Výši hotových výdajů soudního exekutora v řízeních zahájených před 1. 8. 2006 a skončených po 31. 7. 2006, vynaložených před 1. 8. 2006, je třeba určit podle § 13 a násl. vyhl. č. 330/2001 Sb. ve znění vyhl. č. 233/2004 Sb.

14 Co 585/2006 – 72 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců Mgr. Reného Fischera a JUDr. Jany Šrédlové v právní věci oprávněného: M. J., bytem v P-1, L. 1206/2, proti povinnému: Č. s. b. z. s., o. s., se sídlem v P-2, L. 22,  o nařízení exekuce pro částku 30.000,- Kč s přísl., k odvolání povinného a soudního exekutora   proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. srpna 2006, č.j. 5 Nc 1171/2005-48, t a k t o  : I. Usnesení soudu I. stupně se ve výroku ad II.  p o t v r z u j e . Ve výroku ad III.  se   m ě n í  jen tak, že výše    nákladů exekuce, které je povinný povinen zaplatit soudnímu exekutorovi, činí 3.741,- Kč, jinak se i v tomto výroku   p o t v r z u j e .     II. Oprávněný, povinný a soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.   O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 15. srpna 2005 (ad I.), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ad II.), a povinného zavázal zaplatit soudnímu exekutorovi  náklady exekuce ve výši 7.735,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (ad III.). Výrok o zastavení exekuce odůvodnil § 268 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. za použití § 52 odst. 1 ex.ř. s tím, že exekuční titul byl zrušen. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle    § 271 o.s.ř. za použití § 52 ex.ř. Povinný zavinil zastavení exekuce, oprávněnému však žádné náklady řízení nevznikly. O povinnosti povinného nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi rozhodl soud I. stupně na základě procesního zavinění povinného, který po zahájení exekučního řízení dlužnou částku zaplatil. Náklady exekuce pak vyčíslil v souladu s vyhláškou č. 330/2001 Sb. tak, že sestávají z odměny podle § 6 odst. 3 vyhlášky ve výši 3.000,- Kč a hotových výdajů exekutora ve výši 3.500,- Kč podle § 13 odst. 1 vyhlášky, plus DPH 19%. Proti usnesení podali včasné odvolání povinný a soudní exekutor. Odvolání povinného směřovalo do výroku ad III. Povinný poukázal na to, že exekuce byla nařízena protiprávně poté, kdy se jeho odvolání proti rozsudku ztratilo, což bylo jednoznačně prokázáno. Exekuce poškodila dobré jméno povinného, když exekutor zablokoval jeho majetek. Navrhl, aby náklady exekuce uhradil soud I. stupně. Odvolání soudního exekutora směřovalo do výroku ad III. o nákladech exekuce. Podle soudního exekutora měl soud I. stupně postupovat podle § 89 ex.ř., neboť procesní zavinění je na straně oprávněného.Oprávněný totiž vzal návrh na nařízení exekuce zpět z důvodu, že povinný po nařízení exekuce dlužnou částku uhradil. Tímto svým postupem oprávněný způsobil, že náklady řízení v rámci exekuce nemohou být vymoženy. Soudní exekutor odkázal na judikaturu Ústavního soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, zdůraznil, že náklady exekutora musí být uhrazeny vždy a měl by je uhradit oprávněný. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení ve výroku ad III. změnil tak, že povinnost k úhradě nákladů exekuce ve výši 7.735,- Kč uloží oprávněnému. Oprávněný ve svém písemném vyjádření uvedl, že povinný měl na uhrazení dlužné částky několik let, dluh však uhradil až v průběhu exekuce se značným zpožděním. Odvolací soud přezkoumal v mezích podaného odvolání (§ 206 o.s.ř.) podle § 212 a § 212a o.s.ř. správnost napadeného usnesení včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, aniž by ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.), a poté shledal odvolání povinného v převážné části nedůvodným, odvolání soudního exekutora pak nedůvodným zcela. Podle § 271 za použití § 52 odst. 1 ex.ř. dojde-li k zastavení nařízené exekuce, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním exekuce vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo. Soud se při rozhodování o náhradě nákladů zabývá vždy otázkou procesního zavinění. O procesním zavinění oprávněného lze uvažovat tam, kde oprávněný při podání návrhu na nařízení exekuce nebo při jejím provádění nezachoval potřebnou míru pečlivosti a kde přistoupil bezdůvodně k vymáhání splnění povinností cestou exekuce, popř. v exekučním řízení bezdůvodně pokračoval. V daném případě byla exekuce nařízena na základě exekučního titulu opatřeného doložkou vykonatelnosti. Oprávněný tak byl v dobré víře, že exekuční titul vykonatelný je. Teprve následně vyšlo najevo, že povinný (žalovaný v nalézacím řízení) podal proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. června 2005, sp.zn. 17 C 322/2003 dne 24. června 2005 včasné odvolání, které však administrativním nedopatřením nebylo do spisu založeno a vyšlo najevo teprve dodatečně. V odvolacím řízení pak byl exekuční titul usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2006, č.j. 35 Co 117/2006-66 v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že žalobce (oprávněný) vzal žalobu před zahájením odvolacího jednání zpět, neboť mu žalovaný dlužnou částku v roce 2005 uhradil. Žalovanému pak bylo uloženo podle § 146 odst. 2 věty druhé a § 224 odst. 2 o.s.ř. zaplatit žalobci náklady řízení. Dle názoru odvolacího soudu skutečnost, že exekuční titul byl dodatečně zrušen, nelze oprávněnému přičítat k jeho tíži a lze proto dovodit, že se oprávněný žádného procesního zavinění ve smyslu § 271 věty prvé o.s.ř. nedopustil. Podle § 89 ex.ř. dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Toto zákonné ustanovení zjevně doplnil § 271 o.s.ř. za použití § 52 odst. 1 ex.ř. o úpravu nákladů, na něž § 271 o.s.ř. pamatovat z povahy věci nemůže. Otevírá se tím prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip vyjádřený v ust. § 87 odst. 3 ex.ř., že náklady exekuce hradí exekutorovi povinný. V této souvislosti odvolací soud odkazuje též na judikaturu Ústavního soudu ČR: V usnesení sp.zn. III. ÚS 282/06, sp.zn. III. ÚS 283/06 Ústavní soud ČR dovodil, že uložení povinnosti povinnému nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Odvolací soud si je vědom toho, že judikatura Ústavního soudu ČR v otázce nákladů exekuce soudního exekutora nebyla po určitou dobu zcela jednotná, jiné názory byly vyjádřeny např. v nálezech Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 290/05 a II. ÚS 372/04, tyto odlišné názory však byly sjednoceny stanoviskem Pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. září 2006 sp.zn. Pl ÚS-st 23/06, v němž Ústavní soud dovodil, že „není porušením článku 11 a článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že exekuce je zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění na zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti) přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému“. Odvolací soud souhlasí s názorem soudního exekutora v tom, že exekutor vykonává ve smyslu § 3 odst. 1 ex.ř. exekuční a další činnost zásadně za úplatu, tuto zásadu však napadené usnesení nijak neporušuje. K jejímu porušení  by došlo tehdy, pokud by soudnímu exekutorovi náklady exekuce nebyly přiznány vůbec, v daném případě však soudní exekutor má právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému. Odvolací soud tak konstatuje, že aplikace § 89 ex.ř., jak soudní exekutor dovozuje, zde nepřichází v úvahu. Toto zákonné ustanovení lze použít pouze tehdy, pokud povinnost k úhradě nákladů exekuce povinnému uložit v důsledku procesního zavinění nelze, např. proto, že povinný ztratil způsobilost být účastníkem řízení a náklady soudního exekutora by tak nebyly uhrazeny. Tento názor je i v souladu s názorem Nejvyššího soudu ČR vyjádřený ve stanovisku sp.zn. Cpjn 200/2005, bod XVI., podle něhož „oprávněnému lze uložit povinnost k úhradě nákladů exekuce podle § 89 ex.ř., jestliže při zastavení exekuce je z hlediska zásad uvedených v § 271 věty prvé o.s.ř. osobou povinnou k úhradě nákladů exekučního řízení“. Soud I. stupně proto nepochybil, když povinnost k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorce uložil ve smyslu § 271 věty prvé o.s.ř. za použití § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. a  § 52 odst. 1 ex.ř. povinnému. Při jejich vyčíslení však nepostupoval zcela správně. Soudnímu exekutorovi přísluší odměna ve výši 3.000,- Kč podle § 11 odst. 3 vyhl. č. 330//2001 Sb. ve znění vyhl. č. 291/2006 Sb. Pokud jde o náhradu hotových výdajů, soudní exekutor byl soudem I. stupně vyzván dne 2. srpna 2006 k jejich vyčíslení. Na tuto výzvu reagoval podáním ze dne 14. srpna 2006, v němž účtoval hotové výdaje v paušální výši 3.500,- Kč podle § 13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. ve znění vyhl. č. 291/2006 Sb. Odvolací soud se však neztotožňuje s názorem soudního exekutora a ani s názorem soudu I. stupně       o tom, že pokud je rozhodováno o nákladech exekuce po 1. srpnu 2006, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 291/2006 Sb., postupuje se při stanovení výše hotových výdajů již podle novelizovaného § 13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., podle něhož exekutorovi náleží v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3.500,- Kč. Jak vyplývá z článku II., bod 1 přechodných ustanovení vyhl. č. 291/2006 Sb., odměna stanovená vyhláškou č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. a této vyhlášky náleží exekutorovi i v exekučním řízení, které bylo zahájeno před datem nabytí účinnosti této vyhlášky s výjimkou řízení, ve kterém již bylo pravomocně o odměně soudního exekutora rozhodnuto. Jazykovým a systematickým výkladem tohoto ustanovení lze jednoznačně dovodit, že vyhláška č. 291/2006 Sb. se na úpravu hotových výdajů soudního exekutora v řízeních zahájených před 1. srpnem 2006 nevztahuje, článek II., bod 1 přechodných ustanovení vyhl. č. 291/2006 Sb. upravuje zpětnou účinnost ohledně určení nákladů exekuce soudního exekutora toliko pokud jde o určení výše odměny. Výši hotových výdajů soudního exekutora v řízeních zahájených před 1. 8. 2006 a skončených po 31. 7. 2006 je třeba určit podle § 13 a násl. vyhl. č. 330/2001 Sb. ve znění vyhl. č. 233/2004 Sb. V souzeném případě exekuční řízení bylo zahájeno dne 4. srpna 2005, tedy ještě před účinností vyhl. č. 291/2006 Sb. a hotové výdaje exekutora je tak třeba určit podle § 13 a násl. vyhl. č. 330/2001 Sb. ve znění platném do 31. července 2006. Odvolací soud v této souvislosti vyzval soudního exekutora dne 19. října 2006 k tomu, aby své hotové výdaje řádně vyčíslil a doložil účetními doklady a současně upozornil na to, že o jejich výši může být rozhodnuto podle vyhl. č. 330/2001 Sb. ve znění platném do 31. července 2006. Soudní exekutor však na tuto výzvu do dnešního dne nijak nereagoval. Jak vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 336/05, musí být veškeré hotové výdaje ve spise soudního exekutora doloženy fakturami a stvrzenkami či jinými doklady a pokud to není možné, úředními záznamy. V daném případě však lze z obsahu spisu dovodit toliko to, že soudní exekutor vynaložil hotové výdaje na poštovné, kdy rozesílal usnesení o nařízení exekuce. Podle § 15 vyhl. č. 330/2001 Sb. ve znění  platném do 31. července 2006 mu tak náleží dvakrát náhrada za doručení písemností po 50,- Kč, plus dvakrát poštovné po 22,- Kč, celkem tedy 144,- Kč. Náklady exekuce tak sestávají z odměny ve výši 3.000,- Kč, hotových výdajů 144,- Kč, plus DPH 19 %, celkem 3.741,- Kč. K odvolání povinného uvádí odvolací soud následující. Jak již je výše vysvětleno, oprávněný se před podáním návrhu na nařízení exekuce a ani v průběhu provádění exekuce žádného procesního zavinění ve smyslu § 271 věty prvé o.s.ř. nedopustil. Lze přisvědčit námitce povinného o tom, že k jeho tíži nelze přičítat to, že se odvolání ztratilo a exekuce tak byla nařízena na základě exekučního titulu, který nebyl vykonatelný, na druhé straně však nelze přehlédnout, že v průběhu odvolacího řízení povinný dlužnou částku dne 17. října 2005 oprávněnému zcela uhradil, na základě této skutečnosti vzal oprávněný žalobu zpět a exekuční titul byl zrušen. Jak již dovodil odvolací soud v odvolacím řízení ohledně exekučního titulu, povinný se dopustil procesního zavinění, když dlužnou částku uhradil až po vydání prvostupňového rozsudku, čímž de facto odpadl důvod sporu a oprávněný (žalobce v nalézacím řízení) vzal žalobu zcela zpět. Obdobně v tomto exekučním řízení byl návrh na nařízení exekuce podán a exekuce nařízena v době, kdy bez ohledu na to, že exekuční titul dosud vykonatelný nebyl, byl oprávněný vůči povinnému věřitelem exekuované pohledávky. Odvolací soud tak konstatuje, že procesní zavinění ve smyslu § 271 věty prvé o.s.ř. za použití § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. a § 52 odst. 1 ex.ř. je třeba přičíst povinnému a soud I. stupně proto nepochybil, když povinnost k úhradě nákladů exekuce uložil povinnému. Pochybil však při jejich vyčíslení, jak je výše naznačeno.   Soud I. stupně rovněž rozhodl správně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, kdy ve vztahu mezi účastníky by byl povinný podle § 271 věty prvé o.s.ř. za použití § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. a § 52 odst. 1 ex.ř. povinen nahradit náklady řízení oprávněnému, oprávněnému však v řízení před soudem I. stupně žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Odvolací soud proto ze všech těchto důvodů napadené usnesení ve výroku ad II. potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné. Ve výroku ad III. jej postupem podle § 220 odst. 3 o.s.ř. změnil toliko tak, že výše nákladů exekuce, které je povinný povinen nahradit soudnímu exekutorovi, činí 3.741,- Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné. V odvolacím řízení úspěšnému oprávněnému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly a odvolací soud proto rozhodl tak, že oprávněný, povinný a soudní exekutor nemají na náhradu nákladů odvolacího řízení právo. Výrok ad I. o zastavení exekuce nebyl odvoláním dotčen a zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 206 o.s.ř.). P o u č e n í :  Proti tomuto usnesení   n e n í   dovolání přípustné. V Praze, dne 25. října 2006 JUDr. Milada   V e s e l á , v.r. předsedkyně senátu