Předběžné projednání nároku na náhradu škody je zákonem stanovenou podmínkou k tomu, aby o tomto nároku mohlo proběhnout občanské soudní řízení. Byla-li žaloba podána bez tohoto předběžného projednání, jde o nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 a § 104 o.s.ř. Jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, a proto je na místě postup podle § 104 odst. 2 o.s.ř.

39 Co 146/2006-56 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Čestmíra Slaného a soudkyň JUDr. Evy Škultétyové a JUDr. Kláry Bernardové v právní věci žalobce: PhDr. J. K., bytem P-5, U M. 29/1868, zastoupený advokátem proti žalované: Č. r. – M. s. se sídlem P-2, V.16, o náhradu škody, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. ledna 2006, č.j. 10 C 257/2004-39, t a k t o: Rozsudek soudu I. stupně s e z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 87.275,-- Kč a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se domáhal zaplacení částky 87.275,-- Kč jako náhrady škody vzniklé mu zaplacením nákladů obhajoby v trestním řízení, jež proti němu bylo vedeno a skončilo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2002 sp.zn. 57 T 24/2001, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, neboť soud shledal, že v žalobě označený skutek není trestným činem. Soud I. stupně zjistil, že žalobce byl trestně stíhán na základě sdělení obvinění vyšetřovatelem Policie ČR podle § 160 odst. l trestního řádu ze dne 22.10.1999 pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. l, 2 trestního zákona. Toto sdělení obvinění bylo usnesením obvodního státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9.12.1999 zrušeno podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu pro nezákonnost. Dne 23.10.2000 bylo žalobci sděleno vyšetřovatelem Policie ČR podle § 160 odst. 1 trestního řádu obvinění pro trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1,2 písm. b) trestního zákona. Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 17.1.2001 bylo sdělení obvinění podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu zrušeno jako nezákonné. Žalobci bylo poté vyšetřovatelem Policie ČR dne 14.3.2001 sděleno obvinění podle § 160 odst. l trestního řádu pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1,3 trestního zákona. Státní zástupce pro Prahu 1 podal na žalobce obžalobu pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1,3 trestního zákona. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27.8.2001, sp.zn. 2 T 138/2001, trestní stíhání podle § 188 odst. l písm. c) trestního řádu ve spojení s § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastavil. K odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.10.2001, sp.zn. 5 To 477/2001, rozhodl tak, že napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému podle § 17 trestního řádu. Městský soud v Praze v hlavním líčení konaném dne 28.11.2002 v řízení vedeném pod sp. zn. 57 T 24/2001 žalobce zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že skutek není trestným činem. K těmto zjištěním dospěl soud I. stupně na základě listinných důkazů předložených žalobcem a zamítl jako nadbytečný návrh na doplnění řízení trestním spisem. Soud I. stupně dále konstatoval, že nebylo zjištěno ani prokázáno, že by žalobce svým jednáním zavdal příčinu ke svému trestnímu stíhání, proto vzhledem ke zprošťujícímu rozsudku nebyly dány od počátku důvody pro jeho trestní stíhání. Bylo rovněž zjištěno, že žalobci bylo opakovaně sděleno obvinění, opakovaně byla tato sdělení obvinění pro nezákonnost zrušena. Soud I. stupně proto po právní stránce dovodil, že jednání státu, jehož jménem jednaly orgány činné v trestním řízení, bylo jednání, které naplňuje předpoklady pro uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Jde o nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Protože však žalobce svůj nárok před podáním žaloby neuplatnil u příslušného ústředního orgánu, nezbývá, než žalobu zamítnout. Soud I. stupně dále konstatoval, že nepřihlížel při svém rozhodování k listinnému důkazu, který provedl, a to k faktuře č. 063/01, vystavené J. M. P., P.D. a popisem nákladů řízení ve věci sp.zn. 19/0871, protože z obsahu těchto listin nebylo zjištěno nic podstatného pro věc samu, tj. nebylo zjištěno z těchto dokladů, že v majetkové sféře žalobce vznikla škoda v žalované výši. Listiny nejsou přímým důkazem k prokázání výše škody, mohou být totiž vystaveny kýmkoliv a kdykoliv. Výrok o nákladech řízení odůvodnil úspěchem žalované ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) s tím, že jí žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a namítal, že rozsudek soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Žalobce opíral svou žalobu o ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., tedy o odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Základ vzniku škody spočívá v postupu orgánů činných v trestním řízení ve fázi sdělování obvinění do jejich zrušení. Žalobce si byl vědom skutečnosti, že jednotlivá sdělení obvinění byla opakovaně zrušena pro nezákonnost. Sdělení obvinění však není skutečnost, kterou má na mysli ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Podle soudní judikatury je sdělení obvinění opatřením, nikoli rozhodnutím. Nemůže proto být na ně pohlíženo jako na rozhodnutí, z něhož vznikla poškozenému škoda. Rozhodnutí soudu I. stupně je v rozporu s rozsudkem Městského soudu v Praze sp.zn. 35 Co 119/98. Jde sice o rozhodnutí týkající se aplikace zákona č. 58/1969 Sb., ale je použitelné i na tento případ a je v něm vysloven právní názor, že sdělení obvinění, které není rozhodnutím, ale opatřením, je třeba v případě zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby posuzovat jako nesprávný úřední postup, přičemž stát odpovídá za škodu způsobenou tímto nesprávným úředním postupem. I v dané věci bylo žalobci sděleno obvinění, a to celkem třikrát. Dvakrát bylo zrušeno, nakonec byl žalobce zproštěn obžaloby, protože skutek, pro který byl stíhán, není trestným činem. Stejně jako postupoval Městský soud v citovaném rozhodnutí, měl postupovat i soud I. stupně. Žalobce akcentoval od počátku tohoto řízení, že všechny pokusy orgánů činných v trestním řízení o stíhání žalobce musí být posuzovány jako celek, od prvního sdělení obvinění až po vydání zprošťujícího rozsudku. Sdělení obvinění byla pro nezákonnost zrušena, policejní orgán vždy žalobci znovu sdělil obvinění pro stejné jednání. De facto byl žalobce trestně stíhán bez přestání od prvého sdělení obvinění až do zprošťujícího rozsudku. Z pohledu zákona č. 82/1998 Sb. se jednalo o jediné řízení, v němž žalobci vznikla škoda. Postup policejního orgánu, který žalobci opětovně sděloval obvinění pro totéž jednání, nelze označit za správný úřední postup. Správné nebylo ani to, že trestní stíhání žalobce začalo až po více než šesti letech od jednání, které mu bylo kladeno za vinu, a Městský soud v Praze stíhání ukončil po skoro deseti letech od tohoto jednání. Takové jednání bylo v rozporu s právem žalobce na spravedlivý proces, jak ho předpokládá Listina základních práv a svobod a Úmluva o ochraně základních práv a svobod. Jde o postup šikanozní, vedený snahou za každou cenu stíhat jednání žalobce. Jednání jako celek je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., který je tvořen mj. i nezákonným rozhodnutím. Odvolatel proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví. Žalovaná se písemně k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včas podaného odvolání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že rozsudek soudu I. stupně nelze potvrdit ani změnit, neboť není možné rozhodnout meritorně, nejsou-li splněny podmínky řízení. Soud I. stupně dospěl ke správnému právnímu závěru, že v dané věci jde o odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb. V tomto směru se odvolací soud s jeho odůvodněním ztotožňuje. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem. Již za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. soudní praxe systematickým a logickým (extenzivním) výkladem dospěla k závěru, že stejný význam a důsledky jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a že tedy nemělo proti němu být vzneseno obvinění. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovnou úpravu těchto případů nepřinesl. Soudní praxe formulovala závěr, že i za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. je vzhledem k jeho smyslu a účelu třeba dovodit, že nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění se posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nikoli nesprávným úředním postupem (viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, I. vydání, Praha, C.H.Beck 2005, str. 44 a násl., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1487/2001 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 24, C 1813). V takovém případě se nárok na náhradu škody uplatňuje podle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. u příslušného orgánu, v dané věci u Ministerstva spravedlnosti (§ 6 odst. 2 písm. a/ zákona č. 82/1998 Sb.) a podle § 15 odst. 2 téhož zákona se může poškozený domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Předběžné projednání nároku na náhradu škody je tak zákonem stanovenou podmínkou k tomu, aby o tomto nároku mohlo proběhnout občanské soudní řízení. Byla-li žaloba podána bez tohoto předběžného projednání, jde o nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 a § 104 o.s.ř. Jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, a proto je na místě postup podle § 104 odst. 2 o.s.ř. Soud I. stupně, veden odlišným právním názorem, tak nepostupoval a rozhodl ve věci samé. Odvolací soud proto musel napadený rozsudek zrušit (§ 219a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 221 odst. l písm. a/ o.s.ř.), v němž soud I. stupně žalobce vyzve, aby ve lhůtě, kterou mu k tomu stanoví, nedostatek podmínky řízení odstranil tak, že nárok uplatní u příslušného orgánu. Podle okolností pak buď řízení (při neodstranění nedostatku podmínky řízení) zastaví, nebo - po případném přerušení řízení po dobu projednávání nároku - o věci znovu rozhodne. V novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 18. října 2006 JUDr. Čestmír Slaný, v.r. předseda senátu