Je-li podána žaloba podle § 244 a násl. o.s.ř. poté, kdy byla odmítnuta podle § 46 odst. 2 věty prvé s.ř.s., po uplynutí lhůty uvedené v § 82 odst. 3 o.s.ř., nelze zmeškání této lhůty prominout. Pokud žalobce žádost o prominutí zmeškání lhůty podle § 58 o.s.ř. v takovémto případě přesto podá, není třeba o ní rozhodovat.

14 Co 376/2007 – 83 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců Mgr. Reného Fischera a JUDr. Jany Šrédlové v právní věci žalobce: R. Š, bytem v B., L. 12, zastoupen advokátem, proti žalovanému: Č. r. – M. f., se sídlem v P-1, L. 15, o žalobě proti rozhodnutí ministra financí, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. července 2007, č.j. 22 C 135/2007 – 75, t a k t o : I.      Usnesení soudu I. stupně se   p o t v r z u j e . II.                  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud I. stupně odmítl návrh na zahájení řízení a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce podal původně žalobu u Městského soudu v Praze, který však svým usnesením z 8. prosince 2005 žalobu odmítl s odůvodněním, že v této věci je věcně příslušný jednat soud v občanském soudním řízení dle části páté o.s.ř. Žalobce byl poučen o tom, že se může domáhat svého práva podáním žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení u příslušného okresního soudu, a to tak, aby žaloba v této lhůtě soudu došla. Usnesení nabylo právní moci dne 15. prosince 2005 a žaloba měla být podána nejpozději do 15. ledna 2005 (správně 15. ledna 2006). Žaloba však byla podána až 24. ledna 2006, tedy po lhůtě. Soud I. stupně neakceptoval  omluvu  právního  zástupce žalobce, že ze zdravotních důvodů nebylo možno s žalobcem projednat, zda podá proti usnesení Městského soudu v Praze kasační stížnost, či nikoliv. Bylo povinností advokáta za této situace podat jak žalobu podle části páté o.s.ř., tak i kasační stížnost. Výrok o nákladech řízení obvodní soud neodůvodnil. Proti usnesení podal včasné odvolání žalobce. Připustil,  že žalobu podal devět dní po lhůtě a k ní přiložil žádost o prominutí zmeškání lhůty. Žalobu podal u Městského soudu  v  Brně  a  žádost  mimo  jiné  odůvodnil tím, že se právnímu zástupci žalobce nepodařilo včas si opatřit pokyny klienta. Žalobce odkázal na zákon o advokacii, podle něhož je advokát vázán pokyny klienta, a pokud advokát pokyny žalobce neměl, nemohl činit žádné úkony. Pokud by takto postupoval, bylo by jeho povinností nepochybně vyúčtovat klientu též odměnu, což by znamenalo ekonomickou újmu pro žalobce. Žalobce dále poukázal na specifika tohoto sporu, uvedl, že stát využívá všech prostředků k tomu, aby peněžitá náhrada postiženým či jejich dědicům poskytnuta nebyla nebo byla poskytnuta ve zcela zanedbatelné míře. Odkázal též na Listinu základních práv a svobod, zejména její článek 11 odst. 1 a článek 36. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.   Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. správnost napadeného usnesení včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, aniž by ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a poté neshledal odvolání žalobce důvodným. Z  obsahu  přiloženého  správního  spisu  Městského  soudu  v  Praze  sp. zn. 11 Ca 160/2005 je zřejmé, že žalobce podal u tohoto soudu žalobu podle  soudního  řádu  správního,  kdy  pravomocným usnesením ze dne 8. prosince 2005 byla žaloba odmítnuta podle  § 46 odst.  2  soudního  řádu správního s odůvodněním, že se jedná o právní věc, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Současně byl žalobce řádně poučen podle  § 46 odst. 2 o.s.ř. o tom, že se v této věci může domáhat svého práva podáním žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení u příslušného okresního (obvodního) soudu, a to tak, aby v této lhůtě žaloba došla k soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení podle § 82 odst. 3 o.s.ř. Uvedené poučení splňovalo všechny zákonné  náležitosti  §  46 odst.  2 o.s.ř.,  když  je  z  něho jednoznačně zřejmé, jaký charakter a jaké účinky má jednoměsíční lhůta, v níž je možno tuto žalobu podat; současně v poučení je správně uvedeno, že žaloba  musí  příslušnému  soudu v této jednoměsíční lhůtě dojít (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 117/05). Z obsahu spisu soudu I. stupně pak vyplývá, že žaloba byla podána nejprve u Městského soudu v Brně dne 24. ledna 2006. Tento soud pak pravomocným usnesením ze dne 17. května 2007 vyslovil svoji místní nepříslušnost s dovětkem, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému. Podle § 82 odst. 3 o.s.ř. odmítl-li žalobu soud, který rozhoduje podle soudního řádu správního věci správního  soudnictví,  protože  šlo  o  věc,  kterou  soudy  projednávají  a rozhodují v občanském soudním řízení a došla-li soudu příslušnému k občanskému soudnímu  řízení  do  jednoho  měsíce od právní moci usnesení žaloba v této věci, platí, že řízení o ní je u soudu zahájeno dnem, kdy soudu došla odmítnutá žaloba. Usnesení Městského soudu v Praze o odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 2 soudního řádu správního ze dne 8. prosince 2005 nabylo právní moci dne 15. prosince 2005. Ve smyslu § 57 odst. 1 o.s.ř. začala měsíční lhůta běžet dne 16. prosince 2005 a jejím posledním dnem byl podle § 57 odst. 2 věty prvé a druhé o.s.ř. 16. leden 2006 (pondělí).  Žaloba  však  byla  podaná  až  24. ledna 2006,  tedy  osm  dní po uplynutí této zákonné lhůty. Za uvedené situace je závěr soudu I. stupně o tom, že žaloba je podána opožděně, správný. Námitka žalobce ohledně toho, že bylo povinností jeho právního zástupce jako advokáta obstarat si nejprve pokyny klienta a teprve poté činit úkony je nerozhodná, bylo naopak povinností advokáta postupovat v souladu s § 16 a násl. zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii řádně s maximální mírou pečlivosti. Odvolací soud tak rovněž považuje za nepřípadnou další námitku žalobce ohledně rozporu s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť k porušení ústavně zaručeného   práva  žalobce  vlastnit  majetek  ani  jeho   práva   domáhat   se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu nedošlo. Tento rozpor totiž nelze spatřovat v tom, že žalobce podá žalobu po uplynutí zákonné lhůty, neboť k prodlení došlo jeho opomenutím. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda nebylo namístě nejprve rozhodnout o žádosti žalobce o prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby, kterou žalobce podal spolu s žalobou u Městského soudu v Brně dne 24. ledna 2006. O této žádosti sice bylo rozhodnuto Městským soudem v Brně usnesením ze dne 12. září 2006, toto jeho usnesení však bylo k odvolání žalobce usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2007 zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že je třeba nejprve zkoumat místní příslušnost tohoto soudu. Lhůtu k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu upravuje § 247 odst. 1 věty prvé o.s.ř. tak, že žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Podle § 247 odst. 1 věty druhé o.s.ř. pak zmeškání této lhůty nelze prominout. V případě, že je žaloba podle části páté o.s.ř. nesprávně podána u soudu, který rozhoduje podle soudního řádu správního věci správního soudnictví, je třeba tuto žalobu podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení, kterým tento soud žalobu odmítl (§ 82 odst. 3 o.s.ř. a § 46 odst. 2 soudního řádu správního). Odvolací soud má za to, že ustanovení § 247 odst. 1 věty druhé o.s.ř. o nemožnosti prominout zmeškání lhůty lze obdobně aplikovat i na tento případ, byť § 82 odst. 3 o.s.ř. a ani § 46 odst. 2 soudního řádu správního nemožnost prominutí zmeškání této lhůty výslovně neupravují (k tomu srovnej Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv : Občanský soudní řád – Komentář – I. díl, 7. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, strana 370, dále též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 726/97 publikované v časopise  Soudní judikatura 2001, 4: 310).  Tento  závěr  lze  dovodit  logickým  výkladem:  pokud  totiž  prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby podle § 244 a násl. o.s.ř. v případech, kdy žaloba je podána u věcně příslušného soudu, není možné (§ 247 odst. 1 věty druhé o.s.ř.), tím spíše toto není možné v případě, kdy účastník podá takovouto žalobu (nesprávně) u věcně nepříslušného soudu podle s.ř.s. Není důvodu, aby takovýto účastník byl zvýhodněn oproti účastníku, který podá žalobu (správně) u věcně příslušného soudu. Rozhodnutí o žádosti o prominutí zmeškání lhůty je proto nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (§ 6 o.s.ř.), neboť za situace, kdy občanský soudní řád prominutí zmeškání lhůty nepřipouští, je zřejmé, že rozhodnutí o této žádosti může být pouze negativní. Je-li podána žaloba podle § 244 a násl. o.s.ř. poté, kdy byla odmítnuta podle § 46 odst. 2 věty prvé s.ř.s., po uplynutí lhůty uvedené v § 82 odst. 3 o.s.ř., nelze zmeškání této lhůty prominout. Pokud žalobce žádost o prominutí zmeškání lhůty podle § 58 o.s.ř. v takovémto případě přesto podá, není třeba o ní rozhodovat.     Nad  rámec  odvolací  soud uvádí, že v napadeném usnesení je nesprávně vymezen okruh účastníků: Podle § 250a odst. 1 o.s.ř. jsou účastníky řízení žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. § 250a odst. 1 o.s.ř. vymezuje okruh účastníků řízení podle části páté o.s.ř. ve smyslu druhé definice účastníků řízení obsažené v § 94 odst. 2 o.s.ř., a to bez ohledu na to, zda řízení před správním orgánem mělo povahu řízení sporného nebo nesporného. Podle § 250a odst. 2 o.s.ř. platí, že jakmile soud zjistí, že se řízení neúčastní někdo, kdo je podle odstavce 1 jeho účastníkem, přibere jej usnesením do řízení. Opačný závěr o tom, že určitá osoba není účastníkem řízení, se projeví tak, že s ní soud přestane jako s účastníkem řízení jednat (k tomu srovnej Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv : Občanský soudní řád – Komentář – II. díl, 7. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, strana 1333. Účastníkem řízení před správním orgánem byl ve smyslu § 14 tehdy platného správního řádu (zákon č. 71/1967 Sb.) pouze žalobce, kterému také bylo správní rozhodnutí doručováno. V řízení podle části páté o.s.ř. správní orgán není účastníkem řízení, neboť v řízení podle této části se nejedná o přezkum rozhodnutí správního orgánu, ale o řízení, v němž soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, v nichž podle zákona již dříve rozhodly správní orgány (§ 7 a § 244 o.s.ř.). Pokud žalobce označil jako žalovaného M. f., pak je nutno  uvést,  že  M. f.  účastníkem   tohoto   řízení   není;  a  není  jím  ani  Č. r. – M. f., jak jej soud I. stupně v záhlaví svého usnesení označil. Toto pochybení však nemá vliv na věcnou správnost napadeného usnesení. Soud I. stupně nepochybil, když návrh podle § 250g odst. 1 písm. a) o.s.ř. odmítl a odvolací soud proto napadené usnesení potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné včetně věcně správného nákladového výroku, ten je v souladu s ustanovením    § 146 odst. 3 o.s.ř. a contrario za použití § 245 o.s.ř.   O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití     § 224 odst. 1 o.s.ř., kdy úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. P o u č e n í :   Proti tomuto usnesení  l z e  podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v I. stupni. V Praze, dne 17. října 2007 JUDr. Milada   V e s e l á , v.r. předsedkyně senátu