Odlišné posouzení předběžné otázky v rámci daňového řízení správcem daně od následného posouzení téže právní otázky soudem, není nesprávným úředním postupem.

14 Co  362/2005 - 48 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY   Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Jany Šrédlové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: R. Č., bytem N. M. n. M., T.G.M. 87, zastoupeného  advokátem, proti žalované: Č. r. - M.f. ČR, se sídlem v P-1, L. 15, k doručení: Ú. f. a d. ř. MF ČR, sekce 051, odbor 52 - s. d., P-1, L-7, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. září 2004,  č.j. 30 C 160/2002-27, t a k t o: Rozsudek soudu I.stupně  s e   p o t v r z u j e. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žádost (správně žalobu) na zaplacení částky 211.187,60 Kč a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že se žalobce domáhá proti státu náhrady škody dle zák. č. 58/1969 Sb. způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Škoda mu měla vzniknout jednak v důsledku uložení povinnosti zaplatit náklady  řízení protistraně, když žalobce prohrál spor o doplatek částky na vyrovnání s ostatními členy sdružení, na níž měl podle dohody (ze které vycházel i F. ú. v N.  při dodatečném doměření daně z příjmu) údajně nárok, jednak i vynaložením vlastních nákladů řízení žalobcem. V tomto řízení však soud  dospěl k závěru, že dohoda je neplatná. Posléze v obnoveném řízení FÚ v N.  vrátil žalobci přeplatek na dani  i penále, avšak náklady řízení mu odmítá žalovaný uhradit. Dále vyšel soud I. stupně ze zjištění, že i v obnoveném správním řízení F. ř. v H. K. hodnotilo postup FÚ v N. a dospělo k závěru, že tento nepochybil, právě tak jako krajský soud v H. K. dospěl k závěru, že správce daně správně přistoupil k použití mimořádných opravných prostředků, neboť dodatečně byla soudem zpochybněna platnost dohody o vypořádání mezi členy sdružení. Daňový řád totiž připouští, aby v případě odlišného posouzení předběžné otázky mohla být zjednána náprava cestou mimořádných opravných prostředků. Současně tak dospěl k závěru, že postup správce daně při stanovení daňové povinnosti nelze hodnotit jako zaviněně chybný, nelze proto žalobci přiznat ani úrok z přeplatku daně. Na základě těchto zjištění pak soud I. stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, a to ani pro nezákonné rozhodnutí, ani z důvodu nesprávného úředního postupu. Mezi náklady řízení vynaloženými žalobcem v řízení před soudem a postupem daňového orgánu, který dodatečně vyměřil žalobci daň, není příčinná souvislost. Daňový orgán byl oprávněn řešit si předběžnou otázku - platnost dohody   o vypořádání mezi členy sdružení - sám. Skutečnost, že tito členové uzavřeli neplatnou dohodu, jde k tíži především jim, včetně žalobce, proto si vzájemně odpovídají  za  případnou škodu dle § 420 odst.1 či § 415 občanského zákona. Proti rozsudku se včas žalobce odvolal. Namítal, že soud nepřihlížel k jím tvrzeným skutečnostem a důkazům a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Nezavinil si náklady řízení sám, jak uvádí soud I. stupně, neboť mu nic jiného nezbývalo, než žalovat členy sdružení o doplatek částky na vyrovnání. Hned od počátku žalovat na určení neplatnosti dohody smysl nemělo, když mohl žalovat na plnění - zaplacení. Teprve, když bylo jasné, že spor prohraje kvůli hodnocení dohody jako neplatné, podařilo se mu přesvědčit soud, aby rozhodl o platnosti dohody. Jedině tak mohl dosáhnout obnovy daňového řízení. Škoda mu nevznikla uzavřením neplatné dohody, ale postupem daňového orgánu, který nepostupoval v souladu se zákonem. Měl činit dle zák. č. 337/1992 Sb. potřebná opatření k úplnému a správnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností. Správce daně tak neměl doměřovat daň. Měl dospět k závěru, že dohoda je sice neplatná, ale nemá to vliv na výši jeho zákonné povinnosti. Nešlo přece o důsledek nesprávného daňového přiznání. On svou povinnost splnil, přiznání podal, daň zaplatil. Teprve následnou kontrolou bylo zjištěno, že má zaplatit nejen daň, kterou zaplatil, ale ještě další z příjmu, který neobdržel. Postupem správce daně mu tak posléze vznikl přeplatek na dani. Kdyby nepodal žalobu k soudu, nevznikly by mu sice náklady řízení, na straně druhé by se nezjistilo, že má daňový přeplatek. Proto jsou náklady řízení v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem správce daně. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se žalobě vyhovuje a byly mu přiznány náklady řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že si F. ú. v N. oprávněně v souladu s § 28 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb.“o správě daní a poplatků“, ve znění předpisů pozdějších (dále jen zákon o správě daní), učinil úsudek o dohodě o rozdělení daňového základu ze dne 1. 1. 1993 uzavřené mezi daňovým subjektem - žalobcem a dalšími společníky sdružení P. S ohledem na to, že okolnosti nesvědčily o skutečnostech, které by platnost dohody mohly zpochybnit, považoval správce daně tuto dohodu za platnou, a proto ji použil jako důkaz při dodatečném vyměření daně. Teprve následně Okresní soud v Náchodě rozsudkem č.j. 11 C 198/96 označil tuto dohodu za neplatnou a správce daně zahájil řízení o povolení obnovy řízení, tato byla povolena dle § 54 odst. 1 písm. c) zák.  o správě daní a vzniklý přeplatek byl žalobci vrácen. Odlišné posouzení předběžné otázky nelze považovat za nesprávný úřední postup. Navrhl proto potvrzení napadeného rozsudku. Odvolací  soud  přezkoumal  napadený rozsudek i řízení,které mu předcházelo(§212 odst.1 a § 212a o.s.ř.), poté řízení doplnil výzvou žalobce žalovanému ze dne 30.10.2002, nicméně ani poté neshledal odvolání žalobce  důvodným. Žalobce se domáhá náhrady škody údajně způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem F. ú. v N. Vzhledem k tomu, že označil původně za žalovaného M. f., odvolací soud se zabýval otázkou splnění podmínek řízení ve světle judikatury Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR. Dospěl poté k závěru, že v době zahájení řízení nebyla ještě zcela tato problematika vyjasněna,  a jelikož žalobce upřesnil označení žalovaného v zápětí po výzvě soudu a žaloba od počátku obsahově směřovala proti státu, odvolací soud v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR (ÚS 42/95) ve věci s žalovaným jako účastníkem řízení dále jednal. Za nezákonné rozhodnutí označil žalobce v žalobě a v průběhu řízení dodatečný platební výměr F.  ú. v N. č.j.176/981/95-01/07/MI ze dne 26. 3. 1996.   Za nesprávný úřední postup označil žalobce právě postup tohoto úřadu v souvislosti s vydáním dodatečného výměru. Jelikož se jedná o rozhodnutí vydané za účinnosti zák. č. 58/1969 Sb., bylo postupováno s ohledem na přechodná ustanovení § 36 zák. č. 82/1998 Sb. podle prvně jmenovaného zákona. Dle § 1 odst.1 věty první zák. č. 58/1969 Sb. (dále jen zákon o odpovědnosti státu), stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě a trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle odst. 2 se odpovědnosti nelze zprostit. Podle § 4 odst.1 věty první zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle § 4 odst. 2 zákona výjimkou z ustanovení odst.1 lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku zrušeno anebo změněno. Jelikož dodatečný platební výměr č.j. 176/981/95-01/07/MI FÚ v N. byl  v obnoveném řízení změněn tak, že se snižuje celková daňová povinnost žalobce z 251.320,-Kč na 5.250,- Kč ze základu 60.994,49 Kč, jelikož je výše uvedený dodatečný platební výměr vykonatelný bez ohledu na právní moc (§ 48 zák. č. 337/1992 Sb.) a současně žalobce požádal žalovaného dle ustanovení § 9 zákona o odpovědnosti státu za škodu o předběžné projednání nároku, jsou  všechny požadavky zákona na projednání nároku soudem splněny. Odvolací soud se proto dále zabýval otázkou splnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, mezi něž patří škoda, zrušení či změna nezákonného rozhodnutí a příčinná souvislost mezi škodou a změnou rozhodnutí. Údajná škoda je představována náklady řízení, které byl uznán povinným žalobce zaplatit ve sporu vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp.zn.11 C 198/96 a dále náklady, které musel zaplatit za právní zastoupení v této věci sám. Podle spisu výše uvedeného se domáhal žalobce jednak zaplacení částky dle dohody členů sdružení P.   a v průběhu řízení pak rozšířil žalobu na určení platnosti této dohody. Soud v N. oba petity zamítl, když dospěl k závěru, že dohoda je neplatná dle § 37 obč. zákona. Pokud jde o náklady řízení, které uložil soud žalobci uhradit žalovaným, nelze je považovat za škodu, která vznikla v příčinné souvislosti  s dodatečným daňovým výměrem. Nárok na jejich zaplacení totiž plyne přímo z dohody samotné, a není proto závislý na rozhodování  správce daně. Žalobce totiž sám dohodu k daňovému přiznání za rok 1993 jako jednu z několika listin přiložil. Náklady, které musí uhradit žalobce z důvodu, že ve věci neměl úspěch, by musel tak jako tak zaplatit, pokud by mu ostatní členové sdružení nechtěli zaplatit jeho podíl dobrovolně. Pokud jde o žalobní petit, jímž se domáhal žalobce určení platnosti dohody, tento nevyústil ve výrok, že je dohoda neplatná, nýbrž byl zamítnut návrh na určení její platnosti a pouze v odůvodnění se uvádí tento závěr. Žalobce tak pouze získal důkaz, na základě kterého mohl žádat obnovení původního správního řízení o jeho dani  z příjmu. Ke změně výměru došlo nikoliv na základě jeho nezákonnosti, ale z důvodu objevení se nových skutečností a důkazů, které mohl žalobce použít v novém obnoveném řízení. V obou výše uvedených situacích týkajících se nákladů řízení tak nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, když vydáním rozhodnutí o přeplatku daně v obnoveném řízení se neodstraňuje nezákonnost rozhodnutí původního, tedy nelze tvrdit, že škoda  – náklady řízení - vznikly v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Dle § 18 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst.1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Ve světle ustálené judikatury soudů je nutné uvést, že zásadně platí, pokud vadný úřední postup vyústí v rozhodnutí, je možné domáhat se jen náhrady škody z nezákonného rozhodnutí. Zpravidla se za nesprávný úřední postup považuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání  státního orgánu při jeho činnosti, zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Stát podle uvedených ustanovení odpovídá za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti s takovým chybným postupem. Na odvolacím soudu proto bylo, aby přezkoumal závěr soudu I. stupně, že není dána příčinná souvislost mezi škodou (náklady řízení) a postupem FÚ v N. Podle 1 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. se správou daně rozumí  „právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době. „Dle ustanovení § 2 odst. 3 zákona„ při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom přihlíží ke všemu,  co v daňovém řízení vyšlo najevo“. Z výše uvedeného plyne, že hlavním úkolem správce daně je zajistit příjem do státního rozpočtu a vyvíjet k tomu patřičnou činnost. Vychází přitom především z údajů, které mu předloží daňový subjekt. Dle ustanovení § 28 odst.1 zákona „vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek nebo dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení“. V daném řízení si správce daně, FÚ v N., vyřešil předběžně otázku platnosti dohody o vypořádání mezi členy sdružení P. sám. Podle jeho rozhodnutí v obnoveném řízení, ale i podle hodnocení v přezkumném řízení ze strany správního orgánu (Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku č.j. 30 Ca 134/2001 ze dne 28. 2. 2002 a F. ř.  tamtéž v rozhodnutí č.j. FŘ/244/118/200/Ha ze dne 26. 1. 2000) nic nenasvědčovalo, že by dohoda měla být neplatná. Správce daně ji proto použil jako důkaz pro dodatečné vyměření daně. Teprve dodatečně byla platnost dohody rozhodnutím soudu zpochybněna a náprava tak mohla být zjednána pouze cestou mimořádných opravných prostředků, což se také stalo. Takový postup zák. č. 337/1992 Sb. přímo umožňuje. Dle ustanovení § 54 odst. 1 písm. c/ zákona „řízení ukončené pravomocným rozhodnutím se obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a rozhodl-li příslušný orgán o ní dodatečně v podstatných skutečnostech ovlivňujících výši stanovené daně nebo procesní postavení daňového subjektu jinak“. Správce daně vycházel z předložené dohody ze strany žalobce, avšak dodatečně soud dospěl při hodnocení dohody k jinému závěru. Sám správce však není oprávněn rozhodovat    o  otázkách platnosti či neplatnosti smluv. Přeplatek vzniklý v důsledku obnovy řízení správce daně nezavinil, když postupoval v rámci svých práv a pravomocí daných mu zákonem   o správě daně. Nelze tedy než uzavřít, že ze strany správce daně nedošlo k porušení pravidel daných mu zákonem, náklady řízení vzniklé žalobci ve sporu mimo jiné o platnost dohody vynaložil žalobce sám ve svém zájmu, aby tak dosáhl obnovy řízení, nikoliv v důsledku vadného postupu správce daně. Není tedy splněn předpoklad odpovědnosti žalovaného za škodu na základě druhého tvrzeného důvodu, neboť ani k porušení úředního postupu nedošlo. Odlišné posouzení předběžné otázky v rámci daňového řízení správcem daně od následného posouzení téže právní otázky soudem není nesprávným úředním postupem. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.), včetně výroku o nákladech řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst.1 a § 142 odst.1 o.s.ř., když úspěšnému žalovanému náklady v odvolacím řízení nevznikly. P o u č e n í :  Proti tomuto rozsudku  n e n í  dovolání přípustné, ledaže Nejvyšší soud ČR  dospěje k závěru, že se jedná o otázku zásadního právního významu. Poté se dovolání podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k NS ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně. V Praze dne 9. září 2005 JUDr. Milada V e s e l á , v.r. předsedkyně senátu