody proti státu za údajně nesprávný úřední postup v tomto období. Správně soud I. stupně dle nálezu Ústavního soudu ČR zdůvodnil, že tato aplikace je pojmově vyloučena tehdy, pokud stát nevystupuje jako nositel veřejné moci, nýbrž v rámci privatizačního procesu, v průběhu kterého se jako vlastník zbavuje svého majetku. Odvolací soud proto neshledal opodstatněným ani další odvolací důvod. Konečně je však nutné uvést, že se odvolací soud musel zabývat ve smyslu ustanovení § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. i případnými jinými vadami řízení, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. V této věci směřovala žaloba původně proti ČR - M. f., jako právnímu nástupci M. pro s. n.m. a jeho privatizaci. V průběhu řízení do něj vstoupil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen úřad) na základě dohody o jednání úřadu v řízení před soudy ze dne 12. 6. 2003 dle § 6 odst. 1 zák. č. 201/2002 Sb. (dále jen ZoÚ). Odvolací soud proto musel řešit otázku, zda je taková dohoda přípustná. Dle ustanovení § 21a odst. 1 o.s.ř. „za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu„. Která z organizačních složek státu přichází v úvahu je nutno posuzovat podle toho, jaký nárok je žalobou uplatňován, tedy podle předmětu řízení. Dle zák. č. 219/2000 Sb. „O majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích„ (dále jen zák. o majetku státu), zejména § 1, § 2, § 3, tento zákon upravuje způsoby a podmínky hospodaření s majetkem ČR, vystupování státu v právních vztazích, jakož i zřizování, postavení a zánik organizačních složek státu. Hospodaření se řídí tímto zákonem, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak. Dle § 3 organizačními složkami státu jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, organizační složky nejsou právnickou osobou. Naproti tomu dle zák. č. 58/1969 Sb. „O odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem„ (dále jen zákon o odpovědnosti státu) dle § 1, § 9, § 18 a § 25 odst. 1, 2, stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, i nesprávným úředním postupem v občanském soudním řízení, správním řízení atd. Za škodu odpovídá ČR a v právních vztazích vystupuje jménem státu příslušný orgán uvedený v § 9 odst. 1 zákona. Konečně dle ustanovení § 2 ZoÚ „úřad v případech a za podmínek stanovených tímto zákonem vystupuje za stát v řízení před soudy … namísto organizačních složek, příslušných hospodařit s tímto majetkem podle zvláštního právního předpisu.„ Dle ustanovení § 1 odst. 1 se zřizuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, dle odst. 3 je tento úřad organizační složkou státu. Z výše uvedených ustanovení zákona plyne, že je třeba rozlišovat jednání státu jako orgánu veřejné moci, v důsledku jejíhož uplatnění vznikne škoda, a jednání státu na úseku hospodaření s majetkem, zejména pak jednání státu v občanském soudním řízení. Podle předmětu úpravy vztahů v zákoně uvedených je zřejmé, že pod pojem hospodaření s majetkem státu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 a § 6 odst. 1 ZoÚ nelze zahrnout i vztahy odpovědnostní za vznik škody při výkonu veřejné moci. Toto plyne přímo z ustanovení § 46 zák. č. 219/2000 Sb., dle něhož škoda vzniklá v důsledku postupů a rozhodování při hospodaření s majetkem podle tohoto zákona není škodou způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Odpovědnost státu za tuto škodu se řídí zvláštními právními předpisy. S tímto rovněž koresponduje ustanovení § 8 písm. a) ZoÚ, dle něhož postup podle ustanovení § 6 a § 7 (dohodnuté jednání úřadu) nelze použít, vylučuje-li to zvláštní právní předpis, což je právě zák. č. 58/1969 Sb. (obdobně i zák. č. 82/1998 Sb.), konkrétně ustanovení § 25 odst. 2, dle něhož v právních vztazích vystupuje jménem státu ústřední orgán uvedený v § 9 odst. 1. Lze tedy uzavřít, že před soudem, dle ustanovení § 21a odst. 1 o.s.ř., v řízení o náhradu škody proti státu dle zák. č. 58/1969 Sb., není za stát, jako jeho organizační složka, oprávněn vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Úřad ve svém stanovisku ze dne 29. 12. 2004 namítá, že ustanovení § 9 a § 25 zák. č. 58/1969 Sb. řeší pouze otázku, které organizační složky státu vystupují jménem státu v odpovědnostních vztazích ve smyslu určení nositele hmotně právní odpovědnosti za příslušný úsek státní správy, neřeší však otázku procesně právního zastupování ve sporech z tohoto předpisu plynoucích. Procesní zastoupení státu je řešeno právě zák. č. 201/2002 Sb., v konkrétní věci na základě dohody podle § 6. S tímto názorem souhlasit nelze, neboť odpovědným za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem je pouze stát, nikoliv jeho organizační složka na příslušném úseku státní správy. Nedá se proto hovořit o jakési hmotněprávní odpovědnosti organizační složky státu. Za stát pak před soudem jedná vždy jen ta jeho složka, která je k tomu zmocněna zvláštním právním předpisem. Pod tímto předpisem nelze rozumět jen zák. č. 201/2002 Sb. jako předpis, který platí obecně pro jakékoliv zastupování státu v řízení před soudem. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že sice soud I. stupně jednal s Úřadem, tj. nesprávnou organizační složkou státu, avšak nejedná se o vadu řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí, protože soud I. stupně žalobu zamítl. Z výše uvedených důvodů, jelikož nebyl shledán žádný odvolací důvod, byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen (§ 219 o.s.ř.), včetně výroku o nákladech řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když úspěšnému žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku není možné podat dovolání, ledaže Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že se jedná o otázku zásadního právního významu. V takovém případě se dovolání podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku prostřednictvím soudu I. stupně k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. V Praze dne 7. ledna 2005 JUDr. Milada Veselá , v.r. předsedkyně senátu