Změnou v osobě zakladatele státních příspěvkových organizací jejich přechodem na kraje v důsledku § 2 odst. 2 zák. č. 290/2002 Sb. nezaniklo ručení státu založené ust. § 74 zák. č. 218/2000 Sb. za splatné závazky těchto organizací, vzniklé před účinností zák. č. 290/2002 Sb.

20 Co 51/2005 – 36 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hübnera a soudců JUDr. Ireny Saralievové a JUDr. Blanky Chvojové v právní věci žalobce: B., s.r.o., se sídlem N. 744, Č. K., zast. advokátem proti žalovanému: Č. r. – M. f., za kterou jedná Ú. p. z. s. v. v. m. se sídlem K. 1441/46, P-10, o zaplacení 69.904,- Kč s přísl., k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 1.12.2004 č.j. 24 C 20/2004-22 t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 18.017,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci 69.904,- Kč s přísl. a 20.497,- Kč na náhradu nákladů řízení. Žalobce uplatnil nárok z titulu ručení státu podle § 74 zák.č. 218/2000 Sb. za závazky svého dlužníka N. P. (příspěvkové organizace státu), vzniklé v době do 31.12.2002, tedy před převzetím této příspěvkové organizace krajem na podkladě § 2 odst. 2 zák. č. 290/2002 Sb. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že podle specifikovaných dodacích listů a faktur, z nichž poslední byla splatná dne 3.8.2002, dodal žalobce N. P. zdravotnický materiál za 69.904,- Kč. N. P. uznala svůj závazek k zaplacení této částky prohlášením ze dne 17.12.2002, žalobce ji následně požádal o zaplacení výzvou ze dne 21.4.2004. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28.5.2004 byl na majetek N. P. prohlášen konkurs. Soud I. stupně konstatoval, že existence dluhu není mezi účastníky sporná, spornou otázkou byla pouze odpovědnost žalovaného, který namítal, že jeho ručení podle § 74 zák.č. 218/200 Sb. zaniklo s přechodem uvedené nemocnice do majetku kraje podle § 2 odst. 2 zák.č. 290/2002 Sb. Soud I. stupně poukázal na to, že ve smyslu § 546 a násl. o.z. nezaniká ručitelský závazek změnou subjektu, za něhož se garance poskytuje. Nemůže proto zaniknout ani v případě změny zakladatele nemocnice a opačný výklad by byl v rozporu s obecně platnými předpisy i se spravedlivým posouzením věci. Závazek ručení státu za příspěvkovou organizaci se proto nemohl změnit ani účinností zákona č. 290/2002 Sb. Vztah mezi žalobcem a žalovaným lze posoudit též jako vztah věřitele a dlužníka ve smyslu § 500 odst. 2 o.z., podle něhož zcizitel věci odpovídá za dluhy na věci váznoucí, a v této souvislosti poukázal soud I. stupně též na nález Ústavního soudu ČR publikovaný pod č. 211/2000 Sb., v němž bylo mimo jiné vysloveno, že se stát nemůže zbavovat bez dalšího své odpovědnosti za dluhy, které vznikly v době jeho hospodaření s převáděným majetkem a které jsou důsledkem ztrátové realizace vlastnického práva, a že takové jednání suveréna navozuje úvahy o zneužití státní moci na úkor územního samosprávného celku. Na tomto základě soud I. stupně žalobě vyhověl a podle § 142 odst. l o.s.ř. přiznal úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž uvedl, že setrvává na svém právním názoru, že změnou právní formy dlužníka jeho ručení zaniklo. K doplnění odvolání předložil stanovisko JUDr. J. B., CSc., vedoucího sektoru veřejného práva Ú. státu a práva AV ČR, které si nechal vypracovat, a na jeho závěry odkázal. V tomto stanovisku zpracovatel dovodil, že ručení podle § 74 zák.č. 218/2000 Sb. je ručením veřejnoprávním, založeným veřejnoprávním zákonem, nepodléhá režimu občanskoprávních nebo obchodněprávních kodexů a skončilo tím, že subjekt (dlužník) přestal patřit mezi ty subjekty, na něž se vztahovalo. Dále poukázal na účel zákona č. 290/2002 Sb., podle jehož důvodové zprávy nelze oddělit od aktiv související závazky, proto podle tohoto zákona přechází i odpovědnost za splnění závazků státu, kterou transformované organizační složky ke dni 31.12.2002 měly, cílem zákona tedy bylo oddělit celou předmětnou oblast od státu. Právní nárok věřitelů na uspokojení ze strany státu zde proto není a úhradou závazků příspěvkových organizací (nyní) územních samosprávních celků by byl porušen zákon o rozpočtových pravidlech, neboť není žádný podklad pro takový výdaj státního rozpočtu. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Označil za správný názor soudu I. stupně, že ručení změnou zakladatele dlužníka nebo jeho právní formy nezaniklo. Ke stejnému závěru by bylo nutno dojít i při posouzení ručení podle obchodního zákoníku, když podle § 311 obch. zák. ručení nezaniká ani zánikem právnické osoby, která je dlužníkem. Dále se žalobce vyjádřil k předloženému výše citovanému stanovisku, které odmítl, a poukázal na to, že ručení podle § 74 zák.č. 218/2000 Sb. je sice obsaženo v zákoně, zpracovatelem označeném za veřejnoprávní, týká se však občanskoprávního, resp. obchodněprávního vztahu. I kdyby soud snad dovodil, že se na obsah a zánik tohoto ručení nevztahují předpisy občanského nebo obchodního práva, pak by bylo třeba na ně použít obecné právní zásady, upravující tento institut, a zásady ústavněprávní. Konstrukce zániku ručení převodem dlužníka ze sféry státu do sféry krajů by pak odporovala základní ústavní zásadě ochrany vlastnického práva žalobce a zásadě rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Žalobce totiž dodával své zboží okresní nemocnici, zřízené okresním úřadem, tedy státem, u vědomí toho, že zde existuje zákonné ručení státu za závazky této nemocnice. Spoléhal na to, že stát tyto podmínky neporuší v jeho neprospěch, předpokládá tedy, že zákonodárce nehodlal takovýto zásah státu přivodit, a v případě, že hodlal, nemůže tento zásah požívat soudní ochrany. Podle obsahu odvolání uplatňuje odvolatel přípustný odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Odvolací soud v souladu s § 214 odst. 3 o.s.ř. za souhlasu účastníků přezkoumal napadený rozsudek bez jednání podle ustanovení občanského soudního řádu, účinných do 31.3.2005 (srov. čl. II/, bod 2 zák.č. 59/2005 Sb.), a odvolání opodstatněným neshledal. Odvolací soud se ztotožňuje se zásadní výchozí úvahou soudu I. stupně, že i na ručení státu, založené ustanovením § 74 zák.č. 218/2000 Sb., je třeba vztáhnout obecně platná ustanovení o ručení, obsažená v předpisech práva občanského. Názor žalovaného, že se na toto ručení občanskoprávní předpisy nevztahují, nemůže obstát. Ručení je zajišťovacím institutem práva občanského, proto samotná okolnost, že bylo založeno předpisem, který lze označit za předpis práva veřejného (rozpočtová pravidla), neznamená vyloučení uplatnění občanskoprávních předpisů, platných pro ručitelský závazek v rámci právního vztahu, k němuž se ručení váže, na jeho obsah a zánik (jak případně uvedl žalobce). Protože vztah mezi žalobcem a jeho dlužníkem v daném případě je nepochybně vztahem obchodním (§ 261 odst. 2 o.z.), je třeba i na ručitelský závazek státu vztáhnout § 303 až 312 obch. zák. (nikoliv § 546 o.z. a násl., jak nesprávně dovozoval soud I. stupně). V tomto směru žalobce opět případně poukázal na § 311 odst. 2 obch. zák., podle něhož ručení nezaniká ani zánikem právnické osoby, jež je dlužníkem. Z toho logicky vyplývá (arg. a maiori ad minus), že nemůže zaniknout ani v důsledku změny právní formy (přesněji řečeno změny osoby, vykonávající funkci zakladatele) této právnické osoby. Rovněž v zákoně č. 290/2002 Sb. (o přechodu některých věcí, práv a závazků z ČR na kraje a obce) není o závazcích státu, vzniklých z ručení podle § 74 zák.č. 218/2000 Sb., zmínka. Podle § 1 odst. 2 písm. b/ tohoto zákona ve spojení s odkazem na § 38 zák.č. 219/2000 Sb. na jednotlivé kraje dnem l. ledna 2001 výslovně přecházejí jen ty závazky státu, které vznikly z činnosti převáděných organizačních složek státu. Do rámce tohoto ustanovení tedy nelze závazky státu z ručení za závazky příspěvkových organizací (jako samostatných právnických osob, které toto postavení neztratily ani účinností zák.č. 219/2000 Sb.), zahrnout. Z uvedeného vyplývá, že stát se nemůže zprostit odpovědnosti, vzniklé zákonným ručením za závazky, které převzaly jeho příspěvkové organizace, poukazem na následnou změnu v osobě zakladatele těchto organizací v důsledku § 2 odst. 2 zák. č. 290/2002 Sb., neboť ze samotné okolností, že se ke dni 1.1.2003 staly ve smyslu uvedeného ustanovení státní příspěvkové organizace příspěvkovými organizacemi kraje, nelze zánik ručitelského závazku za již splatné závazky těchto organizací dovozovat. Nutno též přisvědčit žalobci, že by takový postup státu, kterým by se jednostranně a bez jakékoliv náhrady zbavil svého ručitelského závazku za již splatný dluh, byl v příkrém rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů ve smyslu § 2 odst. 2 o.z. I v tomto případě (tedy ve vztahu mezi státem a věřitelem původně státní příspěvkové organizace) pak lze uvažovat o zneužití státní moci na úkor oprávněného věřitele ve smyslu úvah Ústavního soudu v soudem I. stupně zmíněném nálezu č. 211/2003 Sb. (třebaže samotný tento nález řeší jiný vztah - mezi státem a územním samosprávným celkem). Mezi účastníky jinak nebylo sporu o tom, že dluh příspěvkové organizace v nárokované výši existuje, že vznikl v souvislosti s provozováním její hlavní činnosti před přechodem funkce zakladatele na kraj (§ 74 zák. č. 218/2000 Sb.) a že dlužník byl k plnění vyzván, když současně je nepochybné, že svůj závazek pro vyhlášení konkursu nesplní (§ 306 odst. 1 obch. zák.). Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný, včetně správného výroku o nákladech řízení, podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Podle § 142 odst. l ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. má věcně úspěšný žalobce nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení, které představuje odměna jeho advokáta ve výši 14.990,- Kč, určená podle § 3 odst. l vyhl.č. 484/2000 Sb. a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. s připočtením DPH ve výši 19% podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně, dospěje Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 25. dubna 2005 JUDr. Petr H ü b n e r , v.r. předseda senátu