Řízení o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. jsou osvobozena od soudních poplatků dle § 11 odst. 1 písm. g/ zák. č. 549/1991 Sb.

14 Co 39/2007 – 13 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Jany Šrédlové a Mgr. René Fischera v právní věci žalobce: Ing. L. M., bytem O., V. 14, proti žalovanému: Č. r. – M. s. ČR, se sídlem P-2, V. 16, o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu 1,300.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 22 C 178/2006 – 7, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně  s e   m ě n í   tak, že se řízení  n e z a s t a v u j e . O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením zastavil soud I. stupně řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení  (výrok II.). O zastavení řízení bylo rozhodnuto dle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. pro nezaplacení soudního poplatku. Žalobce se domáhá zaplacení nemajetkové újmy dle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. za průtahy v soudních řízeních. Nemajetková újma pak není náhradou škody ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) zák. č. 549/1991 Sb., ale spíše institutem ochrany osobnosti. Řízení na ochranu osobnosti pak nejsou ze zákona osvobozena  od  soudních  poplatků.  Zákon  č. 160/2006 Sb.,  kterým  byla  provedena  novela  zákona č. 82/1998 Sb. a kterým byl zaveden institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, nenovelizoval ustanovení  § 11 odst. 1 písm. g) zák. č. 549/1991 Sb. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 146 odst. 2 o.s.ř. a contrario. Žalobce nezaplacením soudního poplatku zavinil zastavení řízení, ale žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Uvedené usnesení napadl včasným odvoláním žalobce. Namítal, že požadavek na zaplacení nemajetkové újmy za průtahy v soudních řízení je součástí náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění  zákona  č.  160/2006 Sb.  Navrhl,  aby  odvolací  soud  napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a § 212a o.s.ř. a, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. Dle § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,  „od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem“. Dle § 1 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb.  ve  znění  zákona  č. 160/2006 Sb., zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, „stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci a současně hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu“. Dle § 31a odst. 1 uvedeného zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Otázkou, zda zadostiučinění za nemajetkovou újmu je součástí institutu náhrady škody, se již zabývala jednak judikatura Ústavního soudu ČR, jednak důvodová zpráva k novele zákona č. 82/1998 Sb. provedené zákonem č. 160/2006 Sb. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05 řešil otázku nároku na náhradu imateriální újmy jako součásti náhrady škody Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (vyhlášen pod č. 265/2005 Sb.). V tomto rozhodnutí Ústavní soud konkrétně řešil otázku, zda lze toto ustanovení vymezující náhradu škody interpretovat tak, že by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální újmy spočívající v usmrcení blízké osoby. Přitom dospěl k závěru, že současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy takový výklad neumožňuje, avšak nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle § 11 a § 13 občanského zákoníku. Ústavní soud pak v této souvislosti současně apeloval na zákonodárce a uvedl, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duševní integritu poškozeného. Jak Ústavní soud poznamenal,  k takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativy evropských států, které se postupně tomuto pojetí přizpůsobují. Ústavní soud však v tomto rozhodnutí potvrdil, že de lege lata jsou nároky na náhradu nemateriální újmy vymahatelné nikoliv jako náhrada škody, jejíž komponenty definuje § 442 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž cestou ochrany osobnosti podle § 11 a § 13 občanského zákoníku (judikát vydán v roce 2004). V nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 pak Ústavní soud uvedl, že tyto závěry je třeba korigovat v oblasti náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, kde je nárok na kompenzaci konstruován nejen v oblasti jednoduchého práva, ale též Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 5, který je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu ČR a kterého je třeba použít přednostně před zákonem. Tento závěr Ústavní soud v citovaném nálezu podpořil řadou odkazů na judikaturu zahraničních Ústavních soudů, podle níž v oblasti náhrady škody za nezákonné omezení osobní svobody, která je právním vztahem mezi jednotlivcem a státem, nelze striktně uplatňovat domácí civilistické pojetí škody, a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která pod pojmem odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy rozumí i náhradu nemateriální újmy. Tento výklad Ústavní soud podpořil i odkazem na vůli domácího zákonodárce projevenou v novele zákona č. 82/1998 Sb. provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., který  s účinností od 27. 4. 2006 rozšířil pojem škoda v oblasti odpovědnosti státu za nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup i o náhradu nemateriální újmy. Uvedený výklad podporuje i důvodová zpráva v zákonu č. 160/2006 Sb., podle které nemajetková újma dle § 31a zákona jednak může být již obsažena ve škodě na zdraví (např. bolesti, ztížení společenského uplatnění), jednak může vyplývat z porušení práva, typicky práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě (článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Novelizace  zákona  č.  82/1998 Sb.  si  klade za cíl pokrytí tohoto druhého komponentu nemajetkové újmy. I když se nehmotná újma vymezuje vedle škody jako takové (tj. vedle škody hmotné), vztahují se na ni ustanovení zákona o náhradě škody v plném rozsahu. Z výše uvedeného je zřejmé, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je součástí institutu náhrady škody způsobené při výkonu státní moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Řízení o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. jsou osvobozena od soudních poplatků dle § 11 odst. 1 písm. g) zák. č. 549/1991 Sb. Na  základě  shora  uvedeného  postupoval  odvolací  soud  dle  § 220 odst. 1 písm. a)  a  odst. 3 o.s.ř. a změnil napadené usnesení. Jelikož řízení o nároku uplatněném žalobcem je osvobozeno od soudních poplatků, nevznikla žalobci poplatková povinnost a řízení nemůže být zastaveno dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. P o u č e n í :  Proti tomuto usnesení   n e n í   dovolání přípustné. V Praze dne 1. února 2007 JUDr. Milada  V e s e l á , v.r. předsedkyně senátu