Rozhodnutí orgánů komor zřízených dle zák. č. 220/1991Sb., o uložení pokuty svým členům, nebylo dle právní úpravy účinné do 31.12.2005 v soudním řízení vykonatelné.

16 Co 129/2006-12 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z jeho předsedy JUDr. Milana Chmelíčka a soudců JUDr. Ivy Březinové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v exekuční věci oprávněné: Č. l. k.  se sídlem O., D. n.  38, , s adresou pro doručování: O. s.  ČLK P-5,  P-5, T. 10, proti povinné: MUDr. J. J., bytem P-5, P. 2297/4, pro 10.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání oprávněné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2.3.2005, č.j. 36 Nc 148/2005-4, t  a  k  t o: I. Usnesení soudu I. stupně se  p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O  d  ů  v  o  d  n  ě  n í Oprávněná se svým návrhem podaným dne 31.1.2005 u Městského soudu v Brně domáhá nařízení exekuce podle svého pravomocného a vykonatelného disciplinárního rozhodnutí ze dne 14.7.2004, č.j. 03/80/601 D, k uspokojení pohledávky ve výši 10.000,- Kč, nákladů exekuce a jejích nákladů s tvrzením, že je samosprávnou profesní organizací, zřízenou zák. č. 220/1991 Sb., jež je dle § 13 odst. 3 písm. b/ zmíněného zákona oprávněna ukládat svým členům v disciplinárním řízení pokuty od 2.000,- Kč do 20.000,- Kč za porušení povinností uvedených v ust. § 9 odst. 2 téhož zákona. Povinná tyto povinnosti porušila, a proto jí byla dne 14.7.2004 uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč, kterou však neuhradila a oprávněné tedy nezbývá nic jiného, než přistoupit k vymáhání částky prostřednictvím exekuce. Napadeným usnesením soud I. stupně shora zmíněný návrh oprávněné zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, což odůvodnil tím, že výčet a charakteristika exekučním titulů dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ až g/ zák.č. 120/2001 Sb. (dále jen „e.ř.“.) ve shodě s ust. § 274 písm. a/ až h/ o.s.ř. v platném znění neumožňují rozhodnutí Č. l. k. o uložení pokuty ve výši 10.000,- Kč MUDr. J. považovat za řádný exekuční titul, přičemž zdůraznil, že zák. č. 220/1991 Sb., o Č.l.k., Č. s. k. a Č. l. k., sice upravuje kárná (disciplinární) řízení, v jejichž rámci lze uložit členu K. peněžitou pokutu, avšak nepředpokládá (výslovně nepřipouští), že by takové rozhodnutí K. bylo přímo podkladem soudního výkonu rozhodnutí či exekuce, s tím, že profesní K. s povinným členstvím je sice třeba chápat jako veřejnoprávní korporace založené na osobním základě,  tj. člensky organizované subjekty veřejné správy, kterým byla svěřena moc samostatně plnit veřejné úkoly, avšak tyto přirozeně nemohou být orgánem státní správy či územní samosprávy, kterak však důsledně vyžaduje zákonná dikce. Nákladový výrok pak opřel o ust. § 87 e.ř. Proti takovému usnesení podala oprávněná v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém zdůrazňuje, že vykonává kompetence přenesené na ni státem, mezi které patří zejména dohled nad výkonem lékařského povolání a prošetřování stížností pacientů s tím, že stát na tuto veřejnoprávní činnost nijak finančně nepřispívá ze státního rozpočtu, a proto udělil oprávněné právo a pravomoc získávat prostředky na její činnost od jejích členů – lékařů, a to ve formě povinných členských příspěvků. Jako donucovací prostředek k zaplacení těchto příspěvků jí pak svěřil oprávnění udělovat za porušení této členské povinnosti pokutu. Oprávněná tedy svou činnost vykonávanou v mezích zákona provádí na základě od státu přenesené působnosti, a je na ni proto v kontextu posuzování vymahatelnosti jejích rozhodnutí třeba pohlížet jako na „státní orgán“ sui generis i s ohledem na to, že občanský soudní řád ani exekuční řád nijak pojem státního orgánu nedefinují, přičemž je zapotřebí při výkladu tohoto pojmu podporovat smysl, účel a realizaci obou zmíněných zákonů i zákonů dalších (např. zák. č. 220/1991 Sb.), s tím, že současné znění § 274 písm. f/ o.s.ř. hovoří o „orgánech veřejné správy“, mezi něž oprávněná rozhodně patří. Dle názoru odvolatelky navíc vedlejší věta „jejichž soudní výkon připouští zákon“, zakotvená v ust. § 274 písm. i/ o.s.ř., či ust. § 40 odst. 1 písm. g/ e.ř. se vztahuje pouze k termínu „listiny“. V neposlední řadě pak připomíná znění ust. § 13 odst. 3 a § 18 odst. 3 zák. č. 220/1991 Sb., z nichž dle jejího názoru jednoznačně vyplývá přímá vymahatelnost soudní cestou jí uložené pokuty. Ze všech těchto důvodů tak žádá o zrušení napadeného rozhodnutí soudu I. stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Povinná se k odvolání oprávněné nevyjádřila. Odvolací soud tak přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení mu předcházející ve smyslu ust. § 212 o.s.ř., ve znění účinném do 31.3.2005, a § 52 odst. 1 e.ř. a dospěl k závěru, že odvolání oprávněné není způsobilé otřást správností tohoto rozhodnutí. Na tomto místě považuje odvolací soud nejprve za nutné připomenout, že Č. l. k.  byla zřízena zákonem ČNR č. 220/1991 Sb., o Č. l. k., Č. s. k. a Č. l. k., jako samosprávná nepolitická stavovská organizace, sdružující všechny lékaře zapsané v seznamech vedených K.    (§ 1 odst. 2 cit.zák.), přičemž K. je orgánem, který zabírá výseč pravomocí směrem k co největšímu omezení státních orgánů ve prospěch orgánů samosprávných, jež pak obstarávají jednak záležitosti vlastní, jednak mohou vyřizovat i záležitosti správy státní, a stát tak některé úkoly obstarává jen nepřímo, prostřednictvím orgánu samosprávného. Jestliže je třeba hledat nějaký protiklad samosprávy, pak tím nejpřirozenějším je správa státní, přičemž správu zde neobstarává stát, ale jiná, od státu se lišící osoba, samosprávný orgán, a jestliže uvedenou úvahou lze vyloučit totožnost orgánu státního a samosprávného, nelze se dobrat ani jiného závěru než závěru, dle kterého Č. l. k. není ústředním či jiným orgánem státní správy, a to ani ve smyslu ust. § 246 odst. 2 o.s.ř. Lze tedy sice přitakat názoru odvolatelky, dle něhož zákon o K. jí svěřil (obdobně i dalším stavovským komorám) oprávnění jinak typická pro orgány státní správy, avšak nelze již souhlasit s tvrzením, že by Č. l. k.  byla orgánem státní správy sui generis, neboť takovým orgánem není a být nemůže s ohledem na výše uvedené, přičemž svěření oprávnění stavovským komorám, jinak typická pro orgány státní správy, z nich samozřejmě ještě orgány státní správy nedělá (§ 274 písm. f/  o.s.ř.  či § 40 písm. e/  e.ř.). Nepřiléhavá je rovněž argumentace odvolatelky, provádějící výklad ust. § 274 písm. i/ (dříve h/) o.s.ř. způsobem, dle něhož vedlejší věta „jejichž soudní výkon připouští zákon“ se vztahuje pouze k „listinám“ a nikoli již k „jiným vykonatelným rozhodnutím a schváleným smírům“, neboť zmíněná vedlejší věta dopadá na všechny tři skupiny případných exekučních titulů, k čemuž lze bez problémů dospět jazykovým i logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odvolatelka se pak mýlí i tehdy, pokud dospívá k závěru, že je-li ve zvláštním zákoně (například zák. č. 220/1991 Sb.) upravena možnost a oprávnění ukládat pokuty, logicky z toho plyne i možnost vymoci takto uložené pokuty přímo v rámci vykonávacího či exekučního řízení, neboť zákonná dikce „jejichž soudní výkon připouští zákon“, zakotvená v citovaném ust. § 274 písm. i/ (dříve h/) o.s.ř. či § 40 odst l písm g/ e.ř., nepochybně postihuje pouze výslovné připuštění takové možnosti, přičemž v opačném případě je nejprve nezbytné, tak jako je tomu například u bytového družstva a jím uložené pokuty, uspět se svým požadavkem v nalézacím řízení podle části třetí občanského soudního řádu. V posuzované věci přitom  zák. č. 220/1991 Sb. takovéto výslovné „připuštění“ neobsahuje a oprávněná to ani netvrdí. Právní úprava účinná až od 1.1.2006 pak na výše uvedené závěry při posuzování dané věci, kdy nejen předmětné rozhodnutí, ale i napadené usnesení soudu I. stupně bylo vydáno před tímto datem, nemá žádný vliv. S ohledem na vše, co bylo výše uvedeno, tak odvolací soud napadené usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, a to včetně výroku nákladového, v němž rovněž neshledal žádného pochybení, neboť,  jak  uvádí  soud  I. stupně zcela správně, výčet a charakteristika exekučních titulů, vtělené do ust. § 40 odst. 1 písm. a/ až g/ e.ř. a ust. § 274 písm. a/ až h/ o.s.ř., neumožňují považovat rozhodnutí oprávněné o uložení pokuty v částce 10.000,- Kč MUDr. J. za řádný exekuční titul. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 142 odst.1, § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 52 odst. 1 e.ř. s tím, že povinné v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení u soudu I. stupně dospěje Nejvyšší soud ČR k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Praze dne 7. března 2006 JUDr. Milan Chmelíček, v. r. předseda senátu