Podle hospodářského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 103/1990 Sb. (zákon o soukromém podnikání občanů) mohla uzavřít zástavní smlouvu jako zástavce i fyzická osoba, která nebyla podnikatelem, tj. organizací ve smyslu § 1 odst. 1 tohoto zákona.

18 Co 263/2005-139 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Keményové a soudců JUDr. Marcely Kučerové a JUDr. Markéty Čermínové v právní věci žalobců: a) J. P., nar. 26. 1. 1944, K., L. 62E, Z. u P. b) J. P, bytem K., L. 62E, Z. u P., oba zast. advokátem, proti žalovanému: C. (L.) N°11 S.A.,, se sídlem 2, B. K. A., L-1115 L., L. v., zast. advokátem, o určení neplatnosti zástavní smlouvy, o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. listopadu 2004, č.j. 15 C 194/2001-116, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně s e m ě n í tak, že žaloba, aby soud určil, že zástavní smlouva č. 2155076 k úvěrové smlouvě č. 2508-2154191-048, podepsaná dne 30.12.1991 žalobci a Č. s., a. s., je neplatná, s e z a m í t á . Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 6.425,- ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že zástavní smlouva č. 2155076 k úvěrové smlouvě č. 2508-2154191-248 (správně č. 2508-2154191-048) podepsaná dne 30. 12. 1991 žalobci a žalovanou (míněno původní žalovanou Č. s., a. s.), je neplatná. Žalované společnosti soud dále uložil povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení částku 63.750,- Kč, ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce žalobců. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí soudem I. stupně vyplývá, že takto soud rozhodl na návrh žalobců odůvodněný tím, že s původní žalovanou Č. s., a.s. uzavřeli dne 30. 12. 1991 dle ustanovení tehdy platného hospodářského zákoníku zástavní smlouvu na nemovitosti, které byly součástí jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Tato smlouva se však měla řídit výlučně ustanoveními občanského zákoníku. Občanský zákoník však v době vzniku zástavní smlouvy existenci zástavního práva neumožňoval. Naléhavý právní zájem na žalovaném určení spatřovali žalobci v tom, že žalovaný při vymáhání zajištěné pohledávky žaloval pouze dlužníka a nikoliv zástavce, a tak žalobci nemohli uplatnit svá práva u soudu v nalézacím řízení. Žalovaný přistoupil k výkonu rozhodnutí prodejem zástavy a exekuční soud výkon rozhodnutí prodejem zastavených nemovitostí vůči povinným (tedy žalobcům) usnesením povolil. Žalovaný (v průběhu řízení došlo k právnímu nástupnictví z původní žalované Č. s., a.s., na současného žalovaného) s žalobou nesouhlasil s tím podstatným odůvodněním, že smlouva byla řádně uzavřena podle hospodářského zákoníku. Namítal též nedostatek naléhavého právního zájmu na žalovaném určení neplatnosti smlouvy. Po provedeném dokazování soud I. stupně dovodil, že žaloba je zcela důvodná. Vycházel ze zjištění, že Č. s., a.s., smlouvou č. 2508-2154191-048 ze dne 30. 12. 1991 poskytla K. V., nar. 16. 4. 1954, bytem Š. 32, P-2, úvěr ve výši 3,875.000,- Kč. Podmínkou pro poskytnutí úvěru bylo, že dlužník se zavázal zajistit pohledávku z poskytnutého úvěru zástavní smlouvou č. 2155076 ze dne 30. 12. 1991. Tato zástavní smlouva byla uzavřena mezi Č. s., a.s. a oběma žalobci, a to s tím, že se řídí ustanoveními § 129c až § 129i hospodářského zákoníku ve znění zák. č. 103/90 Sb. K poskytnutému úvěru K. V. bylo sjednáno zajištění ve formě zástavního práva k nemovitostem žalobců – rekreační chatě, evidenční č. 62, a pozemku č. 102, zastavěná plocha č. 362/4, díl I., zahrada, a č. 362/4, díl II., ostatní plocha, v kat. úz. O., zapsáno na LV č. 30 pro katastrální území P.–z. Soud dále zjistil, že žalobci jsou v evidenci nemovitostí vedeni jako vlastníci zastavených nemovitostí a zástava byla vložena do katastru nemovitostí. Soud dále zjistil, že Okresní soud Praha – západ nařídil v řízení vedeném pod sp. zn. E 977/99 proti J. P. a J. P. výkon rozhodnutí na základě rozhodnutí Krajského obchodního soudu ze dne 11. 3. 1999, sp. zn. 64 Ro 142/96, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 3 287.593,34 Kč s příslušenstvím, a to prodejem zastavených nemovitostí. Soud dále vycházel ze zjištění, že žalobce byl na základě rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 24. 4. 1991, podnikatelem s předmětem podnikání provoz veřejného stravování a obchodní činnost v oblasti potravin, avšak z potvrzení Finančního úřadu pro Prahu 10 vyplývá, že žalobce za rok 1991 nepodal žádné daňové přiznání. Z výpovědi z pracovního poměru a potvrzení o délce zaměstnání bylo dále zjištěno, že žalobce byl až do konce února 1992 v zaměstnaneckém poměru u organizace RaJ P., s.p. Uvedená zjištění soud I. stupně zhodnotil ve smyslu právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu, který dřívější rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud I. stupně uzavřel, že je dána existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti zástavní smlouvy, neboť sice žalobci by mohli ve vykonávacím řízení uplatňovat své námitky týkající se neplatnosti zástavní smlouvy, avšak ve zcela jiném procesním postavení. I kdyby byli žalobci ve vykonávacím řízení při řešení neplatnosti zástavní smlouvy úspěšní, projevilo by se to pouze tak, že by byl zamítnut návrh na prodej zástavy. V katastru nemovitostí by však nemohla být dosažena změna zápisu. Této změny v katastru nemovitostí by mohli žalobci dosáhnout pouze tím, že by byli úspěšní v daném sporu. Soud I. stupně dále dovodil, že uzavřená zástavní smlouva není platná. Vyslovil, že předmětná zástavní smlouva nemohla být uzavřena podle § 129c a následujících hospodářského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 103/90 Sb. Soud I. stupně odkázal za obecnou judikaturu soudů, ze které vyplývá, že akcesorický závazek je zcela závislý na existenci závazku hlavního, a vyslovil, že i zástavce proto musel být subjektem uvedeným v § 1 hospodářského zákoníku. Jelikož hospodářský zákoník upravoval v § 1 odst. 1 vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických i fyzických osob, oprávněných k této činnosti podle hospodářského zákoníka a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku a postavení právnických osob, jakož i majetkovou odpovědnost v těchto vztazích, uzavřel soud I. stupně, že i akcesorický zajišťovací závazek vzniklý dle zástavní smlouvy by mohl být platně uzavřen toliko mezi podnikatelskými subjekty. Takovými subjekty však nebyli žalobci. Soud I. stupně proto uzavřel, že uzavřená zástavní smlouva je neplatná a návrhu vyhověl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalobci měli ve věci plný úspěch a náklady jim vznikly za zaplacený soudní poplatek a náklady za zastoupení advokátem, jehož odměnu stanovil dle § 5 písmeno b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. a vyhlášky č. 177/96 Sb. Proti tomuto rozsudku se v zákonné lhůtě odvolal žalovaný. Ve svém odvolání zejména namítal, že soud I. stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal zejména, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na žalovaném určení neplatnosti zástavní smlouvy, který není dán zejména proto, že vyslovená neplatnost není způsobilá vyvolat změnu zápisu zástavního práva již zapsaného. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1705/2002 ze dne 20. 11. 2003 a 21 Cdo 58/2003 ze dne 29. 4. 2003, ve kterých Nejvyšší soud ČR vyslovil, že na určení, že je neplatná zástavní smlouva, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, není naléhavý právní zájem dle § 80 písm. c) o.s.ř. Již proto měl být návrh žalované na určení zamítnut. Odvolatel dále nesouhlasil s tím, pokud soud I. stupně uzavřel, že zástavní smlouva není platná. Dle žalovaného byl žalobce ad 1) při uzavírání zástavní smlouvy podnikatelským subjektem a žalobkyně ad 2) se zřízením zástavního práva v zástavní smlouvě vyslovila svůj souhlas. Vzhledem k tomu, že úvěr, k jehož zajištění byla zástavní smlouva uzavřena, byl poskytnut K. V. jako podnikateli, a vzhledem k tomu, že i žalobce ad 1) se při uzavírání zástavní smlouvy identifikoval jako podnikatel a jako podnikatel též registrován byl, je nutné posoudit jednání žalobce jako související s podnikatelskou činností. Ze všech výše uvedených důvodů odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalobcům uloží povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle ustanovení § 212 a § 212a o.s.ř. Postupoval přitom podle znění občanského soudního řádu před jeho novelou zákonem č. 59/2005 Sb. (bod 2. přechodných ustanovení tohoto zákona). Poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Podle § 80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ve smyslu výše citovaného ustanovení soud I. stupně správně neposoudil otázku naléhavého právního zájmu na žalovaném určení neplatnosti smlouvy. V tomto ohledu souhlasí odvolací soud s námitkami odvolatele, že je třeba vycházet z judikatury Nejvyššího soudu ČR, dle které, pokud již došlo k zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy (viz rozhodnutí NS ČR ze dne 29.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 58/2003). Žalobci požadovaný výrok totiž řeší toliko otázku předběžnou. Ve smyslu publikovaného názoru Nejvyššího soudu ČR soud I. stupně nesprávně uzavřel, že výrok rozhodnutí, který určuje neplatnost zástavní smlouvy, by mohl být způsobilý změnit zápis v katastru nemovitostí o existenci zástavy. Není tomu tak především proto, že zástavní právo mohlo a může vzniknout i na základě neplatné smlouvy a že naopak zástavní právo nevzniká ve všech případech, v nichž byla uzavřena platná zástavní smlouva a došlo podle ní ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Takovým výrokem, který by mohl způsobit změnu zápisu v katastru nemovitostí, by mohl být pouze výrok, který by určoval, zda tu je či není zástavní právo, kdy otázka platnosti zástavní smlouvy by se řešila toliko jako otázka předběžná. Žalobci se však v daném řízení domáhali toliko určení neplatnosti zástavní smlouvy, která je otázkou předběžnou, a jak je již výše uvedeno, na tomto určení nemohou mít naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy nemůže být dán ani tím, že proti žalobcům byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem jejich nemovitostí, neboť exekuční soud (resp. soud provádějící výkon rozhodnutí) není oprávněn řešit otázky, které přísluší posuzovat pouze nalézacímu soudu. V exekučním řízení totiž žalobci mohou namítat neexistenci exekučního titulu, který byl vydán toliko proti dlužníkovi, nikoliv však proti nim jako zástavcům. Přestože hospodářský zákoník ve znění novely č. 103/90 Sb. při úpravě zástavního práva uvádí, že při nesplnění povinnosti dlužníka se může oprávněná organizace „uspokojit z věci zastavené zástavcem“, nelze z takto formulované úpravy zástavního práva dovodit, že by proti zástavcům mohl být nařízen výkon rozhodnutí, aniž by proti nim byl vydán exekuční titul. Z ustanovení § 772 bod 3. zákona č. 513/91 Sb. (obchodního zákoníku), kterým byl zrušen hospodářský zákoník, a z § 763 odstavec 1 věta prvá a druhá obchodního zákoníku, vyplývá, že právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy. Z uvedených přechodných ustanovení vyplývá, že i po zrušení hospodářského zákoníku je třeba i nadále postupovat dle ustanovení § 129g odstavec 3 HZ, které výslovně uvádí, že zástavní věřitel může navrhnout hospodářské arbitráži (nyní soudu) prodej zástavy. O takto formulovaném petitu, tedy o tom, zda soud povolí prodej zastavených nemovitostí k uspokojení pohledávky věřitele z předmětné smlouvy o úvěru, by proto mělo být proti žalobcům jako zástavcům rozhodnuto v nalézacím řízení, ve kterém by mohli žalobci uplatnit své námitky proti zástavní smlouvě. Tento právní názor odvolacího soudu je v souladu s obsahem rozhodnutí NS ČR, které bylo publikováno pod Rc 64/2000 a vychází i z rozhodnutí NS ze dne 16. 11. 1995 sp. zn. Odon 14/95. Odvolací soud dále nesouhlasí s názorem vysloveným soudem I. stupně ohledně platnosti samotné zástavní smlouvy. Odvolací soud si je vědom, že soud I. stupně při svém rozhodování vycházel z právního názoru vysloveného odvolacím soudem v předchozím zrušujícím rozhodnutí ze dne 13.11.2002 č. j. 11 Co 181/2002-42, který se ztotožnil s právním názorem vysloveným Vrchním soudem v Praze v rozhodnutí sp. zn. 11 Cmo 19/96. Ve smyslu dále citovaných zákonných ustanovení však tento odvolací soud zaujal právní názor odlišný. Podle ust. § 1 věta druhá ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991 občanskoprávní vztahy upravuje především občanský zákoník. Podle ust. § 1 odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění zákona č. 105/1990 Sb. o soukromém podnikání občanů hospodářský zákoník upravuje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob (dále jen organizace), oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích. Podle ust. § 129c odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření zástavní smlouvy zástavní právo umožňuje, aby oprávněná organizace v případě, že závazek nebude včas splněn, byla uspokojena z věci zastavené zástavcem. Z citovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době uzavření zástavní smlouvy vyplývá, že občanskoprávní vztahy mohly být upraveny i jiným právním předpisem než pouze občanským zákoníkem. Odvolací soud souhlasí s názorem, že v době uzavření předmětné zástavní smlouvy občanský zákoník zástavní práva, která by mohla vznikat ze smlouvy, neumožňoval. Takové smlouvy však nezakazoval a zároveň stanovil, že občanskoprávní vztahy mohou být upraveny i jiným zákonem. Tímto jiným zákonem je v daném případě hospodářský zákoník, který nově, s účinností od novely č. 105/90 Sb., zástavní smlouvy k nemovitostem a k movitým věcem upravil. Odvolací soud nepovažuje za správný právní názor, že by z povahy zástavních práv upravených v hospodářském zákoníku nikoliv jako práva věcná, ale pouze jako práva závazková, vyplývalo, že by zástavní smlouvy mohli uzavírat toliko podnikatelé, kteří jsou jako účastníci hlavních závazkových hospodářských vztahů v ust. § 1 odst. 1 hospodářského zákoníku definováni jako „organizace“. Uvedené rozlišení hlavních účastníků hospodářskoprávních vztahů, kteří museli být „organizacemi“, od účastníků akcesorických zajišťovacích zástavních vztahů je zřejmé jednak z dikce ust. § 129c odst. 1 hospodářského zákoníku, které výslovně uvádí, že zástavní smlouvy uzavírá na straně jedné „organizace“ a na straně druhé zástavce. Zákon tedy neoznačuje zástavce pojmem „organizace“ tak, jak je definován v § 1 odst. 1 hospodářského zákoníku. Navíc z obecného vymezení působnosti hospodářského zákoníku v poslední části věty § 1 odst. 1, tedy z formulace, že hospodářský zákoník upravuje „majetkovou odpovědnost v těchto (míněno hospodářskoprávních) vztazích“, výslovně nevyplývá, že by majetková odpovědnost byla upravena pouze ve vztahu k organizacím jako účastníkům hlavních hospodářskoprávních vztahů. Koncepce úpravy odpovědnosti v hospodářském zákoníku přitom zahrnovala jak odpovědnost deliktní (za způsobenou škodu), tak i odpovědnost smluvní. Porušení právních povinností obojího charakteru lze proto zahrnout do majetkové odpovědnosti v hospodářskoprávních vztazích. Odvolací soud proto dovozuje, že za porušení hospodářskoprávních závazků mohly odpovídat i jiné subjekty než organizace, a nic tedy nebránilo tomu, aby akcesorické zajišťovací závazky mohly v postavení zástavců uzavírat i fyzické osoby jako nepodnikatelské subjekty, a to pokud svým majetkem zajišťovaly závazky vznikající při hospodářské činnosti „organizací“. Uvedený názor též nepřímo vyplývá i z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 233/95, který sice zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v obdobné věci, avšak nikoliv proto, že by fyzické osoby jako nepodnikatelské subjekty nemohly svůj majetek zastavit dle ustanovení § 129c a následujících hospodářského zákoníku. Jak soud I. stupně správně zjistil, smlouva o úvěru, jakožto závazek hlavní, byla řádně uzavřena. Odvolací soud v tomto směru souhlasí i s vysloveným právním názorem, že existence platného úvěrového hlavního závazku je předpokladem pro existenci platného závazku akcesorického – zástavní smlouvy. Jelikož žalobci ve svém návrhu neuváděli jiné skutečnosti, pro které považují zástavní smlouvu za neplatnou, než skutečnost, že smlouvu neuzavírali jako podnikatelé, nelze proto jejich návrh považovat za důvodný. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval dle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. a napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dle § 224 odstavec 2 o. s. ř. dále rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně. Žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, má proto právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly v souvislosti s právním zastoupením advokátem (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Výše odměny advokáta je dána ust. § 5 písm. c) vyhl. č. 484/2002 Sb., neboť žalobci se domáhali určení neplatnosti smlouvy, a nejedná se proto o určení práva k nemovitostem, které je upraveno v § 5 písmeno b) citované vyhlášky. K odměně advokáta ve výši 6.200,- Kč dále náleží paušální náhrada podle vyhl. č. 177/96 Sb., a to za 3 úkony advokáta. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch. Má proto nárok na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem, který v odvolacím řízení učinil dva úkony (odvolání a účast při jednání odvolacího soudu). Výše odměny advokáta je dána ust. § 5 písm. c) vyhl. č. 484/2002 Sb. a k odměně advokáta dále náleží paušální náhrada nákladů podle vyhl. č. 177/96 Sb. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, které se podává ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Praze dne 9. září 2005 JUDr. Eva K e m é n y o v á, v.r. předsedkyně senátu