Právo menšinového akcionáře na dorovnání nepřiměřeného vypořádání v penězích z titulu převodu jmění akciové společnosti na hlavního akcionáře, zanikne, není-li uplatněno ve lhůtě 2 měsíců ode dne účinnosti zápisu převodu jmění do obchodního rejstříku.

21 Cm 188/2005-39 U S N E S E N Í Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Věrou Modlitbovou v právní věci žalobce: R. N., bytem v P. 10., H., Š. 430/30, zastoupeného advokátkou proti žalovanému: O. a.s. se sídlem v P. 1, N. 11/880, zastoupenému advokátem se sídlem v P.1, J.24, o zaplacení 82.468,- Kč s příslušenstvím takto: I. Žaloba se žádostí, aby soud uložil žalovanému povinnost do 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalobci 82.468,- Kč s 3% úrokem p.a. od 8.9.2004 do zaplacení, se zamítá. II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalova­nému náhradu nákladů řízení ve výši 20.254,- Kč k rukám právního zástupce žalované­ho. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se domáhal žalobou ze dne 6.10.2005 proti žalovanému zaplacení 82.468,- Kč s 3% úrokem p.a. z dlužné částky od 8.9.2004 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Svůj nárok opíral žalobce o právo na dorovnání nepřiměřeného vypořádání žalobce coby menšinového akcionáře při zrušení právního předchůdce žalovaného s převodem jmění na žalovaného coby hlavního akcionáře. Nepřiměřenost finančního vypořádání spatřuje žalobce v poměru výše vlastního" kapitálu právního předchůdce žalovaného dle účetní závěrky zpracované k 31.8.2003 k počtu a jmenovité hodnotě všech akcií bývalých akcionářů právního předchůdce žalovaného. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu s tím, že tato byla podána opožděně, neboť žalobu uplatnil žalobce u soudu po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty. Nárok žalobce neshledal žalovaný po právu, neboť žalovaný postupoval při realizaci převzetí jmění právního předchůdce žalovaného zcela v souladu se zákonem a poskytl bývalým menšinovým akcionářům právního předchůd.ce žalovaného vypořádání v penězích v přiměřené výši v souladu se závěry znaleckého posudku soudem jmenovaným znalcem. Při svém rozhodování ve věci soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných zejména na základě shodných tvrzení účastníků o skutkových okolnostech sporu. Dne 23.12.2003 došlo na valné hromadě společnosti ke zrušení společnosti s převodem jmění na hlavního akcionáře jmenované společnosti, tj. na žalovaného. Zrušení společnosti a převzetí jmění jejím hlavním akcionářem, tedy žalovaným, bylo do obchodního rejstříku zapsáno dne 8. září 2004 a v Obchodním věstníku byly uvedené skutečnosti zveřejněny dne 22.9.2004. Výše přiměřeného vypořádání za akcie menšinovýct. akcionářů byla stanovena na základě posudku znalce obchodní společnosti, ústav kvalifikovaný pro znaleckou činnost v oboru ekonomika, se sídlem v P-4, Na Z. 13, a to částkou 352,- Kč za každou listinnou akcii O. a.s. o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč. Žalobci bylo vyplaceno žalovaným za 106 kusů akcií zrušené společnosti O., a.s., jako vypořádání v penězích celkem 37.312,- Kč. Dne 12.10.2005 podal žalobce u zdejšího soudu žalobu na zaplacení 82.468,- Kč s příslušenstvím, přičemž uvedená částka představuje dorovnání vypořádání žalobce v penězích v důsledku převzetí jmění zaniklé společnosti O., a.s., žalovaným. Z důkazů navržených žalobcem k prokázání tvrzení nad rámec skutkových zjištění soudu učiněných na základě shodných tvrzení účastníků (akcie, předávací protokol a zpráva nezávislého auditora o ověření mimořádné účetní závěrky společnosti k 31.8.2003) zjistil soud, že žalobce byl majitelem 106 kusů listinných akcií] zaniklé společnosti ve jmenovité hodnotě 1.000,- Kč každé akcie. Společnost vykazovala ke dni 31.8.2003 vlastní kapitál ve výši 1.825,842.000,- Kč. Podle ustanovení § 220p odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ObchZ") může valná hromada rozhodnout, že se společnost zrušuje bez likvidace a že jmění zaniklé společnosti převezme jeden akcionář, jestliže je tento akcionář vlastníkem akcií, jejichž jmenovitá hodnota přesahuje 90 % základního kapitálu (dále jen "hlavní akcionář"). Vlastní akcie v majetku společnosti se pro účely výpočtu této podmínky rozdělí mezi akcionáře v poměru jmenovitých hodnot jejich akcií. Dle ustanovení § 220p odst. 2 ObchZ je hlavní akcionář povinen poskytnout ostatním akcionářům přiměřené vypořádání v penězích. Výše vypořádání v penězích musí být doložena posudkem znalce. Ustanovení § 59 odst. 3 a 4 se použije pro jmenování, odměňování a obsah posudku znalce obdobně. Na místo smlouvy o fúzi se vyhotovuje smlouva o převzetí jmění hlavním akcionářem (dále jen "smlouva o převzetí"), která musí být uzavřena mezi společností a hlavním akcionářem. Místo výměnného poměru akcií a lhůty při jejich výměně se ve smlouvě o převzetí uvádí výše a lhůta vypořádání v penězích. Tato lhůta nesmí být delší než dva měsíce ode dne zápisu převodu jmění do obchodního rejstříku. Ustanovení § 220k odst. 1,5 a 7 platí přiměřeně. Ve smlouvě o převzetí musí být menšinoví akcionáři upozorněni na to, že mají právo na vypořádání v penězích a právo žádat o přezkoumání výše vypořádání v penězích, s tím, že toto právo mají, i když na valné hromadě budou hlasovat pro smlouvu o převzetí, a že je mohou uplatnit ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se zápis převodu jmění do obchodního rejstříku stane účinným vůči třetím osobám. (§ 220p odst. 4 ObchZ). Podle ustanovení § 220k odst. 1 ObchZ není-li výměnný poměr akcií spolu s případnými doplatky uvedený ve smlouvě o fúzi přiměřený, má každý z akcionářů zúčastněné společnosti vůči nástupnické společnosti právo na dorovnání v penězích (dále jen "právo na dorovnání"). Ustanovení § 220a odst. 5 o maximální výši doplatků se nepoužije. Smlouva o fúzi může určit, že se o přezkoumání výměnného poměru akcií a určení výše dorovnání v penězích bude rozhodovat v rozhodčím řízení. Dle ustanovení § 220k odst. 2 ObchZ písmo a) až c) může uplatňovat právo na dorovnání u soudu pouze akcionář, který byl akcionářem některé zúčastněné společnosti v době konání valné hromady, která o sloučení rozhodla; v pochybnostech se považuje tato podmínka za splněnou, do doby podání žaloby nezcizil žádné akcie ani zanikající ani nástupnické společnosti a nevzdal se práva na dorovnání; pro vzdání se práva na dorovnání platí ustanovení 20b odst. 5 obdobně. Podle ustanovení § 220k odst. 4 ObchZ žalobu podle odstavce 2 lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy zápis sloučení do obchodního rejstříku nabyl účinnosti vůči třetím osobám, jinak toto právo zaniká. Soudní rozhodnutí, kterým se akcionáři mává právo na dorovnání, je pro nástupnickou společnost co do základu přiznaného práva závazné i vůči ostatním akcionářům (§ 220k odst. 5 ObchZ). Podle ustanovení § 29 odst. 2 ObchZ jsou skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění, ledaže zapsaná osoba prokáže, že třetí osobě bylo provedení zápisu známo dříve. Z citovaných ustanovení ,vyplývá, že při převodu jmění akciové společnosti zrušované bez likvidace na hlavního akcionáře zaniklé společnosti mají ostatní, tedy menšinoví akcionáři právo na přiměřené vypořádání v penězích, jehož výše musí být doložena posudkem llce. Menšinoví akcionáři přitom musejí být upozorněni na to, že mají právo žádat o přezkoumání výše vypořádání v penězích a že je mohou uplatnit ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se zápis převodu jmění do obchodního rejstříku stane účinným vůči třetím osobám. Za účinné lze skutečnosti zapisované do obchodního rejstříku považovat jejich zveřejněním )bchodním věstníku. Smlouva o převzetí jmění zaniklé společnosti hlavním akcionářem může určit, že se o přezkoumání výše vypořádání v penězích bude rozhodovat v rozhodčím :ení. Pro hlavního akcionáře je však co do základu přiznaného práva na dorovnání nepřimě­aého vypořádání v penězích závazné i vůči ostatním akcionářům toliko soudní rozhodnutí, kterým se akcionáři (menšinovému) přiznává právo na dorovnání. V daném případě převzal žalovaný jmění zaniklé společnosti s účinností vůči třetím osobám ke dni 22.9.2004, a vyplatil menšinovým akcionářům, tedy i žalobci, finanční vypořádání ve výši doložené znaleckým posudkem. llobu na dorovnání nepřiměřené výše vypořádání v penězích ze dne 6.10.2005 podal žalobce u zdejšího soudu dne 12.10.2005. Žalobce se přitom dovolával nepřípustnosti výkladu dvouměsíční lhůty stanovené pro přezkoumání výše vypořádání v penězích jako lhůty prekluzivní s tím, že zákonodárce by v takovém případě musel v příslušné normě uvést, že není-li právo uplatněno ve lhůtě stanovené zákonem, toto právo zaniká. Zároveň žalobce poukázal na nejasnost dotčených ustanovení ObchZ, z nichž dle názoru žalobce nevyplývá, je nebo u koho mají menšinoví akcionáři své právo na přezkoumání výše finančního vypořádání uplatnit. Posledně zmíněnou námitku žalobce týkající se "místa" uplatnění práva lenšinového akcionáře na přezkoumání výše vypořádání považuje soud za právně nevýznamnou, neboť jazykovým, logickým a systematickým výkladem ustanovení § 220p odst. 4 § 220k odst. 1 a 5 lze dojít k závěru, že neurčuje-li smlouva o převzetí jmění hlavním kcionářem, že se o přezkoumání výše vypořádání v penězích bude rozhodovat v rozhodčím izení, mohou menšinoví akcionáři uplatnit své právo na dorovnání nepřiměřeného finančního vypořádání toliko u soudu. Tak je tomu i v daném případě, kdy oba účastníci sporu nezpochybnili existenci příslušného smluvního ujednání o právu menšinových akcionářů na vypořádání v penězích a o právu na přezkoumání výše tohoto finančního vypořádání. Žalobce tedy mohl své právo na přezkoumání výše peněžního vypořádání uplatnit (a také tak učinil) pouze u soudu, nikoli u rozhodce či rozhodčího soudu. Co se týká námitky žalobce vztahující se k "propadnosti" lhůty, v níž má menšinový akcionář své právo na přezkoumání výše vypořádání při převodu jmění zaniklé akciové společnosti na hlavního akcionáře uplatnit, považuje soud nejprve za nutné citovat z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2006 sp.zn. Pl ÚS 5/05: "K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem zákona zde Ústavní soud zopakoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní nonně, je východiskem pro objas­nění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupu, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Ústavní soud připomněl jako zásadu, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v připadě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je však nutno se vyvarovat libovůle; rozhod­nutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci." Veden citovanými myšlenkami, učinil soud historický exkurs a z ustanovení § 220p odst. 4 zákona č. 513/1991 So., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.12.2001 zjistil, že zmíněný paragraf stanovil přiměřenost použití ustanovení § 220k odst. 1, 4, 5 a 7. Z uvedeného plyne, že menšinový akcionář mohl při převodu jmění zrušované akciové společnosti na hlavního akcionáře zaniklé společnosti do 30.12.2001 uplatnit své právo na dorovnání nepřiměřeného peněžního vypořádání (přezkoumání výše vypořádání v penězích) žalobou podanou nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy zápis převodu jmění do obchodního rejstříku nabyl účinnosti vůči třetím osobám. Nepodal-li menšinový akcionář zmíněnou žalobu ve stanovené lhůtě, právo na přezkoumání výše finančního vypořádání zaniklo. Z řečeného je zřejmé, že původně platnou a účinnou prekluzivní lhůtu pro uplatnění práva na přezkoumání výše peněžního vypořádání nepovažoval zákonodárce za plně vyhovující institutu zrušení akciové společnosti s převodem jmění na hlavního akcionáře. Se zřetelem na "funkčnost" zmíněného institutu a v zájmu právní jistoty jak hlavního akcionáře coby právního nástupce zaniklé společnosti i menšinových akcionářů coby bývalých společníků zrušené a zaniklé společnosti (právo na přezkoumání výše vypořádání v penězích mají i akcionáři, kteři na valné hromadě hlasovali pro smlouvu o převzetí), tak i třetích osob, pokládá zákonodárce za zcela postačující lhůtu v trvání dvou měsíců ode dne účinnosti zápisu převodu jmění do obchodního rejstříku vůči třetím osobám. Bez ohledu na absenci standardního vyjádření propadné lhůty ("jinak toto právo zaniká") nelze pojem lhůty obsažený v dikci § 220p odst. 4 ObchZ účinné v současné době vykládat bezbřeze. V opačném případě by totiž mohlo dojít k situaci, kdy přes stanovení časového omezení daného lhůtou pro uplatnění práva menšinových akcionářů, není možno jakkoli ohraničit dobu, po kterou se může menšinový akcionář domáhat proti právnímu nástupci zaniklé společnosti práva na dorovnání, respektive přezkoumání přiměřenosti výše finančního vypořádání při převodu jmění na hlavního akcionáře. Za řečeného stavu by postrádala zákonem stanovená dvouměsíční lhůta zcela smysl. Je proto evidentní, že úmyslem zá­konodárce bylo zkrátit dobu, po kterou se mohou menšinoví akcionáři dovolat svých práv, a to bez ohledu na jazykové vyjádření tohoto záměru. Zrekapitulováno řečené, soud na základě shora uvedeného zjištěného skutkového stavu ubíraje se zmíněnými úvahami a názory dospěl k závěru, že žaloba ze dne 6.10.2005, podaná u zdejšího soudu dne 12.10.2005, kterou se žalobce v daném řízení domáhá přezkoumání výše peněžního vypořádání a jeho dorovnání, je podána opožděně. Své právo byl žalobce coby menšinový akcionář povinen uplatnit u soudu ve lhůtě dvou měsíců ode dne zveřejnění zápisu převodu jmění zaniklé společnosti na žalovaného v Obchodním věstníku, tedy v době od 22.9.2004 do 22.11.2004. Marné uplynutí lhůty má přitom za následek zánik uplatňovaného práva. Z uvedených důvodu soud neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem soudem ustanoveným znalcem, který by posoudil přiměřenost určení yýše vypořádání menšinových akcionářů v souvislosti s převzetím zrušené společnosti žalovaným. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu, jíž se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení 82.468,- Kč s příslušenstvím, jako opožděně podanou zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku 1. tohoto usnesení. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ. Žalovaný měl ve věci plný úspěch a vzniklo mu tedy i právo na náhradu nákladů řízení. Soud proto uložil žalobci povinnost hradit náklady řízení žalovaného v nákladech právního zastoupení podle ustanovení § 3 odst. 1 a 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii ve znění pozdějších předpisů (sazba odměny 16.870,- Kč, 2x paušální náhrada hotových výdajů á 75,- Kč za dva úkony právní služby, 19% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta, tj. sazby odměny včetně paušální náhrady, ve výši 3.234,- Kč). Povinnost žalobce zaplatit náhradu nákladů řízení právnímu zástupci žalovaného je dána ustanovením § 149 odst. 1 OSŘ. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení I z e podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. V Praze dne 19. června 2006 Mgr. Věra Modlitbová, v.r. samosoudce